22 Cdo 1341/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
Ph.D., ve věci žalobců a) Mgr. L. V., bytem v P., b) Ing. J. O., bytem v P., a
c) Ing. E. O., bytem v P., zastoupených JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se
sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sokolská tř. 49, proti žalované České
republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická
65, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C
51/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.
listopadu 2009, č. j. 26 Co 340/2009-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu).
Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. května 2009, č. j. 5 C 51/2006-106, rozhodl, že “žaloba, kterou se žalobci
domáhali určení vlastnictví k vrtu na pozemku k. ú. H., se zamítá“, a rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18.
listopadu 2009, č. j. 26 Co 340/2009-117, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že vrt není
součástí předmětného pozemku, který je ve spoluvlastnictví žalobců (každý v
rozsahu ideální 1/3), ale je samostatnou věcí ve smyslu § 119 odst. 2
občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), náležející žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), a
uvádí, že je podávají z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah
rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na
ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]
Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu žalobci spatřují v řešení
otázky, zda (hydrogeologický) vrt na jejich pozemku v k. ú. H., je věcí ve
smyslu § 119 obč. zák. Při posuzování otázky, zda předmětný vrt je samostatnou věcí, převzal odvolací
soud zjištění soudu prvního stupně, které učinil ze znaleckého posudku, že
vystrojení vrtu odpovídá technickým požadavkům kladeným na vrtané studny. Znalec zjistil, že vrt byl vyhlouben na konci sedmdesátých let minulého století
jako průzkumný pro potřeby sledování hladiny podzemních vod. Je hluboký 240 m,
vystrojen ocelovými zárubnicemi různých profilů a těsnění svrchní části je
provedeno cementací do hloubky 24,8 m. Aktivní úsek vrtu je v etáži 161,6 m -
240 m vystrojen perforovanými zárubnicemi s lepeným filtrem. Rozsudek odvolacího soudu, který dospěl shodně se soudem prvního stupně k
závěru, že předmětný vrt je samostatnou věcí ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák., je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Ta řešila otázku studny
jako věci ve smyslu občanskoprávním a je použitelná i pro daný případ, byť jde
o hydrogeologický vrt. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
(dále jen „Soubor“), pod č. C 1447, uvedl, že v řízení o určení vlastnictví ke
studni či vrtu se soud musí zabývat tím, zda předmět určení je stavbou čili
věcí ve smyslu občanskoprávním, a zda tak může být sám o sobě předmětem
občanskoprávních vztahů. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že podle
okolností věci může být studna samostatnou věcí (stavbou ve smyslu občanského
práva) anebo součástí pozemku. Má-li být studna samostatnou věcí a předmětem
právních vztahů, pak nestačí její užitečnost, tj. že slouží potřebám lidí, ale
musí jít i o hmotný předmět (res corporalis). Pro studnu, pokud má být
samostatnou věcí ve smyslu § 118 odst. 1 obč. zák., musí platit to, co pro
ostatní hmotné předměty, tj., že je materiální povahy (proto není věcí určitý
prostor) a že je oddělena od ostatních věcí (žádná její část neprolíná, nemísí
se s věcí jinou – proto není součástí věci jiné).
Studna je tedy stavbou, a
tudíž samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním (bez ohledu na pojetí
vodohospodářské), jestliže je výsledkem lidské stavební činnosti, kterou byla
vytvořena určitá, převážně podzemní konstrukce, jež ve směru dovnitř ohraničuje
prostor, jenž má být zčásti zaplněn vodou a zčásti sloužit jejímu čerpání. Nemá-
li studna žádnou konstrukci, nejde o samostatnou věc, ale o součást pozemku
(šlo by např. o pouhý nezpracovaný vrt, nijak nevymezený proti okolí (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, Soubor č. C
8634). V dané věci geologický vrt splňuje uvedené náležitosti nezbytné pro to, aby byl
samostatnou věcí; rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšné žalované
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu