22 Cdo 1400/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně Z. o. Č. o. s. p. v k. Ú., zastoupené advokátem, proti žalované
A. P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 260/94, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2004, č. j.
30 Co 258/2003-372, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2004, č. j. 30 Co
258/2003-372, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
27. března 2003, č. j. 12 C 260/94-314, pod bodem I. výroku určil, že
vlastníkem nemovitostí, a to domu č. p. 10 se stavební parc. č. 28 a s pozemkem
parc. č. 83/1 a potoka parc. č. 449, zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na LV
č. 3 pro kat. území Z., je žalobkyně. Pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí jsou
jako vlastníci sporných nemovitostí vedeny žalobkyně i žalovaná. Právní
předchůdci žalované manželé L. a O. U. prohlášením z 12. 1. 1956 prohlásili, že
s ohledem na úmysl vystěhovat se do Spojených států přenechávají bezplatně
Československému státu mj. i nemovitosti, které jsou předmětem tohoto sporu. Tato listina obsahuje současně také prohlášení z 12. 1. 1956, podepsané
vedoucím finančního odboru ONV v S., o přijetí nabídky daru a záznam o přípisu
Ministerstva zahraničních věcí z 18. 2. 1958 o vystěhování jmenovaných 11. 1. 1958 do Spojených států amerických. Kupní smlouvou z 23. 7. 1964, uzavřenou
mezi Základní organizací ROH Státního statku, národní podnik, v K. a Základní
organizací ROH Ú. v P., koupila Základní organizace ROH Ú., a to dům č. p. 10
ve Z. se stavební parc. č. 28 a pozemky parcelních čísel 78, 79, 80, 83/1 a
449. Pozemky parcelních čísel 28, 78, 79 a 80 byly sloučeny do parc. č. 28. Z
listiny pro provedení zápisu vlastnického práva k nemovitostem v evidenci
nemovitostí z 25. 9. 1992, založené ve spise soudu prvního stupně sp. zn. 10 C
112/92 soud zjistil, že 2. 3. 1990 se konal mimořádný všeodborový sjezd, který
usnesením ukončil existenci R. o. h. Podle bodu 13 se právním nástupcem stala
M., s. a d. u. o. s. a dnem 5. října 1990 přešlo vlastnické právo ke sporným
nemovitostem na žalobkyni. Rozsudkem soudu prvního stupně ve věci žalobkyně A. P. proti Československému státu – Okresnímu úřadu v Příbrami, vedené pod sp. zn. 8 C 225/91, který nabyl právní moci 6. 11. 1991, bylo určeno, že darovací
smlouva ve formě prohlášení z 12. 1. 1956 je neplatná. Doklad o tom, že kupní
smlouva z 23. 7. 1964 byla schválena krajskou odborovou radou neexistuje. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na duplicitní zápis vlastnictví ke
sporným nemovitostem v katastru nemovitostí žalobkyně naléhavý právní zájem na
požadovaném určení má. Dále uvedl, že renunciační prohlášení manželů U. z 12. 1. 1956 „je restitučním důvodem ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., event. zákona č. 229/1991 Sb.“. Protože restituční předpisy jsou
speciálními předpisy, měly se oprávněné osoby domáhat nároků podle restitučních
předpisů. Proto se soud prvního stupně nezabýval neplatností darovacího
prohlášení manželů U, ani dědickými rozhodnutími. Vlastnické právo žalobkyně k
nemovitostem bylo do katastru nemovitostí zapsáno na základě kupní smlouvy z
23. 7. 1964. Podle článku II kupní smlouvy měla kupní smlouva nabýt účinnosti
dnem jejího schválení Krajskou odborovou radou v P. s odkazem na čl. 2 odst. 6
směrnic o správě majetku ROH ze 6. 9. 1962. I když písemný doklad o schválení
smlouvy Krajskou odborovou radou v P. nebyl doložen, soud prvního stupně se
postavil na stanovisko, že ke schválení došlo, neboť nebylo prokázáno, že by se
tak nestalo. Žalobkyně tak nabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem
řádným nabývacím titulem. Vlastnické právo případným vydržením žalobkyně
nenabyla, neboť podle § 135a ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.
vydržení společenskou organizací nepřicházelo v úvahu a od 1. 1. 1992 vydržecí doba neuběhla, protože 6. 4. 1992 právní předchůdkyně žalované
podala proti žalobkyni žalobu na vyklizení předmětných nemovitostí, v důsledku
čehož vydržecí doba neběžela.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 18. února 2004, č. j. 30 Co 258/2003-372, pod bodem I. výroku rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalobkyně byla určena
vlastníkem sporných nemovitostí, a pod body II. a III. rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování a dále zjistil, že na základě
rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. září 1991, č. j. 8 C 225/91-9,
Katastrální úřad v P. vymazal z katastru nemovitostí jako vlastníka sporných
nemovitostí žalobce a zapsal O. U. – K. Po její smrti podle rozhodnutí
Okresního soudu v Příbrami z 8. 6. 2001, č. j. D 743/98-172, se vlastníkem
těchto nemovitostí stala žalovaná. V současné době je ohledně nemovitostí v
katastru nemovitostí duplicitní zápis, kdy na LV č. 697 pro kat. území Z. jako
vlastník nemovitostí je vedena žalovaná a zemřelá matka žalované V. Č. Ze spisu
Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 37 D 47/97, zjistil, že řízení o dědictví
po V. Č. bylo zastaveno pro nepatrnost majetku, vlastnictví k předmětným
nemovitostem v tomto řízení nebylo vypořádáno. Podle čl. III. smlouvy z 23. 7. 1964 vlastnictví, užívání a držení nemovitostí mělo přejít na stranu kupující
(právního předchůdce žalobkyně) až dnem právní účinnosti smlouvy podle čl. II. smlouvy. Žalobkyně s nemovitostmi nakládala jako vlastník. Tyto opravovala a
provozovala je k rekreaci svých pracovníků. Z výpovědi svědka Ing. M. H.,
DrSc., zjistil, že svědek pracoval u žalobkyně ve funkci předsedy ZO ROH a
spolu s panem K. podepsal smlouvu z 23. 7. 1964. Smlouvu dále podepsal pan K.,
pracovník revizní komise žalobkyně, který nebyl pracovníkem krajské odborové
rady. Svědek si nepamatuje na to, zda byl udělen písemný souhlas krajské
odborové rady ke smlouvě, pouze se domnívá, že byl udělen souhlas ústní. Nepamatuje si, že by krajská odborová rada vyslovila s uzavřením smlouvy
nesouhlas. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
naléhavém právním zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Po zhodnocení
provedených důkazů s odkazem na ustanovení § 134 odst. 2 a § 47 odst. 1 ObčZ ve
znění před novelou č. 131/1982 Sb. s tím, „že pokud zákon vyžadoval splnění
dalších náležitostí, jako například rozhodnutí příslušného orgánu ke smlouvě (v
dané věci schválení krajskou odborovou radou), nejde již o podmínky vzniku
smlouvy, ale o podmínku její účinnosti“, zaujal právní závěr, že kupní smlouva
z 23. 7. 1964 je platná, ale nikdy nenabyla účinnosti, neboť nebyla splněna
podmínka schválení krajskou odborovou radou. Skutečnost, že žalobkyně byla
zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník, není dokladem vlastnictví. Důkazní břemeno k prokázání vlastnictví, tedy i účinnosti smlouvy, bylo na
žalobkyni, která důkazní břemeno neunesla. „Spekulace o tom, že ,snad‘ byl
udělen souhlas ústní, popřípadě dohady o tom, že vlastnictví žalobce nikdo
nezpochybňoval, rozhodně nestačí.“ Nedůvodnou shledal námitku žalobkyně, že
právo na vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy bylo promlčeno v tříleté promlčecí
lhůtě. V této souvislosti uvedl, že smlouva nenabyla vůbec účinnosti, a k této
skutečnosti je třeba přihlížet z úřední povinnosti. Neobstojí proto ani
námitka, že žalovaná nebyla účastnicí smlouvy a že tedy nemohla namítat její
neúčinnost.
Pokud jde o vydržení vlastnického práva ke sporným nemovitostem
žalobkyní, i odvolací soud měl za to, že vydržet je nemohla, neboť dobrou víru
ztratila před 1. 1. 1992, kdy nejdříve mohlo vydržení nastat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že žádný zákon nepředepisoval, že
ke kupní smlouvě uzavřené mezi organizacemi ROH je třeba rozhodnutí příslušného
odborového orgánu. Souhlas krajské odborové rady stanovila pouze směrnice o
správě majetku ROH, což není zákon, proto na převod majetku v rámci ROH nelze
použít ustanovení § 47 ObčZ účinného v době uzavření předmětné smlouvy.
Směrnice o správě majetku ROH jsou vnitřním předpisem ROH a nejsou závazné a
účinné vůči třetím osobám. Souhlas krajské odborové rady byl nepochybně dán,
neboť bez tohoto souhlasu by k registraci smlouvy nedošlo. Zpochybnit nabytí
vlastnického práva ke sporným nemovitostem neúčinností smlouvy by mohla jen
žalobkyně nebo orgány ROH, pokud by krajská odborová rada nedala souhlas ke
smlouvě, majetek ale nepřestal být majetkem ROH. Soud se nezabýval tím, zda
žalovaná vůbec může namítat neúčinnost právního úkonu. Jestliže žalovaná tvrdí,
že souhlas krajské odborové rady nebyl dán, pak důkazní břemeno bylo na ní, aby
prokázala své tvrzení, nikoli na žalobkyni, aby prokázala, že souhlas byl dán.
Podle žalobkyně je rovněž nesprávný právní závěr odvolacího soudu o tom, že
žalobkyně vlastnické právo k nemovitostem nevydržela. Žalobkyně užívala
nemovitosti od roku 1964 a užívá je dodnes. Nikdo proti ní neuplatnil
restituční nárok. Nebyla účastníkem sporu vedeného u Okresního soudu v Příbrami
pod sp. zn. 8 C 225/91, k prvnímu kontaktu žalobkyně s paní U. – K. došlo až v
roce 1994, kdy vůči žalobkyni uplatnila nárok na vyklizení nemovitostí
žalobkyní. Žaloba však byla zamítnuta, což mohlo potvrdit dobrou víru
žalobkyně. Do vydání dovoláním napadeného rozsudku nikdo nezpochybnil
vlastnické právo žalobkyně k nemovitostem a nikdo ji nezbavil dobré víry, že jí
nemovitosti vlastnicky patří. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Kupní smlouva z 23. 7. 1964 se
nestala účinnou její registrací katastrálním úřadem. Pokud katastrální úřad
registroval smlouvu, aniž zkoumal dodržení předepsané podmínky, došlo k
registraci protiprávně a nemohlo tím dojít ke zhojení nedostatku podmínky
účinnosti smlouvy. Neúčinnosti právního úkonu se může dovolávat každý, kdo má
na věci právní zájem. Žalovaná je takovou osobou. Směrnice o správě majetku ROH
jsou všeobecně závazným právním předpisem, který musí být platný a účinný jak
ve vztahu k členům ROH, tak i vůči ostatním subjektům. Soud nemůže vycházet z
fikce udělení souhlasu, není-li tento souhlas nepochybný. V tomto případě
souhlas udělen nebyl a ani o jeho udělení nebylo žádáno. Sporné nemovitosti
nemohou být vlastnictvím ROH, protože renunciační prohlášení manželů U. bylo
pravomocně shledáno neplatným. Pokud byly nemovitosti převáděny někým, komu
vlastnické právo zaniklo, byly takové dispozice s tímto majetkem neplatné.
Žalovaná se zcela ztotožnila se závěrem o tom, že žalobkyně vlastnické právo k
předmětným nemovitostem nenabyla vydržením. Poukázala na to, že doložila, že
žalobkyně od roku 1991 byla vyzvána k vyklizení nemovitostí s poukazem na
nepřetržitost vlastnictví právních předchůdců žalované, a že žalobkyně věděla i
o tom, že v roce 1991 probíhá řízení o neplatnost renunciačního prohlášení. V
roce 1991 byla žalobkyně vymazána z katastru nemovitostí a nemůže proto tvrdit
svoji dobrou víru. K 1. 1. 1992 žalobkyně nebyla a ani nemohla být v dobré
víře, že je vlastníkem sporných nemovitostí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §
242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů
se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil,
popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, poněvadž na daný
případ aplikoval nepatřičné ustanovení § 47 ve spojení s ustanovení § 44 ObčZ
ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. (dále jen „ObčZ“).
Podle § 44 ObčZ smlouva je uzavřena, jakmile se účastníci shodnou na
jejím obsahu, pokud zákon nevyžaduje splnění dalších náležitostí.
Podle § 47 ObčZ jestliže se účastníci v předepsané formě shodli na
obsahu smlouvy a k jejímu vzniku je třeba ještě rozhodnutí příslušného orgánu,
jsou svými projevy vázáni až do tohoto rozhodnutí. Je-li rozhodnutí záporné, ke
smlouvě nedojde.
Je zjevné, že Směrnice o správě majetku ROH, S-440/62, schválené
usnesením předsednictva Ústřední rady odborů ze 6. 9. 1962, vyžadující podle
Článku 2 odst. 6 k bezplatnému nabývání nebo koupi nemovitého majetku základní
organizací ROH (s tím, že koupě se realizuje formou kupní smlouvy) souhlas
krajské odborové rady, nebyla obecně závazným právní předpisem. V době vydání a
schválení uvedené směrnice platilo, a platí i v současné době, že obecně
závazné právní předpisy, s výjimkou obecně závazných nařízení národních výborů,
musely být vyhlášeny nebo oznámeny ve Sbírce zákonů Československé
socialistické republiky (dále jen „Sbírka zákonů“). Zákonné opatření
předsednictva Národního shromáždění z 10. ledne 1962 č. 4/1962 Sb., o
vyhlašování zákonů a jiných právních předpisů, výslovně stanovilo, které právní
předpisy se ve Sbírce zákonů vyhlašují a u kterých postačí jejich oznámení.
Označená směrnice ve Sbírce zákonů vyhlášena ani oznámena nebyla, ostatně opak
nebyl tvrzen ani doložen. Podle usnesení předsednictva Ústřední rady odborů ze
4. 9. 1962 tato směrnice měla být uveřejněna jen v Informačním bulletinu
Ústřední rady odborů. Svým obsahem představovala interní normativní směrnici,
zavazující podle článku 7 odst. 1 jen všechny odborové orgány a jejich
zařízení. Interními směrnicemi, vydanými orgány státní správy, případně orgány
dobrovolné organizace, např. Ústřední radou odborů, nebyly a nejsou vázány
orgány jim nepodřízené a uplatňující právní záruky zákonnosti, zejména soudy.
Ustanovení směrnice proto nemohla mít vliv na platnost či účinnost kupní
smlouvy z 23. 7. 1964 z hlediska ustanovení § 47 ObčZ. Nelze tedy souhlasit s
názorem, že v daném případě zákon ve smyslu § 44 ObčZ vyžadoval souhlas krajské
odborové rady. Pak ovšem je právní závěr rozhodnutí odvolacího soudu postaven
na nesprávném právním názoru a již proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu
zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm odvolací soud
přezkoumá správnost rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska právního názoru
vysloveného soudem prvního stupně, který jej vedl k opačnému rozhodnutí, než
které učinil odvolací soud.
Dovolací soud naproti tomu neshledal opodstatněnými dovolací námitky žalobkyně
ohledně právního závěru odvolacího soudu o nemožnosti vydržení sporných
nemovitostí žalobkyní vzhledem k tomu, že pozbyla dobrou víru před 1. 1. 1992.
Uvedený závěr je správný a odpovídá judikatuře dovolacího soudu. K tomu srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo
1568/2004, v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor, že oprávněný držitel věci
nemůže být nadále v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným
projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu a uvede k tomu reálné
důvody. Skutečnost, že žalobkyně již v roce 1991 nemohla být v dobré víře, že
jí sporné nemovitosti patří jako vlastníkovi, vyplývá i z dopisu JUDr. J. K.,
dřívějšího právního zástupce žalobkyně, adresovaného JUDr. L. J., právnímu
zástupci O. U. – K., kterým potvrdil příjem dopisu JUDr. L. J., jímž byl
seznámen s obsahem rozsudku Okresního soudu v Příbrami ve věci sp. zn. 8 C
225/91.
V rámci dovolacího řízení nemůže dovolací soud pominout námitku žalobkyně, že
souhlas krajské odborové rady byl nepochybně dán. Z kontextu této námitky lze
dovodit, že jde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ, tedy že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly
nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo
jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení § 133 až 135 OSŘ.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatném části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn.
21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 44, svazek 1.
Závěr odvolacího soudu o tom, že předmětná smlouva nebyla schválena krajskou
odborovou radou, učinil odvolací soud na základě zjištění, že svědek H. „si
nepamatuje na to, že by byl vyžádán písemný souhlas krajské odborové rady ke
smlouvě. Pouze se domnívá, že byl udělen souhlas ústní. Na druhou stranu se
nepamatuje na to, že by krajská odborová rady vyslovila s uzavřením smlouvy
nesouhlas“. Podle názoru dovolacího soudu učiněnému závěru právě citované
skutkové zjištění neodpovídá. Ze skutečnosti, že se svědek po prakticky 40
letech domnívá, že byl souhlas udělen a nepamatuje si, že by krajská odborová
rada s převodem sporných nemovitostí nesouhlasila, nemůže bez dalšího vést soud
k závěru, že žádný souhlas udělen nebyl, jestliže jej nelze jinak (zřejmě v
písemné podobě) prokázat. Podle názoru dovolacího soudu v případech jako je
tento, je v zájmu spravedlivého rozhodování (ve smyslu § 1 OSŘ) třeba
uplatňovat obecný princip, že extenzivním přístupem nelze zpochybňovat či
otevírat záležitosti, které před mnoha lety založily právní vztahy. Ve sporech,
v nichž časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí
lhůty nebo lhůty skartační, je požadavek dokládat existenci právních úkonů, k
nimž nebylo třeba ani písemné formy a k nimž pravidelně, resp. obvykle,
docházelo, nepatřičný, obdobně jako je tomu (v jiných případech) při
zpochybňování správnosti správního rozhodnutí včetně správnosti postupu
správního orgánu v řízení, které jeho rozhodnutí předcházelo (zde v případě
pochybností platí zásada presumpce správnosti správního aktu).
Z řečeného tak vyplývá, že je dán i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ.
Závěrem lze poznamenat, že není-li důvod pochybovat o tom, že se určité věci
před delší dobou (viz výše) dály obvyklým či pravidelným způsobem či (úředním)
postupem, je pak důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na
tom, kdo to tvrdí.
S ohledem na uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu