22 Cdo 1295/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně P. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. L.,
zastoupenému advokátem, o určení existence a obsahu dohody o vypořádání
společného jmění manželů pro dobu po rozvodu, vedené u Okresního soudu v
Liberci pod sp. zn. 18 C 206/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. října 2006, č. j. 30 Co
420/2006-79, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 4 500,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta.
Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
24. března 2006, č. j. 18 C 206/2005-47, určil, že účastníci uzavřeli 15. 12.
2004 před notářkou dohodu o vypořádání společného jmění manželů pro dobu po
rozvodu ve výroku blíže uvedeného znění. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně učinil mimo jiné tato skutková zjištění: Podle
konceptu dohody o vypořádání společného jmění manželů – účastníků pro dobu po
rozvodu manželství dohoda měla být součástí návrhu na rozvod manželství
účastníků podle § 24a zákona o rodině. Manželé dohodou prohlásili, že movité
věci, které patří do společného jmění manželů, si vypořádají tak, že jsou
podpisem dohody ve výlučném vlastnictví toho manžela, který je má ve svém
držení, a dále, že za trvání manželství nabyli do společného jmění manželů
bytovou jednotku spolu s jejími součástmi a příslušenstvím, kterou za trvání
manželství zcizili, takže není předmětem vypořádání společného jmění manželů.
Ostatní společné věci si vypořádali tak, že ve svém výlučném vlastnictví si
ponechá žalobkyně osobní automobil zn. Škoda F., a veškerý movitý majetek
související s jejím předmětem činnosti zubní laboratoře, zejména celé její
vybavení s jejími součástmi a příslušenstvím. Žalovaný se zavázal převzít
závazek z úvěru poskytnutého K. b., a. s., z 8. 3. 2001 na koupi bytu ve výši
400 000,- Kč a žalobkyni zaplatit na vypořádání společného jmění manželů
nejpozději do 30. 11. 2006 částku 550 000,- Kč. Dohoda měla nabýt platnosti
dnem podpisu oběma účastníky a účinnosti právní mocí rozsudku o rozvodu
manželství. Notářka potvrdila, že 15. 12. 2004 „byla provedena v její kanceláři
legalizace podpisu účastníků tohoto sporu“ na darovací smlouvě o převodu bytové
jednotky č. 498/20 v L. IV-P., LV č. 4476, z 10. 12. 2004 a dohodě o vypořádání
společného jmění manželů pro dobu po rozvodu z 10. 12. 2004. V katastru
nemovitostí na LV č. 6687 je jako vlastnice označené bytové jednotky vedena Z.
L., matka žalovaného, na základě darovací smlouvy z 15. 12. 2004. Rozsudkem
Okresního soudu v Liberci z 8. 7. 2005, č. j. 15 C 80/2005-15, který nabyl
právní moci 16. 9. 2005, bylo rozvedeno manželství účastníků podle § 24 zákona
o rodině s tím, že žalobkyně (v řízení o rozvod manželství žalovaná) soudu
nepředložila dohodu o vypořádání společného jmění manželů podepsanou oběma
účastníky s ověřenými podpisy, na kterou v řízení odkazovala a kterou podle
tvrzení žalovaného žalovaný nepodepsal. Podle názoru soudu prvního stupně je v
daném případě naléhavý právní zájem na požadovaném určení, i když manželství
účastníků bylo rozvedeno v rámci sporného rozvodu, a to s ohledem na jistotu
stran o vypořádání společného jmění manželů. Jestliže účastníci již jednou
dospěli k dohodě o vypořádání společného jmění manželů, je v zájmu účastníka,
aby byla potvrzena její existence a obsah této dohody. Soud dospěl k závěru, že
žalobkyni se podařilo prokázat, že 15. 12. 2004 byla mezi účastníky s úředně
ověřenými podpisy podepsána dohoda o společném jmění manželů ve výroku
uvedeného obsahu.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k
odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. října 2006, č. j. 30 Co 420/2006-79,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o
nákladech řízení. Odvolací soud uvedl, že případná „dohoda účastníků o
vypořádání jejich společného jmění mohla nabýt účinnosti až s rozvodem
manželství logicky pouze tehdy, že by došlo k rozvodu podle § 24a zákona o
rodině“. Zde odkázal na stanovisko Ústavního soudu ČR, vyjádřené v rozhodnutí
pod sp. zn. ÚS 572/04. „Účinky dohody o vypořádání společného jmění manželů
uzavřené podle § 24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině jsou tedy vázány na
rozvod podle § 24a zákona o rodině.“ Vzhledem k tomu, že v daném případě k
takovému rozvodu účastníků nedošlo, účinky dohody o vypořádání společného jmění
manželů uzavřené účastníky nenastaly a za této situace určení existence a
obsahu dohody nemá pro žalobkyni žádný význam, a proto zde není naléhavý právní
zájem na požadovaném určení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že dohoda o vypořádání společného
jmění manželů podle § 24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o
rodině“), není svým obsahem odlišná od dohody podle § 150 občanského zákoníku
(dále jen „ObčZ“). Základem obou dohod je vypořádání společného jmění manželů
po rozvodu. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů, která je uzavřena
přede dnem zániku manželství s odkládací podmínkou, neodporuje § 149 odst. 2
ObčZ. Pokud k rozvodu nedojde, nemá dohoda vliv na společné jmění manželů.
Ustanovení § 24a zákona o rodině pouze vykládá § 149 odst. 2 ObčZ v tom smyslu,
že lze uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění manželů již před zánikem
manželství za předpokladu, že společné jmění manželů podle ní bude vypořádáno
až po jeho zániku. Protože neexistují dva rozlišné rozvody, neboť rozdíl mezi §
24a a § 24 zákona o rodině spočívá pouze v rozdílnosti řízení předcházejících
rozhodnutí o rozvodu manželství, je dotčená dohoda účastníků o vypořádání
jejich společného jmění pro dobu po rozvodu platná. Předpoklady neplatnosti
této dohody podle § 39 ObčZ nejsou dány. Ze smyslu úpravy provedené § 24a
zákona o rodině vyplývá, že účastníci mohou dohodu o vypořádání společného
jmění uzavřenou podle § 24a zákona o rodině předložit i dobrovolně v rámci
řízení podle § 24 zákona o rodině, neboť neexistuje důvod, proč neuznat
platnost takové dohody pro dobu po rozvodu jen proto, že manželé nebyli schopni
dohodnout se například na společném bydlení. Předmětná dohoda je tak platná bez
ohledu na to, jakým „způsobem“ bylo manželství účastníků rozvedeno. Žalobkyně
dále dovozuje, že pokud platnost či neplatnost dohody je závislá pouze na
faktickém úkonu smluvních stran, tj. připojení dohody k návrhu na rozvod
manželství, pak jejich postavení je obdobné jako postavení relativně neplatných
právních úkonů a že třeba dojít k závěru, že neplatnosti takového právního
úkonu se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, v daném případě žalovaný.
Jednání žalovaného, který nepodal návrh na rozvod manželství podle § 24a zákona
o rodině, nepředložil dotčenou dohodu a ani se k ní neznal, čímž zmařil splnění
podmínky její účinnosti, je v rozporu s dobrými mravy. S rozhodnutím odvolacího
soudu se žalobkyně nemůže ztotožnit také proto, že v daném případě vůbec nešlo
o určení účinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů pro dobu po
rozvodu, ale jen o zjištění, že účastníci uzavřeli 15. 12. 2004 dohodu o
vypořádání společného jmění pro dobu po rozvodu s určitým zněním. Právní zájem
na požadovaném určení není dán jen vazbou na účinnost dohody podle § 24a zákona
o rodině, ale má širší význam. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s odkazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 257/2001, a nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. ÚS
572/04, z nichž vyplývá, že podmínkou platnosti dohody podle § 24a zákona o
rodině je rozvod podle tohoto zákonného ustanovení a nelze se dovolávat této
dohody, jestliže rozvod nebyl z jakéhokoliv důvodu proveden podle § 24a zákona
o rodině.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), že je uplatněn dovolací důvod
upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241
odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není
důvodné.
Právní posouzení věci odvolacím soudem vychází z ustálené soudní praxe, která
od účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nepřipouštěla, aby manželé
mohli uzavřít platně dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů
(nyní společné jmění manželů) před rozvodem manželství. K tomu srovnej Zásady
Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1965, sp. zn. Prz 51/65, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek (R 70/1965, s. 404). Výjimku z uvedeného
pravidla přinesl až zák. č. 91/1998 Sb., který novelizoval zákon o rodině
vložením ustanovení § 24a, které umožnilo zjednodušenou formu rozvodu
manželství za předpokladu, že manželství trvalo alespoň jeden rok, manželé
spolu nejméně šest měsíců nežijí a k návrhu na rozvod se druhý manžel připojí.
Soud se při splnění shora uvedených podmínek nezabývá příčinami rozvratu, jak
je jinak povinen podle § 24 odst. 1 zákona o rodině, věta za středníkem,
podmiňuje však rozvod manželství předložením písemné smlouvy s úředně ověřenými
podpisy účastníků, řešící vypořádání vzájemných vztahů k majetku, uspořádání
práv a povinností vyplývajících ze společného bydlení, případně i plnění
výživného po rozvodu a mají-li manželé společné nezletilé děti, povinností
předložit pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody rodičů o úpravě poměrů
nezletilých dětí pro dobu po rozvodu.
Judikatura konstantně vychází z názoru, že smlouva o vypořádání vzájemných
majetkových práv manželů, jíž zákon o rodině v ustanovení § 24a odst. 1 vedle
dalších předpokladů podmiňuje rozvod dohodou manželů bez zjišťování příčin
rozvratu, platí toliko v případech rozvodu, o kterém bylo rozhodnuto podle §
24a zákona o rodině, neboť jen ve spojení s tímto způsobem rozvodu založeném na
dohodě manželů je zákonem dovolena. Jiný výklad, rozšiřující možnost dohody
manželů i na vypořádání společného jmění manželů před jeho zánikem, včetně
zániku manželství rozvodem podle ustanovení § 24 zákona o rodině je v rozporu s
kogentní úpravou ustanovení § 149 ObčZ. K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. června 2001, sp. zn. 30 Cdo 257/2001, publikovaný pod C 572, v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck.
Dovolací soud neshledal důvod, aby se od ustálené soudní praxe odchýlil a
považuje ji nadále za správnou. Právní názor Nejvyššího soudu podpořil rovněž
Ústavní soud nálezem ze dne 23. března 2005, sp. zn. I. ÚS 572/04, publikovaným
pod č. 62/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 36, podle
kterého „písemná smlouva s úředně ověřenými podpisy účastníků upravující pro
dobu po tzv. nesporném rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva
a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost, (s
přihlédnutím k tomu, že jde o úpravu majetkových vztahů pro dobu po rozvodu),
nabývá účinnosti až rozvodem manželství (logicky pouze tehdy, dojde-li k
rozvodu podle § 24a zák. o rodině), příp. vkladem do katastru nemovitostí
(jsou-li jejím předmětem nemovitosti podléhající evidenci v katastru
nemovitostí)“.
Z těchto důvodů je posouzení věci odvolacím soudem z hlediska platnosti
předmětné dohody správné. Pokud dovolatelka namítala, že v projednávané věci
nešlo o určení účinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů pro dobu
po rozvodu, ale pouze o zjištění, že dohoda byla dne 15. prosince 2004 v
určitém znění uzavřena, souhlasí Nejvyšší soud s názorem odvolacího soudu, že
nedošlo-li k rozvodu podle § 24a zákona o rodině a právní účinky předmětné
dohody tudíž nenastaly, postrádá určení existence a obsahu této dohody smysl. Z
tohoto důvodu pak žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení mít
nemůže.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné
a dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ v posuzované věci není
dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny
ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b
odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla
úspěšná a žalovanému vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem (§
243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady
vzniklé žalovanému představují odměnu advokáta za jeho zastoupení, která činí
podle § 8, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a celkem
tedy činí náklady řízení 4 800,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají
z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. dubna 2008
JUDr. František B a l á k
předseda senátu