22 Cdo 1431/2025-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Ivem Pavlů, advokátem se sídlem v Prostějově, náměstí T. G. Masaryka 121/11, proti žalované VIAGEM a.s., IČO 04817320, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 131/86, zastoupené JUDr. Janem Greisigerem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská 12, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 229/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2024, č. j. 38 Co 165/2024-83, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. V této věci Nejvyšší soud posuzoval, zda byly soudy nižších stupňů oprávněny vydat v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozsudek pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 8 C 229/2023-39, zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemku p. č. XY, to vše v k. ú. XY, (výrok I). Žalobci přikázal do vlastnictví podíl žalované o velikosti 2/15 na těchto nemovitostech (výrok II) a uložil mu povinnost zaplatit žalované jako vypořádací podíl 49 333 Kč (výrok III). Ve
3. Soud prvního stupně rozhodl o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke shora uvedeným nemovitostem rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř., jelikož se žalovaná bez vážného důvodu včas nevyjádřila na výzvu soudu vydanou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a ve stanovené lhůtě soudu ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. Dodal, že v posuzované věci byly splněny veškeré podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř.
4. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2024, č. j. 38 Co 165/2024-83, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III o věci samé (výrok I) a změnil jej ve výroku IV o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II). Ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v poměrech projednávané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř.
II. Dovolání žalované a vyjádření žalobce1. III.A K rozhodnutí soudů nižších stupňů rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř.
2. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda byl soud prvního stupně oprávněn vydat v řízení o žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví kvalifikovanou výzvu ve smyslu § 114b o. s. ř. a následně rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř.
3. Podle § 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
4. Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti.
5. Podle § 114b odst. 2 o. s. ř. k podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.
6. Podle § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
7. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6).
8. Na úvod Nejvyšší soud předesílá, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (dostupného na http://nalus.usoud.cz), není úprava rozsudku vydaného na základě fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. protiústavní.
9. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, publikovaném pod č. 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že rozsudek pro uznání (a to i vydaný podle § 153a odst. 3 o. s. ř. na základě fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.) lze vydat i v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
K tomu závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4348/2009, nebo v usnesení ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3325/2020 (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004, uvedl, že „soud může rozhodnout ve věci samé (tedy i rozsudkem pro uznání a rozsudkem pro zmeškání), pokud mu v tom nebrání nedostatek podmínky řízení, pro který musí být řízení zastaveno, nebo takové vady žaloby, pro které nelze pokračovat v řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003). Proto i usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. soud může vydat za předpokladu, jestliže žaloba netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení.
Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), nic nebrání soudu v postupu podle § 114b odst. 1 a § 153a odst. 3 o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Protože z hlediska předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání zákon žádné další požadavky na žalobní tvrzení ani v ustanovení § 153a o. s. ř. neklade, je z pohledu žalobních tvrzení dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř., které činí žalobu projednatelnou“ (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod č. 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3325/2020).1.
2. V poměrech projednávané věci soudy nepochybily, pokud se nezabývaly otázkou pravdivosti žalobcových tvrzení a ani tím, zda jím tvrzené skutečnosti nastaly. Mezi účastníky šlo o spoluvlastnický vztah, který mohli vypořádat dohodou ve shodě s návrhem žalobce. Taková dohoda by nebyla v rozporu s kogentními ustanoveními zákona a byla by platná; uznání uplatněného nároku je – kromě procesního významu tohoto úkonu – též projevem smluvní volnosti účastníků soukromoprávního vztahu. Proto nebyl důvod, aby soud nerespektoval shodně vyjádřenou vůli účastníků takto vztah vypořádat, a to ani v případě, že šlo jen o tzv. fikci uznání ve smyslu § 114b o. s. ř.
3. Opodstatněná proto není námitka, že se soudy obou stupňů nezabývaly solventností žalobce k zaplacení vypořádacího podílu. Pokud se soudy nezabývaly skutkovými a hmotněprávními tvrzeními týkajícími se existence nároku a způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky, postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. To platí taktéž ohledně námitky žalované, že soud nesprávně stanovil výši vypořádacího podílu náležejícího žalované, a to s ohledem na údajně nesprávné ocenění nemovitostí.
Účastníkům řízení totiž nic nebrání vypořádat spoluvlastnictví například i bez znaleckého posudku nebo na základě posudku, který není zcela bezvadný. Dohoda o takovém způsobu vypořádání spoluvlastnictví by rovněž nebyla v rozporu s kogentními ustanoveními zákona a byla by platná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007).
4. V poměrech projednávané věci nebyl postup soudu prvního stupně, který rozhodl rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř., ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, na kterou v dovolání odkazuje žalovaná. Je nutné především zohlednit, že žalovaná žádným způsobem nereagovala ve stanovené lhůtě na kvalifikovanou výzvu vydanou soudem prvního stupně (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, a nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17; v těchto věcech vedených u Ústavního soudu tomu bylo jinak). Soud prvního stupně rovněž vůči žalované neučinil žádné jiné procesní úkony, na jejichž základě by mohla předpokládat, že soud nemá v úmyslu vydat rozsudek pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. (jako tomu bylo v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16).
5. Žalovaná rovněž odkazuje na odbornou literaturu [konkrétně SVOBODA, Karel. § 114b (Kvalifikovaná výzva k vyjádření). In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 12.], z níž vyplývá, že zpravidla nelze vydat rozsudek pro uznání v řízení, v němž soud konstituuje nové právo nebo povinnost, jako je například řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Uvedení autoři k tomu závěru dospívají i na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007. V uvedeném rozhodnutí však Nejvyšší soud konstatoval, že při splnění dalších podmínek lze rozsudek pro uznání vydat i v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Naopak k závěru, že v tomto typu řízení lze vydat rozsudek pro uznání, se přiklání další část odborné literatury (srovnej LAVICKÝ, Petr, DOBROVOLNÁ, Eva, DVOŘÁK, Bohumil, PULKRÁBEK, Zdeněk. Abrakadabra, iudicium duplex! Aneb o náhradě nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Časopis pro právní vědu a praxi, 2024, č. 1, s.
9-37). I z tohoto důvodu se Nejvyšší soud i nadále ztotožňuje se závěrem, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze vydat rozsudek pro uznání, a neshledává žádný důvod ke změně své ustálené rozhodovací praxe.1.
2. Rozhodl-li soud prvního stupně za uvedených okolností rozsudkem pro uznání a odvolací soud jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Proto tato námitka nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. III.B
K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
3. Žalovaná v dovolání napadá také rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. 4.
Tyto námitky nezakládají přípustnost dovolání, protože dovolání není přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení [srovnej § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. IV. Závěr a náklady řízení
5. Pokud soudy nižších stupňů rozhodly v poměrech projednávané věci o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř., je jejich rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu. Dovolání žalované proto v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné není. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky žalované směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť dovolání není přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení [srovnej § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
6. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
7. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.