22 Cdo 1281/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce
F. B., zastoupeného advokátem, proti žalované H. K., zastoupené advokátem, o
umožnění vstupu na pozemek a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v
Benešově pod sp. zn. 9 C 1698/99, o dovolání obou účastníků proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2002, č. j. 24 Co 54/2002-115, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2002, č. j. 24 Co
53/2002-115, se ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního
stupně, a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.
dubna 2001, č. j. 9 C 1698/99-78, zamítl žalobu, aby „žalovaná byla uznána
povinnou umožnit žalobci vždy každé úterý v kalendářním měsíci v době od 15.00
do 18.00 hodin vstup na pozemky st. p. č. 465 a č. parc. 751/1 v obci a k. ú.
P. zapsané u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 778, vedeném pro obec a k. ú.
P., a to tak, že žalobce je oprávněn vstoupit na pozemek st. p. č. 465 v k. ú.
P. vstupními vraty z veřejné cesty na pozemku 3065/2 v obci a k. ú. P. a po
levé straně domu čp. 244 na st. p. č. 465 v obci a k. ú. P. dojít k jímce na
odpadní vody na pozemku č. parc. 751/1 v obci a k. ú. P., a to za účelem
provedení kontroly naplnění jímky na odpadní vody na pozemku č. parc. 751/1 v
k. ú. P.“, i žalobu, aby „žalovaná byla uznána povinnou umožnit žalobci každé
první úterý v kalendářním měsíci v době od 15.00 do 18.00 hodin vstup a vjezd
vozu pro sběr odpadních vod“ na stejné pozemky a stejným způsobem za účelem
vyprázdnění shora uvedené jímky. Naproti tomu vyhověl vzájemnému návrhu
žalované a uložil žalobci, aby do 60 dnů od právní moci rozsudku na vlastní
náklady odstranil stavbu žumpy o délce 186 cm a šířce 186 cm na pozemku parc.
č. 251/1 (správně 751/1 - tato zřejmá nesprávnost byla opravena usnesením soudu
prvního stupně z 18. 10. 2001, č. j. 9 C 1698/99-96) v obci a k. ú. P.,
zapsaném u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 778, vedeném pro obec a k. ú. P.,
a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedeného dokazování dovodil, že
sporná jímka (žumpa) je součástí drobné stavby garáže, dílny a prádelny, která
byla původně postavena na pozemku parc. č. 751 ve vlastnictví matky účastníků
Z. B. na základě stavebního povolení z roku 1975 a byla kolaudována v roce
1981. Jako stavebník sice tehdy vystupovala matka účastníků, ale ve skutečnosti
stavbu vlastním nákladem i prací vybudoval žalobce a je proto jejím vlastníkem.
Poté, co byla parcela č. 751 rozdělena a každou z nově vzniklých částí darovala
Z. B. jednomu z účastníků, se jímka nachází na pozemku žalované. Žaloba na
umožnění přístupu a příjezdu k jímce opírající se o § 127 odst. 3 občanského
zákoníku (dále jen „ObčZ“) nemůže být důvodná, neboť toto ustanovení by se
vztahovalo jen na případ, kdy by stavba jímky a pozemek žalované byly
sousedícími nemovitostmi, zatímco jímka se fakticky nachází ve vzdálenosti 4 m
od hranice mezi pozemky účastníků. I kdyby však bylo možno věc podle § 127
odst. 3 ObčZ posoudit, nemohlo by být žalobě vyhověno, jelikož se žalobce
domáhá nikoli údržby a obhospodařování stavby v nezbytném rozsahu, nýbrž
umožnění faktického užívání stavby, což nespadá pod citované ustanovení. Jímku
je pak nutno považovat za neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c ObčZ, neboť Z.
B. sice dala žalobci ústní souhlas ke stavbě garáže, dílny a prádelny, ale
takovýto souhlas právo na zřízení stavby na cizím pozemku nezakládá. Jelikož
účelové hledisko pro zachování stavby nepřevažuje, je namístě její odstranění
přesto, že jde o nejpřísnější sankci proti neoprávněnému stavebníkovi.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26.
února 2002, č. j. 24 Co 53/2002-115, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích o zamítnutí žaloby na umožnění přístupu a příjezdu k jímce. Výrok,
jímž byla žalobci uložena povinnost jímku odstranit, změnil tak, že i tento
vzájemný návrh zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem
o tom, že jímka jako součást drobné stavby je vlastnictvím žalobce. Nesouhlasil
však s jeho názorem, že na tento případ není možno aplikovat § 127 odst. 3
ObčZ, s odůvodněním, že se „právě jedná v osobách žalobce a žalované o
vlastníky sousedících pozemků a žalobce se domáhá možnosti údržby, resp.
obhospodařování své stavby, stojící na pozemku žalované, k níž ze svého pozemku
nemá přístup. Zmíněné ustanovení se týká oprávnění vstoupit za stanovených
podmínek na sousedův pozemek, příp. na stavby na něm stojící a povinnosti
takový vstup nejen trpět, ale i umožnit“. Přesto ale nebylo možno žalobě
vyhovět, neboť „vstup na pozemek souseda je vážným zásahem do jeho vlastnického
práva a proto je přípustný jen tehdy, když to nezbytně vyžaduje údržba a
obhospodařování sousedících staveb a pozemků. Ke vstupu na sousední pozemek je
vlastník sousední nemovitosti oprávněn jen v takovém rozsahu , v jakém
je to nezbytné pro
obhospodařování jeho pozemku nebo stavby“. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že „rozsah vstupu a vjezdu na pozemek žalované,
jak se jej žalobce žalobou dožaduje, nelze považovat za údržbu nebo
obhospodařování jímky tak, jak to má na mysli ustanovení § 127 odst. 3 ObčZ,
ale značně tento rámec přesahuje. Tak častý a rozsáhlý vstup a vjezd vozem k
jímce už není nezbytnou údržbou, resp. obhospodařováním a žalovaná by byla
uložením žalobcem požadované povinnosti neúměrně omezena ve svém vlastnickém
právu ke svému pozemku“. Otázku, zda je jímka neoprávněnou stavbou, posoudil
odvolací soud rovněž podle § 135c ObčZ, ale na rozdíl od soudu prvního stupně
přihlédl k tomu, že matka účastníků ke stavbě garáže, dílny a prádelny dala
souhlas, takže podle jeho názoru nelze dovozovat, že žalobce k postavení této
stavby na cizím pozemku neměl právo. Pak ovšem není důvodu k tomu, aby mu bylo
uloženo jímku odstranit.
Proti tomuto rozsudku podali dovolání oba účastníci. Žalobce dovozoval jeho
přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „OSŘ“) s tím, že posouzení konfliktu vlastnického práva účastníků z
hlediska § 127 odst. 3 ObčZ je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Podle jeho názoru je totiž třeba stanovit obecné pravidlo pro výklad tohoto
ustanovení. Odvolací soud svým rozhodnutím v podstatě dovodil, že vlastnické
právo žalované požívá větší ochrany než stejné právo jeho, ač úprava obsažená v
§ 127 odst. 3 OSŘ je jedním ze zákonem aprobovaných omezení vlastnického práva,
k níž dochází v zájmu všech vlastníků, a jde tedy o rozhodnutí spočívající na
nesprávném právním posouzení věci. Žalobce navrhl, aby byly rozsudky obou soudů
zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná podala dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu s
odkazem na § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a odůvodnila je tím, že tento rozsudek
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Podle jejího názoru bylo nepochybně
zjištěno, že žalobce nemá k omezení jejího vlastnického práva k pozemku
umístěním drobné stavby, byť zkolaudované, žádné občanskoprávní oprávnění,
navíc již při podání vzájemného návrhu z opatrnosti odvolala případný souhlas
vlastníka pozemku s umístěním této stavby na něm. Odvolací soud přesto v
rozporu s judikaturou Ústavního soudu ČR i Nejvyššího soudu ČR, která je v
dovolání citována, její žalobu zamítl. Kromě toho pokud neshledal důvody pro
postup podle § 135c ObčZ, bylo (opět v souladu s ustálenou soudní praxí) jeho
povinností zabývat se věcí z hlediska § 126 odst. 1 ObčZ. Žalovaná ještě
opakovaně poukázala na řadu důkazů svědčících o zavrženíhodném chování žalobce
k ní a členům její rodiny, které ji vedlo k uplatnění požadavku na odstranění
stavby, a navrhla, aby byl jí napadený výrok zrušen a věc v tomto rozsahu
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce pak žalovaná uvedla, že výklad § 127 odst. 3 ObčZ nečiní v
praxi žádné potíže, navíc toto ustanovení nelze na daný případ použít, neboť se
týká jen údržby vlastní stavby na vlastním pozemku, je-li k ní nezbytný přístup
z pozemku sousedního. Proto by mělo být toto dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud ČR se po zjištění, že obě dovolání byla podána včas k tomu
oprávněnými osobami a že splňují náležitosti uvedené v § 241 a § 241a odst. 1
OSŘ, zabýval především přípustností dovolání žalobce. Ta není založena žádným z
ustanovení § 238 – 239 OSŘ a jelikož je napaden rozsudek, jímž bylo potvrzeno
prvé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, mohlo by být dovolání přípustné
jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Takovýto význam má rozhodnutí odvolacího soudu
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 OSŘ).
Žalobce ve svém dovolání označil jako právní otázku, jejíž řešení má mít
zásadní význam, otázku výkladu § 127 odst. 3 ObčZ z hlediska konfliktu mezi
právy vlastníků sousedících pozemků či staveb, a jen jejím významem se proto
lze při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ
zabývat. Jestliže odvolací soud odůvodnil potvrzení zamítavého výroku rozsudku
soudu prvního stupně tím, že na základě zjištěného skutkového stavu nelze
považovat uplatněné nároky žalobce za požadavek na omezení vlastnického práva
žalované na nezbytnou dobu a v nezbytné míře, nevybočuje jeho rozhodnutí z
rámce § 127 odst. 3 ObčZ a neřeší tedy vymezenou otázku v rozporu s hmotným
právem. Pokud jde o judikaturu soudů, ta vychází z toho, že vstup na pozemek
souseda je vážným zásahem do jeho vlastnického práva, a tak jej ustanovení §
127 odst. 3 ObčZ (před účinností zákona č. 509/91 Sb. ustanovení § 130a odst. 3
ObčZ) umožňuje jen v takovém rozsahu, v jakém je to pro údržbu a
obhospodařování jeho pozemku či stavby nezbytné. Ne každé obhospodařování nebo
údržba mohou založit právo vstupu na sousedící pozemek; toto právo vzniká jen
tehdy, jestliže to obhospodařování či údržba pozemku nebo stavby nezbytně
vyžadují (srov. zprávu o rozhodování soudů ve věcech sousedských vztahů,
projednanou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu SSR, Cpj 67/84,
uveřejněnou pod č. R 37/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství s uplatňováním ustanovení
novelizovaných v roce 1982, projednané občanskoprávním kolegiem téhož soudu,
Cpj 13/85, uveřejněné rovněž ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
R 50/1985). Kritériem pro posouzení míry nezbytnosti ovšem není to, nakolik
bude vlastník sousedící nemovitosti ve svém právu omezen, nýbrž výhradně
objektivní potřeba toho, kdo se práva podle § 127 odst. 3 ObčZ dovolává. Pouze
v případě, že by míra nezbytnosti dosáhla takového stupně, že by se omezení
vlastnického práva souseda blížilo či prakticky rovnalo omezení založenému
věcným břemenem, ovšem s tím rozdílem, že by šlo o omezení bez náhrady, bylo by
možno žalobu vycházející z § 127 odst. 3 ObčZ zamítnout a odkázat žalobce na
žalobu podle § 151o odst. 3 ObčZ. Z tohoto pohledu se stávající judikatura
výkladem § 127 odst. 3 ObčZ nezabývá, a tak lze rozhodnutí řešícímu otázku,
kterou označil žalobce ve svém dovolání, přiznat po právní stránce zásadní
význam.
Dovolání žalobce je tedy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a jelikož o
přípustnosti dovolání žalované podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ není pochyb,
Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3
OSŘ v celém rozsahu. Vady vyjmenované v § 242 odst. 3 OSŘ účastníci nevytýkají
a ani z obsahu spisu neplyne, že by řízení bylo některou z nich postiženo.
Proto byl napadený rozsudek přezkoumáván pouze z jimi výslovně uvedených
dovolacích důvodů.
Dovolání žalované je důvodné, dovolání žalobce nikoli.
Žalobce nepokládá za správný názor odvolacího soudu, že jeho požadavek na
omezení vlastnického práva žalované přesahuje rámec § 127 odst. 3 ObčZ, a má
zato, že je tím založen nepoměr mezi ochranou jeho vlastnického práva a
stejného práva žalované. S touto námitkou však nelze souhlasit. Z toho, co je
uvedeno shora v souvislosti s řešením otázky přípustnosti dovolání žalobce, je
zřejmé, že není možno přiznat právo podle § 127 odst. 3 ObčZ, pokud by to
znamenalo, že bude bez náhrady omezeno vlastnické práva souseda v rozsahu
blížícím se povinnostem z věcného břemene, a právě tak je tomu v této věci.
Četnost a zejména pravidelnost požadovaných zásahů do práva žalované je totiž
taková, že se prakticky rovná omezení založenému právem odpovídajícím věcnému
břemeni, a takovéto omezení bez jakékoli náhrady není přípustné, neboť by
naopak neúměrně zvýhodňovalo žalobce na úkor žalované. Otázku, která založila
přípustnost dovolání žalobce podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy vyřešil
odvolací soud správně, a tak bylo toto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem OSŘ zamítnuto.
Pokud jde o dovolání žalované, nelze jí přisvědčit, pokud tvrdí, že závěr
odvolacího soudu o tom, že matka účastníků dala žalobci souhlas k vybudování
drobné stavby (včetně sporné jímky) na jejím pozemku, vychází ze skutkového
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. To, že žalobce stavěl
garáž, dílnu a prádelnu se souhlasem Z. B., totiž vyplývá z listinných důkazů i
z její svědecké výpovědi zcela jednoznačně. Otázka, zda takovýto souhlas je
postačující pro vznik občanskoprávního oprávnění zřídit stavbu na cizím
pozemku, již není otázkou skutkovou, nýbrž otázkou právní, a právě s tímto
právním závěrem odvolacího soudu žalovaná ve svém dovolání polemizuje. Proto
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ není naplněn.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalovaná přede-
vším v tom, že tento soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - neposoudil
spornou jímku jako neoprávněnou stavbu a ze souhlasu matky účastníků s
vybudováním drobné stavby dovodil, že žalobce měl ke zřízení této stavby na
cizím pozemku právo. Dovolání tedy zpochybňuje právní posouzení otázky
existence občanskoprávního titulu žalobce na pozemku matky účastníků stavět.
Při posuzování, zda jde o neoprávněnou stavbu ve smyslu občanského zákoníku, je
třeba vycházet z právní úpravy platné v okamžiku vzniku stavby jako věci v
právním smyslu. Vznik právního vztahu řídícího se občanským zákoníkem je totiž
v souladu s jeho přechodnými ustanoveními k úpravám účinným od 1. 1. 1992 i k
úpravám provedeným s účinností od 1. 4. 1983 (§ 868 a § 865 ObčZ) nutno
hodnotit podle právních předpisů, které platily v době vzniku tohoto vztahu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1031/97,
uveřejněný v Právních rozhledech č. 5/1999 nebo rozsudek téhož soudu z 12. 12.
2001, sp. zn. 22 Cdo 2192/2000, publikovaný pod č. C 909 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Odvolací soud však
přesto, že vycházel ze skutkového zjištění, že stavba garáže, dílny a prádelny
(a tedy i jímky) byla povolena v roce 1975 a kolaudována v roce 1981,
posuzoval její oprávněnost z hlediska ustanovení § 135c ObčZ, které bylo do
tohoto předpisu vloženo až s účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/91 Sb.
Svůj závěr o tom, že jímka je stavbou oprávněnou, opřel odvolací soud o
konstatování, že matka účastníků souhlasila se zřízením drobné stavby žalobce
na jejím pozemku, aniž se ovšem blíže zabýval otázkou, zda tento souhlas váže
žalovanou jako její právní nástupkyni. Kromě toho zcela pominul to, že podáním
vzájemné žaloby domáhající se odstranění jímky žalovaná souhlas s umístěním
této stavby na svém pozemku „z opatrnosti“ odvolala. Přitom tyto okolnosti jsou
pro právní posouzení věci významné, neboť pokud by právo žalobce mít stavbu na
cizím pozemku, které mu původně svědčilo, zaniklo, mohla by se žalovaná domáhat
odstranění stavby (srov. žalovanou zmíněný nález Ústavního soudu ČR ze 2. 4.
2001, sp. zn. IV. ÚS 22/01, uveřejněný ve svazku 22 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR pod č. 55 nebo rozsudek dovolacího soudu z 9. 10. 2000, sp.
zn. 22 Cdo 1997/2000, publikovaný v Soudních rozhledech č. 2/2001). Pak by také
měly místo úvahy o posouzení uplatněného nároku žalované podle § 126 odst. 1
ObčZ.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, přičemž o mylnou aplikaci právního předpisu jde v případě, že
soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze
skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Jestliže tedy odvolací
soud posuzoval věc podle současné právní úpravy, ač měl použít předpis účinný v
době vzniku stavby, a navíc věc nezvažoval z hlediska případného zániku práva
žalobce mít stavbu na pozemku žalované, jde o nesprávné právní posouzení věci a
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ je dán. Nezbylo tedy, než
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ rozsudek odvolacího soudu ve
výroku napadeném dovoláním žalované a v souvisejících výrocích o nákladech
řízení zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta prvá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu