30 Cdo 2675/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobkyně F., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované
G. P. a.s., o zaplacení částky 634.016,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
2 pod sp. zn. 20 C 197/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. dubna 2005, č. j. 35 Co 110/2005 - 98, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
73, zamítl žalobu o zaplacení částky 634.016,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na zaplacení pojistného plnění, který jí
měl podle jejího tvrzení vzniknout z pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky,
jejímž předmětem byla přeprava zboží, tím, že v noci z 12. na 13. srpna 2002
došlo při záplavách v P. k pojistné události na zboží (k jeho zničení)
přepravovaném na vozidlech žalobkyně ze skladu v P., v areálu výstaviště,
nacházejícím se poblíž řeky M., do jiného jejího skladu, a který žalovaná
neuznala. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 22. 11. 2001 pojistnou smlouvu č. 030001246 v souladu se Zvláštními pojistnými
podmínkami pro přepravy zásilek vlastními vozidly - „roční paušál“, vydanými na
základě Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění přepravovaného zboží, s
počátkem pojištění od 22. 11. 2001, přičemž předmětem pojištění byla přeprava
zboží (tabáku, doutníků, dutinek, lulek a kuřáckých potřeb - zapalovačů apod.)
přesně určenými nákladními vozidly (mezi nimž byla i vozidla Citroën SPZ PZA
50-19 a Hyundai SPZ PMB 26-21) a) ve vnitropodnikové dopravě a b) při vlastní
dopravě prodávané nebo nakoupené zásilky v rámci obchodní činnosti žalobkyně. Účastníci se shodli na tom, že vnitropodnikovou dopravou se rozumí přeprava
mezi jednotlivými závody, provozy a pobočkami prováděná za účelem zajištění
běžného provozu v rámci obchodní činnosti; sporné však mezi nimi bylo to, zda
žalobkyní tvrzená událost, při které měla žalobkyně utrpět škodu v důsledku
zaplavení naloženého zboží, je pojistnou událostí ve smyslu uzavřené pojistné
smlouvy. Obvodní soud s ohledem na provedené listinné důkazy považoval za
účelové tvrzení žalobkyně, že ke škodě na zboží došlo v souvislosti s tím, že
jednatel žalobkyně J. D. a jeho bratr se pokusili zabránit škodě tak, že ve
skladu naložili zboží na označená vozidla a chtěli je odvést do jiného skladu v
K. (mimo povodní ohrožené území), ale po ujetí několika metrů ze skladu vjela
obě vozidla do vysoké vody, která vnikla do kabin řidiče i do nákladových
prostor, takže oba řidiči se v obavě o své životy rozhodli vysokou vodu
neprojíždět a vrátit se se zaplavenými vozidly do skladiště. Z dopisu žalobkyně
adresovaném žalované ze dne 22. 8. 2002 totiž vyplývá, že její jednatel mimo
jiné uvedl, že „k přepravě zboží již nedošlo, neboť kvůli zvedající se hladině
musel být uvedený sklad opuštěn s tím, že v něm bylo zanecháno veškeré zboží i
poškozená vozidla“, a teprve v dopise ze dne 29. 5. 2002 zástupce žalobkyně
uvedl, že žalobkyně ve snaze zachránit alespoň část zásob se pokusila zboží
naložené na uvedená vozidla ze skladu odvést, přičemž v dopise ze dne 5. 11. 2002 sdělil, že tvrzení uvedená v dopise ze dne 22. 8. 2002 se týkala jiné
pojistné události. Vzhledem k tomu, že k objasnění uvedených rozporů nepřispěla
ani výpověď jednatele žalobkyně J.
D., který pouze uvedl, že „původně
nepovažoval za důležité uvádět, že s vozidly s bratrem vyjeli a zase se
vrátili“, a ani ostatními provedenými důkazy nebylo v řízení prokázáno, že by k
přepravě zboží, která byla předmětem pojištění, vůbec došlo, dospěl soud
prvního stupně k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, že nastala
pojistná událost, na kterou se vztahovalo pojištění podle pojistné smlouvy a
Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění přepravovaného zboží (§ 788 odst. 4 obč. zák.). Žalované proto nevznikla povinnost poskytnout žalobkyni pojistné
plnění (§ 788 odst. 1 obč. zák.). Nebyl-li prokázán základ nároku, soud prvního
stupně se již nezabýval otázkou výše škody, a proto zamítl návrhy žalobkyně na
doplnění dokazování v tomto směru.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2005, č. j.
35 Co 110/2005 - 98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními
závěry soudu prvního stupně. Shodně s obvodním soudem dovodil, že v dané věci
bylo
na žalobkyni, aby prokázala své tvrzení, že došlo k pojistné události kryté
pojistnou smlouvou ze dne 22. 11. 2001, č. 030001246, tj. ke zničení zboží
živelní katastrofou při jeho přepravě. Poukázal na to, že jediný důkaz o tom,
že přeprava byla zahájena, který žalobce nabídl, byla výpověď jednatele J. D.,
který tvrdil, že v časných ranních hodinách dne 13. 8. 2002 spolu s bratrem
naložili zboží, které chtěli zachránit před zatopením, na vozy Citroën a
Hyundai (uvedené v pojistné smlouvě) a jeli asi 50 - 100 metrů, ale kvůli
stoupající vodě, která zaplavila vozidla i zboží, se museli vrátit a přepravu
ukončit. Tentýž jednatel však v dopise žalované ze dne 22. 8. 2002 oznámil, že
se na základě informací o blížící se záplavové vlně pokusil odvést veškeré
zboží ze skladu i s uvedenými vozidly, ale při nakládání zboží musel sklad
kvůli zvedající se hladině opustit a vše v něm nechat. Ačkoli žalobkyně
vysvětlovala, že dopis byl oznámením jiné pojistné události - škodě na
vozidlech, a proto popis událostí maximálně zestručnila, neodstranila tím
rozpor, spočívající v tom, že v dopise, jenž je bezprostředním autentickým
vylíčením události ze strany žalobkyně, sama uvedla, že k přepravě vůbec
nedošlo (přeprava nebyla zahájena), a až teprve později začala tvrdit, že se o
přepravu pokusila (a zahájila ji), ale kvůli záplavě ji nemohla dokončit tak,
jak měla v úmyslu. Jestliže tedy soud prvního stupně jako účelová a nevěrohodná
hodnotil následná tvrzení žalobkyně o tom, že byla zahájena přeprava, nelze mu
v tomto směru ničeho vytknout. Je zřejmé, že žalobkyně si až později uvědomila,
že pojistná událost podle pojistné smlouvy z 22. 11. 2001 mohla nastat jen v
případě zahájení přepravy zboží, čemuž pak přizpůsobila dodatečně svá tvrzení.
Za tohoto důkazního stavu nemůže soud učinit závěr o tom, zda k tvrzené
události skutečně došlo či nikoliv, jinak řečeno, zda tvrzení žalobkyně jsou
pravdivá či nikoliv. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nesoucí odpovědnost za
výsledek řízení tím, že je povinna označit důkazy k prokázání svých tvrzení, se
ocitla v tzv. důkazní nouzi, což ve svém odvolání dokonce sama připustila, musí
za této situace nést následky v podobě pro ni nepříznivého rozhodnutí. Odvolací
soud přisvědčil i názoru obvodního soudu, že žádný z žalobkyní navržených
důkazů k doplnění dokazování se nevztahuje k prokázání rozhodné skutečnosti,
tj. zda došlo k přepravě zboží, a proto jsou tyto navržené důkazy pro
rozhodnutí ve věci nadbytečné.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle ust. § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu spatřuje v tom, že „soudy obou stupňů vychází a proiri z
úvahy, že jednání statutárních zástupců žalobkyně, které je zaznamenáno ihned
po likvidaci, resp. v průběhu likvidace následků těžké - v plzeňském regionu
zatím v minulých stoletích nezaznamenané – přírodní katastrofy, je účelové a
nevěrohodné“. Žalobkyně nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že je
nadbytečný výslech pracovníka požárního sboru, který v noci z 12. na 13. srpna
2002 oznámil statutárnímu orgánu žalobkyně, že hrozí nebezpečí zátopy jejího
skladu; tato svědecká výpověď je však podle ní důležitá za situace, kdy soudy
obou stupňů „hovoří“ o tzv. důkazní nouzi. Ve věci je zaznamenáno i tvrzení
žalované, že sklady žalobkyně byly již zatopeny večer dne 12. 8. 2002, přičemž
ale na místě se ještě po 18.00 hod. téhož dne zdržoval policejní úředník, jehož
„výpověď jako důkaz nebyla rovněž přijata“. Pokud jde o sporný dopis
dovolatelky adresovaný žalované, v němž se nezmínila o výjezdu vozidel ze
skladu za účelem vnitropodnikové dopravy, považuje tuto nesrovnalost za
dostatečně vysvětlenou a dále za „pochopitelné nedorozumění“ z hlediska
situace, jaká nastala po povodních, kdy musely být likvidovány následky
přírodní katastrofy. Nesprávné právní posouzení věci pak spatřuje v tom, že
„soudy obou stupňů přičítají tzv. důkazní nouzi, resp. její následky, k tíži
žalobkyně“. Dále má za to, že postupem soudu, resp. úvahami soudů o motivech
jednání statutárních zástupců, je porušeno její právo na spravedlivý proces,
neboť soudy „zde apriori předpokládají dolus malus“. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem
odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto,
případně jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s .ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou
osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání
věci podle
§ 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. ust. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo
jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o.
s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jak
uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-
li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam)
lze podat jen
z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí
ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí
spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7/2002, pod pořadovým
číslem 132
(od jehož závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností,
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. (nebo podle ustanovení
§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Vyloučení úvahy
o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě
argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu (je zjevné, že
konkrétní vada řízení nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu
nejde - srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
751/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2006, pod pořadovým
číslem 6).
Žalobkyně v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ, že by v
této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí
rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního
významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní
normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu (resp. i soudu prvního stupně) spatřuje
dovolatelka v tom, že „soudy obou stupňů přičítají tzv. důkazní nouzi, resp.
její následky, k tíži žalobkyně“.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se o případ nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. jedná i tehdy,
postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení
důkazního břemene (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn.
2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1998, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy
6/1999,
str. 337).
Podle § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy
k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Podle § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k
prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů,
které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za
řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto
o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu
rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná
podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v
důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou
první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy
výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti
této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
č. 86/2002). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku
řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní
důsledky; jde
o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy 7/1998).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování o
uplatněném nároku žalobkyně na zaplacení částky 634.016,- Kč, postupoval plně v
souladu s tím, co bylo uvedeno. Jestliže tedy odvolací soud vycházel z právního
názoru, že bylo povinností žalobkyně prokázat, že došlo k pojistné události ve
smyslu pojistné smlouvy ze dne 22. 11. 2001, č. 030001246, tj. ke zničení zboží
živelní katastrofou (povodní) při jeho přepravě, nelze odvolacímu soudu vytýkat
nesprávný právní názor při hodnocení věci z hlediska důkazního břemene.
Nesplnila-li žalobkyně tuto povinnost, stíhá ji nepříznivý následek v podobě
neúspěchu ve sporu. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné.
Dále dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že soud prvního
stupně neprovedl jí navržené důkazy výslechem svědků, a toto pochybení
nenapravil ani odvolací soud. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku
odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod, není způsobilý
založit přípustnost dovolání podle ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolací soud se jím může zabývat jen v
případě, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Namítá-li
žalobkyně, že „soudy obou stupňů vychází „a proiri“ z úvahy, že jednání
statutárních zástupců žalobkyně, které je zaznamenáno ihned po likvidaci, resp.
v průběhu likvidace následků těžké přírodní katastrofy, je účelové a
nevěrohodné“, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak
uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti takovému rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není
přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1, neboť žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch
a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. srpna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu