U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce Mgr. P. S., zastoupeného Mgr. Hanou Sklenářovou,
advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Malá Stránka 318, proti žalovaným: 1)
P. J., 2) J. D. a 3) J. D., všem zastoupeným JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem
se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Nádražní 21, o zřízení věcného břemene, vedené
u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 41/2001, o dovolání
žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. srpna 2008, č.
j. 15 Co 94/2008-295, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
19. listopadu 2007, č. j. 9 C 41/2001-258, zřídil „právo odpovídající věcnému
břemenu k pozemku parc. č. 1972/1 a k pozemku parc. č. 1952/5 v obci a k. ú. V.
M., ve prospěch současného vlastníka stavby garáže postavené na pozemku parc.
č. 1970/2 v obci a k. ú. V. M., kterým je žalobce, a každého dalšího vlastníka
stavby garáže postavené na pozemku parc. č. 1970/2 v obci a k. ú. V. M.,
spočívající v právu cesty přes přilehlou část pozemku parc. č. 1972/1 v obci a
k. ú. V. M. před stavbou garáže postavené na pozemku parc. č. 1970/2 v obci a
k. ú. V. M. v prostoru vyznačeném geometrickým plánem vyhotoveným společností
E. I. P. Panorama a. s., geodetické služby, se sídlem V. M., Hornoměstská
400/28, č. zak. 1642-30-1999 ze dne 18. 2. 1999, který je nedílnou součástí
rozsudku a přes pozemek parc. č. 1952/5 v obci a k. ú. V. M..“ Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne
19. srpna 2008, č. j. 15 Co 94/2008-295, rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání
dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely
provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i
obsah dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí
procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně
odkazuje.
V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění
předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může
být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu
relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto
soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání
žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat
nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“)
pod pořadovým č. C 5042.
Povinnost formulovat právní otázku, kterou by dovolací soud přezkoumal jako
otázku zásadního právního významu, dovolatel v dané věci nesplnil. Odvolacímu
soudu převážně vytýká, že se nezabýval jeho námitkami, popř. že je nesprávně
posoudil. Zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci
odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. založit nelze.
Žalovaný 1) především tvrdí, že si nalézací soudy nesprávně vyložily pojem
přilehlý pozemek. K tomu je třeba poznamenat, že pokud jde o výklad slov
„přilehlý pozemek“ používá soudní praxe při aplikaci § 151o odst. 3 občanského
zákoníku (dále „obč. zák.“) širšího výkladu ve prospěch vlastníků staveb. Zde
dovolací soud odkazuje na správné usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve
Zlíně ze dne 31. března 2005, sp. zn. 60 Co 171/2004, publikované v Soudních
rozhledech č. 5/2006, podle kterého přilehlým pozemkem ve smyslu § 151o odst. 3
obč. zák. pro zřízení práva nezbytné cesty není jen pozemek bezprostředně
přilehlý ke stavbě, ale všechny pozemky, kterých je ke zřízení cesty zapotřebí
a přes které má být přístup realizován. Tyto závěry nalézací soudy
respektovaly, jestliže shledaly, že přilehlým pozemkem je jak pozemek
žalovaného 1) parc. č. 1972/1, tak i pozemek žalovaných 2) a 3) parc. č.
1952/5.
Namítá-li dovolatel, že výkon práv z věcného břemene ze strany žalobce bude ve
zjevném rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce i jeho otec měli možnost pozemek
zatížený věcným břemenem od původního vlastníka odkoupit ale neučinili tak,
dovolací soud uvádí, že tato námitka představuje nepřípustné nóvum, neboť ji
dovolatel uplatnil až v dovolacím řízení. V dovolacím řízení však nelze úspěšně
uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. skutečnosti a důkazy, které
nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§
241a odst. 4 o. s. ř.).
Namítanými vadami řízení by se dovolací soud mohl zabývat jen tehdy, jednalo-li
by se o řešení procesní otázky zásadního významu. K tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2007, publikované v
Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 5780. Tak tomu však v tomto případě není.
Dovolatel rovněž napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k
tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) o. s. ř.
dovolání žalovaného 1) jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů vychází z toho, že úspěšnému žalobci náklady, na
jejichž náhradu by měl vůči žalovanému 1) právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2011
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu