22 Cdo 1387/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Bohuslavem Sedlatým,
advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská 137, proti žalované E. K.,
zastoupené JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem v Kolíně IV,
Politických vězňů 27, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního
soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 920/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2007, č. j. 23 Co 396/2007-273, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2007, č. j. 23 Co
396/2007-273, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
20. 3. 2007, č. j. 8 C 920/2005-240, pod bodem I. výroku z věcí, které měli
účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do vlastnictví žalobce automobil
C., registrační značky 2 SO 6824 a do vlastnictví žalované blíže označené věci
movité (vybavení bytu) a bytovou jednotku č. 2046/6 ve 3. podlaží bytového domu
č. p. 2046-47 v N., v ulici J., na st. parc. č. 3030/3, st. parc. č. 3030/4 a
st. parc. č. 3031 a podíl na společných částech uvedeného bytového domu ve výši
273/10000, zapsané na LV č. 5769 a 4060 pro obec a kat. území N. Pod bodem II.
žalobci přikázal k úhradě dluh účastníků u J. N. Pod bodem III. uložil
žalované, aby žalobci zaplatila na vyrovnání jeho podílu částku 545.779,50 Kč.
Pod body IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků, uzavřené dne 26.
6. 1999, zaniklo rozvodem dne 22. 12. 2004. K dohodě o vypořádání společného
jmění manželů mezi účastníky nedošlo. Mezi účastníky bylo sporné, zda do
společného jmění manželů patří předmětná bytová jednotka s podíly na společných
částech bytového domu a pozemcích (dále jen „byt“). Kupní smlouvou ze dne 1.
10. 2001 s právními účinky vkladu práva k 17. 10. 2001, žalovaná nabyla od
města N. předmětný byt za kupní cenu 500.000,- Kč, která měla být zaplacena
před podpisem smlouvy na účet prodávajícího. V čl. III. smlouvy žalobce
prohlásil, že „souhlasí s touto kupní smlouvou a že nemovitosti, které jsou
předmětem prodeje této kupní smlouvy kupuje E. K. výhradně ze svých finančních
prostředků“. Kupní cena 500.000,- Kč za předmětný byt byla zaplacena tak, že
žalovaná dne 29. 8. 2001 složila v pokladně Městského úřadu v Nymburce částku
16.600,- Kč a dne 3. 10. 2001 vložila na účet města Nymburk u pobočky České
spořitelny, a. s., v N. částku 483.400,- Kč. Soud prvního stupně neuvěřil
tvrzení žalované, že kupní cena za byt ve výši 500.000,- byla zcela zaplacena z
půjček, poskytnutých žalované jejími rodiči J. a E. N. a švagrem Ing. R. Č. Na
podkladě provedených důkazů, zejména výpisů z bankovních účtů, učinil skutkový
závěr, že rodiče žalované a její švagr půjčili žalované na zaplacení bytu
maximálně částku 390.000,- Kč a že zbytek kupní ceny ve výši 110.000,- Kč byl
zaplacen z půjčky poskytnuté oběma účastníkům bratrem žalobce Ing. P. K. na
účet žalobce. Předmětný byt proto zařadil do společného jmění manželů a
přikázal jej do výlučného vlastnictví žalované. K prohlášení žalobce v čl. III.
kupní smlouvy ze dne 1. 10. 2001 uvedl, že „žalobce byl jednak práva neznalý,
lze si představit, že tomuto prohlášení nepřikládal příslušnou důležitost z
hlediska případného budoucího vypořádání SJM účastníků. Vztahy mezi nimi mohly
být v té době jiné, stabilizované“. Při vypořádání soud vycházel z obvyklé ceny
bytu stanovené znalkyní Y. Š. ve výši 1.300.000,- Kč a jako vnos při získání
bytu ve prospěch žalované započetl částku 390.000,- Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 30. října 2007, č. j. 23 Co 396/2007-273, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že ve výroku pod bodem I. vypustil položku č. 10 – bytovou jednotku
č. 2046/6 v N. č. p. 2046-47, ulice J., a podíl na společných částech uvedeného
bytového domu a pod bodem III. tak, že žalované uložil, aby žalobci na
vyrovnání podílů zaplatila částku 40.475,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
prohlášení žalobce v kupní smlouvě ze dne 1. 10. 2001 nemohlo mít pro žalobce
důležitost z hlediska případného budoucího vypořádání společného jmění, neboť
žalobce „byl práva neznalý“. Podle odvolacího soudu se žalobci nepodařilo
zpochybnit obsah jeho prohlášení. Odvolací soud uvedl, že provedené důkazy
svědčí o tom, že důvodem žalobcova prohlášení byla skutečnost, že předmětný byt
byl pořízen výhradně z výlučných prostředků žalované, a to jednak z půjček
poskytnutých jí jejími rodiči J. a E. N. a švagrem žalované Ing. R. Č. Bylo
prokázáno, že před dnem 3. 10. 2001, kdy byl doplacen zbytek kupní ceny za
předmětný byt, byly z účtů rodičů a švagra žalované a bratra žalobce Ing. P. K.
provedené výběry v celkové částce 540.000,- Kč. Odvolací soud vyslovil souhlas
se závěrem soudu prvního stupně, že výběry provedené rodiči a švagrem žalované
byly učiněné za účelem poskytnutí půjček žalované na zakoupení bytu, z nichž
byla zavázána pouze žalovaná. Pokud jde o půjčku poskytnutou Ing. P. K.,
odvolací na rozdíl od soudu prvního stupně považoval tuto půjčku za půjčku
poskytnutou na zakoupení bytu jen žalované. K tomu odvolací soud uvedl, že
pokud žalobce dne 1. 10. 2001 prohlásil, že předmětný byt „je kupován z
výlučných prostředků žalované“, a tato skutečnost tak nebyla mezi účastníky
sporná, pak částka 110.000,- Kč, která došla na účet žalobce z účtu Ing. P. K.,
byla poskytnuta žalované. Pro posouzení, komu byly peníze půjčeny, není
rozhodující, že Ing. P. K. poukázal peníze s poznámkou „P. – půjčka byt“ a že
byly zaslány na účet žalobce, neboť šlo o účet společný pro oba účastníky.
Prohlášení žalobce v čl. III. kupní smlouvy odvolací soud „hodnotil také z
hlediska ochrany soukromoprávních vztahů a právní jistoty, tedy především
ochrany smluvních vztahů podle zásady pacta sunt servanda (smlouvy se musí
dodržovat)“. Dohodou účastníků, že předmětný byt byl zakoupen z výlučných
finančních prostředků žalované, byla vyvrácena právní domněnka, že pokud není
prokázán opak, má se zato, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání
manželství tvoří společné jmění manželů (§ 144 obč. zák.). Odvolací soud proto
předmětný byt vypustil z vypořádání a v důsledku toho změnil rozsudek soudu
prvního stupně v částce, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci na
vypořádání jejich společného jmění.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Namítl, že závěr odvolacího soudu, že byt byl zakoupen z
výlučných prostředků žalované, je založen na nesprávném právním hodnocení věci.
Odvolací soud přehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně a na podporu
své argumentace „za žalovanou tvrdí něco, co ona sama nikdy netvrdila“.
Nevypořádal se ani s tvrzeními žalované, která byla prokázána jako nepravdivá.
Poukázal na to, že vícekrát vysvětloval, že nebyl seznámen s možným dosahem
důsledků prohlášení a že tak učinil na naléhání žalované za stavu, kdy žalovaná
na zaplacení kupní ceny získala více finančních prostředků a kdy jinak by koupi
bytu pro rodinu zmařila. Prohlášení v kupní smlouvě pod bodem III. není právním
úkonem ve smyslu § 34 obč. zák. a ani jím nemůže být. Dále uvedl, že žalovaná
tvrdila, že kupní cena za byt byla zaplacena výlučně z peněz získaných půjčkami
od jejích příbuzných. Oba soudy ale vzaly za prokázané, že na zaplacení kupní
ceny bylo použito i 110.000,- Kč, půjčených Ing. P. K., a ačkoliv žalovaná o
získání peněz na zaplacení bytu nikdy nic jiného netvrdila, odvolací soud
učinil závěr, že částka 110.000,- Kč byla použita na zaplacení bytu, ale šlo ve
skutečnosti o půjčku poskytnutou pouze žalované. Zde odvolací soud toto
skutkové zjištění za žalovanou sám vytvořil. Zcela pominul a nehodnotil
svědecké výpovědi Ing. P. K. a jeho manželky, že částku 110.000,- Kč půjčili
oběma účastníkům, a poznámku Ing. P. K. na příkazu k úhradě této částky na účet
účastníků „P. – půjčka na byt“. Odvolací soud fakticky vycházel z jiného
skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž by doplnil dokazování. Účet byl
veden na jméno žalobce, šlo však o jediný manželský účet účastníků, na který
byly poukazovány finanční prostředky patřící do společného jmění manželů (např.
plat žalobce). Peníze získané půjčkou od bratra žalobce se tak smísily s
prostředky patřícími do společného jmění manželů a následně byly použity na
zaplacení bytu. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s tvrzením žalované o
půjčce ve výši 60.000,- Kč od Ing. Č., které se ukázalo jako nepravdivé, a
výpovědí J. N., který potvrdil, že v roce 2001 se dohodl s účastníky na tom, že
jim oběma půjčí peníze jak na auto, tak na byt. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Uvedla, že od počátku tvrdila, že
byt byl zakoupen výlučně z jejích prostředků, v žádném případě nechtěla
připustit, aby byt byl zakoupen z prostředků ve společném jmění manželů a byl
nabyt do společného jmění manželů, a to proto, že její vztah k žalobci byl již
rozvrácen. Takovou kupní smlouvu by neuzavřela, čehož si byl žalobce vědom,
proto souhlasil s tím, že byt koupí žalovaná výlučně ze svých prostředků a do
svého vlastnictví. Takto se účastníci dohodli a jejich shodná vůle byla
projevena v čl. III. kupní smlouvy.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při
projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném
do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu bylo vydáno dne 30. 10. 2007.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že
je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3
občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné.
Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek
nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s
výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z
manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i
věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a
věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl
vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc
vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky,
které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání
manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně
jednomu z nich, a závazků, jejich rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým
poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Spoluvlastnictví manželů (jejich společné jmění) k věcem vzniká jejich
pořízením za trvání manželství (není-li omezeno smlouvou o zúžení stanoveného
rozsahu společného jmění manželů podle § 143a obč. zák.) ze zdrojů společného
jmění manželů. Takovými zdroji jsou – vedle jiných příjmů – i prostředky
získané výlučně některým z manželů, ledaže by šlo o zdroje taxativně uvedené v
§ 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., tj. o dědictví, dary, majetek nabytý jedním z
manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, věci,
které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věci
vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl
vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, anebo jemuž byla věc
vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Proto věci pořízené z
půjčky, byť sjednané jen jedním z manželů a určené jen pro něj, v zásadě patří
do společného jmění manželů – půjčitele a jeho manžela. Této zásadě ostatně
odpovídá text § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. z něhož vyplývá, že závazek
vzniklý za trvání manželství i jen jednomu z manželů v zásadě patří do
společného jmění manželů. Nadále také platí, že manželé nemohou jiným způsobem
než zúžením stanoveného rozsahu společného jmění manželů ve smyslu § 143a obč.
zák. vyloučit ze společného jmění manželů majetkové hodnoty, které do něj ze
zákona patří. Dovolací soud zde odkazuje i na právní názor vyslovený v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2296 a C 2297
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2345/2003), podle
kterého „vznikl-li za trvání manželství dluh z půjčky (úvěru), z něhož byl
zavázán jenom jeden z manželů, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi
určité věci, náleží i tato věc – za splnění ostatních podmínek uvedených v §
143 obč. zák. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena –
do bezpodílového spoluvlastnictví“ a „jiným právním úkonem, než dohodou
uzavřenou formou notářského zápisu podle § 143a ObčZ ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., nemohli manželé vyloučit nabytí věci do
jejich bezpodílového spoluvlastnictví, jestliže do tohoto spoluvlastnictví ze
zákona patřila“. To platí i pro společné jmění manželů.
Z výše uvedeného vyplývá, že samotné prohlášení (souhlas) jednoho z manželů, že
určitá věc, pořízená druhým z manželů za trvání společného jmění manželů a z
jeho zdrojů, do společného jmění manžel nepatří, není právně relevantní; je bez
významu, jestliže podle zákonné úpravy společného jmění manželů (§ 143 obč.
zák.) do něj náleží. Z obsahu spisu (skutkových zjištění nalézacích soudů) také
jako nesporná skutečnost vyplývá, že žalobce o všech půjčkách poskytnutým
žalované za účelem pořízení předmětného bytu věděl a nic proti nim nenamítal,
resp. byl s nimi přinejmenším srozuměn. To je mimo jiné zjevné již ze samotného
irelevantního prohlášení žalobce pod bodem III. kupní smlouvy ze dne 1. 10.
2001. Pak ovšem platí, že půjčila-li si žalovaná za trvání manželství se
žalobcem a s jeho souhlasem od různých osob různě velké částky, za něž pak
koupila spornou předmětnou bytovou jednotku s podílem na společných částech
bytového domu, pak bez ohledu na to, zda půjčené peníze byly určeny jen jí nebo
oběma účastníkům, tvořily závazky z těchto půjček ve smyslu § 143 odst. 1 písm.
b) obč. zák. společné jmění účastníků. Z toho pak nelze než učinit logický
závěr, že majetek pořízený z těchto půjček je ze zákona předmětem jejich
společného jmění.
Z uvedených důvodů je jasné, že odvolací soud věc po právní stránce neposoudil
správně, zvláště pak proto, že se nijak nezmínil o významu výše citovaného
ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. a jeho logické aplikaci na
posuzovanou věc. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). S ohledem
na uvedený závěr dovolacího přezkumu nemusel se dovolací soud zabývat tvrzenými
dovolacími námitkami žalobce procesní povahy.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2010
JUDr.
František Balák, v. r.
předseda senátu