ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň:
1) J. L., a 2) M. Z., zastoupených JUDr. Janem Hegerem, advokátem se sídlem v
Jablonci nad Nisou, Dělnická 388, proti žalované S. K., zastoupené Mgr. Davidem
Ferfeckým, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 28, o zřízení
věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C
326/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočka v Liberci ze dne 10. ledna 2012, č. j. 35 Co 404/2011-177, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním jako společně a nerozdílně
oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.034,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyň JUDr. Jana Hegera.
Žalobkyně se jako spoluvlastnice domu níže uvedeného domáhaly zřízení věcného
břemene spočívajícího v právu cesty přes specifikovaný pozemek žalované. Uvedly, že na části jejich pozemku je garáž, ke které je možný příjezd osobními
vozidly jen přes pozemek žalované. Asi před pěti lety žalovaná zpochybnila
právo vlastníků domu užívat cestu přes její pozemek parc. č. 1841. Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. července 2011, č. j. 12 C 326/2006-77, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že
předpoklady pro zřízení práva cesty podle § 151o odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nejsou splněny. Žalobkyně mají
přístup do přední části domu zajištěn z ulice H. Neprokázaly také, že vlastní
garáž. Do prostoru označeného jako přístavba garáže si mohou zřídit přístup
přes své pozemky, a to i při vynaložení vyšších nákladů. Vlastník domu nemá
právo na příjezd k domu osobním automobilem, pokud by nepřiměřeně omezil práva
vlastníka přilehlého pozemku. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
usnesením ze dne 27. ledna 2009, č. j. 35 Co 464/2008-90, rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně
poté rozsudkem ze dne 25. července 2011, č. j. 12 C 326/2006-160, zřídil věcné
břemeno, spočívající v právu cesty, zahrnující chůzi a jízdu osobními
motorovými vozidly pro vlastníka domu a st. p. č. 1841 a p. p. č. 456/14 v
katastrálním území a obci J., zapsané na LV č. 2167 v katastru nemovitostí,
vedeném Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Jablonec
nad Nisou, k této budově přes pozemek st. p. č. 1840 v katastrálním území a
obci J., zapsaný na LV č. 3366 v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním
úřadem pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Jablonec nad Nisou, a to v
rozsahu dle geometrického plánu Ing. Miroslava Žídka ze dne 2. 12. 2001, č. 77/2001, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.). Dále uložil
žalobkyním, aby zaplatili žalované za zřízení věcného břemene částku 14.820,-
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení
ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k domu na st. p. č. 1841 v k. ú. a obci
J. (dále dům), který náleží žalobkyním každé z ideální poloviny, nemají
žalobkyně po svém přilehlém pozemku plný přístup; do garáže není zajištěn
příjezd pro osobní automobily. Podle znaleckého posudku Ing. Petra Palaty nelze
z ulice H. zřídit cestu způsobilou celoročního provozu ani na sousedních
pozemcích žalobkyň parc. č. 456/14 a parc. č. 456/15. Technicky možné by bylo
zřízení cesty z H. ulice přes pozemek ve vlastnictví města parc. č. 362/75 (v
rozsahu 95 m?) a přes pozemky žalobkyň parc. č. 465/14 a parc. č. 465/15. Náklady na zbudování této cesty by činily nejméně 300.000,- Kč. Znalec také
uvedl, že by bylo možné postavit garáž na pozemku parc. č. 465/15, přičemž
náklady by představovaly asi 350.000,- Kč vzhledem k nutnosti odstranění zeleně
a založení stavby. Prodejní cena garáže by pak činila 150.000,- až 180.000,-
Kč.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nejsou spoluvlastnicemi
přilehlého pozemku, z něhož by bylo možné jinak zajistit přístup (včetně
osobního vozidla) k jejich domu, a proto zřizuje ve prospěch vlastníků tohoto
domu podle § 151o odst. 3 obč. zák. věcné břemeno cesty přes přilehlý pozemek
žalované st. parc. č. 1840, v rozsahu vymezeném geometrickým plánem Ing. Miroslava Žídka z 2. 12. 2001. Náhradu stanovil podle znaleckého posudku Ing. Petra Palaty. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále „odvolací soud“) k
odvolání žalované rozsudkem ze dne 10. ledna 2012, č. j. 35 Co 404/2011-177,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a v části výroku I., jímž
bylo ve prospěch vlastníků domu v katastrálním území a obci J., zapsaného na LV
č. 2167 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště
Jablonec nad Nisou, zřízeno věcné právo odpovídající právu jízdy osobními
vozidly přes pozemek st. p. č. 1840, katastrální území a obec J., zapsanému na
LV č. 3366 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště
Jablonec nad Nisou, a to v rozsahu dle geometrického plánu Ing. Miroslava Žídka
ze dne 2. 12. 2005, č. 77/2001, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). V části výroku I., jímž bylo ve stejném rozsahu
zřízeno i věcné břemeno odpovídající právu chůze, jakož i věcné břemeno
odpovídající právu jízdy a chůze ve prospěch vlastníků st. p. č. 1841 a p. p. č. 456/14, zapsaných pro téže katastrální území a obec na témže LV a téhož
katastrálního úřadu, žalobu zamítl (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Dále
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozsudku (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud poukázal na to, že účastníci shodně potvrdili, že žalobkyně mají
zajištěn pěší přístup ke svému domu z ulice H. Nelze proto ve prospěch
vlastníků tohoto domu zřídit věcné břemeno spočívající v právu chůze po pozemku
žalované st. p. č. 1840. V této části změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že
žalobu zamítl. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny
předpoklady stanovené § 151o odst. 3 obč. zák. pro zřízení věcného břemene
spočívající v právu jízdy po pozemku žalované st. p. č. 1840 ve prospěch
vlastníků domu podle specifikovaného geometrického plánu, a v této části
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K námitce žalované, že přístavba garáže
nebyla řádně kolaudována, uvedl, že vycházel ze zjištění soudu prvního stupně,
že Městský úřad v Jablonci nad Nisou kolaudačním rozhodnutím z 3. 6. 2002,
které nabylo právní moci 11. 6. 2002, povolil užívání přístavby garáže na st. p. č. 1841. Tím vzniklo oprávnění užívat dané prostory ke garážování a jako
přístavba se garáž stala součástí domu. Odvolací soud se ztotožnil se soudem
prvního stupně i ohledně naplnění předpokladu, že přístup ke stavbě žalobkyň
nelze zajistit jinak z toho důvodu, že náklady na zřízení cesty by byly
mimořádně vysoké. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo
1897/2004, podle kterého i v případě, že náklady na pořízení nové cesty jsou
natolik vysoké, že by několikanásobně převyšovaly újmu způsobenou vlastníkovi
pozemku, lze vycházet z toho, že přístup ke stavbě není jinak zajištěn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým podle obsahu
napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a související výroky o
nákladech řízení. Dovolání považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
a b) občanského soudního řádu občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012
(dále „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a
odst. 3 o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu nesprávnost jeho závěru, že součástí stavby domu je i
garáž. Ke garážování byly v tomto domě vybudovány dva prostory, jeden v přízemí
a druhý jako přístavba. Nebytový prostor v přízemí domu však nikdy jako garáž
kolaudován nebyl. Podle stavebního povolení z roku 1980 byla povolena adaptace
domu, spočívající ve změně místností v suterénu – z kuchyně na kotelnu a pokoje
na dílnu. Sama skutečnost, že prostor byl jako garáž používán, z něj „legální
garáž“ nedělají. Pokud jde o přístavbu garáže, bylo prokázáno, že právní
předchůdce žalované a žalovaná sama nebyli účastníky stavebního řízení, v roce
1980, kdy byla vydáno stavební povolení, ani v roce 2002, kdy byla kolaudována. Došlo tak „k neoprávněnému vydání kolaudačního rozhodnutí, které založilo
právně nesouladný stav věci.“ Podle žalované tak bylo zasaženo do jejího
ústavou zaručeného vlastnického práva (k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 442/2007). Znalecký posudek Ing. Petra Palaty také dostatečně neprokázal, že žalobkyně
nemohou přístup ke stavbě garáže zajistit po svém pozemku, i za zvýšených,
resp. jakkoliv vysokých nákladů. Soud totiž nepřihlédl k tomu, že hodnota domu
žalobkyň je cca 4.000.000,- Kč, zatímco na zřízení cesty by musely vynaložit
350.000,- Kč, tedy necelých 10 %, resp. soud ani hodnotu domu nezjišťoval. Ze
znaleckého posudku Ing. Petra Palaty také vyplývá, že žalobkyně by mohly využít
ke garáži cestu po svém pozemku z pozemku Města Jablonec nad Nisou a žalovaná
se ptá, proč o této možnosti s městem vůbec nejednaly. Kromě toho znalec také
uvedl, že by si mohly postavit garáž na svém pozemku parc. č. 456/15. Žalovaná
nechápe, proč tak neučinily, a omezují její vlastnické právo. Odvolací soud ani
neurčil způsob výkonu věcného břemene, např. zamykání vjezdové brány, podíl na
opravách a údržbě brány a cesty. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v
napadeném potvrzujícím výroku a výrocích o nákladech řízení zrušen a věc mu
byla vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedly, že rozsudek odvolacího soudu je věcně
správný, a soudy obou stupňů vyhověly obecnému požadavku dobrých mravů. Mimo
jiné bylo prokázáno, že garáž (vestavěná) v domě byla užívána jejich právními
předchůdci s přístupem přes část pozemku žalované st. p. 1840. Žalovaná pak
užívala, jak je tomu dosud, v celém nezastavěném rozsahu st. parc. č. 1841 ve
vlastnictví žalobkyň jako cestu ke garáži v jejím domě, což odůvodňuje
zapsaným věcným břemenem. Navrhly, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud přihlédl k čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., a čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. [hlava II.
– ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. –
všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(nový)]. Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) a v
§ 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.),
napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z
dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých
okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění.
Dovolatelka především uplatňuje skutkovou námitku a tvrdí, že –
v rozporu se zjištěním soudů v nalézacím řízení – nebyla stavba garáže řádně
kolaudována, a tudíž nemůže být jako garáž užívána. K tomu dovolací soud uvádí:
V zásadě platí, že k nepovolené či neohlášené stavbě (z hlediska
stavebních předpisů) nelze nezbytnou cestu zřídit (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 950/2011); také
okolnost, že jde o stavbu, která nebyla dosud kolaudována, může být podle
okolností případu důvodem k zamítnutí žaloby na zřízení nezbytné cesty.
V daném případě soudy vyšly z toho, že v roce 1980 bylo
vydáno stavební povolení na adaptaci rodinného domu včetně „přestavby garáže“ a
že v roce 2002 stavební úřad povolil užívání „přístavby garáže“ k domu
žalobkyň. Tuto přístavbu ztotožnil stavební úřad s garáží (viz č. l. 55, též
str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Za této situace a s přihlédnutím k tomu,
že stavební úřad je se situací obeznámen a nepovažuje užívání garáže za
nepovolené, nelze učinit závěr, že žalobkyně užívá garáž ze stavebního hlediska
neoprávněně; případné pochybnosti, na které dovolatelka poukazuje, lze řešit
jen ve stavebním řízení. Dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., tak
ve věci není dán.
Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup
vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby
zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty
přes přilehlý pozemek (§ 151o odst. 3 obč. zák.). Skutečnost, že přístup
zřízený přes cizí pozemek soudem na základě práva odpovídajícího věcnému
břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější než stávající či jiný
možný přístup nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná“ (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn.
22 Cdo 1897/2004, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 32/2006, se konstatuje: „V případě, že vlastník stavby má možnost zřídit
přístup ke stavbě bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, např. zřízením
nového vchodu k přilehlé veřejné komunikaci, nelze právo věcného břemene cesty
zřídit. V případě, že zřízení nového přístupu vlastníkem stavby bude nákladné,
jde již jen o soukromý majetkový zájem, který nelze uspokojit na úkor jiného
vlastníka zřízením nezbytné cesty, a navíc zde nebudou zákonné podmínky pro
zřízení tohoto práva, které jsou dány jen v případě, že přístup vlastníka ke
stavbě nelze zajistit jinak. Přístup nelze zajistit jinak i v případě, že
zajištění takového přístupu bude sice technicky možné, nicméně náklady na jeho
pořízení budou objektivně natolik vysoké (budou zpravidla mnohonásobně
převyšovat újmu způsobenou vlastníkovi pozemku zřízením práva cesty), že jejich
vynaložení nebude možné spravedlivě požadovat. Půjde však jen o zcela ojedinělé
případy“.
Stejně jako v jiných řízeních o vydání konstitutivního rozhodnutí, ve kterých
hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a
dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány
skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení.
Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně
odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610); dovolací soud by pak úvahy soudů
rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly
zjevně nepřiměřené.
Podle zjištění učiněných v nalézacím řízení by žalobkyně mohly zřídit
vlastní přístup ke garáži, náklady na zbudování této cesty by činily nejméně
300.000,- Kč. Odvolací soud, vycházející ze znaleckého posudku, ocenil újmu
způsobenou žalované zřízením nezbytné cesty částkou 14.820,- Kč; tuto úvahu
dovolání nezpochybňuje. Dovolatelka poukazuje na poměr nákladů k hodnotě domu
žalobkyň, nicméně opomíjí to, že tato cesta by nenavázala přímo na veřejnou
komunikaci, ale na obecní pozemek. Lze též připomenout, že žalobkyně v řízení
poukazovaly na to, že žalovaná užívá i část jejich pozemku k jízdě vozidlem na
základě věcného břemene, a že spornou část pozemku užívá k příjezdu i ona; za
této situace se nejeví úvaha o tom, že právo jízdy lze zřídit, jako zjevně
nepřiměřená.
K námitce dovolatelky týkající se výkonu věcného břemene,
konkrétně toho, že soud neurčil způsob výkonu věcného břemene, např. zamykání
vjezdové brány, a podíl na opravách a údržbě brány a cesty, se uvádí: Z
rozsudku je zřejmé, že jde o časově neomezený příjezd osobními vozidly. O
ostatních namítaných skutečnostech není třeba v rozsudku o zřízení práva cesty
rozhodovat. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 26. února 1999, sp. zn. 22 Cdo
1457/99, že „právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající ve volném průchodu
a průjezdu přes pozemek není dotčeno tím, že vlastník pozemku tento pozemek
oplotí a k vjezdu umístí vrata, není-li v důsledku těchto opatření znemožněn
nebo podstatně ztížen průchod a průjezd oprávněného přes tento pozemek
(například když vlastník pozemku dá oprávněnému klíč k vratům).“ Případný spor
by se pak řešil v samostatném sporu o výkon práva cesty; obdobně tomu je i u
nákladů na údržbu cesty, o kterých ostatně nelze jen obecně, bez ohledu na
konkrétní práce, rozhodovat; poměr, ve kterém účastníci nesou náklady, vyplývá
z § 151n odst. 3 obč. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst.
2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně mají právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které jim vznikly v
souvislosti se zastoupením advokátem. Náklady sestávají z odměny za jeden úkon
právní služby - sepis vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou
byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském
soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhl. č. 177/1996 Sb., byla
zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s
účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č.
116/2013. Odměna tak byla stanovena podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb., neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013, kdy
nabyla účinnosti vyhl. č. 486/2012, kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb.
(srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.) – dále advokátní tarif. Odměna
činí podle § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. c), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. k),
§ 12 odst. 4 advokátního tarifu pro každou ze žalobkyň 1.780,- Kč, dále každé
náleží náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13
odst. 3 advokátního tarifu, tj. celkem 4.160,- Kč. Rovněž jim náleží částka
874,- Kč jako náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3
o. s. ř. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 5.034,- Kč. Náhradu je
žalovaná povinna zaplatit žalobkyním podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám
jejich zástupce.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou
žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu