22 Cdo 1289/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: A) A. H., a B) H. A., obou zastoupených advokátem, proti
žalovaným: 1) P., a. s., zastoupené advokátem, a 2) B. I. P., spol. s r. o.,
zastoupené advokátkou, o určení neexistence věcných práv, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 182/2001, o dovolání žalovaného 2) proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 55 Co
322/2003-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 6 150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám JUDr. J. B.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
20. května 2003, č. j. 12 C 182/2001-68, pod bodem I. výroku určil, že „věcná
práva z titulu smlouvy ze dne 20. 11. 1997 s účinky vkladu k 23. 12. 1997,
uzavřené mezi 1. žalovaným jako povinným a 2. žalovaným jako oprávněným k
parcelám č. 584/10 a č. 584/11, zapsaných u Katastrálního úřadu P. na LV č.
2133 pro obec P., k. ú. M. na katastrálním úřadu Praha-město nevznikla,
respektive neexistují. Pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní 20. 11. 1997
uzavřeli smlouvu (s účinky vkladu do katastru nemovitostí 23. 12. 1997), kterou
byla ve prospěch žalovaného 2) zřízena věcná práva k předmětným pozemkům. V
době uzavření této smlouvy byl jako vlastník pozemků v katastru nemovitostí
veden žalovaný 1) a u Obvodního soudu pro Prahu 4 byl pod sp. zn. 24 C 179/92
veden spor o vydání pozemků žalobcům z titulu restitučních nároků. Předmětné
pozemky vznikly oddělením od pozemků parc. č. 584/3 a parc. č. 584/7 v kat.
území M. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. září
1996, č. j. 17 Co 216/96-119, nevyhověl odvolání žalobců proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 24 C 179/92, jímž
byla žaloba na vydání sporných pozemků zamítnuta. Uvedený rozsudek odvolacího
soudu byl posléze (5. 11. 1999) zrušen Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím a
restituční řízení skončilo vyhověním žalobě. Při uzavírání smlouvy z 20. 11.
1997 si oba žalovaní museli být vědomi toho, že v případě zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vyhovění žalobě ve věci sp. zn. 24 C 179/92 by žalovaný 1)
byl povinen žalobcům vydat předmětné pozemky. Žalovanému 1) bylo totiž v březnu
1997 doručeno dovolání a žalovaný 2) měl ze stavebního řízení v roce 1996
vědomost o vzneseném restitučním nároku k daným pozemkům. Soud prvního stupně
shledal naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení i věcnou legitimaci
účastníků v tomto sporu a dospěl k závěru, že „výkon vlastnického práva k
nemovitostem ve formě zatížení věcnými právy – za situace, kdy není spor o
vlastnické právo nezvratitelně ukončen a má vědomost o podaném dovolání, v
rozporu s morálními zásadami společnosti. Konkrétně s jejím cílem zmírnit
některé majetkové křivdy … a tudíž jednání směřující k tomu, aby nárok na
naturální restituci byl kvalitativně znehodnocen, je v rozporu s dobrými mravy“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem
ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 55 Co 322/2003-95, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
který považoval za dostatečný a úplný. Podle odvolacího soudu bylo třeba
zabývat se především předběžnou otázkou, zda smlouva z 20. 11. 1997 byla mezi
žalovanými uzavřena platně s tím, že pokud by tomu tak bylo, byla by práva
žalovaného 2) z této smlouvy nabytá chráněna ustanovením § 243d odst. 2 v
návaznosti na odstavec 1 téhož ustanovení občanského soudního řádu (dále jen
„OSŘ“). S ohledem na tzv. blokační ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990
Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a s poukazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 2 Cdon 1828/97 uzavřel že „povinnosti
vyplývající pro povinnou osobu z tohoto zákonného ustanovení neskončily
pravomocným rozhodnutím ve věci za situace vědomosti povinného o podaném
dovolání, neboť doba zákazu dispozice končí se zánikem v úvahu přicházejícího
práva na vydání věci. Restituenty podané dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu tedy ještě neskončila doba v úvahu přicházejícího práva na
vydání věci. Pokud tedy při vědomí podaného dovolání 1) žalovaný dne 20. 11.
1997 uzavřel s 2) žalovaným smlouvu o zřízení věcných práv k pozemkům, u nichž
nezaniklo v úvahu přicházející právo na jejich vydání restituentům, byla tato
smlouva uzavřena v rozporu se zákonem, konkrétně s ustanovením § 22 odst. 1
zákona č. 403/1990 Sb. a je podle § 39 ObčZ absolutně neplatná. Právům 2)
žalovaného nabytým z absolutně neplatné smlouvy pak nelze poskytnou ochranu ani
dle § 243d odst. 2 v návaznosti na odstavec 1 o. s. ř.“. Námitky týkající se
neurčitosti a nevykonatelnosti rozsudku odvolací soud neshledal důvodnými s
tím, že konkrétní věcná práva jsou uvedena ve smlouvě z 20. 11. 1997, na
základě níž byla ve vztahu k předmětným pozemkům zapsána v katastru
nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Podle dovolatele řešení situace, kdy v
mezidobí mezi právní mocí rozsudku o zamítnutí žaloby domnělých vlastníků na
vydání nemovitostí a jeho zrušením dovolacím soudem dojde ze strany stávajícího
evidovaného vlastníka nemovitosti k dispozici s nimi, je ve vztahu k posouzení
právní otázky blokace takové dispozice restitučním zákonem zásadního právního
významu pro dovolatele i pro celou skupinu případů stejného druhu. Doba zákazu
dispozice s nemovitostí podle restitučního předpisu není v zákoně výslovně
uvedena a otázka zániku uplatněného nároku na vydání věci může být vykládána
různě. Jde též o posouzení právní jistoty a dobré víry třetích osob, které se v
uvedené době podílely na dispozici s takovými nemovitostmi. Přípustnost
dovolání dovolatel opřel vedle § 237 odst. 1 písm. c) i o § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ s ohledem na rozdílnost v právním posouzení věci soudem prvního stupně a
odvolacím soudem. K věci samé uvedl, že mu nelze vytýkat nedostatečnou
předsmluvní opatrnost, protože o dovolání restituentů neměl možnost reálně
vědět. O možnosti dispozice žalovaného 1) s předmětnými pozemky se přesvědčil v
evidenci nemovitostí a byl o ní také ujištěn samotným žalovaným 1). Názor soudu
prvního stupně, že výkon vlastnického práva žalovaným 1), spočívající v
uzavření označené smlouvy o zřízení věcných práv, je v rozporu s dobrými mravy,
nepovažuje za správný. Má rovněž za to, že žalovaný 1) smlouvu uzavřel v době,
kdy již nebyl vázán blokací podle zákona č. 403/1990 Sb., ani žádným
autoritativním úředním nebo soudním rozhodnutím. Nesouhlas vyslovil rovněž s
právním názorem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti označené smlouvy a
zpochybnil závěry o vědomosti žalovaného 1) o podaném dovolání s ohledem na to,
že zastoupení žalovaného 1) JUDr. B. zaniklo právní mocí rozsudku odvolacího
soudu, napadeného restituenty. Dále poukázal na to, že smlouva se týká celé
řady pozemků, kdy předmětné pozemky tvoří menšinovou část a ve smlouvě nejsou
ani uvedeny. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že žalovaný 2) byl v roce 1996
v rámci stavebního řízení o povolení rekonstrukce bývalé výrobní haly na
prodejní halu B. podrobně informován o probíhajícím restitučním sporu mezi
žalobci a žalovaným 1). Smlouva o zřízení věcných práv byla sepsána v době, kdy
již cca 10 měsíců bylo v restitučním sporu podáno dovolání. Nelze proto
předpokládat, že by žalovaný 2) uzavíral označenou smlouvu včetně zástavního
práva na pozemky, které byly předmětem restitučního sporu, aniž by si
neuvědomoval, že tak činí s určitým rizikem. Žalovaný 1) v čl. II. odst. 3
smlouvy z 20. 11. 1997 prohlásil, že nemovitosti nejsou zatíženy žádnými právy
ani nároky třetích osob a že odpovídá za pravdivost tohoto ujištění, důsledky
tohoto nepravdivého ujištění by proto měl nést žalovaný 1). Smlouva o zřízení
věcných práv navazuje na nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalovanými, která se
týká objektu zkolaudovaného jako dočasná stavba s lhůtou do 31. 12. 2006. Podle
žalobců je nepřijatelné, aby věcná práva žalovaného 2) měla platit i po tomto
roce. Žalobci jsou názoru, že dovolání žalovaného 2) je účelové.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo
1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor“), pod C 132, Svazek 2, zaujal právní
názor, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem
měnícím ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000
Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak
ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního
vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti
rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový
závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení.“. Tento právní názor je zcela použitelný pro
posouzení, zda jde o rozsudek měnící z hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ v
platném znění. V daném případě rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem
měnícím, neboť rozdíl v právním posouzení věci soudy obou stupňů spočíval jen v
rozdílném posuzování důvodu absolutní neplatnosti předmětné smlouvy, kterou oba
soudy posuzovaly shodně jako neplatnou podle § 39 ObčZ. Zatímco soud prvního
stupně důvod neplatnosti spatřoval v tom, že smlouva byla uzavřena v rozporu s
dobrými mravy, podle odvolacího soudu byla smlouva uzavřena v rozporu s
ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Práva a povinnosti účastníků
řízení tak v rozsudku odvolacího soudu nebyla stanovena odlišně, než jak tomu
bylo podle rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání proto nelze
opřít o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklady stanovené v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyly
všechny naplněny, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam pouze pro řešení právní otázky, do kdy trvá
zákonem stanovený zákaz nakládání s věcmi, které mohly být předmětem restituce
podle restitučních předpisů, v případě, kdy restituční nárok byl uplatněn včas,
zvláště v souvislosti s navazujícím dovolacím řízením, poněvadž lze mít za to,
že tato právní otázka dovolacím soudem doposud řešena nebyla. Ve vztahu k
otázce určitosti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé dovolací soud
neshledal rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního
významu, protože závěry, které by v tomto ohledu mohl učinit, by se týkaly jen
daného enunciátu rozsudku a neměly by zobecňující význam. K tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné v Souboru
pod C 1164, Svazek 16. Dovolání je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ pro řešení uvedené první právní otázky.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ
a má za to, že dovolání není důvodné.
Podle § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. povinná osoba je povinna s
odňatými věcmi a s movitými věcmi uvedenými v § 13 odst. 2 až do jejich vydání
oprávněným osobám nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto
zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví
jiného ani přenechat jinému do užívání, s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí
bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu.
Odvolací soud se s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.
prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1828/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 65, ročník 1999, (podle kterého „zákaz převodu věci do
vlastnictví jiné osoby podle § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, platil jen do zániku práva na vydání věci“), postavil na
stanovisko, že pokud při vědomí podaného dovolání žalovaný 1) uzavřel 20. 11.
1997 s žalovaným 2) smlouvu o zřízení věcných práv, pak tato smlouva byla
uzavřena v rozporu s ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a je proto
podle § 39 ObčZ neplatná.
Daný případ je odlišný od případu řešeného v právě citovaném
rozhodnutí. V tomto rozhodnutí šlo o případ, kdy osoba tvrdící, že je
oprávněnou osobou, neuplatnila restituční nárok včas v prekluzivních lhůtách
podle zákona č. 87/1991 Sb. V souzené věci je nesporné, že žalobci své nároky
uplatnili včas a tyto nezanikly jejich prekluzí podle zákona č. 403/1990 Sb.
Dovolací soud je ve shodě s uvedeným judikátem potud, pokud z něj
vyplývá, že tzv. blokace(v daném případě podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona
č. 403/1990 Sb., které je shodného obsahu jako ustanovení § 9 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb.) platila do zániku práva na vydání věci. Pak je ovšem rozhodující,
zda v době, kdy byla předmětná smlouva uzavřena, právo na vydání věci již
neexistovalo nebo dále trvalo. Podle názoru dovolacího soudu právo žalobců na
vydání věci (pozemků) trvalo i po právní moci rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. září 1996, č. j. 17 Co 216/96-119, když toto rozhodnutí nepřivodilo
zánik restitučního nároku žalobců. Je logické, že kdyby okamžikem právní moci
uvedeného rozsudku restituční nárok žalobců zanikl, nemohlo by být jejich
dovolání v restituční věci důvodné a nemohlo by mu být v řízení následujícím
po zrušení rozsudku odvolacího soudu vyhověno. Ostatně podle převládající
procesní teorie právní moci, je třeba právní moc rozhodnutí soudu (a to obě
její stránky – formální i materiální) posuzovat pouze jako procesní institut,
který nepřetváří předprocesní hmotné právo – srov. A. Wintrová a kolektiv :
Civilní právo procesní – Linde Praha a. s., třetí vydání z roku 2004, str. 308.
K tomu lze ještě dodat že stejně jako byla osoba k restituci povinná omezena v
nakládání s předmětem případné restituce příslušným blokačním ustanovením
restitučního předpisu, aniž byl ještě restituční nárok uplatněn, stejně tak je
takovým ustanovením (nadále) omezena i po právní moci rozhodnutí odvolacího
soudu, přestože bylo pro ni příznivé, jestliže v důsledku možného dovolání
osoby k restituci oprávněné bude toto rozhodnutí odklizeno a konečným
rozhodnutím rozhodnuto opačně. Vědomí povinné osoby o tom, že takový nárok nebo
opravný prostředek může být v zákonem daných lhůtách uplatněn není přitom
právně významné. Pokud osoba povinná v uvedených situacích nedbá na tzv.
blokační ustanovení příslušného restitučního předpisu a tedy ani na jakékoliv
legitimní možnosti oprávněné osoby dosáhnout vydání předmětu restituce,
riskuje, že učiněné právní úkony budou absolutně neplatné podle § 39 ObčZ,
jestliže osoba k restituci oprávněná bude podle již nezvratného rozhodnutí
soudu nakonec úspěšná. Naopak lze pro úplnost dodat, že na případ, kdy
uplatněný restituční nárok nebyl podle hmotného práva opodstatněný, se od
počátku (t. j. od účinnosti příslušného restitučního zákona) zákaz podle tzv.
blokačního ustanovení nevztahoval a případné nakládání s předmětem (nedůvodně)
uplatněného restitučního nároku nemohlo být neplatné, a to ani v případě, že by
k němu došlo v průběhu neskončeného soudního řízení.
Z těchto důvodů nelze než učinit závěr, že zákaz upravený § 22 odst. 1 zákona
č. 403/1990 Sb. trvá i po dobu od právní moci rozsudku, jímž byla opodstatněná
žaloba na restituci podle uvedeného zákona zamítnuta, při nejmenším do doby,
kdy rozhodnutí, jímž bylo takové žalobě (po zrušení předchozího zamítavého
rozhodnutí ) vyhověno, nabude právní moci. Pak ovšem je rozsudek odvolacího
soudu v této věci správný.
Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Určitostí výroku rozsudku soudu prvního stupně se dovolací soud nemohl zabývat,
protože, jak výše uvedeno, je v tomto směru dovolání nepřípustné.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházejí z toho, že dovolání podal
jen žalovaný 2), který nebyl úspěšný, a že žalobcům vznikly náklady (§ 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům
představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání
podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která
činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. částku 6 000,- Kč, a dále paušál náhrady hotových výdajů 150,-
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný 2) dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. srpna 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu