22 Cdo 1259/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně
Ing. J. O., zastoupené advokátkou, proti žalované Ing. H. K., zastoupené
advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 85/99, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002 č. j. 25 Co
324/2002-149, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 25 Co
324/2002-149, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. března 2002,
č. j. 8 C 85/99-128, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. března 2002, č. j. 8 C 85/99-128, zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic „k
zahradě parcelní č. 498 o výměře 1296 m2 a k zastavěné ploše – dvůr par. č. 496/2 o výměře 253 m2 v kat. území U. zapsaných na LV č. 274 katastrálního
úřadu P.“ (výrok I.), do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal „nově
vytvořený pozemek parcelní č. 498/2 – zahrada o výměře 583 m2 a nově vytvořený
pozemek parcelní číslo 496/2 – ostatní plocha o výměře 185 m2, tedy pozemky
vzniklé dělením pozemku parcelní číslo 498 a parcelní číslo 496/2 zapsané na LV
č. 274 pro katastrální území U.“ (výrok II.), do výlučného vlastnictví žalované
přikázal „nově vytvořený pozemek parcelní číslo 498/1 – zahrada o výměře 704 m2
a nově vytvořený pozemek parcelní číslo 496/5 – ostatní plocha o výměře 64 m2,
tedy pozemky vzniklé dělením pozemku parcelní číslo 498 a 496/2 zapsané na LV
č. 274 pro katastrální území U.“ (výrok III.) a žalobkyni uložil, aby zaplatila
žalované „na vyrovnání hodnoty spoluvlastnického podílu na uvedených
nemovitostech částku 7.740,- Kč“ do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Zbývajícími výroky V. až VIII. pak rozhodl o nákladech řízení a o soudním
poplatku. Soud prvního stupně vyšel z toho, že účastnice jsou podílovými
spoluvlastnicemi pozemků parc. č. 498 a 496/2, každá z jedné ideální poloviny,
a že mezi nimi již delší dobu dochází k neshodám ohledně užívání těchto parcel. Ze znaleckého posudku, který byl v řízení vypracován, je zřejmé, že reálné
rozdělení pozemků je možné, přičemž rozdělení navrhované žalobkyní a podložené
geometrickým plánem si vyžádá jen nenáročnou technickou úpravu. Poté soud
prvního stupně dovodil, že pokud účastnice nejsou schopny se dohodnout ani o
způsobu vypořádání tohoto spoluvlastnictví, je na místě jeho zrušení
rozhodnutím soudu podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). S
ohledem na možnost reálného dělení pozemků pak přistoupil k tomuto způsobu
vypořádání spoluvlastnictví, když akceptoval žalobkyní navrhované a znalcem
doporučené řešení. Tím podle jeho názoru vzniknou celky, které přibližně
vyjadřují výši podílu účastnic na společných nemovitostech, a zároveň bude
účastnicím umožněno užívat stavby, které se k pozemkům váží a které jsou ve
výlučném vlastnictví té které z nich, bez dalších možných sporů. Námitku
žalované, že zvolené řešení odporuje vyhlášce hlavního města Prahy č. 26/1999,
o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze (dále jen
„vyhláška“), soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou. I když totiž podle
vyhlášky plocha zastavěná nadzemními stavbami na pozemku rodinného domu nesmí
přesáhnout u rodinných domů, mezi nimiž je volný prostor, 30% plochy pozemku,
bude po reálném rozdělení pozemků zastavěná plocha činit pouze 32% celkové
plochy pozemku, což je jen nepatrný přesah, a navíc zástavba v okolí sporných
nemovitostí má zastavěnost obecně vyšší než 30%.
Vzhledem k cenovému rozdílu
mezi nově vzniklými částmi původních pozemků bylo žalobkyni uloženo, aby
zaplatila žalované částku 7.740,- Kč, vypočítanou na základě závěrů znaleckého
posudku o obecné ceně nemovitostí.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
28. listopadu 2002, č. j. 25 Co 324/2002-149, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I. a IV. až VIII. Ve výrocích II. a III. jej změnil tak, že
„do výlučného vlastnictví žalobkyně se přikazuje nově vytvořený pozemek parc.
č. 498/2 – zahrada o výměře 583 m2 a nově vytvořený pozemek parc. č. 496/2 –
ostatní plocha o výměře 185 m2, tedy pozemky vzniklé dělením pozemků parc. č.
498 a parc. č. 496/2 zapsané na LV č. 274 pro kat. úz. U., vyměřené
geometrickým plánem pro rozdělení parcel, číslo plánu 1024-244/1998, zhotoveným
firmou G., s. r. o., ze dne 15. 2. 2001, odsouhlaseného Katastrálním úřadem P.
dne 15. 2. 2001 pod č. j. 989/2001“ a že „do výlučného vlastnictví žalované se
přikazuje nově vytvořený pozemek parc. č. 498/1 – zahrada o výměře 704 m2 a
nově vytvořený pozemek parc. č. 496/5 – ostatní plocha o výměře 64 m2, tedy
pozemky vzniklé dělením pozemků parc. č. 498 a parc. č. 496/2 zapsané na LV č.
274 pro kat. úz. U.“, vyměřené týmž geometrickým plánem, a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry
soudu prvního stupně a k opakované námitce žalované o rozporu zvoleného řešení
se shora uvedenou vyhláškou uvedl, že vyhláška byla vydána v roce 1999, zatímco
domy ve výlučném vlastnictví účastnic byly postaveny a rekonstruovány ještě
před její účinností. Jelikož právní řád České republiky nezná zpětnou účinnost
zákonů a jiných obecně závazných právních předpisů, je nutno při úvahách o
reálném rozdělení pozemků vycházet z předpisů platných v době zřízení staveb,
případně v době jejich poslední zásadní stavební úpravy, nikoli z uvedené
vyhlášky, a tak je tato námitka žalované bez významu. Odvolací soud nepovažoval
za důvodnou ani námitku, že se soud prvního stupně měl zabývat otázkou zřízení
věcného břemene k nově vzniklému pozemku parc. č. 496/2 v souvislosti se
zajištěním přístupu žalované do garáže na jejím pozemku parc. č. 496/4. Podle
jeho názoru by zřízením takového věcného břemene byl zcela zmařen účel
rozhodnutí v této věci, neboť by zůstal zachován dosavadní stav a nebyly tak
odstraněny neshody mezi účastnicemi. Navíc zřízení věcného břemene není nutné,
neboť žalované nic nebrání v tom, aby si vjezd do garáže zřídila přímo z
veřejné komunikace, a na zajištění přístupu v případě oprav a údržby garáže
pamatuje přímo § 127 odst. 3 ObčZ. Změnu výroků II. a III. odvolací soud
odůvodnil upřesněním žalobního petitu, k němuž došlo v odvolacím řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z
toho, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil [§ 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“], a v němž jako
dovolací důvody uplatnila námitky, že rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ] a že vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Pro případ, že by dovolání nebylo přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, vyslovila přesvědčení, že napadený rozsudek
řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, a tak lze přípustnost dovolání
dovodit i z § 237 odst. 1 písm. d) [správně c)] OSŘ. Žalovaná poukázala
především na to, že znalecký posudek Ing. arch. M. Č., jímž bylo provedeno
ocenění nově vzniklých pozemků, vycházel z původního návrhu na rozdělení parcel
č. 498 a 496/2 ze 4. 10. 1998 na čtyři díly o výměrách 585 m2, 711 m2, 64 m2 a
189 m2, ovšem rozsudek odvolacího soudu se odvolává na geometrický plán z 15.
2. 2001, jímž byly tyto parcely rozděleny na díly o výměrách 583 m2, 704 m2, 64
m2 a 185 m2. Z hlediska výměry, které se rozdělením pozemků žalované dostává,
je zde rozdíl 7 m2 v její neprospěch při ceně 1.510,- Kč za 1 m2, přičemž je
možné, že do cenového rozdílu bude nutno ještě započítat venkovní úpravy a
trvalé porosty, které se na pozemcích nacházejí. V každém případě tedy musí být
částka k vyrovnání podílů účastnic stanovena v jiné výši. Dovolatelka dále
nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že nelze postupovat podle vyhlášky č.
26/1999, a vyslovila přesvědčení, že při dělení pozemků je nutno postupovat
podle právních předpisů platných v době rozhodování. Pak ovšem je její námitka,
že rozdělením pozemků podle napadeného rozsudku dochází – lhostejno v jakém
rozsahu – k překročení přípustného poměru zastavěné plochy pozemku k jeho
celkové ploše a že tedy zvolené rozdělení je v každém případě v rozporu s
právními předpisy, důvodná. Konečně žalovaná s odkazem na stanovisko
příslušného stavebního úřadu, podle kterého bylo v případě rozdělení pozemků
nutno doložit zřízení věcného břemene k vjezdu do garáže, namítla, že
vybudování nového vjezdu do garáže, s nímž rozsudek odvolacího soudu počítá, je
závislé na kladném rozhodnutí stavebního úřadu a na vydání stavebního povolení.
V případě záporného rozhodnutí nebude vjezd do garáže možný a žalovaná by tak
byla nepřípustně zkrácena na svých právech. Touto otázkou se však odvolací soud
vůbec nezabýval. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval
nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Pro posouzení toho, zda je
rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím měnícím, není rozhodující, jakým
způsobem odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k
rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu
účastníků, tedy zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí
soudu prvního stupně odlišně. Odlišností pak je míněn jen takový závěr, který
rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků řízení. V tomto směru lze odkázat např. na usnesení dovolacího soudu
z 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, z 1. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99,
a z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaná ve svazku 2 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen
„Soubor“), pod č. C 132, C 149 a C 159. V daném případě je z porovnání výroků
II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a „měnících“ výroků rozsudku
odvolacího soudu (jak z hlediska označení nově vzniklých pozemků, tak z
hlediska jejich výměr) zcela zřejmé, že oběma rozsudky byly sporné pozemky
rozděleny stejným způsobem a že jedinou změnou, která ovšem nemá žádný vliv na
obsah posuzovaného právního vztahu a která pramení jen z upřesnění žalobního
petitu v odvolacím řízení, je odkaz odvolacího soudu na geometrický plán, jímž
bylo rozdělení původních pozemků provedeno. Rozsudek odvolacího soudu je tedy
podle svého obsahu rozsudkem potvrzujícím, nikoli měnícím, a tak přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ nepřipadá v úvahu. S ohledem na to,
že odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil prvý rozsudek, který soud prvního
stupně v této věci vydal, nemůže být dovolání přípustné ani podle písmena b)
uvedeného ustanovení, a tak zbývá pouze přípustnost podle § 237 odst. 1 písm.
c) a odst. 3 OSŘ. To současně znamená, že se v žádném případě nelze zabývat v
dovolání žalované uvedeným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 OSŘ, jelikož
toto ustanovení výslovně omezuje jeho uplatnění jen na dovolání přípustná podle
§ 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, případně podle obdobného užití těchto
ustanovení.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle odst. 3 téhož ustanovení má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalovaná netvrdí, že některá ze tří
právních otázek, jež jsou vymezeny v jejím dovolání a na nichž rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá, je otázkou v judikatuře dosud neřešenou nebo
nevyřešenou, a ani dovolací soud k takovémuto závěru nedospívá, neboť se ve
všech případech jedná o posouzení konkrétních a zcela jedinečných skutkových
okolností z hlediska § 142 odst. 1 ObčZ, k němuž již existuje rozsáhlá a
jednotná judikatura. Zbývá tedy posoudit, zda jsou zmíněné tři otázky řešeny v
rozporu s hmotným právem, což by samo o sobě zakládalo nejen přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, ale zároveň i jeho důvodnost.
Podle § 142 odst. 1 ObčZ je podmínkou pro vypořádání podílového
spoluvlastnictví rozdělením věci to, aby toto rozdělení bylo „dobře možné“.
Současně je při tomto způsobu vypořádání třeba přihlédnout též „k účelnému
využití věci“. Obecná formulace těchto dvou pojmů soudu umožňuje, aby v rámci
konkrétních skutkových zjištění zvážil nejrůznější hlediska, která by mohla mít
vliv na další užívání dříve společné věci. V případě reálného dělení pozemku,
na němž je postavena stavba nebo který přiléhá k zastavěnému pozemku, je nutno
vždy zkoumat, zda jeho rozdělením nebude vlastníku stavby umístěné na něm nebo
na pozemku sousedícím znemožněn přístup ke stavbě, jež byla v rámci vypořádání
spoluvlastnictví přikázána do jeho výlučného vlastnictví nebo – jako v tomto
případě – v jeho výlučném vlastnictví již je. Právě proto také § 142 odst. 3
ObčZ umožňuje v odůvodněných případech zřízení věcného břemene k nově vzniklé
nemovitosti ve prospěch vlastníka jiné nově vzniklé nemovitosti. V dané věci se
sice odvolací soud otázkou přístupu žalované ke garáži v jejím výlučném
vlastnictví, postavené na parcele sousedící s rozdělovanými pozemky, zabýval, a
to i z hlediska případného zřízení věcného břemene, ale nikoli důsledně. Odbor
výstavby Úřadu městské části P. – U. ve svém stanovisku k navrhovanému reálnému
rozdělení společných pozemků trval na tom, aby bylo doloženo zřízení věcného
břemene k vjezdu do garáže žalované (viz zpráva na č. l. 79 spisu). Odvolací
soud ovšem opřel své rozhodnutí o závěry znaleckého posudku Ing. arch. M. Č. z
10. 10. 2000 (č. l. 39 a násl. spisu), že přístup do garáže žalované postavené
na parcele č. 496/4 lze zajistit technicky i finančně nenáročným zřízením
nového vjezdu z veřejné komunikace, a zřízení věcného břemene nepovažoval za
nezbytné a zejména za vhodné. Žalované lze však přisvědčit, že zřízení nového
vjezdu do garáže vyžaduje takové stavební úpravy, k nimž je třeba kladného
stanoviska stavebního úřadu. Proto se při úvahách o tom, zda navrhované
rozdělení sporných pozemků bez zřízení věcného břemene je dobře možné i z
hlediska zajištění přístupu žalované ke své garáži, nelze obejít bez vyjádření
stavebního úřadu k možnosti zřízení nového vjezdu z veřejné komunikace z
hlediska stavebních předpisů. Pokud odvolací soud rozhodl bez tohoto vyjádření
a dospěl k závěru, že přístup žalované ke garáži lze zajistit vybudováním
nového vjezdu, aniž si ověřil průchodnost tohoto řešení u stavebního úřadu, je
jeho posouzení otázky, zda je zvolený způsob reálného dělení dobře možný,
neúplné, tudíž nesprávné, a z toho důvodu je i v rozporu s hmotným právem.
Při vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením věci soud přihlíží k
velikosti podílů (§ 142 odst. 1 věta druhá ObčZ), ale je samozřejmé, že ve
všech případech nelze rozdělení provést tak, aby hodnota nově vzniklých věcí
zcela odpovídala hodnotě, kterou dříve představovaly jednotlivé spoluvlastnické
podíly. V případě, že tomu tak není, je pak povinností toho ze spoluvlastníků,
jemuž se dostává větší hodnoty, než jakou by měl dostat vzhledem k hodnotě
jeho spoluvlastnického podílu, aby poskytl spoluvlastníkům, kteří naopak obdrží
menší hodnotu, než jakou představoval jejich podíl, přiměřenou náhradu
stanovenou obdobně podle kritérií používaných při vypořádání spoluvlastnictví
přikázáním za náhradu (§ 142 odst. 1 věta třetí ObčZ), tedy na základě ceny
obvyklé v daném místě v době rozhodování (srov. např. rozsudek dovolacího soudu
ze dne 27. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru, svazku
17, pod č. C 1225). Soudy obou stupňů sice tuto zásadu respektovaly, ale při
výpočtu výše náhrady převzaly nepřesnost, jíž se dopustil znalec Ing. arch. M.
Č. v doplňku znaleckého posudku z 12. 1. 2002 (č. l. 108 a násl. spisu), a tím
došlo k pochybení, na které žalovaná poukazuje ve svém dovolání. Původní
znalecký posudek z 10. 10. 2000, vycházející z návrhu rozdělení parcel, který
4. 10. 1998 vypracoval Ing. L. J., totiž předpokládal rozdělení sporných
pozemků na díly o výměrách 585 m2, 189 m2, 711 m2 a 64 m2 a v souladu s tím
také provedl ocenění nově vzniklých pozemků. Doplněk tohoto posudku z 1. 7.
2001 (č. l. 80 a násl. spisu) již akceptoval geometrický plán společnosti G. s.
r. o. z 15. 2. 2001, podle nějž pak soudy obou stupňů provedly vypořádání, a
stanovil cenu takto vznikajících parcel o výměrách 583 m2, 185 m2, 704 m2 a 64
m2. V doplňku posudku z 12. 1. 2002 pak je sice stanovena aktuální cena
rozdělených pozemků, ale vychází opět z původního návrhu rozdělení ze 4. 10.
1998, tedy z výměr 585 m2, 189 m2, 711 m2 a 64 m2. Znalec pak uzavírá, že
cenový rozdíl ve prospěch dílů přikázaných následně žalobkyni (samozřejmě s
přihlédnutím k ocenění staveb, venkovních úprav a porostů, které se na
pozemcích nacházejí) činí po zaokrouhlení 7.740,- Kč. Jestliže tedy soudy obou
stupňů provedly rozdělení sporných pozemků podle geometrického plánu z 15. 2.
2001, ale pro stanovení výše přiměřené náhrady převzaly ocenění podle původního
návrhu ze 4. 10. 1998, který má za základ rozdělení odlišné, není tato náhrada
stanovena v souladu s právními předpisy. Kromě toho oba soudy přehlédly, že
pokud by hodnota pozemků přikázaných žalobkyni činila 1.288.689,98 Kč a hodnota
pozemků, jejichž vlastnicí se stává žalovaná, jen 1.280.954,19 Kč (č. l. 117
spisu), musela by žalobkyně na vyrovnání těchto hodnot zaplatit pouze polovinu
tohoto rozdílu, zatímco jimi zvoleným řešením se dostává žalované větší hodnoty
než žalobkyni. I tuto otázku tedy řeší rozsudek odvolacího soudu v rozporu s
hmotným právem.
Poslední dovolací námitce, poukazující na rozpor zvolené varianty rozdělení
pozemků s vyhláškou č. 26/1999, však přisvědčit nelze, i když názor odvolacího
soudu, že tato vyhláška je pro rozhodnutí ve věci bez významu, jelikož podle ní
není možno postupovat v případě staveb, jež byly vybudovány či podstatně
rekonstruovány před její účinností, dovolací soud nepovažuje za správný. Článek
2 odst. 1 vyhlášky sice stanoví, že se podle ní postupuje při zpracování a
pořizování územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů, při
navrhování, umísťování, povolování nebo ohlašování, provádění, kolaudaci,
užívání a odstraňování staveb a zařízení a při výkonu státního stavebního
dohledu, ovšem posuzování souladu reálného rozdělení pozemku s právními
předpisy, které stanoví obecné technické požadavky na výstavbu mimo jiné i z
hlediska parametrů pozemků, jež ke stavbám přiléhají, je součástí úvahy o tom,
zda je takovéto rozdělení „dobře možné“ ve smyslu § 142 odst. 1 věty třetí
ObčZ, a jestliže nové pozemky vznikají až rozhodnutím soudu, je pro toto
posouzení podle § 154 odst. 1 OSŘ rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku.
To ovšem nemění nic na tom, že soudy obou stupňů zvolené řešení zmíněné
vyhlášce neodporuje. Podle článku 63 vyhlášky totiž lze za podmínek stanovených
v § 138a stavebního zákona (zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu) v odůvodněných případech povolit výjimku z některých taxativně
vyjmenovaných ustanovení vyhlášky, mimo jiné i z článku 50 odst. 12. I když
tedy podle naposledy uvedeného ustanovení nesmí plocha zastavěná nadzemními
stavbami na pozemku rodinného domu přesáhnout u rodinných domů, mezi nimiž je
volný prostor, 30 % plochy pozemku rodinného domu, jsou z tohoto omezení
přípustné výjimky a ze znaleckého posudku je zřejmé, že s ohledem na minimální
překročení přípustného poměru a na situaci v okolní zástavbě se jedná o případ,
který lze za výjimečný považovat. Proto i když odvolací soud nezaujal správný
právní názor v otázce, zda na tento spor dopadá vyhláška č. 26/1999, nemá to
žádný vliv na správnost závěru, že ustanovení této vyhlášky nebrání rozdělení
sporných pozemků tak, jak je provedl soud prvního stupně.
S ohledem na oprávněnost dovolacích námitek uvedených v předchozích dvou
odstavcích, tedy na to, že napadený rozsudek odvolacího soudu řeší naznačené
právní otázky v rozporu s hmotným právem, je však přesto dovolání žalované
přípustné a současně důvodné, neboť je naplněn dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 2 písm. b) OSŘ.
Dovolacímu soudu tedy nezbylo, než tento rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem OSŘ zrušit; jelikož pak důvody pro toto zrušení lze vztáhnout i na
rozsudek soudu prvního stupně, byl podle § 243b odst. 3 OSŘ zrušen i tento
rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října
2003 Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu