22 Cdo 1439/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. V.,
zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň -
město pod sp. zn. 19 C 205/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 13. prosince 1999, č. j. 15 Co 723/99-57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 1999, č. j. 15 Co
723/99-57, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
spoluvlastnictví účastníků. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala naléhavý právní zájem na
určovací žalobě. Vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti byly koupeny v
roce 1992 od V. V. firmou L.-P., zastoupenou žalovaným, za prostředky získané
úvěrem, který byl splácen z prostředků získaných podnikatelskou činností
žalovaného. Nemovitosti byly zahrnuty do účetnictví žalovaného a pravidelně
odepisovány. Poté, co se z domu odstěhovala většina nájemníků, došlo k jeho
stavebním úpravám. Žalovaný v domě měl sídlo své firmy a provozoval tu
podnikatelskou činnost. Účastníci se do domu nastěhovali a bydleli v něm
společně do rozvodu jejich manželství. Soud prvního stupně dovodil, že označené
nemovitosti nemohou být součástí bezpodílového spoluvlastnictví účastníků,
především proto, že byly zakoupeny pro potřeby podnikání žalovaného, nikoli pro
potřeby rodiny.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 13. prosince 1999, č. j. 15 Co 723/99-57, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a návrhu na připuštění dovolání nevyhověl. Dále rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že v daném případě je naléhavý právní zájem na určovací žalobě dán.
Vzhledem k tomu, že rozsudek o rozvodu manželství účastníků nabyl právní moci
dne 8. července 1997, posuzoval odvolací soud věc podle ustanovení občanského
zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 91/1998 Sb. Na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně vyslovil názor, že „podstatný je účel, ke kterému byla nemovitost
pořízena, tedy úmysl kupujícího k jakému účelu bude nemovitost sloužit\", a
dospěl k závěru, že „jestliže byla nemovitost pořízena s tím úmyslem, že bude
sloužit k podnikání odpůrce a po stavebních úpravách tak také byla a dosud je
využívána, pak ani skutečnost, že tato reálně nedělitelná věc byla využívána
také k uspokojování osobních (bytových) potřeb bývalých manželů, z ní nečiní
věc náležející do bezpodílového spoluvlastnictví\". Pokud žalobkyně vykonávala
účetní agendu také pro žalovaného, nejednalo se o společné podnikání účastníků.
Žalobkyně byla vedena žalovaným jen jako spolupracující osoba a její podnikání
nebylo vázáno na existenci právě této sporné nemovitosti. Odvolací soud v dané
věci nevyhověl návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn včas, s tím, že i když v tomto řízení byla řešena zajímavá otázka
důležitá pro tento konkrétní případ, nejde o právní otázku obecně zásadního
významu dosud neřešenou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Podle jejího názoru má rozhodnutí
odvolacího soudu v daném případě po právní stránce zásadní význam, neboť
určující právní otázka není konkrétně řešena žádnou ustálenou judikaturou. Jde
o otázku, „co se stává obligatorně součástí společného jmění manželů a co
nikoli a za splnění jakých podmínek se může jednat o výjimku (výkon povolání
jen jednoho z manželů) upravenou v § 143 ObčZ\", a dále, „zda proto, aby
nemovitost se nestala součástí společného jmění manželů, je podstatný charakter
této nemovitosti v době jejího nabývání do vlastnictví, či zda postačuje pokud
tento charakter nemovitost získá později, tedy poté, kdy je již do vlastnictví
nabyta\". Poukázala na to, že předmětem kupní smlouvy z 9. 3. 1992, uzavřené za
trvání manželství účastníků, byl obytný dům o šesti bytech, z nichž jeden byl
již dříve vyřazen z bytového fondu, druhý o velikosti 2 + 1 byl volný a
účastníci se do něj nastěhovali a za trvání manželství v něm bydleli. Zbývající
byty byla obsazeny nájemníky, kteří se postupně vystěhovali. Poslední nájemce
se odstěhoval v roce 1996. Pro podnikání žalovaného byl využíván byt vyřazený z
bytového fondu, byty uvolněné nájemníky byly postupně rekolaudovány na nebytové
prostory. Žalobkyně společnou domácnost opustila pro rozpory se žalovaným v
roce 1997. Žalovaný v domě bydlí dosud. Žalobkyně je toho názoru, že dům a
pozemek, na kterém se dům nachází, se staly součástí společného jmění
účastníků, protože nešlo o věc, která by sloužila a byla způsobilá sloužit jen
pro podnikání žalovaného. Žalovaný podnikal jako fyzická osoba a finanční
prostředky, které použil na koupi nemovitostí, představovaly součást společného
jmění manželů, neboť se jednalo o finanční prostředky získané podnikatelkou
činností žalovaného, které nebyly vyloučeny ze společného jmění manželů. Tytéž
finanční prostředky byly použity ke splácení úvěru. Otázka toho, zda a jak bylo
o nemovitostech žalovaným účtováno, není pro posouzení otázky vlastnictví
zásadní. Ostatně žalobkyně se již v době nabytí nemovitostí podílela na
podnikatelské činnosti žalovaného. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Ztotožnil se zcela se skutkovým
zjištěním i s právním posouzením věci s tím, že pokud žalobkyně opakovaně
používá termín „společné jmění manželů\" zřejmě míní „bezpodílové
spoluvlastnictví manželů\". Setrval na stanovisku, že nemovitosti byly
zakoupeny firmou L.-P. z prostředků pocházejících z této firmy, aby sloužily
podnikatelské činnosti žalovaného. Takto jsou nemovitosti dosud využívány a
proto do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nepatří.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále jen „OSŘ\").
Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu osobou
oprávněnou a včas, se jím zabýval nejprve z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není sporu o tom, že v daném případě potvrzujícího rozsudku by mohlo být
dovolání přípustné jen podle § 239 odst. 2 OSŘ, pokud by nebylo řízení
postiženo některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ. Dovolací soud však
existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil a žalobkyně ani netvrdila, že
by bylo rozhodnutí odvolacího soudu takovou vadou postiženo.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů nebyla řešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů - srov. např. rozhodnutí
publikované pod C 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. Výrok odvolacího
soudu, jímž nebylo vyhověno návrhu na připuštění dovolání, není přesvědčivě
odůvodněn, jestliže se jím pouze konstatuje, že nejde o právní otázku zásadního
významu dosud neřešenou, pokud odvolací soud neuvede, kterým rozhodnutím a
kterého soudu tato otázka již byla řešena.
Protože přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení dovolací soud
zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet ze
skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových zjištění, z
nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či
o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat - srov. C 32 již
zmíněného Souboru.
Žalobkyně spatřuje rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadního významu v řešení právní otázky, zda označené nemovitosti (v době
nabytí do vlastnictví bytový dům se souvisejícími pozemky) pořízené za účelem
podnikání jednoho z manželů, patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků
či nikoli, jestliže je účastníci od počátku společně užívali (přinejmenším v
domě společně bydleli). Dovolacímu soudu není známo, že by tato právní otázka
byla v době rozhodnutí odvolacího soudu vyřešena judikaturou vyšších soudů, a
protože jde o řešení právní otázky, která má pro rozhodnutí odvolacího soudu
určující význam, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má v
daném případě po právní stránce zásadní význam. Dovolání je proto přípustné.
S ohledem na již ustálený výklad čl. VIII odst. 2 věty první zákona č.
91/1998 Sb. Nejvyšším soudem a na to, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků
zaniklo dne 8. července 1997, je třeba na daný spor aplikovat ustanovení
občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, a to ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen „ObčZ\"). K tomu srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod C 259.
Rozsah bezpodílového spoluvlastnictví je zásadně vytýčen v § 143 ObčZ a
může být modifikován podle § 143a ObčZ. K modifikaci bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků podle obsahu spisu nedošlo.
Podle § 143 ObčZ v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co
může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání
manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které
podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z
manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů,
který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla
věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na tom, že předmětné
nemovitosti nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví, neboť se staly výlučným
vlastnictvím žalovaného, protože byly pořízeny, aby sloužily jeho výkonu
povolání - jeho podnikatelské činnosti. Přitom není podstatné, že z části
sloužily i jinému účelu (společnému bydlení) oběma manželům. Tento právní názor
není správný.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo
2470/2000, publikovaném v Soudních rozhledech č. 2, ročník 2001, zaujal názor,
že „předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z
důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů (§ 143
ObčZ ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.), je také to, že současně neslouží i
druhému z manželů\".
Podle dovolacího soudu není pro řešení dovoláním žalobkyně vymezené otázky
rozhodující předpokládaný účel, k němuž měl být sporný majetek za trvání
manželství účastníků využíván, tj. zda byl určen pro výkon povolání jen jednoho
z manželů, ale to k čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužil (ve
smyslu ustanovení § 143 ObčZ - arg. „slouží\") a zda nesloužil i druhému z
manželů. Povahou věci podle citovaného ustanovení pak nutno v kontextu zákona
rozumět její povahu užitnou, tj. její (obecné) účelové určení, neboť pojem
povahy věci zákon spojuje s účelem jejího užití.
V daném případě, bez ohledu na to, zda předmětné nemovitosti (sloužící
do doby prodeje žalovanému obytným účelům) sloužily výkonu povolání výlučně
žalovaného, tyto nemovitosti sloužily současně „společnému\" účelu, a to
bydlení obou účastníků. Nelze proto dospět k jinému závěru, než že označené
nemovitosti nebyly z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vyloučeny.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo
správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu za použití §
243b odst. 1 a 2 OSŘ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2001
JUDr. František B a l á k , v.r.
předseda senátu