22 Cdo 1433/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobce A) R. T., B) M. T. a C) J. J., všech zastoupených JUDr. V. V., proti
žalovaným : 1) B. J. a 2) K. J., o zdržení se zásahů do práva užívání veřejně
přístupné účelové komunikace, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3
C 78/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 15. března 2000, č. j. 25 Co 401/99-65, ve znění doplňujícího usnesení z
15. března 2000, č. j. 3 C 78/98-70, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2000, č.
j. 25 Co 401/99-65 ve znění doplňujícího usnesení z 15. března 2000, č. j. 25
Co 401/99-70, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 15. února 1999, č.
j. 3 C 78/98-50, pokud jím bylo O. J. uloženo, aby se zdržel zásahů do práva
užívání veřejné účelové komunikace v části, vedoucí přes pozemek č. 283 v obci
a k. ú. Č., zapsaný na LV č. 161 pro obec a k. ú. Č. a rozhodnuto o nákladech
řízení, se zrušují.
II. Řízení se zastavuje a věc se postupuje obci Č.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z
15. 2. 1999, č. j. 3 C 78/98-50, uložil žalovanému O. J., aby se zdržel zásahů
do práva užívání veřejné účelové komunikace v části, vedoucí přes pozemek č.
283 v obci a k. ú. Č., zapsanému na LV č. 161 pro obec a k. ú. Č. (výrok I),
zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému odstranit z této části veřejné
účelové komunikace složené dřevo a pískovcový kvádr (výrok II) a rozhodl o
nákladech řízení (výroky III, IV).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 15. 3.
2000, č. j. 25 Co 401/99-70, rozsudek soudu v napadeném výroku I potvrdil,
rozhodl o nákladech řízení a připustil proti svému rozsudku dovolání.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že O. J. - je
vlastníkem pozemku parc. č. 273 v k. ú. Č., který nabyl dědictvím po otci K.
J., zemř. 14. 3. 1975 (dále K. J. st.). Na uvedeném pozemku je účelová
komunikace, která je ze silnice č. 1/16 jedinou přístupovou cestou k
nemovitostem žalobců v témže kat. území. Žalobci A) a B) jsou spoluvlastníky
domu čp. 224 se stavebním pozemkem č. 364 a pozemků č. 270 a č. 271, a žalobci
C) náleží dům čp. 138 se stavebním pozemkem 95 a pozemky č. 280, 281, 282 a
294. Účelová komunikace na parc. č. 263 byla se souhlasem tehdejšího vlastníka
této parcely K. J. zřízena v roce 1960, neboť při rekonstrukci silnice č. I/16
T. – J. v letech 1957 – 1960 došlo k přemostění Č. potoka a tím změně výškových
poměrů původní místní komunikace vedoucí po parc. č. 265. Od roku 1984 O. J.
žalobcům v užívání účelové komunikace brání. Odvolací soud dospěl shodně se
soudem prvního stupně k závěru, že na pozemku par. č. 263 je účelová komunikace
ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších změn (dále jen „ZPK“), neboť jde o komunikaci, která slouží ke
spojení nemovitostí žalobců s ostatními pozemními komunikacemi. Veřejný přístup
na tuto účelovou komunikaci nebyl upraven ani omezen a právo žalobců užívat
tuto účelovou komunikaci je dáno § 19 odst. 1 ZPK, který stanoví, že každý má
právo užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke
kterým jsou určeny. Odvolací soud uvedl, že z § 3 odst. 1 ZPK vyplývá, že o
zařazení pozemní komunikace do kategorie dálnice, silnice nebo místní
komunikace rozhoduje příslušný silniční správní úřad. Pro klasifikaci těchto
komunikací je určující stav faktický, tedy zda slouží ke spojení jednotlivých
nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi, popř. k obhospodařování
zemědělských a lesních pozemků. Otázku, co je určující pro klasifikaci účelové
komunikace, považoval odvolací soud za otázku, která činí jeho rozsudek
rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal O. J. dovolání. Namítal
nesprávnost zjištění soudů obou stupňů, že K. J. st. dal souhlas ke stavbě
účelové komunikace na pozemku parc. č. 263. O účelovou komunikaci nemůže jít i
proto, že o přípustnosti takové stavby nebylo stavebním úřadem nikdy
rozhodnuto. Žalobci nemají žádné právo užívat uvedený pozemek a jen správní
orgán může rozhodovat o tom, co je účelová komunikace. Soudy tak rozhodly ve
věci, která nenáleží do jejich pravomoci. Navrhl, aby rozsudky soudů obou
stupňů byly zrušeny a řízení zastaveno. V průběhu dovolacího řízení dne 30.
září 2001 O. J. zemřel. Jeho dědici jsou manželka B. J. a syn K. J., nar. 18.
1. 1964.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle části dvanácté, hlavy
první, bodu 17 podle procesního předpisu platného k 31. 12. 2000, tj. zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem
řízení, dále dovolací soud zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadě podle § 237
odst. 1 písm. a) OSŘ, tj. že věc nenáleží do pravomoci soudu.
Žalobci se domáhají ochrany obecného užívání účelové komunikace,
přičemž účelová komunikace (§ 7 odst. ZPK) je pozemní komunikací (§ 2 odst. 2
ZPK). Otázkou pravomoci soudu poskytovat ochranu právu obecného užívání
pozemních komunikací se zabýval dovolací soud již v rozsudku z 3. 5. 2000, sp.
zn. 22 Cdo 178/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 10/2000. Právní názor
vyslovený v tomto rozsudku shledal správným i Ústavní soud v usnesení z 8. 11.
2000, sp. zn. II ÚS 427/2000. Lze též poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu z
15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, publikovaný v Právních rozhledech č.
2/2001 a poznámku k tomuto rozhodnutí publikovanou tamtéž. Dále se Nejvyšší
soud vyslovil v rozsudku z 21. 11. 2000, sp. zn. 1868/2000, k otázce vzniku
účelové komunikace. Tyto právní závěry považuje dovolací soud za správné a
použitelné i v dané věci.
V rozsudku z 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, Nejvyšší soud uvedl, že
„účelová komunikace (§ 7 ZPK) je pozemní komunikací (§ 2 ZPK). V mezích
zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek
stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně
obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (dále jen „obecné
užívání“), pokud tento zákon nestanoví jinak, postupuje se v řízení o věcech
upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení. V § 40
odst. 1 tohoto zákona se uvádí, že státní správu ve věcech dálnice, silnice,
místní komunikace a veřejné účelové komunikace vykonávají silniční správní
úřady, kterými jsou Ministerstvo dopravy a spojů a okresní úřady (nyní ve znění
novely ZPK provedené zákonem č. 132/2000 Sb. také orgán kraje v přenesené
působnosti). Působnost silničního správního úřadu vykonávají v rozsahu
stanoveném tímto zákonem též obce v přenesené působnosti. Podle § 40 odst. 5
písm. c) ZPK obce vykonávají působnost silničního správního úřadu ve věcech
místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací.
Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva,
ale jde o veřejnosprávní oprávnění. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní
předpisy, ale o ZPK (o tento zákon opřel své rozhodnutí též odvolací soud). Z §
44 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že v řízeních o věcech upravených tímto
zákonem o pozemních komunikacích, tedy i o obecném užívání pozemních
komunikacích, se postupuje, nestanoví-li tento zákon jinak, podle obecných
předpisů o správním řízení. Podle § 7 odst. 1 a 2 OSŘ v občanském soudním
řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají
z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle
zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají
a rozhodují soudy v občanskoprávním řízení soudy, jen stanoví-li to zákon. V
občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, upravené ZPK,
které podle § 44 odst. 1 tohoto zákona mají být projednány v řízení provedeném
podle obecných předpisů ve správním řízení.
Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo
1868/2000, že „ze zákona (rozumí se ZPK) se podává, že účelovou komunikací je
taková pozemní komunikace, která splňuje znaky uvedené v § 7 odst. 1 ZPK. Je
přitom zjevné, že vždy nemusí jít o stavbu, která by vyžadovala stavební
povolení; takové povolení zpravidla nevyžaduje zřízení cest lesních nebo
polních, které nejsou stavbami ani samostatnými věcmi ve smyslu § 118 odst. 1
ObčZ, jde jen o určitým způsobem užívaný pozemek, který je pozemní komunikací.
Pozemek je tedy pozemní komunikací v případě, že jde o dopravní cestu určenou k
užití silničními a jinými vozidly a chodci, sloužící ke spojení jednotlivých
nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto
nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování
zemědělských a lesních pozemků. Pozemek, který splňuje uvedená kritéria, se
stává účelovou komunikací ze zákona, aniž by bylo potřeba o jeho kategorizaci
jako účelové komunikace vydávat správní rozhodnutí. Lze poukázat na správnou
argumentaci odvolacího soudu k této otázce, zejména to, že zákon o pozemních
komunikacích, který upravuje v § 3 odst. 1 rozhodování o zařazování pozemních
komunikací do jednotlivých kategorií a tříd, se o rozhodování o zařazování
účelových komunikacích do jednotlivých kategorií nezmiňuje, ačkoliv upravuje
zařazování do všech ostatních kategorií komunikací.
Zřídí-li tedy vlastník pozemku účelovou komunikaci anebo souhlasí-li,
byť i konkludentně, s jejím zřízením (aniž by šlo o komunikaci v uzavřeném
prostoru nebo objektu, který slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele
uzavřeného prostoru nebo objektu), stává se tato komunikace veřejně přístupnou
a vztahuje se na ni nadále obecné užívání pozemní komunikace. Soukromá práva
vlastníka jsou v tomto případě omezena veřejně právním institutem obecného
užívání pozemní komunikace. ZPK je třeba vykládat v souladu s čl. 11 Listiny
základních práv a svobod, podle kterého vyvlastnění nebo nucené omezení
vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za
náhradu. Proto nelze zřídit účelovou komunikaci na pozemku proti vůli jeho
vlastníka. Zřídí-li pozemní komunikaci někdo jiný než vlastník a vlastník
neprojeví, byť konkludentně, souhlas s existencí a užíváním této komunikace,
může se domáhat ochrany negatorní žalobou podle § 126 odst. 1 ObčZ. Je-li však
účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka zřízena, nemůže vlastník
jednostranným prohlášením zamezit jejímu obecnému užívání, jak je zřejmé i z
ustanovení ZPK, která vážou regulaci o provozu na veřejně přístupných účelových
komunikacích (§ 7 odst. 1) na rozhodnutí příslušného orgánu, nikoliv na
rozhodnutí vlastníka (§ 7 odst. 1 věta druhá, § 24), i z těchto ustanovení,
která postihují svémocnou regulaci vlastníka. Vlastník komunikace, která má
znaky účelové komunikace, která není v uzavřeném prostoru nebo objektu (§ 7
odst. 2 ZPK), není ani při zřízení komunikace oprávněn omezit užívání této
komunikace na určitou skupinu subjektů a vyloučit její obecné užívání. To
neznamená, že vlastník by byl zbaven možnosti provoz na účelové komunikaci
regulovat, případně komunikaci uzavřít – může tak však učinit jen na základě
rozhodnutí příslušného orgánu.“
V dané věci ze spisu vyplývá, že komunikace na pozemku parc. č. 263 je
účelovou komunikací a dále se ze spisu podává, že působnost silničního
správního úřadu vykonává obec Č. Tato obec je tedy příslušná k poskytnutí
ochrany tvrzeného práva užívání účelové komunikace podle ZPK. Poskytnutí
ochrany tomuto veřejnosprávnímu oprávnění není v pravomoci soudu. Řízení je tak
postiženo vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. a) a § 241 odst. 3 písm. a) OSŘ
(bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů), ke které dovolací
soud přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3 OSŘ). Proto nezbylo než rozsudek
odvolacího soudu, jakož i jemu přecházející rozsudek soudu prvního stupně,
zrušit, řízení zastavit a věc postoupit obci Č. (§ 43b odst. 3 OSŘ). Žalovaný
O. J. v průběhu dovolacího řízení dne 30. září 2001 zemřel. Ve věci, která
nenáleží do pravomoci soudu, nemůže soud ani řešit otázku právního nástupnictví
subjektu, který byl účastníkem řízení: o tom, zda a na koho přešly povinnosti,
o nichž se v řízení jedná, rozhodne ten orgán, do jehož pravomoci věc náleží.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 243c a 149 odst. 1 OSŘ, když
použití § 146 odst. 2 OSŘ nepřipadalo v úvahu, neboť zčásti bylo již žalobě
vyhověno pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně.