22 Cdo 1176/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně H. F., R., zastoupené Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Národní 6, proti žalovanému MUDr. V. Š., R., zastoupenému Mgr.
Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 9 C 188/2012, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2013, č. j.
10 Co 349/2013-374, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši
6.534,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalovaného.
Okresní soud Plzeň - jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19.
dubna 2013, č. j. 9 C 188/2012-278, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se
žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k pozemkům ve zjednodušené
evidenci – původ pozemkový katastr č. 439 a č. 440/1, v katastrálním území R. u
Š., obci R. zapsané na LV č. 528 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj,
Katastrální pracoviště Plzeň – jih (dále jen ,,předmětné pozemky“). Ve výroku
II. určil, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaný a ve výroku III.
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 31. října 2013, č. j. 10 Co 349/2013-374, rozsudek soudu I. stupně ve
výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. o náhradě nákladů řízení
jej změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
III.)
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu a za důvodné podle § 241a
občanského soudního řádu. Žalobkyně má za to, že se jí podařilo prokázat, že
její právní předchůdci nabyli předmětné pozemky přídělem po německém státním
občanovi J. N. Vytýká soudům, že vyšly ze skutečnosti, že vlastnické právo bylo
v roce 1946 zapsáno ve prospěch právních předchůdců žalovaného, a zcela
pominuly skutečnost, že v době válečné vládl v pozemkových knihách chaos.
Poukazuje na to, že po pravomocném skončení věci získala dotazem na státní
oblastní archiv další důkazy, které v dovolání specifikovala. Dále nesouhlasila
se zjištěným skutkovým stavem potud, pokud jde o prokázání hospodaření právních
předchůdců účastníků na předmětných nemovitostech. Má za to, že na základě
provedených důkazů nelze dospět k jinému závěru než k tomu, že právní
předchůdce žalovaného na předmětných pozemcích nehospodařil. Dále uvedla, že v
případě sporu založeném na duplicitním vlastnictví leží na obou stranách sporu
břemeno tvrzení a břemeno důkazní a není možné dojít k závěru, že pokud
žalobkyně toto důkazní břemeno neunesla, je automaticky vlastníkem předmětných
pozemků žalovaný. Dovolatelka výslovně napadla i výroky rozsudku odvolacího
soudu o náhradě nákladů řízení s tím, že v případě duplicitního zápisu v
katastru nemovitostí může podat žalobu na určení vlastnického práva jakákoliv
ze stran, přičemž toto řízení by mělo být považováno za tzv. iudicium duplex a
náhrada nákladů řízení by neměla být přiznána ani jedné ze stran. Navrhla, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné, neboť dovolatelka nevymezila, v čem
konkrétně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka
pouze polemizuje se zjištěným skutkovým stavem věci, přičemž nevyložila, v čem
má být nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Žalovaný se zcela
ztotožňuje se skutkovými i právními závěry nalézacích soudů, a proto navrhuje,
aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy,
společně s vyjádřením žalovaného tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože v dané věci šlo o určení vlastnického práva, k jehož nabytí mělo dojít
před 1. lednem 2014 a před tímto datem došlo i k pravomocnému rozhodnutí ve
věci, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným po 1. lednu 2014,
dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)]. Dovolání žalobkyně není přípustné již z toho důvodu, že řádně nevymezila
přípustnost dovolání a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Dovolatelka rovněž nepolemizuje s právními závěry, které odvolací soud učinil. Její námitky směřují toliko do zjištěného skutkového stavu věci a hodnocení
důkazů, když dovolání je reprodukcí vývoje celého sporu s uvedením jednotlivých
důkazů a odlišným požadavkem na jejich hodnocení. Obsahově tak namítá, že
nalézací soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, a to na základě
nesprávně provedeného hodnocení důkazů. Výhrady vůči zjištěnému skutkovému
stavu ani proti procesu hodnocení důkazů však od 1. ledna 2013 způsobilým
dovolacím důvodem nejsou (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a jejich
prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. Pokud dovolatelka v dovolání naznačuje, že po pravomocném rozhodnutí ve věci se
objevily nové důkazy, dovolací soud k nim nemohl přihlédnout, neboť podle §
241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Dovolatelka se mýlí, pokud v dovolání uvádí, že důkazní břemeno leží v případě
sporu o určení vlastnického práva, které je zapsáno duplicitně v katastru
nemovitostí, na obou účastnících sporu. Důkazním břemenem se rozumí procesní
odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení
a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových
případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí
o věci, nebyla nebo nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení
důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení této
skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Důkazní břemeno
ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence
těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho
účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. srpna 2007, sp. zn.
30 Cdo
2675/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 1, str. 11). Pokud
tedy dovolatelka jako žalobkyně důkazní břemeno ohledně tvrzených skutečností
neunesla, promítlo se to do výsledku sporu. Dovolatelka přehlíží, že žalovaný
podal v řízení vzájemný návrh (§ 97 odst. 1 o. s. ř.), takže obě strany byly v
postavení jak žalobců, tak žalovaných. Rovněž žalovaný musel v řízení
prokazovat skutečnosti, které tvrdil. Vzhledem k tomu není pravdou, že by
neunesení důkazního břemene žalobkyní ohledně skutečností, které tvrdila,
automaticky znamenalo, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný. Závěr
o jeho vlastnickém právu soudy učinily na základě důkazů, kterými se mu
podařilo (v postavení žalobce) prokázat svá tvrzení. Rozhodnutí nalézacích
soudů tak není založeno na neunesení důkazní břemene, ale na základě zjištěného
skutkového stavu, založeného na hodnocení provedených důkazů. Pokud jde o napadené výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení,
podle § 237 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné též proti akcesorickým
výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně
výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)]. V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří dovoláním napadené výroky
II. a III. rozsudku odvolacího soudu. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí
omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a
usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských
smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom
nepřihlíží. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze
označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze
spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o
nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“)
takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se
zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu
nijak neprojevuje) - [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září
2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)]. V posuzovaném případě dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu není
přípustné, neboť částka nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně
uložené k náhradě žalobkyni nepřevyšuje částku 50.000,- Kč a totéž platí i ve
vztahu k výroku III. rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení; ostatně ani součet nákladů řízení uložených žalobkyni k
náhradě žalovanému za řízení před soudy obou stupňů nepřevyšuje částku 50.000,-
Kč. Ze shora uvedených důvodů neshledal Nejvyšší soud dovolání žalobkyně
přípustným, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího
řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný
podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.