22 Cdo 145/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci
žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované K., akciové společnosti,
o neplatnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn.
6 C 8/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 18. srpna 1999, čj. 7 Co 2099/99-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne
18. srpna 1999, čj. 7 Co 2099/99-74, potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně\") ze dne 21. května 1999, čj. 6 C
8/96-47, kterým bylo rozhodnuto, že „návrh navrhovatele, aby bylo určeno, že
kupní smlouva, uzavřená dne 14. 8. 1964 mezi prodávajícími J. a M. R. a
kupujícím Z. N. p. M., o prodeji pozemku č. katastru 1152/2 díl označený 1152/4
a pozemku č. katastru 1152/1 díl označený 1152/5 je neplatná, se zamítá\" a
kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Původní žalobkyně, M. R., zemřela 6. 2. 1998 a v řízení bylo
pokračováno s J. R., který se stal podle usnesení Okresního soudu v
Prachaticích z 19. 10. 1998, čj. D 73/98-27, jejím dědicem.
Soud prvního stupně i odvolací soud vyšly ze zjištění, že právní
předchůdci žalobce, jeho rodiče J. a M. R., prodali kupní smlouvou, uzavřenou
dne 14. srpna 1964, právnímu předchůdci žalované, národnímu podniku Z. n. v. z.
zařízení v M., své dva ve výroku označené pozemky o výměrách 2839 m2 a 84 m2 za
730,75 Kčs. Originál kupní smlouvy se nedochoval. Její opis ověřilo 1. 6. 1970
bývalé Státní notářství v Prachaticích. Podpisy prodávajících na předmětné
kupní smlouvě ověřil 20. 8. 1964 bývalý Městský národní výbor v P. V
souvislosti s provedením ověření opisu kupní smlouvy s jejím prvopisem
nevybralo uvedené státní notářství poplatek. Šlo o ověření opisu originálu
kupní smlouvy za účelem jeho vložení do evidence nemovitostí. Žalobce tvrdil,
že opis smlouvy je podvrh; odvolací soud však zdůraznil, že jde o ověřený opis
originálu kupní smlouvy a že na něj nelze klást takové požadavky, jako na
originál. K dalším námitkám odvolatele konstatoval, že při současné
administrativní praxi nelze požadovat, aby i opisy smluv byly vyhotovovány na
spojených arších tak, aby projevy účastníků byly na téže listině a časový
odstup mezi vyhotovením prvopisu kupní smlouvy a vypracováním, resp. ověřením
jejího opisu neopravňuje k úvaze, že s opisem smlouvy mohlo být manipulováno,
či že by opis smlouvy nemohl být pokladem pro zápis vlastnictví v evidenci
nemovitostí. Odvolací soud konstatoval, že požadavek, aby projevy účastníků
kupní smlouvy byly ve smyslu § 46 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ObčZ\")
na téže listině, musel splňovat její originál, který ale v předmětném řízení
nepřeložil nikdo z účastníků. S odkazem na zákon č. 26/1957 Sb., zákon č.
24/1964 Sb., zákon č. 95/1963 Sb., Instrukci č. 8 ministerstev spravedlnosti a
zemědělství účinnou od 1. 6. 1964 a zákon č. 131/1982 Sb., odmítl žalobcův
názor, že předmětná kupní smlouva měla být příslušným státním notářstvím
registrována a že tak byl porušen § 134 odst. 2 tehdy platného ObčZ. Uzavřel,
že na neplatnost předmětné kupní smlouvy nelze usuzovat ani ze skutečnosti, že
ověření podpisů na kupní smlouvě nebylo podchyceno v ověřovací knize bývalého
Městského národního výboru v P., ani ze skutečnosti, že návrh na zápis
vlastnického práva k předmětným pozemkům v evidenci nemovitostí podal jejich
vlastník až později, přičemž posouzení otázky, zda ověřený opis kupní smlouvy
obsahuje náležitosti, jaké by měla mít kupní smlouva, je věcí soudu a nikoliv
otázkou znaleckou, neboť nejde o odbornou otázku skutkovou, ale otázku právní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. l písm. f) OSŘ ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Namítá, že odvolacím soudem mu byla odňata
možnost jednat před soudem, neboť jakékoliv jeho návrhy na doplnění dokazování
jím byly bez dalšího odmítnuty. Uplatňuje tak dovolací důvod ve smyslu § 241
odst. 3 písm. a) OSŘ, a dále uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241 odst. 3
písm. c) a d) OSŘ, neboť tvrdí, že oba soudy rozhodly na základě nesprávního
právního posouzení věci po jejím nedostatečném skutkovém objasnění. Uvádí, že
šlo-li v dané věci o smluvní převod nemovitostí, musely být podpisy všech
účastníků kupní smlouvy na téže listině, jak to plyne z § 46 odst. 2 ObčZ. V
takové podobě však kupní smlouva nikdy neexistovala. Pokud vůbec byla
podepsána, nebyly její listy pevně spojeny a zákonný předpoklad její platnosti
byl porušen. Odvolací soud mylně dovozoval, že kupní smlouva ze 14. 7. 1964
nemusela být registrována státním notářstvím, když odkazoval na Instrukci č. 8
Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva zemědělství, lesního a vodního
hospodářství a tak přistoupil na konstrukci, že zákon, v daném případě občanský
zákoník, mohl být změněn pouhou instrukcí ministerstva, když uvedený zákon v
tehdy platné podobě registraci ve smyslu svého § 134 vyžadoval. V této
souvislosti namítá, že takový názor je v rozporu s logikou systému práva, neboť
předpis vyšší právní síly nemohl být změněn předpisem nižší právní síly, jak to
vyplývalo z čl. 41 a 72 Ústavy ČSSR z roku 1960. Navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. zákona č. 30/2000
Sb.), tedy podle občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ\") ve znění před
novelou provedenou tímto zákonem a zjistil, že dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolatel opírá přípustnost
dovolání o § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ; nesprávný postup soudu, jímž mu měla být
odňata možnost před soudem jednat, spatřuje v tom, že nebyly provedeny jím
navržené důkazy. Uvedený důvod přípustnosti dovolání však není dán.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže
účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost
jednat před soudem [§ 237 odst. 1 písm. f) OSŘ]. Odnětím možnosti jednat před
soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci
těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (R 25/1993 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud
rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 OSŘ).
Otázku, zda neprovedení důkazu navrženého účastníkem lze považovat za
odnětí možnosti jednat před soudem, posoudil dovolací soud v souladu s
ustálenou judikaturou. Např. v usnesení ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo
1891/2000, publikovaném pod č. C 115 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, se
uvádí, že okolnost, že soud v souladu s ustanovením § 120 odst. 1 věty druhé
OSŘ provedl jen některé z navržených důkazů a tyto posoudil v rámci volné úvahy
podle § 132 OSŘ odlišně od představ účastníka řízení, který důkazy navrhoval,
nelze pokládat za nesprávný postup soudu, jímž byla účastníku odňata možnost
jednat před soudem podle § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ. Z ustanovení § 120 odst. 1
OSŘ se podává, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastníci
navrhují, zejména tehdy, jsou-li již rozhodné skutečnosti (skutkový stav věci)
dostatečně zjištěny, anebo má-li zato, že jde o důkazy pro posouzení věci
nevýznamné. Neprovedení navržených důkazů v případě, že úsudek soudu o
potřebnosti jejich provedení je mylný, může být jinou vadou řízení podle § 241
odst. 3 písm. b) OSŘ, popř. může založit dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3
písm. c) OSŘ., není však odnětím možnosti jednat před soudem a nezakládá
přípustnost dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné ani podle jiného ustanovení OSŘ
(dovolatel ostatně takovou přípustnost ani netvrdí), nezbylo, než je odmítnout
jako nepřípustné [§ 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce
nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované žádné prokazatelné náklady, na
jejichž náhradu by měla nárok, nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. října 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu