22 Cdo 141/2022-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobců a) E. L., narozené XY, bytem v XY, a b) J. Š., narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti žalovaným 1) V. B., narozené XY, bytem v XY, a 2) Ž. Š., narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečnu, Riviéra 123, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 397/2020, o dovolání žalované 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2021, č. j. 18 Co 264/2021-96, takto:
Dovolání se odmítá.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 5. 2021, č. j. 26 C 397/2020-68, zastavil řízení vedené proti žalované 1) – (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalované 1) náhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 9. 2021, č. j. 18 Co 264/2021-96, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení proti žalované 1) se nezastavuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, které považuje za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodem dovolání je
nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka je přesvědčena, že v projednávané věci a ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 21 C 102/2019 (dále také jen „původní řízení“ či „původní věc“) je uplatňován totožný nárok, a to nárok na určení vlastnictví pohledávky zůstavitele J. Š., narozeného XY, ke dni jeho úmrtí ve výši 7 000 000 Kč. K opačnému závěru podle ní nemůže vést posouzení toho, zda zůstaviteli ke dni smrti svědčila tato pohledávka vůči České spořitelně, a. s., nebo žalované 1).
Odvolací soud měl zaměnit pasivní věcnou legitimaci s nárokem jako takovým. Dovolatelka se domnívá, že otázka totožnosti skutku je řešena v rozporu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 859/2009 a 21 Cdo 906/2000. Dále dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se předmětné řízení a původní řízení netýká týchž osob. Uvádí, že účast žalované 2) v projednávané věci nepředstavuje takovou změnu v účastnících řízení, která by vylučovala překážku věci pravomocně rozhodnuté. Podotýká, že žalovaná 1) netvoří na rozdíl od žalované 2) s žalobci nerozlučné společenství, neboť není dědicem zůstavitele a nebyla účastníkem pozůstalostního řízení.
Považuje proto odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1505/2000 za nepřiléhavý. A konečně žalovaná 1) tvrdí, že žaloba byla v původním řízení zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace, nikoli pro předčasnost. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci navrhli odmítnutí dovolání, případně zamítnutí dovolání. Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná 1) předkládá otázku procesního práva, a to zda je v projednávané věci dána překážka věci rozsouzené.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Dovolací soud se již opakovaně překážkou věci rozsouzené (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), která brání opětovnému projednání totožné věci, zabýval. Setrvale dovozuje, že totožnost věci je dána totožností předmětu řízení a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, jenž je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, a ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012). Stejné závěry pak vyplývají i z dovolatelkou uvedených rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 859/2009, a ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000.
V projednávané věci soud prvního stupně řízení vedené proti žalované 1) zastavil, neboť shledal, že rozhodnutí ve věci samé brání překážka věci rozsouzené, a totiž věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 102/2019. Odvolací soud však jeho rozhodnutí změnil poté, co shledal, že v původním řízení a v nyní projednávané věci není dána ani totožnost předmětu řízení ani totožnost účastníků řízení.
Co se týče totožnosti předmětu řízení, odvolací soud uvedl, že zatímco v projednávané věci se žalobci domáhají určení, že zůstavitel ke dni smrti vlastnil pohledávku za žalovanou 1), v původním řízení se domáhali určení, že tuto pohledávku vlastnil za Českou spořitelnou, a. s. Dovodil, že v obou řízeních nebyl uplatněn totožný nárok, přičemž už z tohoto důvodu nemůže být v projednávané věci dána překážka věci rozsouzené.
S tímto závěrem odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje a dodává následující. Předmětem procesního nároku je žalobní petit. Petit určovací žaloby (§ 80 o. s. ř.) musí být dostatečně srozumitelný a určitý, přičemž právní poměr nebo právo, o jehož existenci či neexistenci se v řízení jedná, musí být popsán dostatečně individualizujícími znaky. Pohledávka představuje v souladu s § 1721 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, právo věřitele na plnění vůči dlužníku, které vyplývá ze závazkového právního vztahu a jemuž odpovídá dluh dlužníka, resp. jeho povinnost uspokojit právo věřitele splněním. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že pokud má být pohledávka předmětem určovací žaloby, je nutné, aby byla dostatečně určitě vymezena jednak svým obsahem a jednak osobou dlužníka.
Předmětem určovací žaloby v původním řízení bylo určení, že zůstavitel ke dni smrti výlučně vlastnil pohledávku ve výši 7 000 000 Kč za Českou spořitelnou, a. s. V nyní projednávané věci je předmětem určovací žaloby určení, že zůstavitel ke dni smrti výlučně vlastnil pohledávku ve výši 7 000 000 Kč za žalovanou 1). Bez ohledu na skutková tvrzení žalobců (tato jsou relevantní toliko pro posouzení základu uplatněného procesního nároku), je v obou řízeních vymezen odlišný předmět určovací žaloby, a tak i odlišný předmět procesního nároku (žalobní petit). Absence totožnosti předmětu procesního nároku pak bez dalšího brání závěru o totožnosti procesního nároku v nyní projednávané věci a ve věci původní.
Dovolací soud tedy nesouhlasí s tvrzením dovolatelky, že v obou řízeních jde o totožný nárok, a to vlastnictví pohledávky zůstavitele ke dni jeho smrti ve výši 7 000 000 Kč bez ohledu na to, vůči komu zůstaviteli tato pohledávka svědčila, neboť uvedení jiné osoby dlužníka v žalobním petitu působí změnu předmětu procesního nároku, a tudíž i procesního nároku samotného.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého v obou řízeních nebyl uplatněn totožný nárok, přičemž už z tohoto důvodu nemůže být v projednávané věci dána překážka věci rozsouzené, je proto správný a byl učiněn v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jelikož pro závěr o neexistenci překážky věci rozsouzené postačí zjištění, že v původním řízení a v nyní projednávané věci je uplatněn odlišný procesní nárok, dovolací soud pouze nad rámec výše uvedeného dodává, že správný je i závěr odvolacího soudu ve vztahu k posouzení totožnosti účastníků řízení. Ač Obvodní soud pro Prahu 5 v rozsudku ze dne 12. 5. 2020, č. j. 21 C 102/2019-150, výslovně v bodě 14 uvedl, že „žalovaná není v dané věci pasivně legitimovaná, jelikož není účastnicí dědického řízení“, z celkového vyznění odůvodnění rozsudku je zjevné, že ve skutečnosti byla žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť se řízení neúčastnili všichni nerozluční společníci, tj. dědicové zůstavitele. V souzené věci byl tento nedostatek odstraněn tím, že žalována byla nově i žalovaná 2). Tím se změnil okruh účastníků řízení, a závěr o existenci překážky věci rozsouzené proto nelze učinit ani pro absenci totožnosti účastníků řízení.
Co se týče namítané nesprávnosti závěru odvolací soudu ohledně zamítnutí žaloby v původním řízení pro předčasnost, dovolatelka v této souvislosti vůbec nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Absence řádného vymezení přípustnosti dovolání je vadou, pro niž nelze v rozsahu předmětné námitky v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované 1) přípustným, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, civilní část)]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 3. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu