22 Cdo 1324/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalované U. T., akciová
společnost, zastoupené advokátkou, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního
soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 1376/92, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 28 Co 344/2002-345,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího
řízení částku 1.975 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokátky.
Žalobkyně se jako vlastnice domáhala, aby žalovaná vyklidila pozemky
v kat. území L. s odůvodněním, že na těchto pozemcích postavil právní
předchůdce žalované bez souhlasu právního předchůdce žalobkyně plot a panelovou
komunikaci.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 28. 4.
1993, č. j. 7 C 1376/92-43, ve znění opravného usnesení z 4. 3. 1996, č. j. 7 C
1376/92-59, uložil původní žalované (V. ú. m. s. P., státní podnik) povinnost
„vyklidit a vyklizené žalobkyni odevzdat pozemky parc. č. 579/1 o výměře 6.400
m², parc. č. 579/3 o výměře 809 m² a část pozemku parc. č. 1699 o
výměře 81 m², zapsaných na LV č. 2611 u Katastrálního úřadu v N. pro obec
a katastrální území L. ve lhůtě 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“, a
rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání původní žalované, jejímž nástupcem se v průběhu odvolacího řízení
stala na základě privatizace U. T., a. s., Krajský soud v Praze jako soud
odvolací usnesením z 11. 9. 1997, č. j. 28 Co 415/97-77, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že
žalobou na vyklizení pozemku podle § 126 odst. l ObčZ lze se domáhat jen
odstranění věcí movitých. U odvolacího soudu účastníci uvedli, že na pozemcích
žalobkyně se movité věci žalované nenacházejí, a zůstalo jen sporné, zda
pozemní komunikace, zbudované právním předchůdcem žalované na uvedených
pozemcích, je věcí movitou nebo nemovitou. Odvolací soud proto uložil soudu
prvního stupně, aby se zabýval otázkou, zda tato komunikace je věcí, kterou lze
bez jejího poškození odstranit nebo zda je věcí spojenou se zemí pevným
základem – nemovitostí, kterou vyklizením odstranit z pozemku nelze.
Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 18. dubna 2002, č. j. 7C 1376/92-314,
zamítl žalobu, aby žalovaná byla „povinna vyklidit pozemky č. katastrální
579/1, 579/7 a 1669, zapsané na LV č. 2611 u Katastrálního úřadu v N. pro
katastrální území L. a obec L. a z těchto pozemků, aby vyklidila plot a
panelovou komunikaci“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc.
č. 579/1 ostatní plocha, č. 579/7 (tak byl později označen v katastru
nemovitostí původní pozemek parc. č. 579/3) a č. 1669 zastavěná plocha,
zapsaných na LV č. 2611 u Katastrálního úřadu v N. pro katastrální území L.
Tyto pozemky jsou vklíněny mezi pozemky žalované a právní předchůdce žalované
zřídil v roce 1970 na pozemku nyní parc. č. 576/1 panelovou komunikaci, na
kterou navazuje manipulační betonová plocha, a které dosud používá žalovaná k
přístupu ke svým sousedním pozemkům. Plot, který rovněž právní předchůdce
žalované postavil, se podle znaleckého posudku Ing. L. Č. na pozemku parc. č.
579/1 ani na dalších pozemcích žalobkyně nenachází. Plot, stejně jako panelovou
komunikaci, označil ing. J. M. ve svém znaleckém posudku jako stavby spojené
se zemí pevným základem. Podle znaleckého posudku je na pozemku parc. č. 579/1
komunikace ze silničních železobetonových panelů a manipulační plocha z
monolitického betonu, jejichž kryt je v úrovni okolního terénu. V takovém
případě se předpokládá standardní konstrukce u plochy ze silničních panelů po
vyhloubení lože podklad ze štěrkodrti 150 mm, štěrkopísku 150 mm, kameniva 40
mm, kryt ze silničních panelů 150 mm, výplň spár a přisypání krajnic, u plochy
manipulační po vyhloubení lože podklad štěrkodrť 150 mm a cementobetonový kryt
200 mm s výplní dilatačních spár. Jako stavbu spojenou se zemí pevným základem
označil panelovou komunikaci ve své zprávě i odbor výstavby Městského úřadu v
L. Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že na
pozemcích žalobkyně se movité věci žalované nenacházejí, když panelová
komunikace je věcí nemovitou a plot jako nemovitost je navíc umístěn mimo její
pozemky. Vzhledem k tomu, že vyklidit žalobou podle § 126 odst. l ObčZ lze jen
věci movité, žalobu na vyklizení panelové komunikace a plotu jako nedůvodnou
zamítl.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. listopadu 2002, č.
j. 28 Co 344/2002-345, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru,
že soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav a na základě takto
zjištěného skutkového stavu správně rozhodl. I odvolací soud považoval za
nadbytečné provádět důkaz revizním znaleckým posudkem ke znaleckému posudku
Ing. J. M. a výslech tohoto znalce, když skutkový stav byl dostatečně zjištěn.
Zamítl také návrh žalobkyně na výslech svědka Doc. Ing. V. K., CSc. a návrh na
provedení důkazu jeho znaleckým posudkem, neboť žalobkyně tyto důkazy
nenavrhla před soudem prvního stupně, ač byla o předkládání důkazů podle §118a
odst. 3 a § 119a OSŘ řádně poučena. Odvolací soud dodal, že bylo věcí
žalobkyně, aby zažalovala i na odstranění stavby podle § 135c ObčZ, což je
institut, který rovněž slouží k ochraně vlastnického práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ] a výslovně uvádí, že
napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, a to jak se dále z obsahu
dovolání podává (§ 41 odst. 2 OSŘ) ohledně vyklizení panelové komunikace z
předmětných pozemků. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že panelová
komunikace je nemovitostí. Dále namítá, že se domáhala ostatně pouze vyklizení
panelové komunikace, nikoli vyklizení betonových ploch, jak nesprávně uvedl
soud prvního stupně. Ani ve znaleckém posudku Ing. J. M. není dostatečně
rozlišena panelová komunikace a manipulační plocha z betonu, když se jedná o
dvě odlišné věci a soudy je měly posuzovat odděleně. Navíc znalec tyto
objekty na pozemku neohledal a při určení jejich charakteru vycházel pouze z
předpokladu – hypotézy, což nelze považovat za dostačující. Za účelem
odstranění nejasností vyplývajících ze znaleckého posudku proto žalobkyně
navrhovala výslech znalce, který však soudy pro nadbytečnost odmítly. I kdyby
však měla být panelová komunikace nemovitostí, pak bylo zřejmé, že se domáhá
jejího odstranění a soud ji měl poučit, že má žalovat na odstranění stavby.
Tuto poučovací povinnost však soud nesplnil. Žalobkyně navrhla, aby dovolací
soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s tím, že otázku, zda se v případě
panelové komunikace jedná o stavbu jako věc nemovitou, řešily soudy obou stupňů
v souladu s hmotným právem, když vyšly z provedených důkazů. Také poučovací
povinnost vůči žalobkyni soud splnil, jak vyplývá z protokolů z jednání z 30.
5. 2001 a 16. 4. 2002. Další poučování by podle žalovaného bylo nad rámec
povinností soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je podle § 237 odst. l
písm. b) OSŘ přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3
OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Závěr odvolacího soudu, že komunikace na pozemku parc. č. 579/1 je jako stavba
samostatnou věcí, odlišnou od tohoto pozemku, nikoli jeho součást, není
správný. Tato pozemní komunikace je totiž komunikací účelovou, která je
vymezena v § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, tak, že je
pozemní komunikací, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro
potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení nemovitostí s ostatními
pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.
Vymezení pojmu „stavba“ z hlediska občanskoprávního se Nejvyšší soud již
zabýval v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaném v
časopise Soudní rozhledy č. 12/1998 na str. 318, v němž dovodil, že „stavbou v
občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak, jak ji chápe
stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc
v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně práva
vlastnického (nikoliv tedy součást jiné věci). Stavba jako věc v právním smyslu
je přitom věcí nemovitou nebo movitou.“ Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z
26. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, publikovaném v časopise Právní rozhledy
č. 1/2000 na str. 35 že „pod bodem 2 přílohy k vyhlášce č. 190/1996 Sb. jsou
jako druhy pozemku – ostatní plochy uvedeny mimo jiné ostatní komunikace, které
jsou pak blíže charakterizovány jako místní a účelové komunikace. Místní a
účelové komunikace představují určitou kvalitu pozemku, jsou názvy pro druh
pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou tedy
být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě
rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud; nelze je od
pozemku oddělovat, např. samostatně (odděleně jednu od druhé) převádět.“
Neobstojí tedy závěr odvolacího soudu, že na pozemku žalobkyně parc. č. 579/1
se nachází panelová komunikace jako nemovitá věc. Nejsou-li panely s podložím
věcí v občanskoprávním smyslu vůbec, tedy ani věcí movitou, a o tom, že by se
na pozemku žalobkyně měla nacházet jiná movitá věc žalované, nebylo nic
tvrzeno, nemůže být žalobkyně se žalobou na vyklizení pozemků vůči žalované ve
smyslu § 126 odst. l ObčZ úspěšná. Jinak řečeno nesprávný závěr odvolacího
soudu o panelové komunikaci jako nemovité věci nemá vliv na věcnou správnost
jeho rozhodnutí.
Dovolací soud nezjistil, že v řízení došlo k vadám vyjmenovaným v § 229 odst.
l, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 OSŘ ani k jiné vadě, která by měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ/. Soudu
prvního stupně nelze ani vytýkat, že nesplnil vůči žalobkyni poučovací
povinnost podle § 118a odst. l až 3 OSŘ. Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z
27. 6. 2003, č. j. 21 Cdo 121/2003-107, že „poučení podle ustanovení § 118a
odst. l až 3 OSŘ slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti
(povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní).
Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jak tomu bylo v projednávaném případě)
nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě
zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle
ustanovení § 118a OSŘ. Jinak řečeno postup podle ustanovení § 118a OSŘ přichází
v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i
nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový
stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené,
ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném
právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 OSŘ
přistupovat.“ Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, kdy skutkový
stav byl provedenými důkazy objasněn a jiný právní názor soudu na zjištěný
skutkový stav poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 2 OSŘ nezakládá.
Vzhledem k výše uvedenému bylo dovolání jako neopodstatněné zamítnuto (§ 243b
odst. 2 OSŘ).
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, přísluší jí proto podle § 243b odst.
5, § 224 odst. l a § 142 odst. l OSŘ náhrada účelně vynaložených nákladů. Ty
jsou dány odměnou jejich zástupce - advokáta, který v dovolacím řízení učinil
jeden úkon (sepis vyjádření k dovolání), ve výši 1.900 Kč (§ 10 odst. 3, § 7
písm. d/, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.) a paušální náhradou hotových
výdajů 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem částkou 1.975 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 27. ledna 2004
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu