22 Cdo 1456/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce J., s. d. v K., proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené
u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 8 C 86/2005, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 24. listopadu 2005,
č. j. 60 Co 333/2005-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kroměříži („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. července
2005, č. j. 8 C 86/2005-34, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobce J., s. d.
K., je vlastníkem nemovitosti, a to pozemku parcela č. st. 87 o výměře 343 m2,
zapsaném na LV č. pro okres K., kat. území P., obec P., u Katastrálního úřadu
pro Z. k., katastrální pracoviště H.“, a výrokem pod bodem II. žalované uložil
nahradit žalobkyni náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem budovy čp. 12,
nacházející se na shora specifikovaném pozemku, zapsaném v katastru nemovitostí
jako vlastnictví žalované. Uplatněný nárok žalobce posoudil podle § 879c odst.
1, 4 občanského zákoníku („ObčZ“) účinného v rozhodné době. Konstatoval, že
žalobce osvědčil splnění zákonných předpokladů pro změnu práva trvalého užívání
pozemku na právo vlastnické. Neakceptoval právní názor žalované o
nepoužitelnosti zmíněného zákonného ustanovení vzhledem k právním důsledkům
novelizace ObčZ provedené zákonem č. 229/2001 Sb. Na základě právního posouzení
věci, plynoucího z nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 278/2004 Sb.,
uzavřel, že nelze znevýhodnit subjekt, který v minulosti využil svého oprávnění
daného mu shora uvedeným ustanovením ObčZ a požádal stát o změnu práva trvalého
užívání na právo vlastnické.
Krajský soud v Brně, pobočka Zlín, jako soud odvolací k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 60 Co 333/2005-69, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně „v přísudečném určujícím výroku I. ve znění, že žalobce je
vlastníkem pozemku označeného jako pozemková parcela parcelního čísla 87 v
katastrálním území P., a ve výroku II.“ Dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Po podrobné rekapitulaci stěžejních zákonných ustanovení a za základě
jejich analýzy v aplikaci na daný případ dospěl k závěru, že zrušením části
druhé článku II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnovil stav založený mimo jiné §
879c ObčZ. Rozhodnutí soudu prvního stupně shledal správným a potvrdil je pouze
s upřesněním označení sporné nemovitosti.
Žalovaná podává proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Napadené
rozhodnutí v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č.
278/2004 Sb. na existenci § 879c až § 879e ObčZ a jejich použitelnost na právní
poměry žalobce a v posouzení vztahu těchto ustanovení k přechodným ustanovením
části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., pokládá za zásadně právně významné.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu
prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání odmítá s podrobnou argumentací právní závěry
dovolatelky, rozsudky soudů obou stupňů pokládá za správné a spravedlivé a
navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou a včas, nejprve posoudil
přípustnost dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ
přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá
ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto je nutno
dovolání žalované považovat za dovolání nepřípustné. Napadená rozhodnutí jsou v
souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo
2205/2005, který se týká obdobného předmětu řízení. Toto rozhodnutí je veřejně
přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz., a odkazuje
se v něm na právní názor Ústavního soudu, pokud uvedl: „V řízení o kontrole
norem vystupuje Ústavní soud jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v
případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat. (viz nález
sp. zn. Pl. ÚS 21/01 - publikovaný pod č. 95/2002 Sb.). Proto také zrušením
napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho \"vyřazení\" z právního řádu
České republiky, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou
\"ožívání\" předpisu již dříve zrušeného.
V konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního ustanovení zákona č.
229/2001 Sb. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález sp. zn.
Pl. ÚS 5/1994 - publikovaný pod č. 8/1995 Sb. V uvedeném nálezu Ústavní soud
zrušil bod 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Bod 198 uvedeného zákona
vypustil z trestního řádu ustanovení § 324, který upravoval rozhodování o změně
způsobu výkonu trestu. Zmíněná derogace derogačního ustanovení bodu 198 zákona
č. 292/1993 Sb. měla za následek \\\"rehabilitaci\\\" ustanovení § 324
trestního řádu, které je jeho součástí až do těchto dnů. Lze tedy přisvědčit
názoru navrhovatele, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se
obnoví stav založený ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e ObčZ.“
Ústavní soud též konstatoval: „Tato skutečnost by ovšem měla za následek vznik
značné právní nejistoty nejenom v právech subjektů, na které se vztahoval režim
§ 879c až § 879e ObčZ, ale i u práv třetích osob. Proto Ústavní soud odložil
účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004,
aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí
přiměřené právní úpravy“. Z uvedeného je zřejmé, že zrušení zmíněného
ustanovení se nemohlo dotknout práv třetích osob, které v době jeho platnosti
vlastnické právo k předmětným věcem nabyly; o to však v dané věci nešlo.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalované jako nepřípustní odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání
žalobkyně, přičemž žalobci náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu