22 Cdo 442/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobců: a) I. L., b) E. L., c) J. L., a d) M. L., zastoupených
advokátem, proti žalovaným: 1) J. U., a 2) J. U., zastoupeným advokátem, o
zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp.
zn. 11 C 401/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci ze dne 31. května 2006, č. j. 35 Co 819/2005-205,
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
31. května 2006, č. j. 35 Co 819/2005-205, se zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Původní žalobou se žalobce a) sám domáhal, aby mu žalovaní jako
vlastníku parc. č. 147 – zahrady v k. ú. a obci D. I (kde vlastní také dům č.
p. 291 se st. parc. č. 151 a parc. č. 152 zahradu, které však s pozemkem parc.
č. 147 nehraničí) umožnili průchod a průjezd po části pozemku parc. č. 137
náležejícího do společného jmění žalovaných. Vlastnictví k nemovitostem žalobce
nabyl v roce 1990 darem a dědictvím po rodičích, kterým byl pozemek parc. č.
147 přidělen do osobního užívání v roce 1975. Jako přístupovou cestu z pozemku
parc. č. 152 k pozemku parc. č. 147 užívali rodiče žalobce a) a od roku 1990
žalobce a) s rodinnými příslušníky část pozemku parc. č. 137, nacházejícího
mezi pozemky parcelních čísel 152 a 147. V roce 1997 se zkomplikovaly sousedské
vztahy účastníků v souvislosti s přístavbou domu žalovaných, u které nedodrželi
povolenou výšku, a žalobce a) se proti tomu ve stavebním řízení ohradil.
Žalovaní mu pak sdělili, že nesouhlasí s tím, aby po jejich pozemku parc. č.
137 nadále přecházel. Právo užívat pozemek žalovaných požadovaným způsobem
odvozoval žalobce a) z titulu vydrženého práva odpovídajícího věcnému břemeni
případně z § 127 odst. 3 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), upravujícího právo
vlastníka pozemku vstupovat na sousední pozemek za účelem obhospodařování svého
pozemku na nezbytnou dobu. Později žalobce a) žalobu změnil tak, že navrhoval,
aby žalovaní umožnili průchod a průjezd po svém pozemku také jeho rodinným
příslušníkům,
a následně do řízení na straně žalobce a) přistoupili jeho manželka, děti a
matka B. L.
Nejvyšší soud k dovolání žalovaných rozsudkem z 12. 6. 2003, č. j. 22
Cdo 34/2002-134, zrušil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále
„soud prvního stupně“) z 13. 3. 2000, č. j. 11 C 401/98-78, kterým bylo žalobě
vyhověno,
a potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z
22. 11. 2000, č. j. 35 Co 334/2000-100, ve znění opravného usnesení z 22. 11.
2000, č. j. 35 Co 334/2000-105, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Uvedl, že žaloba nemůže podle § 127 odst. 3 ObčZ obstát, neboť četnost
a pravidelnost požadovaných zásahů do vlastnických práv žalovaných se prakticky
rovná omezení založenému právem odpovídajícímu věcnému břemeni. Takové omezení
bez jakékoliv náhrady by neúměrně zvýhodňovalo žalobce na úkor žalovaných.
Poukázal na to, že zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cesty po
přilehlém pozemku upravuje § 151o odst. 1 ObčZ jen ve prospěch vlastníka stavby
a omezení práv vlastníka ve správním řízení je upraveno v § 110 odst. 2 zákona
č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, ve znění pozdějších změn.
Žalobci poté žalobu opět změnili a domáhali se, aby soud rozhodl, že se
zřizuje věcné břemeno průchodu a průjezdu se zahradním nářadím přes část
pozemkové parcely č. 137 v k. ú. D. I v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem
firmy G.,
č. plánu 479-176/1999, který je nedílnou součástí rozsudku, zatěžujícím
vlastníky parcely č. 137 jako povinné z věcného břemene a opravňující vlastníky
parcely č. 147 jako oprávněné z věcného břemene za roční náhradu 200,- Kč.
Takto změněné žalobě soud prvního stupně rozsudkem z 8. 11. 2004, č.
j. 11 C 401/98-183, vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně
uvedl, že „žalobci žádají zřízení věcného břemene cesty z toho důvodu, že
nemají jiný přístup ke skleníku, který se nachází na parcele č. 147 ve
vlastnictví žalobců.“ Ohledně skleníku soud prvního stupně zjistil, že Městský
národní výbor v D. v J. H. nejprve přípisem z 14. 12. 1990 žalobci a) jako
stavebníkovi sdělil, že nemá námitek proti provedení drobné stavby – zahradního
skleníku na pozemku parc. č. 147. Avšak
z rozhodnutí stavebního úřadu – Městského úřadu v D. z 15. 10. 1999, vydaném v
řízení o odstranění stavby uvedeného skleníku, vyplývá, že žalobci a) byla dána
možnost, aby požádal o dodatečné povolení této stavby, a za tím účelem doložil
konkrétní listiny, mezi nimi i doklad o přístupu ke stavbě s tím, že bez
těchto dokladů nelze stavbu dodatečně povolit. Telefonickým dotazem na stavební
úřad dne 30. září 2004 soud prvního stupně zjistil, že „za situace, kdy žalobce
předloží veškeré požadované doklady, lze předjímat kladné rozhodnutí stavebního
úřadu ohledně dodatečného povolení předmětné stavby.“ Podle soudu prvního
stupně přístup ke stavbě skleníku nelze z jiných pozemků, které rovněž sousedí
s pozemkem parc. č. 147, zajistit „v takové blízkosti z pozemkové parcely
žalobců, na které stojí jejich rodinný dům“, jako z pozemku žalovaných parc. č.
137. Zřízení požadovaného věcného břemene tak odpovídá § 151o odst. 3 ObčZ,
který stanoví, že není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého
pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh
vlastníka zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu
cesty přes přilehlý pozemek. Při určení výše náhrady soud prvního stupně
vycházel ze znaleckého posudku.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání. V průběhu
odvolacího řízení žalobci navrhli další změnu žaloby, kterou se domáhali
zřízení věcného břemene cesty nikoli ve prospěch vlastníků pozemku parc. č.
147, ale stavby skleníku nacházejícího se na tomto pozemku, za náhradu 200,- Kč
měsíčně. Odvolací soud změnu připustil a rozsudkem z 31. 5. 2006, č. j. 35 Co
819/2005-205, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu „na zřízení
věcného břemene spočívající v právu průchodu a průjezdu se zahradním nářadím
přes část ppč. 137 v kat. úz. D. I, v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem
firmy G., č. plánu 479-176/1999, který je nedílnou součástí rozsudku, zatěžují
vlastníky ppč. 137 jako povinné z věcného břemene a opravňující vlastníky
stavby skleníku na ppč. 147 jako oprávněné z věcného břemene, za roční náhradu
200,- Kč, splatnou vždy do 31. ledna každého kalendářního roku“, zamítl, a
rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení před soudy všech stupňů. Odvolací
soud uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil, že „žalobce a) je
vlastníkem pozemků ppč. 147 a ppč. 152 – zahrad, zapsaných na LV č. 426 pro
kat. úz. D. I, obec D., u Katastrálního úřadu pro L. k., pracoviště V J. nad
N.,“ a že se mezi těmito pozemky nachází pozemek žalovaných parc. č. 137 –
zahrada. Pozemek parc. č. 147 žalobci zemědělsky využívají a „ze svého“ pozemku
parc. č. 152 na něj dovážejí hnojivo, vyměňují zeminu a odvážejí plodiny. I
když se na pozemku parc. č. 147 nachází skleník a ke stavbě není jiný přístup
než přes přilehlý pozemek žalovaných parc. č. 137, věcné břemeno cesty ve
prospěch této stavby nelze podle § 151o odst. 3 ObčZ zřídit. To proto, že
zmíněné ustanovení poskytuje ochranu jen vlastníkovi stavby legální, kterou
však stavba skleníku není. Jak vyplývá z rozhodnutí stavebního úřadu z 15. 10.
1999, ze kterého odvolací soud ve smyslu § 135 odst. 2 občanského soudního řádu
(dále „OSŘ“) vychází, bylo jím přerušeno řízení o odstranění této stavby, neboť
skleník nebyl proveden jako drobná stavba podle ohlášení stavitele, ale nad
rámec tohoto ohlášení, takže je nutné vydat dodatečné povolení stavby – provést
rekolaudaci. Skleník stavební úřad nepovažuje za stavbu drobnou (§ 57 zákona č.
50/1976, stavebního zákona – dále „stavební zákon“), ale je stavbou vyžadující
podání žádosti o stavební povolení, k níž musí být stavební povolení vydáno (§
58 a § 66 stavebního zákona). Stavbu lze užívat teprve na základě kolaudačního
rozhodnutí vydaného v kolaudačním řízení (§ 76 až § 85 stavebního zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (s výjimkou B. L.)
dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Namítají, že
rozhodnutím odvolacího soudu jsou zcela vyloučeni z užívání části svého majetku
– pozemku parc. č. 147 včetně skleníku na něm. Připomínají, že pozemek parc. č.
137 jako přístupovou cestu užívali již rodiče žalobce a). Nesouhlasí „docela“
se závěrem odvolacího soudu, že jde o tzv. černou stavbu, což má být zřejmé z
rozhodnutí stavebního úřadu, ze kterého soud vycházel. Rozhodně nejde o stavbu
provedenou ze svévole stavebníka bez vědomosti stavebního úřadu. Žalobce a)
totiž spolu s ohlášením této stavby předložil stavebnímu úřadu i jednoduchý
náčrt stavby, z něhož bylo zřejmé, že její půdorys přesahuje 16 m2. Stavební
úřad tak neuvedl v omyl a stavbu provedl podle ohlášení. Stavební úřad se
zřejmě zaměřil více na zkoumání odstupových vzdáleností stavby od hranic
pozemku, než na splnění podmínky rozsahu zastavěné plochy. Skleník byl postaven
a po dobu 9 let užíván. Teprve když žalovaní postavili přístavbu svého domu č.
p. 292, garáže a dílny v rozporu se stavebním povolením tak, že zvýšili
nejbližší zeď proti domu žalobců nejméně o 40 resp. 80 cm, s čímž žalobci ve
stavebním řízení nesouhlasili, žalovaní podali stížnost na provedení stavby
skleníku. Přitom žalobci přecházejí přes zanedbatelnou část pozemku žalovaných,
jak z hlediska jeho rozsahu, tak jejího hospodářského využití. Skutečným
motivem počínání žalovaných je snaha přimět žalobce, aby jim nečinili potíže ve
stavebním řízení o odstranění přístavby domu, garáže a dílny. Přehlédnout nelze
ani to, že stavební úřad sice původně v roce 1998 nařídil odstranění stavby
skleníku, ale jeho rozhodnutí bylo odvolacím úřadem zrušeno a věc byla
stavebnímu úřadu vrácena k novému projednání. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí
vyplývá, že z archivu stavebního úřadu nelze zjistit rozměry ohlášené stavby, a
zda stavební úřad vydal rozhodnutí o drobné stavbě, která takovou stavbou
nebyla, nebo zda ji stavebník postavil v rozporu s ohlášenou stavbou. Za tohoto
stavu nelze žalobce a) označit za stavebníka černé stavby. Odvolací úřad také
uvedl, že stavbu lze odstranit i jen v části přesahující 16 m2. Současný stav
neumožňuje stavebnímu úřadu pokračovat v řízení o odstranění stavby skleníku, v
němž by mohlo být rozhodnuto o jeho dodatečném povolení nebo částečném
odstranění. Žalobci nemohou užívat ani pozemek, na kterém se skleník nachází.
Rozsudek odvolacího soudu vytváří pro žalobce neřešitelnou situaci, neboť
stavební úřad jako podmínku dodatečného povolení požaduje soudní rozhodnutí o
zajištění přístupu ke stavbě, když jinak z hlediska stavebních předpisů proti
stavbě nemá námitek, a soud naopak požaduje pro rozhodnutí o zřízení věcného
břemene cesty rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby. Žalobci navrhli,
aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k
dalšímu řízení.
Žalovaní namítají, že žalobci v dovolání dostatečně nespecifikovali
důvod, který uplatňují. Žalovaní považují za správný rozsudek odvolacího soudu,
který neposkytl ochranu protiprávnímu jednání – zbudování stavby skleníku bez
stavebního povolení. Zdůrazňují, že žalobci v užívání jejich pozemku jako cesty
bez ohledu na rozhodnutí soudu pokračují. Přitom nejde o jediný možný přístup k
této stavbě. Neobstojí námitka, že stavba skleníku byla jako drobná stavba
řádně ohlášena, neboť nešlo o žádnou drobnou stavbu podle § 139b odst. 7
stavebního zákona. Drobnou stavbou podle tohoto ustanovení je stavba, která
plní doplňkovou funkci ke stavbě hlavní (na pozemku parc. č. 147 se žádná další
stavba nenachází), zastavěná plocha nesmí přesáhnout 16 m2
a výška stavby 4,5 m. Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že přípustné dovolání bylo podáno oprávněnými
osobami – účastníky řízení včas, a přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve
vztahu mezi žalobci, kteří podali dovolání, a žalovanými ve smyslu § 242 odst.
1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Ustanovení § 151o odst. 3 ObčZ (již shora citované) řeší střet dvou
vlastnických práv – práva vlastníka stavby nemovité (práva odpovídající věcným
břemenům jsou spojena s vlastnictvím určité nemovitosti), který nemá zajištěn
přístup ke své stavbě,
a práva vlastníka pozemku ke stavbě přilehlého. Nelze-li přístup ke stavbě
zajistit jinak, umožňuje případné „zhojení“ neoprávněného užívání přilehlého
pozemku vlastníkem stavby zřízením věcného břemene cesty ve prospěch vlastníka
stavby. Zřízení nezbytné cesty je vážným zásahem do práva vlastníka pozemku a
soud poměřuje výhodu, kterou cesta poskytuje vlastníkovi stavby, s újmou, která
by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Výslovně není
zákonem řešeno, zda zřízení cesty může žádat ten vlastník stavby, který se
zbavil přístupu ke stavbě, případně si přístup nezajistil hrubou nedbalostí. V
takovém případě soud zjišťuje důvody, pro které vlastník nemá možnost přístupu
ke své stavbě, a zváží, zda může věcné břemeno cesty zřídit, resp. zda lze po
vlastníku pozemku spravedlivě požadovat, aby za těchto okolností snášel nucené
omezení vlastnického práva. Možnost takové úvahy vyplývá přímo z § 151o odst. 3
ObčZ, podle kterého soud může věcné břemeno cesty zřídit. Rozhodnutí soudu o
zřízení věcného břemene cesty podle tohoto ustanovení je rozhodnutím
konstitutivním, kterým se zakládají nová práva a povinnosti. Okolnost, že
zřízení práva cesty přes přilehlý pozemek se domáhá vlastník stavby, který si
nejenže nezajistil přístup ke stavbě, ale jde navíc o stavbu nepovolenou (tzv.
černou stavbu),
tj. stavbu, o jejíž povolení vlastník podle stavebního zákona nepožádal nebo ji
stavebnímu úřadu neohlásil [§ 54 odst. 1 a § 88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona], je zásadně důvodem, pro který by soud věcné břemeno cesty zřídit
neměl. Předmětná stavba skleníku byla sice ohlášena jako stavba drobná, ale
podle žalobců samotných, z náčrtu, který byl k ohlášení připojen, vyplývala
zastavěná plocha skleníku přes 20 m2 , tedy zjevně nesplňující výměru 16 m2
zastavěné plochy stanovené pro drobnou stavbu
§ 137 odst. 7 stavebního zákona. Byť ani stavební úřad na tuto skutečnost
původně nereagoval, pak nic nebránilo tomu, aby poté, co bylo v roce 1997
řízení o odstranění stavby skleníku zahájeno, byla stavba na zákonem
požadovaných 16 m2 zastavěné plochy upravena. Nelze ovšem přehlédnout námitku
žalobců, že také stavební úřad může rozhodnout o odstranění jen těch částí
stavby skleníku provedených nad rámec ohlášení (rozumí se nad rámec 16 m2
zastavěné plochy). Tato skutečnost je také výslovně uvedena ve výzvě a
rozhodnutí stavebního úřadu z 15. 10. 1999. Podle § 88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení
odstranění stavby nebo zařízení postaveného bez stavebního povolení nebo
ohlášení nebo v rozporu s ním, odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník
prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem. Podle § 139 písm. a)
stavebního zákona platí, že pokud se ve stavebním zákoně používá pojmu stavba,
rozumí se tím i její část. Výsledkem řízení o odstranění části stavby skleníku
by mohlo být jen odstranění části této stavby a znamenalo by také, že stavební
úřad v rozsahu 16 m2 zastavěné plochy považoval stavbu skleníku za ohlášenou
drobnou stavbu – nešlo by o stavbu nepovolenou. Otázkou, zda předmětem
stavebního řízení je odstranění části předmětného skleníku, resp. zda by mohlo
připadat v úvahu odstranění části této stavby se odvolací soud nezabýval. Už
proto není správné, že při posouzení otázky skleníku jako nepovolené stavby
(jako celku) vycházel odvolací soud podle § 135 odst. 2 OSŘ z rozhodnutí
stavebního úřadu z 15. 10. 1999, jímž přerušil řízení o odstranění stavby
skleníku. Kromě toho by rozhodnutím stavebního úřadu, z něhož by soud při
posouzení otázky, že jde o nepovolenou stavbu, vycházel, mohlo být jen
rozhodnutí o odstranění stavby. V § 135 odst. 1 OSŘ jsou totiž vyjmenována
rozhodnutí příslušných orgánů, jimiž je soud vázán, a v odstavci 2 tohoto
ustanovení je uvedeno, že jinak otázky,
o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však
o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Nesprávný postup odvolacího soudu podle § 135 odst. 2 OSŘ měl za následek, že
se odvolací soud nezabýval otázkami, zda lze odstranit jako nepovolenou jen
část stavby skleníku a zda může věcné břemeno cesty podle § 151o odst. 3 ObčZ
zřídit pro stavbu skleníku jako drobnou stavbu ohlášenou.
Z uvedeného vyplývá, že v řízení došlo k vadě, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a proto byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a věc byla
tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ). Odvolací soud
také nepřehlédne, že od 1. 1. 2007 je účinný nový stavební zákon č. 183/2006
Sb. (s výjimkou v § 198 tohoto zákona uvedenou).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2008
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu