22 Cdo 34/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: A) I. L., B) E. L., C) B. L., D) J. L., a E) nezl. M. L.,
zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. U., a 2) J. U., zastoupeným
advokátkou, o vstup na pozemek, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou
pod sp. zn. 11 C 401/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. listopadu 2000, č. j. 35 Co
334/2000-100, ve znění opravního usnesení z 22. 11. 2000, č. j. 35 Co
334/2000-105, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
22. listopadu 2000, č. j. 35 Co 334/2000-100, ve znění opravného usnesení ze
dne 22. listopadu 2000, č.j. 35 Co 334/2000-105, se ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ve výroku o nákladech
řízení, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. března 2000,
č. j. 11 C 401/98-78, ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o
nákladech řízení, zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v
Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem z 13. 3. 2000, č.j. 11 C 401/98-78, uložil žalovaným, že „jsou
povinni umožnit žalobcům průchod a průjezd kolečkem po části parcely č. 137 v
katastrálním území D. a zpět, a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem
vyhotoveným firmou G. v. o. s. č. 479/-176/1999 schváleným Katastrálním úřadem
v J. n. N. dne 7. 9. 1999, pod č. 809/99, v nezbytné míře na nezbytnou dobu,
tj. v období od 15. 3. do 31. 10. každého roku maximálně 2x denně a v ostatním
období maximálně 1x denně obden. Geometrický plán je nedílnou součástí
rozsudku.“ (výrok I), „žalobu ve zbytku ohledně požadavku možnosti průchodu a
průjezdu 3x denně v uvedeném období zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech
řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem z 22. 11.
2000, č. j. 35 Co 334/2000-100, ve znění opravného usnesení z 22. 11. 2001,
č.j. 35 Co 334/2000-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I s
upřesněním, že jde o celkový počet všech přechodů a přejezdů (výrok I), rozhodl
o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II), zamítl žalobu na
neomezený průchod a průjezd žalobců přes p. č. 137 v kat. území D. I (výrok
III), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV) a dovolání proti svému
rozsudku nepřipustil (výrok IV).
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je
vlastníkem pozemku parc. č. 147 zahrady v kat. území D., žalovaní mají ve
společném jmění manželů sousední pozemek parc. č. 137. Žalobce a další
žalobci jako jeho rodinní příslušníci (manželka a děti) nemají jinou možnost
přístupu na pozemek parc. č. 147 za účelem jeho obhospodařování (je na něm
skleník a pěstují na něm zeleninu), než přes pozemek žalovaných parc. č. 147,
ti však s průchodem žalobců přes uvedený pozemek nesouhlasí. Odvolací soud
dospěl shodně se soudem prvního stupně na základě těchto zjištění k závěru, že
žalovaní jsou jako vlastníci sousedního pozemku parc. č. 137 povinni umožnit
žalobcům vstup na tento pozemek za účelem obhospodařování pozemku parc. č. 147
ve smyslu § 127 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen ObčZ). Rozsah vstupu,
vymezený soudem prvního stupně ve výroku I, považoval odvolací soud za
odpovídající požadavkům v tomto ustanovení uvedených, tj. nezbytné době a
nezbytné míře. Podle odvolacího soudu nejde o časově a rozsahem neomezený zásah
do vlastnického práva žalovaných, který by měl charakter věcného břemene
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Napadají
výrok I rozsudku odvolacího soudu a považují rozsudek odvolacího soudu v této
části za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Považují za nesprávný
závěr odvolacího soudu, že povinnost, která jim byla uložena vyplývá z § 127
odst. 3 ObčZ. Podle žalovaných bylo ve prospěch žalobců zřízeno bez náhrady
věcné břemeno, zatěžující jejich pozemek parc. č. 137. Žalovaní navrhli, aby
rozsudky soudů obou stupňů byly v napadené části zrušeny a věc byla v rozsahu
zrušení vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů
platných k 31. 12. 2000 (bod 17, hlava prvá, část dvanáctá zákona č. 30/2000
Sb.) tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky
řízení, že v řízení nedošlo k vadám, vyjmenovaným v § 237 odst. l OSŘ, které
by založily přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a že
dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle
§ 238 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, dovolací soud zkoumal, zda je dovolání
přípustné podle § 239 odst. 2 OSŘ.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení připuštění dovolání, který učinil nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam.
Rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jestliže
řeší otázku, která nebyla v judikatuře vyšších soudů dosud řešena, nebo je
vyššími soudy řešena rozdílně, nebo se odvolací soud od judikatury vyšších
soudů odchýlil.
Žalovaní před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu připuštění dovolání
navrhli a rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního
významu, neboť odvolací soud se při aplikaci § 127 odst. 3 ObčZ odchýlil od
judikatury dovolacího soudu.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1281/2002, publikovaném pod C 1541 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, že „právo vstoupit na pozemek za účelem
obhospodařování sousedních pozemků nebo staveb nelze přiznat, pokud by jím
došlo bez náhrady k omezení práva vlastníka sousedícího pozemku v rozsahu
blížícím se nebo se v podstatě rovnajícím povinnostem plynoucím z věcného
břemene“.
Tak je tomu i v daném případě, kdy četnost a pravidelnost požadovaných zásahů
do vlastnických práv žalovaných se prakticky rovnají omezení založenému
právem odpovídajícímu věcnému břemeni. Takové omezení bez jakékoliv náhrady by
neúměrně zvýhodňovalo žalobce na úkor žalovaných. Žaloba, vycházející z § 127
odst. 3 ObčZ, nemůže proto v daném případě s úspěchem obstát. Zřízení věcného
břemene, spočívajícího v právu cesty po přilehlém pozemku upravuje § 151o odst.
l ObčZ jen ve prospěch vlastníka stavby a omezení práv vlastníka ve správním
řízení je upraveno v § 110 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, ve
znění pozdějších změn.
Rozsudek odvolacího soudu spočívá v napadené části na nesprávném právním
posouzení věci. Byl proto dovolacím soudem zrušen, stejně jako rozsudek soudu
prvního stupně, na který se důvod zrušení rovněž vztahuje, a věc byla soudu
prvního stupně v rozsahu zrušení vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2
OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. června 2003
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu