22 Cdo 1367/2021-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. Č., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 608/23, proti žalované A. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 140/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2020, č. j. 11 Co 124/2020-418, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zdeňka Ptáčka, advokáta se sídlem v Chebu, Májová 608/23.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2020, č. j. 9 C 140/2011-391, zamítl v celém rozsahu žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem domu č. p. XY na pozemku č. parc. st. XY, zapsaném na LV č. XY pro k. ú. a obec XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrálním pracovištěm XY (dále jen „předmětná nemovitost“)
– (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. 11 Co 124/2020-418, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. S odkazem na § 237 o. s. ř. spatřuje jeho přípustnost zaprvé v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 123/2018, neboť dospěl k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně, aniž by odvolací soud důkazy sám zopakoval či provedl další důkazy, z nichž by si mohl zjednat rovnocenný podklad pro odlišné hodnocení takového důkazu.
Uvedené vztahuje k hodnocení svědeckých výpovědí pana O., pana M. a paní N. Zadruhé napadaný rozsudek podle dovolatelky závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 818/2003 či sp. zn. 2 Cz 11/68, protože věrohodnost použitého důkazního prostředku nehodnotil izolovaně a zároveň ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů, popř. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 754/2119, neboť odvolací soud pominul skutečnosti, které byly ve věci uzavření spoluvlastnické dohody prokázány důkazy soudem prvního stupně.
V hodnocení důkazů odvolacím soudem tak shledává logický rozpor. Hodnocení důkazu má dále odporovat zásadám uvedeným v § 133 až 135 o. s. ř. Uvedená námitka se týká izolovaného hodnocení žádosti účastníků o povolení změny stavby před jejím dokončením ze dne 23. 9. 2004, mzdových listů a protokolu o jednání ze dne 16. 9. 2003. Napadené rozhodnutí podle dovolatelky spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud podle ní nerespektoval zásady vyjádřené v § 213 odst. 1 o. s. ř., neboť na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, aniž tyto důkazy zopakoval.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a aby uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud správně označil okamžik vzniku nemovité věci a správně dovodil, že podle smlouvy o dílo sjednané mezi žalobcem a zhotovitelem panem O. se mohl vlastníkem nemovité věci stát pouze žalobce. S právním posouzením věci odvolacím soudem se proto ztotožňuje. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V projednávané věci žalovaná v souladu s § 237 o. s. ř. dovolacímu soudu předložila dvě otázky procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v tomto směru také označila jeho konkrétní rozhodnutí. Následně v části dovolání nazvané jako „dovolací důvod“ uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále obecně s odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyložila § 213 o. s. ř. a uzavřela, že v dané věci odvolací soud jí uváděné zásady nerespektoval, neboť na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, aniž tyto důkazy zopakoval. Žalovaná v dovolání tedy sice uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale jen nedostatečně vymezila dovolací důvod. Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání je přitom podle § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. V konkrétní věci nepostačuje pouhé konstatování nesprávného právního posouzení věci, nýbrž je třeba tento důvod obsahově specifikovat s ohledem na individuální okolnosti případu. Tomuto požadavku žalovaná nedostála, neboť dovolací důvod obsahově řádně nevymezila. Obecné konstatování, že v dané věci nebyly naplněny zásady vyjádřené v judikatuře Nejvyššího soudu, nelze považovat za náležité vymezení důvodu dovolání, jestliže dovolatelka závěry z jí citované judikatury právně relevantně nepromítla do poměrů nyní souzené věci. Dovolatelka ve vztahu k první vymezené otázce přípustnosti neuvádí, k jakým jiným relevantním skutkovým zjištěním odvolací soud na základě odlišného hodnocení důkazů získaných soudem prvního stupně prostřednictvím výslechu svědka pana O. a M. a svědkyně paní N. dospěl a které v dovolacím přezkumu z důvodu porušení zásad vyjádřených v § 213 odst. 1 o. s. ř. nemají obstát. Ve vztahu k druhé otázce přípustnosti se pak nepodává, v čem spočívá logický rozpor v hodnocení důkazů odvolacím soudem. Není přitom možné, aby si dovolací soud důvod dovolání vymezil sám. Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přičemž předložené dovolání řádně vymezený dovolací důvod neobsahuje, dovolací soud se jím nemohl po věcné stránce vůbec zabývat. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejním právním závěru, podle kterého je v dané věci pro určení vlastnického práva ke stavbě rozhodující nikoliv případná dohoda účastníků o spoluvlastnictví ke stavbě, ale skutečnost, kdo byl objednatelem stavby na základě smlouvy o dílo. V daném ohledu shledal odvolací soud právní posouzení věci soudem prvního stupně za nesprávné. S tímto stěžejním právním závěrem však dovolatelka vůbec nepolemizuje a z dovolání není nijak patrné, jak by se tvrzený nesprávný procesní postup odvolacího soudu, i kdyby k němu došlo, měl do tohoto právního posouzení věci promítnout. Jelikož dovolání žalované trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. 3. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu