22 Cdo 1458/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) R. Š., a b) I. H., zastoupených JUDr. Evou Vitejčkovou,
advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi, Komenského náměstí
56, proti žalované České republice - Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů
Brandýs nad Labem se sídlem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi, Nábřežní
1326, identifikační číslo osoby 000206810, o určení důvodnosti námitky ve
stavebním řízení, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 7 C
74/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15.
dubna 2010, č. j. 28 Co 91/2010-115, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha - východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 6. srpna 2010, č. j. 7 C 74/2005-106, výrokem pod bodem II. určil, že je
důvodná námitka žalobců uplatněná ve stavebním řízení vedeném u Městského úřadu
Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, s níž byli žalobci odkázáni na soud
rozhodnutím Městského úřadu Brandýs nad Labem - Stará Boleslav ze dne 23. 3.
2005, č. j. Výst. 22741/2004/VV, že žalobci jsou spoluvlastníky každý v rozsahu
ideálního podílu jedné čtvrtiny k celku všech nezkolaudovaných zpevněných ploch
nacházejících se na pozemku v rozhodnutí uvedeném.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v roce 1994 v restitučním
řízení podle zákona o půdě bylo obnoveno Ing. A. M. a A. Š. vlastnické právo
(každému ideální ?) mimo jiné k pozemku parc. 1586/1 o výměře 9.693 m2 v k. ú.
S. Na pozemku byly vybudovány zpevněné plochy, tato skutečnost však vydání
pozemku v restituci nebránila. A. Š. daroval v roce 1998 každému ze žalobců id.
? pozemku. V katastru nemovitostí je pozemek veden jako ostatní plocha a je
užíván jako parkoviště a účelová komunikace zajišťující přístup k budovám
žalované.
U Městského úřadu v Brandýse nad Labem – Stará Boleslav probíhá k návrhu
žalované řízení o vydání kolaudačního rozhodnutí na stavbu zpevněné plochy
užívané jako parkoviště a účelová obslužná komunikace na pozemcích parc. č.
1586/14, 1586/9, 1586/7, 1586/1 v k. ú. S. K rozdělení pozemku parc. č. 1586/1
došlo po vydání prvního kolaudačního rozhodnutí z 29. 1. 2001, které bylo
později krajským úřadem zrušeno s odůvodněním, že nebylo jednáno s vlastníky
pozemku jako s účastníky řízení. V kolaudačním řízení pak žalobci a Ing. A. M.
uplatnili námitku, která vyplývá z práv k pozemku, a to že jako jeho vlastníci
s kolaudací předmětné stavby nesouhlasí. Rozhodnutím stavebního úřadu z 23. 3.
2005 byli s touto námitkou podle § 137 odst. 2 stavebního zákona č. 50/1976 Sb.
odkázáni na soud a kolaudační řízení bylo přerušeno.
Soud prvního stupně v uvedené části žalobě vyhověl s odůvodněním, že
nezpevněné plochy na předmětném pozemku – parkoviště a účelová obslužná
komunikace jsou ve smyslu § 120 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“)
součástí pozemku žalobců, nikoliv stavbou ve vlastnictví žalované.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 15. dubna 2010, č. j. 28 Co 91/2010-129, změnil rozsudek soudu prvního
stupně v napadeném výroku II. ve věci samé tak, že žalobu zamítl. Současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl,
že podstatou občanskoprávní námitky, s níž byli žalobci odkázáni na soud, je
řešení otázky, zda zpevněné plochy, užívané jako parkoviště a účelová obslužná
komunikace, jsou součástí předmětného pozemku, jehož jsou žalobci
spoluvlastníky. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že parkoviště
a účelová obslužná komunikace jsou součástí tohoto pozemku ve smyslu § 120
odst. 1 obč. zák. Poukázal však dále na to, že z hlediska formálního žalobci
nevymezili v žalobě občanskoprávní námitku správně, neboť se nemohou úspěšně
domáhat určení spoluvlastnického práva k části věci (že jsou spoluvlastníky
zpevněných ploch na pozemku), neboť část věci není způsobilým předmětem
občanskoprávních vztahů. Pokud tedy soud prvního stupně takové žalobě vyhověl,
nerozhodl správně. Odvolací soud nevedl žalobce k upřesnění žalobního petitu,
neboť i kdyby se domáhali určení, zda součástí pozemku jsou zpevněné plochy
užívané jako parkoviště a obslužná účelová komunikace, nemohli by ani s takovou
žalobou uspět. Tato otázka by musela být řešena v okruhu všech spoluvlastníků
dotčeného pozemku, ale Ing. A. M. jako další spoluvlastnice pozemku účastnicí
řízení není - ani jako žalobkyně ani jako žalovaná. Na straně žalobců je tak
nedostatek věcné legitimace, který již nelze v odvolacím řízení zhojit, neboť
přistoupení dalšího účastníka do tohoto řízení podle § 216 o. s. ř. není
možné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 2 písm. b)
o. s. ř.]. Odvolacímu soudu především vytýkají, že dosavadní judikatura
připouští žalobu na určení vlastnického práva ke zpevněnému povrchu pozemku
(např. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 206, sp. zn. 22 Cdo 118/2005). Kromě
toho se domáhali určení na základě odkazu stavebního úřadu. Podstatou námitky
bylo tvrzení, že zpevněné plochy na pozemku nejsou samostatnou stavbou na cizím
pozemku, ale tvoří jeho součást. Žalobci se také nedomáhali určení, že jsou
spoluvlastníky zpevněných ploch, ale určení, že námitka není důvodná. Nejde o
určení, kterým by zasahovali do práv spoluvlastnice Ing. A. M. Považují proto
za nesprávný názor odvolacího soudu, že určení spoluvlastnického práva k
pozemku by mohlo být řešeno jen za její účasti. Připomínají, že se domáhala
vstupu do řízení „na základě tzv. hlavní intervence, ale jejímu návrhu odvolací
soud nevyhověl.“ Kromě toho není Ing. A. M. účastnicí stavebního řízení.
Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle Čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012
Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Sb. (dále jen „o. s. ř. “).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. l
písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod podle § 241a odstr. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo
1528/2000, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod č. C
695, zaujal právní názor, že „žaloba na určení důvodnosti námitek vznesených ve
stavebním řízení, podaná u soudu na základě postupu stavebního úřadu podle §
137 odst. 2 a 3 stavebního zákona (zákona č. 50/1976 Sb.) není určovací
žalobou, kterou by bylo možno podřadit pod § 80 písm. c) o. s. ř., ale žalobou
jinou v § 80 o. s. ř. neuvedenou.“
Je-li ve stavebním řízení sporné, zda jeho účastníci jsou vlastníky
zpevněných ploch, přičemž jde v podstatě o řešení předběžné otázky, zda tyto
plochy jsou samostatnými stavbami anebo jen součástí pozemku ve
spoluvlastnictví některých účastníků, a stavební řad s touto námitkou odkáže
účastníky na soud, nejde o určovací žalobu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.;
okruh účastníků soudního řízení je v tomto případě vymezen okruhem účastníků
stavebního řízení, ve kterém byla vznesena občanskoprávní námitka. tyto osoby
pak budou vázány rozhodnutím, jehož význam nepřesáhne stavební řízení, ve
kterém je otázka posuzována jako předběžná.
Z rozhodnutí Městského úřadu v Brandýse nad Labem – Stará Boleslav ze
dne 23. března 2005, č. j. Výst. 212741/2004/VV, se podává, že Ing. A. M. byla
účastnicí stavebního řízení [ tomu odpovídá i znění § 59 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona č. 50/1976 Sb.]. Nebyla však účastníci soudního řízení a
rozhodnutí o vznesené námitce by ji nezavazovalo (viz § 159a odst. 1 o. s.
ř. ).; proto by z něj stavební úřad nemohl vycházet. Navíc by hrozilo, že každý
z účastníků podá samostatnou žalobu, a tak by nebylo možno vyloučit rozporná
rozhodnutí v této věci. Pokud se Ing. A. M. nechtěla řízení účastnit na
žalující straně, měli ji žalobci označit jako žalovanou. Protože tak neučinili,
nebylo možno žalobě vyhovět (byť rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska
hmotného práva odpovídá judikatuře dovolacího soudu). Za této situace by již
bylo nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami. Ostatně odvolací soud
vysvětlil, proč v odvolacím řízení nemohla být přibrána jako účastnice řízení,
a dovolání s tímto vysvětlením nijak nepolemizuje.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s.ř. tedy v posuzované
věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 2259 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez
návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než
dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelé nebyli úspěšní a žalované nevznikly takové náklady dovolacího
řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142
odst. 1 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. března 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu