22 Cdo 1268/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud české republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátem, proti žalované P. b. s. B.
D., a. s., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 100/92, o dovolání účastníků proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 1999, č. j. 13 Co 271/98-107, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 1999, č. j.
13 Co 271/98-107, pokud jím byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
3. března 1993, č. j. 16 C 100/92-64, tak, že žalovanému bylo uloženo vydat
žalobkyni id. 5/12 nemovitostí – objektu bydlení čp. 1545 na pozemku parc. č.
916 - zast. plocha, pozemku parc. č. 916 - zast. plocha, který má výměru 253
m2, a pozemku parc. č. 917 - zahrada, který má výměru 116 m2, zapsaných na
listu vlastnictví č. 1008 pro obec B. a katastrální území Ž. do tří dnů od
právní moci rozsudku, a zamítnuta žaloba na vydání dalších 5/12 těchto
nemovitostí, se zamítají.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 1999, č. j. 13 Co
271/98-107, pokud jím byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3.
března 1993, č. j. 16 C 100/92-64, tak, že se žaloba na vydání id. 2/12
specifikovaných nemovitostí zamítá, a rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušuje
a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 21. 10. 1999, č. j.
13 Co 271/98-107, změnil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud
prvního stupně“) z 3. 3. 1993, č. j. 16 C 100/92-44, kterým bylo žalované
uloženo, aby uzavřela se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 1545
na stavební parc. č. 916, stavební parc. č. 916 a parc. č. 917 zahrady, v kat.
území Ž., tak, že uložil žalované, aby vydala žalobkyni id. 5/12 předmětných
nemovitostí a ohledně vydání id. 7/12 nemovitostí žalobu zamítl. Dále rozhodl
o nákladech řízení a připustil dovolání proti té části rozsudku, kterou bylo
žalobě vyhověno.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že spoluvlastníky
předmětných nemovitostí byli žalobkyně a její bratr F. Š. každý v rozsahu 5/12
a další bratr žalobkyně S. Š. v rozsahu 2/12. Dne 30. srpna 1979 uzavřeli jako
prodávající s právním předchůdcem žalované P. b. s., národním podnikem B., jako
kupujícím, kupní smlouvu, kterou prodali nemovitosti za kupní cenu 36.370 Kč.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že smlouva byla prodávajícími uzavřena v
tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. písm. g) zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „restituční zákon“). Tíseň
vyplývala z toho, že příjem z domu činil ročně 1.000 Kč, přičemž jen na domovní
dani byla vynaložena téměř stejná částka. Potřebné opravy domu nemohly být
zajištěny z jeho výnosu a vzhledem k celkovým společenskoekonomickým podmínkám
nemohli spoluvlastníci domu jako důchodci získat prostředky na opravu jiným
způsobem. Zatímco soud prvního stupně spatřoval nápadně nevýhodné podmínky ve
skutečnosti, že v domě nemohly bydlet zletilé děti žalobkyně se svými rodinami,
odvolací soud je shledal v kupní ceně nemovitostí, která vycházela z cenového
předpisu diskriminujícího soukromé vlastnictví, kterým nemovitosti jako obytný
dům a pozemky byly. Odvolací soud dále oproti soudu prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobkyně je jako původní spoluvlastnice osobou oprávněnou jen v
rozsahu 5/12 nemovitostí, tj. svého spoluvlastnického podílu, který je pro
účely restitučního řízení samostatnou věcí. Považoval proto za nevýznamné, že
ostatní oprávněné osoby - bratr ža lobkyně S. Š., (který zemřel v roce 1992),
a syn a manželka bratra žalobkyně F. L., který zemřel v roce 1990, a kteří k
vydání spoluvlastnických podílů žalovanou písmeně vyzvali - se nedomáhali
uspokojení nároku na vydání spoluvlastnických podílů u soudu. Připuštění
dovolání odůvodnil odvolací soud rozdílností soudní praxe při výkladu pojmu
nápadně nevýhodné podmínky ve vztahu ke kupní ceně stanovené podle
cenového předpisu v době uzavření kupní smlouvy s odkazem na R 36/1993 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I ÚS ČR
168/95, č. 78, svazek 6 Sbírky nálezů a usnesení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali účastníci dovolání.
Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr, že je oprávněnou
osobou jen ohledně jí původně náležejícího spoluvlastnického podílu.
Zákonodárce neměl v úmyslu ponechat v případě naplnění restitučního důvodu věc,
náležející spoluvlastníkům, ve vlastnictví povinné osoby, i když nárok na
vydání věci uplatnil jen jeden ze spoluvlastníků, a to i kdyby tak oprávněná
osoba získala více než jí náleželo. To vyplývá i z ústavního nálezu sp. zn. I.
ÚS 340/96, který je použitelný i pro daný případ. Smyslu a účelu zákona je také
odpovídající jen takový výklad § 5 odst. l, že neuplatnění nároku jednou z více
oprávněných osob i jen v jedné ze dvou etap - podání výzvy a žaloby, znamená
zánik nároku této osoby a otevření požadavku dalších oprávněných osob na vydání
věci celé. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen v
napadeném výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, tak, že
žaloba na vydání id. 7/12 nemovitostí byla zamítnuta, a věc vrácena odvolacímu
soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl dovoláním výrok, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn tak, že žalobě na vydání id. 5/12 bylo vyhověno. Namítá, že při
posouzení otázky, zda šlo o smlouvu uzavřenou v tísni a za nápadně
nevýhodných podmínek, se soudy obou stupňů nevypořádaly se skutečností, že to
byli právě původní vlastníci, kteří předmětné nemovitostí hodlali státu prodat
- právní předchůdce žalovaného by bez jejich iniciativy o koupi nejednal. Text
smlouvy byl přizpůsoben požadavkům prodávajících, neobsahoval žádné ujednání o
jejich vyklizení, resp. vyklizení žalobkyně, která jediná v domě bydlela.
Právní předchůdce žalovaného se navíc zavázal, že zajistí žalobkyni kvalitnější
bydlení, což opravami domu učinil. Další spoluvlastníci v době převodu v domě
nebydleli, a i když dispozice s předmětným domem byla v době prodeje omezena,
neexistoval žádný předpis, který by vlastníkům ukládal jej prodat. K tomu, že
odvolací soud spatřoval naplnění nápadně nevýhodných podmínek v ceně
nemovitostí stanovené podle platného cenového předpisu žalovaný konstatuje, že
sjednaná cena byla jedině maximálně možnou cenou, kterou mohli prodávající
požadovat. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části
zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že navrhl zamítnutí jejího
dovolání.
Žalobkyně uvedla k dovolání žalovaného, že odvolací soud sice připustil
dovolání proti svému rozsudku, ale rozsudek odvolacího soudu nepřináší nový
výklad pojmů tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, obsažených v § 6 odst. 1 písm.
g) restitučního zákona. Odvolací soud převzal výklad vyjádřený v nálezu
Ústavního soudu sp. zn. 168/95 a rozdílnost oproti rozsudku Vrchního soudu v
Praze uveřejněného pod č. 36/1993 Sbírky odráží jen postupný názorový vývoj k
této otázce, jak je vysvětlena již v odůvodnění uvedeného nálezu. Konstantní
judikatura při hodnocení právních úkonů v době nesvobody respektuje skutečnost,
že v uvedené době neexistovala dostatečná zákonná ochrana soukromého
vlastnictví, jak to vyplývá i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. 97/96 z 16. 11.
1996. Podle žalobkyně skutkové úvahy žalovaného, obsažené v dovolání, nemají
oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud podle hlavy první bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. provedl
řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12.
2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání jsou přípustná [dovolání žalobkyně podle § 238 odst. 1
písm. a) OSŘ a dovolání žalovaného podle § 239 odst. 1 OSŘ] a že byla podána
včas řádně zastoupenými účastníky řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu
ve smyslu § 241 odst. 1 a 2 OSŘ.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 OSŘ ani jiné vady, které by měly za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, účastníci nenamítali a dovolacím soudem
nebyly ani zjištěny.
Podle § 5 odst. 1 restitučního zákona povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu
oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího
převzetí státem. Jde-li o věc movitou, prokáže též, kde věc je. Je-li
oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle odstavce 2
citovaného ustanovení jen některá z nich, vydá se jim věc celá.
K výkladu tohoto ustanovení uvedl Nejvyšší soud ČR ve stanovisku
občanskoprávního kolegia z 15. 7. 1993 Cpjn 50/93, uveřejněném pod č. 34/1993
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „věcí, která má být vydána (§ 5
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) je i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla
před převedením na stát v podílovém spoluvlastnictví oprávněných osob.
Oprávněná osoba může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama uplatnit jen
nárok na vydání spoluvlastnického podílu“.
Podrobně rozvedl Nejvyšší soud ČR výklad tohoto ustanovení v rozsudku sp.
zn. 23 Cdo 374/98 z 11. 3. 1998, uveřejněném pod č. 32/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, tak, že „smyslem restitucí je obnovit
vlastnická práva k věcem těm osobám, jimž byla v minulosti určitým způsobem
odňata. Obnova vlastnického práva nutně předpokládá, že toto právo jim dříve
(tj. před odnětím) náleželo. Nemůže se proto tzv. prvotním oprávněným osobám (§
3 odst. 1 zákona) dostat více práv, než měly před odnětím věci. Proto bylo-li
původně spoluvlastníků věcí více, je „věc“ vždy jen konkrétní spoluvlastnický
podíl. Tzv. „odvozené“ oprávněné osoby (§ 3 odst. 4 restitučního zákona) mohou
- logicky vzato – vstoupit pouze do práv, která by jinak náležela osobám, od
nichž svá práva na vydání věcí odvozují. Nemůže se jim proto dostat více, než
by příslušelo osobě, jejíž věc (ať již celá nebo podíl na ní) přešla na stát.
Oprávněným osobám odvozujícím svůj nárok na vydání věci po jednom
spoluvlastníkovi tak nemůže přirůst podíl po jiném ze spoluvlastníků, který
buďto zemřel a nezanechal osob uvedených v § 3 odst. 4 restitučního zákona, či
tyto osoby nárok na vydáni věci (míněno spoluvlastnického podílu jejich
oprávněného předchůdce) neuplatnily. Podal-li výzvu k vydání věci jen některý
ze spoluoprávněných osob (a nezáleží na tom, zda další oprávněné osoby chtěly
nebo nechtěly uplatnit svůj nárok na vydání), část věci (věcí je míněn i
spoluvlastnický podíl) připadající na nepřihlášeného spoluoprávněného přirůstá
ostatním spoluoprávněným, kteří vydání požadují rovným dílem. Nezbytné ovšem
je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni“.
Stejně vyložil uvedené ustanovení také Ústavní soud ČR, který uvedl v nálezu z
21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, uveřejněném pod č. 40/svazek 17 Sbírky
nálezů a usnesení tohoto soudu:
„Při vydávání restituovaných nemovitostí je - v souladu s judikaturou obecných
soudů - namístě rozumět „věcí celou“ i spoluvlastnický podíl. Ustanovení § 5
odst. 1 věta třetí zákona č. 87/1991 Sb. neopravňuje k tomu, aby byly podílovým
spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich odvozují své oprávnění podle §
3 odst. 2 téhož zákona, vydávány další spoluvlastnické podíly, ale opravňují
pouze k tomu, aby osobám, které své oprávnění odvozují od původního vlastníka
podle § 3 odst. 2 v téže skupině, a které restituční nárok uplatnily, byla
vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního
vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě
neuplatnily. Vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v
žádném ze vztahů podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., by již nebylo
zmírněním majetkové křivdy, ale v relaci k takovým osobám by šlo o bezdůvodné
obohacení nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich předchůdci. V tomto
smyslu je třeba také chápat myšlenkovou konstrukci vyjádřenou Ústavním soudem
ve věci sp. zn. I ÚS 340/96, zejména konstatování, že podmínkou přirůstání
podílu druhým přihlášeným je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni (Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, Praha 199, nález č. 133, str.
135)“.
Dovolací soud se ztotožňuje se shora uvedeným výkladem § 5 odst. 1 věta třetí
restitučního zákona a považuje za správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně
jen z toho titulu, že byla původní spoluvlastnicí 1/3 nemovitostí, nemůže se
domáhat vydání nemovitostí celých, resp. i dalších spoluvlastnických podílů.
Další je však otázka, zda žalobkyni nevznikl nárok na vydání dalších
spoluvlastnických podílů k nemovitostem jako odvozené oprávněné osobě.
Podle § 3 odst. 4 restitučního zákona zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do
vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 nebo osoba, která na věc uvedenou
v odstavci 2 měla nárok uvedený v odstavci 2, před uplynutím lhůty, v níž
mohla nárok na vydání věci uplatnit, nebo byla-li prohlášena za mrtvou, ke dni
předcházejícímu uplynutí této lhůty jsou oprávněnými osobami, pokud jsou
státními občany republiky, fyzické osoby v dále uvedeném pořadí pod
písmeny a) – e), přičemž pod písm. e) jsou uvedeni sourozenci osoby, jejíž věc
přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6, a zemřel-li
některý z nich, jsou na místě oprávněnými jeho děti.
K otázce posloupnosti odvozených oprávněných osob vyjádřil se Nejvyšší soud v
již citovaném stanovisku Cpj 50/93 str. 244 jen v souvislosti se zákonem č.
403/1990 Sb. tak, že nepodají-li výzvu organizaci k vydání všechny osoby
uvedené v jednotlivých skupinách dalších oprávněných osob (§ 3 odst. l zákona),
náleží právo na vydání věci oprávněným osobám uvedeným v dalších skupinách,
pokud nárok na vydání včas uplatnily. Uvedený závěr je použitelný i pro
posloupnost těchto osob stanovenou v § 3 odst. 4 restitučního zákona. Také
Ústavní soud v nálezu ze 2. 5. 1997, sp. zn. IV. ÚS 223/95, uveřejněném pod č.
47/ svazek 8 Sbírky nálezů a usnesení k posloupnosti oprávněných osob podle § 4
odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb, zákona o půdě, uvedl, že „oprávněnými osobami
jsou všechny osoby v tomto ustanovení uvedené. Jejich zařazení do skupin
neznamená, že existují-li osoby pod písm. a), nemohou nárok úspěšně uplatňovat
osoby uvedené pod bodem b – e), jestliže osoby uvedené pod písm. a) nárok
neuplatnily, a proto jejich právo zaniklo. Zákon neobsahuje nic, co by
eliminovalo nárok oprávněných osob uvedených v dalších skupinách, jestliže
tento nárok neuplatnily osoby uvedené v pořadí vyšším. Nečinnost této osoby ve
vyšším pořadí otevírá cestu pro uplatnění nároku osobám nižším v pořadí, neboť
i tyto posléze uvedené osoby jsou zahrnuty do okruhu osob, jímž se zmírnění
majetkových křivd týká“.
Podle již citovaného § 5 odst. l restitučního zákona povinná osoba vydá
věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, prokáže-li svůj n á r o k
n a v y d á n í věci a uvede-li způsob převzetí věci státem, věta třetí
stanoví, že je-li více oprávněných osob a n á r o k n a v y d á n í
uplatní ve lhůtě podle odstavce 2 jen některá z nich, vydá se jí věc celá.
Podle § 5 odst. 2 restitučního zákona k vydání věci vyzve oprávněná osoba
povinnou osobu do 6 měsíců, jinak j e j í n á r o k zanikne. V § 5 odst.
3 restitučního zákona je stanoveno, že povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou
dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty
uvedené v odstavci 2. Dále je v § 5 odst. 4 restitučního zákona uvedeno, že
nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odstavce 2, může oprávněná osoba
uplatnit s v é n á r o k y u soudu ve lhůtě jednoho roku.
Z § 5 odst. l restitučního zákona tedy vyplývá, že nárok na vydání věci vzniká
písemnou výzvou oprávněné osoby vůči osobě povinné k vydání věci. Pokud nárok
takto vznikne, nedojde k uzavření dohody o vydání věci ve smyslu § 5 odst. 3
restitučního zákona a oprávněná osoba neuplatní nárok u soudu v propadné
lhůtě stanovené v § 5 odst. 4 restitučního zákona, nárok zanikne. K závěru, že
tato jednoroční lhůta je propadnou dospěl Ústavní soud ve stanovisku pléna
tohoto soudu z 20. 10. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 7/98.
Jestliže k vydání věci vyzvali osobu povinnou písemně všichni její původní
spoluvlastníci, pak jednomu každému z nich vznikl nárok na vydání jeho
spoluvlastnického podílu (jeho „věci“). Pokud některý ze spoluvlastníků zemřel
před uplynutím lhůty stanovené v § 5 odst. 2 restitučního zákona, vznikne
nárok na vydání jeho podílu písemnou výzvou podanou odvozenou oprávněnou
osobou (osobami), a to v pořadí vyjmenovaném v § 3 odst. 4 tohoto zákona. To
znamená, že pokud vyzve k vydání podílu odvozená oprávněná osoba v dřívějším
pořadí, vznikne jí nárok na jeho vydání. Nemůže proto, i když k vydání podílu
rovněž písemně vyzve, vzniknout nárok na vydání i odvozené osobě oprávněné až
za takovou osobou v pořadí následující.
Pokud původní oprávněná osoba - spoluvlastník věci před uplynutím lhůty
stanovené v § 5 odst. 2 restitučního zákona zemřela a k vydání jejího podílu
vyzvaly písmeně povinnou osobu manželka a dítě, kteří jsou jako odvozené
oprávněné osoby uvedeny v § 3 odst. 4 písm. c) restitučního zákona, vznikl
jim nárok na vydání spoluvlastnického podílu (rovným dílem) podle § 5 odst. l
restitučního zákona. Pokud písmeně vyzvala k vydání tohoto podílu také sestra
původního spoluvlastníka, která by jako sourozenec mohla být odvozenou
oprávněnou osobou až podle § 3 odst. 4 písm. e) restitučního zákona, nemohl
jí už nárok na vydání věci vzniknout, a to právě vzhledem k tomu, že již
vznikl dřívějším odvozenými oprávněným osobám.
Nárok na vydání spoluvlastnického podílu, který manželce a dítěti podle § 5
odst. l restitučního zákona vznikl, však zanikl, pokud nebyla uzavřena dohoda
o vydání podílu a nárok (již vzniklý) neuplatnili u soudu ve lhůtě podle § 5
odst. 4 restitučního zákona. Naproti tomu sestra původního spoluvlastníka
nemohla u soudu s úspěchem takový nárok uplatnit, neboť jí vůbec nevznikl.
Uvedené závěry jsou v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod
č. 28/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž je uvedeno, že „při
vydání věci není rozhodující zjištění, zda jako další oprávněné osoby
nepřicházejí v úvahu osoby uvedené v dřívějším nebo stejném pořadí (§ 3 odst. 4
zákona č. 87/1991 Sb.), ale zjištění, že takové osoby nepodaly do dne účinnosti
dohody o vydání věci povinné osobě výzvu k vydání věci (§ 5 odst. l zákona č.
87/1991 Sb.), popřípadě že takovou výzvu nepodaly před uplynutím lhůty uvedené
v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb“. Stejný závěr je uveden také v
rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 25. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2456/99, uveřejněném
pod C 62 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Aplikováno na danou věc z toho vyplývá, že žalobkyni nevnikl jako odvozené
oprávněné osobě podle § 3 odst. 4 písm. e) ve vztahu k původnímu spoluvlastníku
Františku Šiškovi, který zemřel v roce 1990, nárok na vydání jeho věci - jeho
spoluvlastnického podílu, jestliže k vydání tohoto spoluvlastnického podílu
5/12 vyzvaly písemnou výzvou žalovaného manželka a syn jako odvozené oprávněné
osoby podle § 3 odst. 4 písm. c) restitučního zákona.
Žalobkyně není odvozenou oprávněnou osobou ve vztahu ke Stanislavu Šiškovi,
neboť jako původní vlastník zemřel až v roce 1992, nikoli v době uvedené v §
3 odst. 4 restitučního zákona. Sám také písemně vyzval žalovaného k vydání
svého podílu 2/12 a nárok na jeho vydání mu vznikl jako původnímu vlastníku.
S. Š. zemřel v roce 1992, avšak bližší datum smrti nebylo v průběhu řízení
zjištěno. Kdyby zemřel před uplynutím jednoroční lhůty stanovené v § 5 odst. 4
restitučního zákona, tj. do 1. 4. 1992, pak zatím nelze vyloučit, že žalobkyně
může být jeho dědičkou, která nárok na vydání věci jeho spoluvlastnického
podílu vzniklý podle § 5 odst. l restitučního zákona jako majetkové právo ke
dni jeho smrti existující nabyla dědictvím a nárok na jeho vydání také u soudu
ve lhůtě podle § 5 odst. 4 restitučního zákona uplatnila (k tomu srovnej
stanovisko Cpj 50/93 str. 251). Odvolací soud však z tohoto důvodu nárok
žalobkyně na vydání tohoto spoluvlastnického podílu neposuzoval, v této části
jde proto o posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání - jen formulačně uvedl,
že rozsudek soudu prvního stupně změnil, jde však o potvrzující rozsudek
ohledně nároku na vydání 5/12 nemovitostí, jestliže soud prvního stupně
uložil žalovanému uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věcí (celých) a odvolací
soud povinnost vydat žalobkyni 5/12 těchto nemovitostí. Protože odvolací soud
ve výroku svého rozsudku neformuloval právní otázku, pro kterou dovolání
připouští, je dovolání přípustné ohledně právních otázek v dovolání žalovaným
uvedených.
Pokud jde o otázku naplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. l písm. g)
restitučního zákona, tj. uzavření předmětné kupní smlouvy v tísni a za nápadně
nevhodných podmínek, uvedl k výkladu těchto pojmů Vrchní soud v Praze v
rozsudku z 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, že „je třeba posuzovat je odděleně, třebaže
věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí, jako dva předpoklady, bez
jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat
právo podle uvedeného ustanovení. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo
sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.,
nikoli však psychické donucení, které je relevantní z hlediska § 37 ObčZ), jenž
takovým způsobem doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě
rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by neučinila. Rovněž nápadně
nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době úkonu a nemohou spočívat v
subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je
nutno posuzovat vždy konkrétně, podle okolností daného případu. U úplatných
smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost
smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by
mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní
podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve
svých důsledcích významně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.“
Dovolací soud vzhledem k uvedenému výkladu považuje za správný závěr soudu
prvního stupně, jehož právní posouzení odvolací soud převzal, že tíseň
prodávajících při uzavření předmětné kupní smlouvy byla dána
hospodářskými a sociálními podmínkami prodávajících, jestliže obytný dům neměl
vzhledem k neekonomickému nájemnému a výši domovní daně praktický žádný výnos,
spoluvlastníci tak neměli prostředky na jeho opravu, kterou vzhledem k
opotřebení vyžadoval, a nemohli si je ani jako důchodci jinak opatřit. Na
těchto objektivně existujících okolnostech a závěru o stavu tísně by nic
nemohlo změnit, ani případná nabídka prodeje nemovitostí právnímu předchůdci
žalovaného a skutečnost, že se zavázal k opravě bytu užívaného žalobkyní.
Také závěr odvolacího soudu, že nápadně nevýhodné podmínky v případě dané
smlouvy byly na straně prodávajících dány kupní cenou stanovenou podle cenového
předpisu diskriminujícího soukromé vlastnictví, je správný. Ústavní soud v
nálezu zmiňovaném odvolacím soudem ze 17. 9. 1996 sp. zn. I ÚS 168/95,
uveřejněným pod č. 79/svazek 6 Sbírky nálezů a usnesení uvedl, že cenová
vyhláška č. 43/1969 Sb. (dále jen vyhláška) byla svoji koncepcí a konkrétními
ustanoveními diskriminující ve vztahu k soukromému a osobnímu vlastnictví a
uvedený rozporuplný postoj musí nutně nalézt svůj výraz při úvaze o tom, co je
nutno chápat jako nápadně nevýhodné podmínky. Tato vyhláška byla účinná i v
době uzavření předmětné kupní smlouvy, tj. v roce 1979 (byla zrušena až
vyhl. č. 128/1984 Sb.). Podle § 22 vyhlášky se vztahovala i na nabývání
věcí ze soukromého vlastnictví do socialistického vlastnictví, přičemž při
stanovení ceny obytných domů byla oproti cenám rodinných domků jako staveb v
osobním vlastnictví diskriminující. Ústavní soud už také ve zmíněném nálezu
uvedl, že jeho závěry nejsou v rozporu rozhodnutím č. 36/1999, když v
uvedeném rozhodnutí soud dospěl k závěru, že „v případech kdy kupní cena byla
mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době
uzavření kupní smlouvy, nelze b e z d a l š í h o usoudit na
neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a tedy na nápadně nevýhodné
podmínky. Vychází však z toho, že objektivní existenci nápadně nevýhodných
podmínek v době právního úkonu je nutno posuzovat vždy konkrétně p o d l e o
k o l n o s t í d a n é h o p ř í p a d u“.
Dovolací soud neshledal důvodným dovolání žalovaného a dovolání žalobkyně,
proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ohledně vydání dalších id. 10/12 nemovitostí – dovolání proto
ohledně této části rozsudku odvolacího soudu zamítl (§ 243b odst. l OSŘ). Ke
zrušení rozsudku odvolacího soudu došlo jen ve výroku, jímž změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl vydání dalších id. 2/12
nemovitostí a souvisícího výroku o nákladech řízení (§ 243b odst. l, 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. února 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu