22 Cdo 1374/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované V. B., zastoupené
advokátkou, o úpravu užívání automobilu, vedené u Okresního soudu v Trutnově
pod sp. zn. 6 C 168/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 3. března 2005, č. j. 26 Co 590/2004-131, ve znění
opravného usnesení ze dne 24. března 2005, č. j. 26 Co 590/2004-135, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 2 325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Z. V.
Žalobce se domáhal úpravy užívání osobního automobilu, náležejícího do
společného jmění účastníků jako manželů.
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.
října 2004, č. j. 6 C 168/2003-70, rozhodl, že „žalobce je oprávněn užívat
osobní vůz zn. VW Polo 1,4, barvy zelená metalíza, vždy po dobu šesti měsíců a
to v období od 1. 7. do 31. 12., vždy počínaje dnem 1. 7. běžného kalendářního
roku“ (výrok I.), že „žalovaná je oprávněna užívat osobní vůz zn. VW Polo 1,4,
barvy zelená metalíza, vždy po dobu šesti měsíců a to v období od 1. 1. do 30.
6., vždy počínaje dnem 1. 1. běžného kalendářního roku (výrok II.),“ a že
„účastníci jsou povinni předat si vůz vždy poslední den v měsíci před bydlištěm
žalobce současně s klíči a veškerými doklady potřebnými pro provoz vozidla
(výrok III.).“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo uzavřeno
3. 10. 1992. Účastníci spolu nežijí a od 18. 2. 2002 probíhá řízení o rozvod
jejich manželství. Za trvání manželství účastníci pořídili ze společných
prostředků osobní vůz tov. zn. VW Polo 1,4, (dále automobil VW Polo“), který
tak tvoří součást společného jmění manželů (dále jen „SJM“), přičemž jako
držitel tohoto automobilu je veden žalobce. Dne 3. března 1993 na základě
leasingové smlouvy převzal žalobce do užívání vozidlo tov. zn. Mitsubishi
Pajero, které kupní smlouvou z 9. 7. 2003 bez souhlasu žalované prodal, a v
současné době užívá automobil své přítelkyně. Ohledně užívání automobilu VW
Polo dochází mezi účastníky k neshodám. K návrhu žalované soud prvního stupně
předběžným opatřením z 22. 10. 2001, sp. zn. 9 Nc 82/2001, rozhodl, že každý z
účastníků je oprávněn užívat automobil VW Polo po dobu 6 měsíců v kalendářním
roce; zároveň žalované uložil, aby ve lhůtě 15 dnů podala návrh na zahájení
řízení ve věci samé. Protože k podání žaloby ve stanovené lhůtě nedošlo,
předběžné opatření následně zaniklo. Automobil VW Polo od roku 2001 až do
současné doby užívá výhradně žalovaná, přičemž na jeho dalším užívání se
účastníci nejsou schopni dohodnout. Žalobce potřebuje vozidlo mimo jiné k
návštěvám lékaře; žalovaná jeho prostřednictvím zajišťuje dopravu nezletilého
syna účastníků J. B., nar. 18. 3. 1994, ze školy a jeho odvoz na tréninky
lyžařského oddílu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že práva obou
účastníků k osobnímu automobilu jsou ve smyslu § 145 odst. 1 ObčZ stejná a
nedílná. Neshledal důvod pro stanovení způsobu užívání, který by upřednostňoval
jednoho z manželů. Upravil užívání předmětného automobilu účastníky ve stejném
rozsahu tak, že každý z účastníků je oprávněn užívat vozidlo po dobu 6 za sebou
jdoucích měsíců v každém běžném kalendářním roce. Takovéto užívání považoval za
přiměřené vzhledem k charakteru věci a probíhajícímu rozvodovému řízení mezi
účastníky. Nevýznamnými shledal skutečnosti, že žalobce měl možnost užívat
automobil Mitsubishi Pajero a že uvedený automobil prodal bez souhlasu
žalované, když poznamenal, že je věcí žalované, zda se bude domáhat neplatnosti
tohoto právního úkonu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. března 2005, č. j. 26 Co
590/2004-131, ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. 3. 2005, č. j. 26 Cdo
590/2005-135, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalovaná je
oprávněna užívat celoročně osobní vůz zn. VW Polo 1,4 barvy zelená metalíza“, a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování žalovanou předloženým znaleckým posudkem
znalce Ing. A. B. z 4. 11. 2004, č. ZP 376/90-437/10/04, vypracovaným ve věci
vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 Nc 336/2001, ze kterého zjistil,
že žalobce jako podnikatel zakoupil v roce 2002 použitý automobil Peugeot
Boxer, který ve druhé polovině téhož roku prodal. V první polovině roku 2002
zakoupil žalobce dále motocykl tov. zn. KTM v ceně 235 000,- Kč, který prodal v
průběhu roku 2004. Odvolací soud vzal tedy za prokázáno, že žalobce v době
podání žaloby o úpravu užívání společného automobilu zn. VW Polo disponoval
vlastním dopravním prostředkem, konkrétně motocyklem značné hodnoty, který byl
uznán z hlediska daňových dopadů jako dopravní prostředek využitelný pro
podnikání. Po zhodnocení této skutečnosti ve spojení s tím, že v době relativně
poklidného stavu mezi účastníky, za něhož žalobce užíval výlučně automobil
Mitsubishi Pajero a žalovaná výlučně automobil VW Polo, žalobce bez jejího
souhlasu jím užívaný automobil prodal, považoval odvolací soud požadavek
žalobce na úpravu užívání v současné době jediného osobního automobilu ve
společném jmění účastníků jím navrženým způsobem za nemravný. I když soud
prvního stupně správně vycházel z toho, že podle § 145 odst. 1 ObčZ majetek ve
společném jmění manželů užívají a udržují oba manželé společně, uplatní se z
této zásady výjimka právě za situace, kdy výkon práv oběma manžely by byl v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ). Odvolací soud dospěl po doplnění
dokazování k závěru, že v případě automobilu VW Polo jsou splněny podmínky pro
výjimečnou úpravu užívání společné věci takovým způsobem, že jejím výlučným
uživatelem bude určena pouze žalovaná. Ta žije delší dobu se synem a předmětný
automobil používá každodenně k dopravě syna do školy a realizaci jeho
sportovních aktivit. Oproti tomu žalobce bez jejího souhlasu prodal druhý
společný automobil účastníků, čímž žalovanou fakticky vyloučil z možnosti
domáhat se v současné době úpravy jeho užívání i kdyby se dovolala relativní
neplatnosti prodeje automobilu Mitsubishi. Zatímco žalované svědčí hledisko
účelného využití předmětného automobilu, žalobce potřebuje dopravní prostředek
zejména k návštěvám lékaře, přičemž má bezproblémový přístup k osobnímu
automobilu své družky, jak bylo potvrzeno její svědeckou výpovědí před soudem
prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že přihlédl i k tomu, že jde o dočasnou
úpravu užívání společné věci, neboť manželství účastníků směřuje k zániku.
Vzhledem k tomu, že § 145 odst. 1 ObčZ je právním předpisem, který upravuje
určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a soud může překročit návrhy
účastníků a přisoudit něco jiného, než čeho se domáhá navrhovatel, využil
odvolací soud možnosti k návrhu žalobce rozhodnout o jiné než jím navržené
úpravě užívání věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu
soudu, že věc nesprávně právně posoudil a v důsledku toho vydal nesprávné
rozhodnutí. Žalobce považuje za nepatřičný názor odvolacího soudu, že jde ze
strany žalobce o nemravný návrh. Prodejem automobilu Mitsubishi Pajero sledoval
snížení výdajů na jeho opravu a provoz, čímž účelně hospodařil ještě stále s
peněžními prostředky nacházejícími se v SJM. Námitka žalované ohledně nízké
prodejní ceny tohoto vozu nemá bez příslušného znaleckého posudku opodstatnění.
Vzhledem k probíhajícím sporům mezi účastníky není ani pravděpodobné, že by
žalovaná dala k prodeji souhlas. Pokud odvolací soud poukazuje na možnost
žalobce užívat automobil jeho družky, což mělo být zjištěno z jejího výslechu,
pak nešlo o výslech, ale o listinný důkaz - čestné prohlášení a odvolací soud
nevzal na zřetel dočasnost takto uděleného souhlasu. V současné době s ohledem
na ukončení vztahu žalobce s jeho tehdejší družkou, již tato možnost pominula.
Není také správné, že žalobce by potřeboval automobil VW Polo jen k návštěvám
lékaře, neboť jej potřebuje za účelem návštěv svých starých nemocných rodičů,
kterým zajišťuje spolu se svojí sestrou nákupy a rovněž – shodně jako žalovaná
k péči o syna účastníků, který na základě předběžného opatření u žalobce pobývá
i ve všední dny, v sudém týdnu prakticky od středy do neděle. K těmto účelům
nemůže žalobce využívat celoročně ani motocykl. Dále žalobce polemizuje s
odvoláním žalované, pokud zmiňovala prodej hotelu a uvedla, že žalobce po
jednání soudu prvního stupně prohlásil, že sporný automobil vůbec nepotřebuje -
těmito skutečnostmi se však odvolací soud nezbýval a svoje rozhodnutí o ně
neopírá. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nedůvodné, zdůrazňuje, že žalobce měl k
dispozici nejméně dvě vozidla a luxusní motocykl a navrhuje, aby dovolání bylo
odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ]
bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu
spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Dále dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Nejvyšší soud uvedl v usnesení z 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2263/2004
(publikovaném na internetových stránkách www.nsoud.cz) k otázce užívání věci
náležející do společného jmění manželů, že je nadále použitelné i R 42/1964
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého: „Poněvadž jednou z
hlavních zásad majetkového práva manželského je úplná rovnoprávnost manželů v
manželských vztazích, je třeba právo užívání přiznat oběma manželům stejně k
celé věci, když také účel manželství předpokládá, že manželé cestou dohody si
sami upraví vhodný způsob užívání, který by oběma nejlépe vyhovoval. Pakliže by
se v určitém případě o užívání nedohodli, má kterýkoliv z nich možnost obrátit
se na soud se žádostí o rozhodnutí“. V usnesení z 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo
2263/2004, Nejvyšší soud rovněž uvedl, že „o jiném postupu by bylo možno
uvažovat jen v případě, že účastníci by měli ve společném jmění anebo ve
vlastnictví dvě věci sloužící alespoň přibližně rovnocenně stejnému účelu
(např. dva byty).“
V daném případě jde o užívání společné věci - osobního automobilu, přičemž
žalobce v době před podáním žaloby měl k dispozici další společnou věc téhož
druhu, kterou výlučně užíval a pak bez souhlasu žalované prodal. Jestliže
prodej tohoto automobilu odůvodňoval vysokými náklady na opravu a provoz a
poté v průběhu řízení zakoupil pro potřeby podnikání - tedy do společného
jmění - motocykl značné hodnoty, lze vycházet z toho, že považoval tento
dopravní prostředek za dostačující k uspokojení jím uváděných potřeb (návštěv
lékaře, jeho starých rodičů, péči o syna). Navíc žalobce užívá automobil své
družky, když pro dovolací soud je rozhodný stav, který existoval v době
rozhodování odvolacího soudu.
Lze tedy uzavřít, že soud může upravit užívání věci ve společném jmění manželů
tak, že ji bude užívat výlučně jeden z manželů, i tehdy, když druhý manžel
jinou společnou věc sloužící stejnému účelu bez souhlasu manžela prodá a pro
svoje potřeby používá věc téhož druhu, náležející osobě, se kterou sdílí
společnou domácnost.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod, upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
OS, v posuzované věci není dán. Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího
soudu bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl
úspěšný a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst.
1 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu za jeden úkon právní služby
– vyjádření zástupce k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 8 písm. a), § 10 odst. 3 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 250 Kč a dále paušál náhrady
hotových výdajů 75 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem
částku 2325 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a §
160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2006
JUDr. Marie Rezková,v. r.
předsedkyně senátu