22 Cdo 1462/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce S. b. d. Č. B. – v., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) M. Č.,
2) F. D., a 3) M. D., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C
118/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 10. února 2006, č. j. 7 Co 2836/2005-159, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 21. září 2005, č. j. 12 C 118/2005-113, výrokem pod bodem I. určil, „že
žalobce je výlučným vlastníkem části původní parcely zjednodušené evidence,
původ pozemkový katastr (PK) číslo 343/1, zapsané dosud u Katastrálního úřadu
pro J. k., katastrální pracoviště Č. B. na LV, tak, jak je vyznačena v
geometrickém plánu ze dne 23. 9. 2004, vyhotoveném Ing. J. K., a to parcely
číslo 349/29 o rozloze 689 m2, parcely číslo 505 o rozloze 173 m2, parcely č.
343/1 o rozloze 1.009 m2, parcely číslo 504/1 o rozloze 336 m2 a části pozemků
parc. č. 343/31 a parc. č. 343/13 tvořící vodorovný pruh s hranicí pozemku
parc. č. 343/1 tak, jak je vyznačen (modrou barvou) na geometrickém plánu ze
dne 23. 9. 2004, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“. Výroky pod body
II. a III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdci žalovaných prodali kupní
smlouvou z 19. 4. 1969 československému státu – M. n. v. v L. pozemek parcelní
číslo 343/1 o výměře 2853 m2; pozemek byl určen k budoucí výstavbě bytových
jednotek prováděné S. b. d. o. v L. (dále „SBDO“). Kupní cena byla prodávajícím
uhrazena tak, že obdrželi částku 2 101,20 Kč určenou podle cenových předpisů.
Dalších 6 000,- Kč obdrželi prodávající od členů SBDO, neboť prodávající se
nespokojili s úhradou určenou podle cenových předpisů. Podmínkou vydání
stavebního povolení k výstavbě bytových jednotek byl jednak výkup pozemků od
původních vlastníků a poté jejich převod jako stavebních do užívání SBDO.
Stavební povolení ke stavbě bylo vydáno 22. 10. 1969. Stavby bytových jednotek
a garáží byly zaměřeny geometrickým plánem z 16. 3. 1971 na pozemcích včetně
parcely č. 343/1 a jako jejich nabyvatel bylo podle výkazu výměr vedeno SBDO.
Stavby byly zkolaudovány 22. 4. 1974. Kupní smlouva z 19. 4. 1969, jejíž
originál se nedochoval a je k dispozici pouze její opis, nebyla „vložena do
tehdejší evidence nemovitostí“. Z listu vlastnictví vedeného tamním
katastrálním úřadem vyplývá, že jako spoluvlastníci pozemkové parcely č. 343/1
byli v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní na základě „rozhodnutí o dědictví
D 616/1984 a D 493/1996“. Soud uzavřel, že žalobce a SBDO jako jeho právní
předchůdce byli v dobré víře, že kupní smlouvou z 19. 4. 1969 byly sporné
pozemky od právních předchůdců žalovaných vykoupeny, stali se tak jejich
oprávněnými uživateli a jejich vlastnictví vydrželi.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 10. února 2006, č. j. 7 Co 2836/2005-159, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a některé
důkazy zopakoval. Uvedl, že žalobcem tvrzená dobrá víra se nevztahuje k titulu,
který by měl za následek nabytí vlastnického práva. Kupní smlouva z 19. 4. 1969
svědčí o nabytí vlastnického práva k pozemkům státem, a proto bylo nezbytné,
aby žalobce doplnil tvrzení o tom, od jaké právní skutečnosti nebo úkonu odvíjí
svou dobrou víru, eventuálně dobrou víru svého právního předchůdce při uchopení
držby sporných pozemků z titulu vlastnického práva a aby k tomu nabídl důkaz. V
této souvislosti připomenul, že se žalobce k jednání odvolacího soudu
nedostavil, nedostalo se mu proto poučení podle § 118a odst. 1 občanského
soudního řádu (dále „OSŘ“) stejně jako o následcích nesplnění výzvy k doplnění
rozhodných skutečností; tak se zbavil možnosti vyslechnout poučení podle
zmíněného ustanovení „(přiměřeně R 61/2002)“. Dospěl k názoru, že shora zmíněná
„kupní smlouva není ani domnělým právním titulem pro uchopení z oprávněné držby
právním předchůdcem žalobce“ a ani v případě zřízení práva trvalého užívání
podle § 70 hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb. ke sporným pozemkům nemohl
žalobce být v dobré víře, že je vlastníkem pozemků. Uzavřel, že pouhá existence
zmíněné kupní smlouvy mezi žalovanými a státem není právně způsobilým titulem
pro založení oprávněné držby žalobce ve smyslu § 130 odst. 1 občanského
zákoníku („ObčZ“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání a tvrdí, že „napadený
rozsudek byl vydán na základě řízení, jež trpělo vadami, které mohly způsobit
nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí soudu spočívalo na nesprávném právním
posouzení věci a skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování“. Polemizuje
se závěrem odvolacího soudu ohledně své dobré víry. Namítá, že žalovaní nejsou
vlastníky sporných nemovitostí, neboť jejich právní předchůdci převedli jejich
vlastnictví na stát. Bylo prokázáno, že žalobce vstoupil aktivně do jednání o
koupi pozemků, neboť prodávajícím vyplatil peněžní obnos, který překračoval
kupní cenu pozemků. Ty byly evidentně použity jako stavební pro stavbu domů v
žalobcově vlastnictví a ten s pozemky jako s vlastními také nakládal. S ohledem
na nepřehlednou úpravu vlastnických a užívacích vztahů v dané době nutno
předpokládat, že žalobce byl v dobré víře, že pozemky vlastní. Nelze opomíjet
skutečnost, že žalovaní soudně zpochybňovali vlastnictví k pozemkům až v roce
2004, ačkoliv budovy na pozemcích stály již 35 let. Tvrdí-li žalovaní, že k
převodu vlastnictví pozemků na stát došlo bez právního důvodu, pak jejich
oprávněným nárokem mohl být nárok vyplývající ze zákona o půdě. Měli se tedy
domáhat jejich vydání v restitučním řízení. Zde dovolatel odkazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a sp. zn. 28 Cdo
1050/2003. Jestliže soudy obou stupňů uvádějí, že pozemky byly převedeny
právními předchůdci žalovaných na stát, pak zápis v katastru nemovitostí tomu
neodpovídá. Odvolací soud dovodil, že žalovaní nejsou vlastníky pozemků, ale
nezabýval se dále tím, kdo je vlastní. Pokud tento soud žalobci vytkl neúčast
jeho zástupce u odvolacího jednání a stalo-li se tak pro nepojízdnost auta při
sněhové kalamitě na cestě k soudu, pak měl akceptovat jeho omluvu a měl mu
umožnit vyjádřit se k průběhu řízení a poučení podle § 118a odst. 1 OSŘ mu
poskytnout. To mu bylo upřeno a žalobce proto nemohl uplatnit potřebná skutková
tvrzení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a
b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí z
hledisek uvedených v dovolání přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Tvrzený dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ podle obsahu dovolání
uplatněn není.
V dané věci bylo předmětem řízení určení vlastnického práva žalujícího
družstva, přičemž toto právo mělo vzniknout vydržením; otázka, zda vlastníky
pozemků jsou žalovaní, stát anebo někdo jiný, nebyla v řízení řešena, neboť
přesahuje jeho předmět. Za této situace nejsou výtky dovolatele, že odvolací
soud neurčil, kdo je vlastníkem, resp. že neaplikoval právní názor vyslovený v
rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.
září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, důvodné.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 ObčZ).
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po
dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§
134 odst. 1 ObčZ).
Podmínkou oprávněné držby a vydržení vlastnického práva tedy je, že držitel se
omylem domnívá, že je vlastníkem držené věci a že jeho omyl je omluvitelný;
samotné vědomí, že má právo cizí věc užívat, např. z důvodu práva trvalého
užívání národního majetku podle § 70 hospodářského zákoníku, ke kvalifikaci
jeho užívání jako oprávněné držby nepostačuje.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
se uvádí, že tvrzení držitele, že mu věc patří (§ 132 a 135a zákona č. 40/1964
Sb. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.) a že s ní nakládá jako s vlastní
musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto
přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Uvedený výklad pojmu
oprávněné držby jako jednoho z předpokladů pro nabytí věci vydržením se týkal §
132 zákona č. 40/1964 Sb. před uvedenou novelou, a je použitelný i pro výklad
tohoto pojmu, obsaženého nyní po novele v ustanovení § 130 odst. 1 ObčZ. V
rozsudku z 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, Nejvyšší soud uvedl, že
„posouzení toho, zda je držitel se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že
mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 ObčZ) nemůže vycházet jen z posouzení
subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k
okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu
důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva, které má být
předmětem oprávněné držby.
V dané věci nebyla tvrzena ani prokázána existence právního titulu (byť i jen
domnělého) od kterého by žalobce (nikoliv tedy stát, jehož vlastnické právo
nebylo předmětem řízení) mohl odvozovat své přesvědčení, že se stal vlastníkem
sporného pozemku. Kupní smlouva z 19. 4. 1969, o kterou opřel dobrou víru
žalobce soud prvního stupně, se týkala převodu nemovitostí na stát, nikoliv na
žalobce. Proto je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu správný.
Nelze přisvědčit ani námitce, že odvolací soud zkrátil procesní práva žalobce
tím, že nepřijal omluvu jeho právního zástupce, který se nemohl odvolacího
jednání účastnit pro problémy vyvolané sněhovou kalamitou. Podle § 101 odst. 3
OSŘ platí: „Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas
nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout
v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z
provedených důkazů“. „Důležitý důvod“ může vést k odročení jednání jen pokud
účastník z tohoto důvodu o odložení včas požádal. V dané věci došla omluva
účastníka soudu až po skončení jednání, při kterém bylo vyneseno rozhodnutí ve
věci, a soudu tak nelze vytýkat, že jednání neodročil a soud ani neměl procesní
možnost, jak k této omluvě přihlédnout.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení
uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez
návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání
zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel
nebyl úspěšný a žalovaným takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu
by měli právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu