22 Cdo 1568/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně Z. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému JUDr. J. Š.,
zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Rakovníku pod sp. zn. 5 C 1020/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č. j. 23 Co 494/2003-133, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č. j. 23 Co
494/2003-133, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
22. října 2003, č. j. 5 C 1020/2002-97, pod bodem I. výroku určil, „že
vlastníkem pozemku v obci N., k. ú. N., okres R., označeném v geometrickém
plánu pro zaměření přeložky vozovky, vyhotoveného dne 20. 8. 1976, který je
nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, na parcele č. 4/1 jako díl „f“ o výměře
213 m2 je žalobkyně“ s tím, že parcela č. 4/1 je vedena u Katastrálního úřadu v
R. na LV č. 61 pro obec a kat. území N. Pod bodem II. zamítl žalobu na určení,
„že žalobkyně je vlastníkem pozemku v obci a k. ú. N., okres R., označeném v
geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky, vyhotoveného dne 20. 8. 1976,
na parcele č. 4/1 jako díl „g“. Pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí je
jako vlastník pozemku parc. č. 4/1 v obci a kat. území N., včetně sporné části
označené v geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky z roku 1976 jako
díl „f“,uveden žalovaný. Právní předchůdce žalovaného V. K., právní předchůdce
žalobkyně J. P. a MNV v N. uzavřeli 20. 3. 1966 smlouvu o přemístění veřejné
cesty, podle níž se účastníci smlouvy dohodli, že V. K. postoupí část svého
pozemku parc. č. 4 o šířce 4 m a délce cca 45 m ve prospěch J. P. s tím, že J.
P. pozemek oplotí. V. K. současně dal souhlas k vybudování cesty přes sporný
pozemek, kterou měl vybudovat J. P. na vlastní náklady, neboť získá část
pozemku pod bývalou cestou. Změnu půdních změn u Geodézie a kartografie v N. S.
se zavázal zajistit MNV v N. V. K. jako převodce a J. P. jako nabyvatel
uzavřeli ohledně oddělené části pozemku parc. č. 4 kupní smlouvu. Kupní cena
činila 3 500,- Kč. J. P. oddělenou část pozemku oplotil a užíval ji od roku
1966, po jeho smrti postupně Z. P. a Z. J. s rodinami. Neuvěřil tvrzení
žalovaného, že sporný pozemek užíval od roku 1981, kdy od V. K. koupil mj.
pozemek parc. č. 4/1. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že sporný
pozemek označený v geometrickém plánu z roku 1976 písmenem „f“ nabyla do
vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně Z. P. vydržením k 1. 4. 1984. Její
právní předchůdce J. P. odvozoval dobrou víru, že mu sporný pozemek patří, od
smlouvy z 20. 3. 1966. Žalobkyně se stala vlastnicí tohoto pozemku k 1. 1.
1992, neboť pozemek užívala nerušeně následně po Z. P. a k přerušení vydržecí
doby nepostačovalo oznámení žalovaného, že mu věc patří, případně jeho zásahy
do práva držby. Žalovaný žalobu u soudu nepodal. Za důvodnou neuznal námitku
žalovaného, že žalobkyně a její právní předchůdkyně nemohly být v dobré víře,
že jim sporný pozemek patří s ohledem na výměru pozemků, které nabyly
dědictvím, a jejich výměru, pokud by sporný pozemek měly ve svém vlastnictví.
Soud poukázal na to, že v rozhodnutích o dědictví po J. P. a Z. P. výměry
pozemků uvedeny nebyly a že díl „f“ pozemku parc. č. 4/1 ke dni nabytí
účinnosti zákona č. 131/1992 Sb. nebyl v užívání socialistické organizace. Díl
pozemku označený písmenem „g“ se netýká pozemku parc. č. 4/1, ale parc. č. 6,
kterou žalovaný nevlastní.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 27. ledna 2004, č. j. 23 Co 494/2003-133, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně včetně skutkového závěru, že ani po
roce 1981, kdy se žalovaný stal vlastníkem sousední nemovitosti, nedošlo k
přerušení držby sporného pozemku matkou žalobkyně a žalobkyní, neboť tyto až do
roku 1992 se chovaly jako jeho vlastnice. Otec žalobkyně J. P. držel sporný
pozemek od roku 1966 v omluvitelném omylu, že mu věc patří, neboť „se zřetelem
k účasti MNV na celé věci se důvodně spoléhal na to, že věc je vyřešena v
souladu s právem“. Právním důvodem oprávněné držby pozemku matkou žalobkyně,
která v roce 1974 vstoupila do práv J. P., bylo dědění. S ohledem na okolnosti
uzavření smlouvy v roce 1966 se důvodně mohla domnívat, že dědí vše, tj. i
sporný pozemek, zejména když rozhodnutí státního notářství z 19. 12. 1974
neobsahovalo údaje o výměrách a sporný díl „f“ tvořil jeden funkční celek s
pozemkem parc. č. 41 a bývalou cestou parc. č. 421. Na tomto závěru nemůže nic
změnit její dopis z 30. 4. 1981, adresovaný radě MNV, v němž žádala „o zahrnutí
pozemků do vlastnictví k rodinnému domu č. p. 27“. Podle odvolacího soudu
důvodem tohoto dopisu mohla být jen její snaha dosáhnout toho, aby MNV splnil
svůj závazek nahlásit změny ve vlastnictví pozemků podle smlouvy z roku 1966 u
příslušného orgánu. Správný je také právní závěr soudu prvního stupně, „že
žalobkyně ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. vydržela část pozemku parc.
č. 4/1 o výměře 213 m2, když podle § 872 odst. 6 si mohla započíst i dobu, po
kterou měla v držbě její matka“. Skutečnost, že v rozhodnutí o dědictví po Z.
P. byla u pozemku parc. č. 41 uvedena výměra 198 m2, však u žalobkyně nemohla
vyvolat pochybnosti o její dobré víře, že jí sporný pozemek patří, když se
ujala držby pozemku v rozsahu, v jakém jej užívali její rodiče od roku 1966 na
základě smlouvy s MNV, o níž věděla. Ke ztrátě její dobré víry nepostačovala
oznámení žalovaného, že pozemek je jeho vlastnictvím. Na závěru o vydržení
vlastnictví sporného pozemku žalobkyní nemohla nic změnit ani skutečnost, že
při jednání mezi účastníky na obci v roce 1991 žalobkyně projevila ochotu věc
vyřešit tak, že by formálně uzavřela se žalovaným kupní smlouvu a pozemek by
„znovu“ zaplatila, neboť byla nadále přesvědčena, že sporný pozemek zakoupil
její otec a že jí patří.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Rozhodnutí
odvolacího soudu podle dovolatele má po právní stránce zásadní význam. Vytýká
soudům obou stupňů, že se nevypořádaly s jeho námitkami. Pozemek parc. č. 4/1 o
výměře 3361 m2, označený na LV č. 61 pro obec a kat. území N., nabyl v roce
1981 bez jakýchkoliv omezení. Jistým omezením byla pouze neoprávněně vybudovaná
cesta, která v evidenci nemovitostí nebyla vyznačena, a skutečnost, že část
pozemku byla tehdy užívána socialistickou organizací. Pokud žalobkyně považuje
za právní titul pro vydržení vlastnictví sporného pozemku o výměře 213 m2
rozhodnutí Státního notářství v Berouně z 15. 3. 1986, jímž se stala po své
matce vlastnicí pozemku parc. č. 41 o výměře 198 m2, sousedícího přímo s
pozemkem dovolatele parc. č. 4/1, minimálně od roku 1986 nemohla se nikdy
domnívat, že vlastní pozemek o výměře více než dvojnásobné. Závěr odvolacího
soudu o tom, že označené rozhodnutí státního notářství nemohlo vyvolat
pochybnosti o dobré víře žalobkyně, činí jeho rozhodnutí zásadního právního
významu, neboť připouští pochybnost a zpochybňuje i věrohodnost dědického
rozhodnutí. Poukázal na to, že je obecně známo, že v případech, „kdy se
vlastník ujímá vlastnického práva, si velmi pečlivě kontroluje, zda výměry v
těchto rozhodnutích odpovídají skutečnosti“. Zápis pořízený v roce 1966 na
tehdejším MNV v N. nemá náležitosti kupní smlouvy, nelze jej považovat ani za
spornou smlouvu a není platným právním úkonem. Je proto pochybný právní názor,
podle kterého „účast státní moci“ mohla u právního předchůdce žalobkyně vyvolat
přesvědčení, že právo nabyl. I při sebemenší opatrnosti muselo být právnímu
předchůdci žalobkyně srozumitelné, že se vlastníkem sporného pozemku nestal.
Geometrický plán o přeložce cesty z roku 1976 poprvé rozděloval pozemek V. K.,
takže zápis z roku 1966 se tento geometrický plán nemohl opírat. Nezákonný je i
závěr o omluvitelném omylu matky žalobkyně, neboť J. P. a Z. P. měli
bezpodílové spoluvlastnictví a proto se nemohla domnívat, že od roku 1966 její
manžel vlastní spornou nemovitost, kterou by ona nevlastnila. O nedostatku její
dobré víry svědčí i její dopis z 30. 4. 1981, z něhož je zřejmé, že věděla, že
sporný pozemek nevlastní. Výklad tohoto dopisu ve vztahu k dobré víře právní
předchůdkyně žalobkyně je spekulativní a postrádající logiku. Žalobkyně nebyla
a ani nemohla být v dobré víře, že jí sporný pozemek patří, o čemž svědčí i
skutečnost, že v roce 1991 nabízela dovolateli ohledně sporného pozemku
uzavření kupní smlouvy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku dobré
víry žalobkyně a jejích právních předchůdců řešil v rozporu s hmotným právem i
ustálenou soudní praxí.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a
3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle § 134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li
ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou
být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví
státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 ObčZ). Podle § 868 ObčZ
pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy
občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé
před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé
před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Občanský
zákoník, tj. zákon č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č.
131/1982 Sb. institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven posledně uvedenou
novelou.
Podle § 135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č.
131/1982 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se
stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu
tří let. A nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část,
který má občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo
být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k
pozemku stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním
užívání pozemku v rozsahu uvedené v § 200. Podle § 507a odst. 3 ObčZ v tomtéž
znění do doby uvedené v § 135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho
právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba
však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Podle § 872 odst.
6 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. jde-li o vydržení
vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních
předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání
pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní
předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona. Z
uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu
§ 132a odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. a
podle § 129 a § 130 ObčZ ve znění po novele provedeném zákonem č.509/1991 Sb. K
1. 1. 1992 mohla žalobkyně vydržet vlastnictví ke spornému pozemku pro sebe mj.
za splnění předpokladu, že před tímto datem nepozbyla dobrou víru, že je
vlastnicí tohoto pozemku.
Nejvyšší soud v usnesení z 13. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001,
publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 739, svazek 10, uvedl, že
„dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si
přisvojuje určitou věc. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu,
které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování“. „Tvrzení držitele o tom, že
mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními
okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou
vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci
dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a
svědčící o poctivosti nabytí“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 6.
2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 573,
svazek 7). Otázku dobré víry držitele je třeba vždy hodnotit objektivně a
nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného
účastníka. V rozsudku ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaném v
Souboru rozhodnutí pod C 1176, svazek 16, Nejvyšší soud mj. vyslovil právní
názor, že „dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se
skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po
právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“.
Podle názoru dovolacího soudu i podle konstantní soudní praxe, nemůže
být oprávněný držitel věci v žádném případě v dobré víře, jestliže mu vlastník
věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu a
uvede k tomu možné důvody. V takovém případě nelze dobře argumentovat
přesvědčením držitele, že i přes uvedené sdělení si nadále myslí, že vlastníkem
držené věci je on. Takové setrvalé přesvědčení je již subjektivní záležitostí
držitele; informace, která je sama o sobě způsobilá vyvolat pochybnost držitele
o tom, že mu věc nepatří, způsobuje zánik jeho dobré víry bez ohledu na to, jak
se vnitřně vypořádá s novými informacemi o vlastnictví k věci, kterou dosud
držel.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že před 1. 1. 1992
došlo mezi účastníky k jednání ohledně sporného pozemku, kdy žalobkyně
projevila ochotu ohledně sporného pozemku uzavřít kupní smlouvu a kupní cenu
„znovu“ zaplatit. Žalobkyně sama při jednání před soudem prvního stupně 4. 6.
2003 (č. l. 70 spisu) uvedla, že poprvé jí žalovaný napsal v roce 1989, že
pozemek jí nepatří a že je jeho. Poté navštívila žalovaného, kdy mu navrhla,
že by sporný pozemek s manželem odkoupili. K dalšímu jednání mezi účastníky
došlo v roce 1990 na národním výboru v souvislosti s projednáváním daní.
Není pochyb o tom, že sdělení žalovaného žalobkyni, že sporný pozemek
je jeho a nikoli žalobkyně, jakož následná jednání mezi účastníky, musela
objektivně vyvolat u žalobkyně pochybnosti o tom, že jí tento pozemek patří,
čímž došlo k zániku její dobré víry. Protože předpoklad existence její dobré
víry k 1. 1. 1992 nebyl naplněn, nemohlo tak dojít ani k vydržení jejího
vlastnického práva ke spornému pozemku. Bez významu pro výsledek daného sporu s
ohledem na možno vydržení vlastnického práva k pozemku před rokem 1992 jsou pak
okolnosti dobré víry právních předchůdců žalobkyně.
Pokud odvolací soud považoval žalobkyni k 1. 1. 1992 jako oprávněnou
držitelku sporného pozemku a v návaznosti na to dospěl k právnímu závěru, že
žalobkyně vydržela vlastnictví ke spornému pozemku, věc po právní stránce
neposoudil správně.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 3 OSŘ
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2004
JUDr.
František Balák, v.r.
předseda senátu