31 Cdo 1222/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Ljubomíra Drápala, JUDr. Miroslava
Feráka, Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., JUDr. Vladimíra Kurky, JUDr. Oldřicha
Jehličky, JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně M.
M., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) S. P. – I., a. s., zastoupené
advokátem, a 2) J., s. r. o., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k
pozemkům, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1254/92, o dovolání
žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince
2000, č. j. 22 Co 354/2000-312, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2000, č. j. 22 Co
354/2000-312, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. června 1999, č. j.
9 C 1254/92-271, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se domáhala určení vlastnictví k níže specifikovaným pozemkům.
Uvedla, že byla jejich vlastnicí; 7. 5. 1969 vydal ohledně těchto pozemků
Městský národní výbor v K. vyvlastňovací rozhodnutí č. j. Výst. 648-69 Dr. Šv.-
Kr; toto rozhodnutí dosud nenabylo právní moci. Přesto na jeho základě pozemky
pozbyla a nyní je drží žalovaní.
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června
1999, č. j. 9 C 1254/92-271, určil, „že žalobkyně je vlastníkem stp. 6370/2 o
výměře 210 m2, ost. pl. 877/25 o výměře 3 m2, stp. 5059/2 o výměře 7 m2, stp.
5058/2 o výměře 25 m2, ost. pl. 877/23 o výměře 2638 m2, stp 5056/2 o výměře
586 m2, stp 5342/2 o výměře 453 m2, stp. 5055/2 o výměře 568 m2, ost. pl.
877/24 o výměře 462 m2, ost. pl. 871/12 o výměře 257 m2, stp. 5187/3 o výměře
785 m2, ost. pl. 871/11 o výměře 1922 m2, stp. 6857 o výměře 110 m2 v kat.
území K. dle geometrického plánu ing. L. Č. č. 2296 - 30/98 z 18. 3. 1998
potvrzeného Katastrálním úřadem v K. dne 30. 3. 1998 pod č. 413/98“, a rozhodl
o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně pozemek č. 871 nabyla v
roce 1949 do svého vlastnictví. Městský národní výbor v K. rozhodl v roce 1969
o jeho vyvlastnění v části označené jako díl „j“ o výměře 4.958 m2 ve prospěch
Zemědělského stavebního družstva K., a o výměře 3.050 m2 ve prospěch V. O. P.
Vyvlastňovací rozhodnutí uvedený národní výbor zaslal žalobkyni poštou,
doručenku ale jejím jménem podepsala neznámá osoba. Vyvlastňovací rozhodnutí
tak nebylo řádně žalobkyni doručeno, nenabylo právní moci a nenastaly jeho
účinky. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně své vlastnické právo pozbyla jiným
způsobem. Vzhledem k tomu, že se vlastnické právo nepromlčuje, a s ohledem na
právní úpravu institutu vydržení vlastnického práva v té době, podle níž stát
vlastnictví sporného pozemku vydržet nemohl, žalobě vyhověl. Ačkoliv ve
prospěch žalovaných hovoří nabývací tituly a zápisy v katastru nemovitostí,
vlastnicemi sporných pozemkových parcel se nestaly, neboť nemohly nabýt
vlastnictví sporných pozemků od toho, kdo nebyl jejich vlastníkem a kde proto
nemohl na druhého převést víc práv, než měl sám. Dobrá víra žalovaných, že jsou
vlastníky pozemků, na tom nemohla nic změnit.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. prosince 2000, č.
j. 22 Co 354/2000-312, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Proti svému rozhodnutí připustil dovolání pro
posouzení právní otázky „zda v případě, kdy je dána překážka vydání pozemku
podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), na který
byl uplatněn restituční nárok, lze současně s probíhajícím restitučním řízením
uplatnit žalobu na určení vlastnického práva podle občanského zákona“.
Odvolací soud vyšel z toho, že rozhodnutí o vyvlastnění nebylo řádně doručeno a
nenabylo právní moci a také že žalované sporné pozemky nevydržely. K námitce
žalovaných, že žalobkyně mohla svoje právo uplatnit podle § 6 odst. 1 písm. p)
zákona o půdě, uvedl, že pokud sporné nemovitosti nebyly vyvlastněny, pak
státní, popř. družstevní organizace s těmito nemovitostmi hospodařily bez
právního důvodu. Vzhledem ke skutečnosti, že jde o pozemky zastavěné po jejich
převzetí státem bez právního důvodu, nemohly by být vydány podle § 11 odst. l
písm. c) zákona o půdě. Bylo proto právem žalobkyně domáhat se svého nároku
vlastnickou žalobou podle platného občanského práva, neboť její vlastnické
právo nezaniklo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 239 odst. 1 občanského soudního řádu účinného do novely provedené
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ “). Žalovaná 1) uplatňuje dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Namítá, že právní režim výkonu vlastnického
práva ke sporným pozemkům je upraven zákonem o půdě, tedy zákonem speciálním,
který má přednost před obecnou právní úpravou. Podrobně rozvádí postup podle
zákona o půdě v aplikaci na daný případ a připomíná situaci, kdy zákon o půdě
vylučuje vydání pozemků proto, že byly po převzetí státem zastavěny, včetně
pozemků se stavbami souvisejícími, když cílem výjimek z restituce bylo zabránit
dalším křivdám spáchaným na vlastnících staveb zřízených - zpravidla v dobré
víře - na takových pozemcích a vytváření dalších nejasných situací a sporů mezi
vlastníky pozemků a staveb. Právní úprava obsažená v § 11 zákona o půdě je svou
povahou speciální k § 126 občanského zákoníku a vlastnické právo ke konkrétnímu
pozemku se mění v nárok na vydání pozemku náhradního. Postup žalobkyně je
zjevně zaměřen na obcházení těch ustanovení zákona o půdě, týkajících se
priority restituce původních pozemků a naturální kompenzace v případě
nemožnosti jejich vydání. Žalobkyně hodlá získat ekonomické plnění od vlastníků
staveb, kteří za ně již jednou v dobré víře zaplatili, což lze dovodit z
průběhu řízení a z návrhu žalobkyně o vydání bezdůvodného obohacení, vedeného u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 5/2001. Subjektem odpovědným za
vady vzniklé při vyvlastňovacím řízení je stát. Postup zvolený žalobkyní je
přenosem břemene odpovědnosti státu na snáze dosažitelné subjekty jednající v
dobré víře. Naléhavost právního zájmu na určení podle § 80 písm. c) OSŘ nutno
zkoumat se zřetelem k okolnostem daného případu. V případě, kdy je žaloba na
určení uplatněna současně s výzvou na vydání pozemků podle zákona o půdě a kdy
je zjevné, že cílem žalobkyně je pozemky prodat vlastníkům staveb, není dán se
zřetelem k § 3 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) naléhavý právní zájem
žalobkyně na určení vlastnického práva k daným pozemkům. Navrhuje, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) v dovolání uvádí, že žalobkyně vyzvala žalované k vydání sporných
pozemkových parcel podle zákona o půdě a svůj nárok uplatnila u příslušného
pozemkového úřadu. Zákon o půdě je zákonem speciálním a má přednost před
obecnou právní úpravou. Jeho smyslem je náprava křivd z minulosti, ale i
zábrana před křivdami novými. Připomíná rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 49/98 byť je jím řešena věc poněkud odlišná. Je v něm nicméně zdůrazněno,
že nelze omezovat vlastníka v jeho právu na ochranu vlastnictví, které nabyl v
dobré víře a nemohl, jako v daném případě, vědět, že vyvlastňovací rozhodnutí
nenabylo právní moci. K argumentaci soudu ohledně institutu vydržení v aplikaci
na daný případ namítá, že k vydržení vlastnického práva nedošlo jen proto, že
dříve platná právní úprava, resp. mnohaletá absence tohoto titulu, nebyla v
souladu s principy demokratických právních řádů. Dále připomíná průběh řízení
ve věci Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1254/92, rozsudek Krajského
soudu v Praze z 26. 1. 2000, č. j. 26 Cm 157/99-25 a z 13. 3. 2000, č. j. 89 K
115/97-104, a klade otázku, zda soud mohl pokračovat v řízení za situace
nastolené těmito rozhodnutími. Připomíná rozdílnost současných cen zemědělských
pozemků a pozemků zastavěných z hlediska, jakou hodnotu žalobkyně rozhodnutím
soudu vlastně získala. Žalobkyně se již nyní domáhá po žalovaných nájemného a
nabízí k prodeji pozemky za tržní cenu; to znamená, že by žalovaní byli nuceni
za pozemky zaplatit dvakrát. Dovolání se pak zabývá případnou odpovědností
státu za tento stav. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudu prvního stupně
i soudu odvolacího zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k oběma dovoláním žalobkyně připomíná konkrétní právní otázku, pro
jejíž řešení odvolací soud dovolání žalovaných připustil. K takto specifikované
otázce konstatuje, že vztah ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě a
ustanovení § 126 občanského zákoníku již byl judikaturou řešen. Upozorňuje
jednak na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 22. 9. 1995, sp.
zn. 7 Co 1454/95 publikovaný v Soudních rozhledech č. 1/1996, jednak na
pozdější opačný názor, plynoucí z několika rozhodnutí Ústavního či Nejvyššího
soudu. V tomto směru odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 49/98
a 22 Cdo 2326/98 a dále na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 403/98 a IV.
ÚS 100/98. Rozvádí argumentaci odvolacího soudu, s nímž se ztotožňuje, a
podrobně se vyjadřuje ke skutečnostem obsaženým v obou dovoláních z hlediska
právní otázky, k jejímuž řešení bylo dovolání odvolacím soudem vůbec
připuštěno. Uzavírá, že obě dovolání jsou nedůvodná, a navrhuje, aby je
dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po
zjištění, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 OSŘ, že je uplatněn
dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241
odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Jestliže odvolací soud neshledal celý svůj rozsudek po právní stránce za
zásadně významný a přípustnost dovolání proto vyslovil jen pro určitou právní
otázku, je přípustnost dovolání podle § 239 odst. 1 OSŘ, ve znění před novelou
provedenou zák. č. 30/2000 Sb., založena pouze pro právní otázky vymezené
odvolacím soudem. V projednávané věci odvolací soud připustil dovolání pro
posouzení, zda v případě, že žalobce se mohl domáhat vydání věci podle § 6
odst. 1 písm. p) zákona o půdě, a současně vydání podle tohoto ustanovení brání
překážka uvedená v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, může se oprávněná osoba
domáhat ochrany vlastnictví i podle obecných předpisů, v daném případě zda může
žádat o určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ. Dovolací soud se
proto dalšími dovolacími námitkami, uplatňujícími dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. d) OSŘ, nemohl zabývat.
Řešení právní otázky, pro kterou odvolací soud připustil dovolání, je závislé
na řešení obecnější otázky, zda v případě, kdy je dán důvod k vydání věci podle
§ 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, lze se domáhat ochrany vlastnického práva k
této věci podle obecných právních předpisů [v dané věci žalobou na určení
vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ].
Tříčlenný senát Nejvyššího soudu České republiky (senát č. 22), který měl podle
rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl
při řešení otázky, zda v případě, kdy je dán důvod k vydání věci podle § 6
odst. 1 písm. p) zákona o půdě, lze se domáhat ochrany vlastnického práva k
této věci podle obecných právních předpisů, k odlišnému právnímu názoru, než
jaký byl vyjádřen v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2001, sp.
zn. 28 Cdo 779/2001, ve kterém se uvádí: „Jestliže tedy v daném případě stát
převzal předmětnou nemovitost bez právního důvodu ... tato okolnost nevylučuje,
aby se žalobce domáhal svých práv podle ustanovení občanského zákoníku“. V
souladu s ustanovením § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích,
postoupil proto věc velkému senátu občanskoprávního kolegia.
Otázku, zda je možno uplatnit nárok na ochranu vlastnictví podle obecných
právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok podle § 6 odst. 1
písm. p) zákona o půdě, nebyl však úspěšně uplatněn, řeší dále například
rozsudek ze dne 11. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001, publikovaný pod č.
C 669 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H.
Beck, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2326/98,
publikovaný v Soudních rozhledech č. 7/2000, a to opačným způsobem, než
rozhodnutí uvedené v předchozím odstavci.
Účelem zákona o půdě, vyjádřeným v jeho preambuli, je nejen zmírnění následků
některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a
lesního majetku v období let 1948 až 1989, ale i úprava vlastnických vztahů k
půdě, jak je to ostatně vyjádřeno i v jeho názvu. Podle § 1 odst. 3 zákona o
půdě v platném znění, pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se právní vztahy
k majetku uvedenému v odstavci 1 tohoto paragrafu právními předpisy. Toto
ustanovení je třeba vyložit tak, že tyto jiné právní předpisy se uplatní jen v
případě, že jde o vztah, který zákon o půdě neupravuje.
Z povahy zákona o půdě jako zákona zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené
nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu
obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li zákon o půdě
určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat
podle jiného předpisu, byť tento předpis stanovil některé podmínky (např. lhůty
pro uplatnění nároku) odlišně. To znamená, že hledat řešení v obecném právním
předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu § 126 ObčZ nebo formou
požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze
tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Taková speciální právní
úprava však v daném případě nechyběla. Nárok na restituci majetku, který byl v
rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 státem převzat bez
právního důvodu, je přiznáván zákonem o půdě, konkrétně jeho ustanovením § 6
odst. 1 písm. p), podle něhož oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které
přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí
bez právního důvodu.
Lze poukázat i na § 5 odst. 3 zákona o půdě, podle kterého povinná osoba je
povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí
řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich
součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony
jsou neplatné. K tomu je ve stanovisku Nejvyššího soudu, publikovaném pod č.
16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedeno, že „zákaz převodu
věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiného subjektu (viz § 5
odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) trvá do doby, než byly vydány oprávněné osobě
nebo pokud nebylo nároku na jejich vydání pravomocně vyhověno. Nebylo-li právo
na vydání vůbec uplatněno, skončí zákaz převodu dnem uplynutí lhůt podle
ustanovení § 13 zákona č. 229/1991 Sb.“ Toto pravidlo je přesněji zformulováno
v § 3 odst. 2 zákona č. 91/1992 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby, podle kterého majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické
osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v
případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly
zamítnuty. Těmito zvláštními předpisy je třeba rozumět nejen v poznámce k
tomuto ustanovení uvedený zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých
majetkových křivd, ale i zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (R
42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nepochybně i zákon o půdě.
Zákon tedy umožňuje, aby do vlastnictví třetí osoby byly převedeny věci, ke
kterým restituční nárok mohl být uplatněn, avšak uplatněn nebyl nebo z různých
důvodů nebyly tyto věci oprávněné osobě v souladu se zákonem vydány. Z tohoto
pravidla není stanovena výjimka pro žádný z restitučních důvodů. Může-li být
tedy nemovitost, kterou převzal stát bez právního důvodu a ke které nebyl
uplatněn restituční nárok, případně uplatněn byl, ale věc nebyla pro zákonnou
překážku vydána, převeden do vlastnictví třetí osoby (privatizován), je třeba
učinit závěr, že podle zákona od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí
restitučního nároku, případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění
restitučního nároku, nelze nadále oprávněnou osobu považovat za vlastníka věci.
Tato skutečnost vynikne zejména v případech, kdy pozemek nelze vydat pro
překážku, uvedenou v § 11 odst. 1 zákona o půdě a oprávněné osobě je poskytnut
náhradní pozemek. Lze dodat, že pokud by zákon nepočítal s tím, že v případě
nevydání věci se nemůže oprávněná osoba domáhat ochrany vlastnického práva dle
obecných předpisů, vyňal by případy, kdy stát převzal nemovitosti bez právního
důvodu, z režimu § 11 odst. 1 zákona o půdě.
Uvedený výklad vztahu zákona o půdě (a podobně i jiných restitučních předpisů)
k předpisům obecným, lze opřít i o další argumenty. Česká republika je právní
stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky); jedním ze základních principů,
charakterizujících právní stát, je princip právní jistoty. Z toho nepochybně
vycházel i zákonodárce, když vázal uplatnění restitučních nároků na lhůty, po
jejichž marném uplynutí bylo možno s věcmi, ke kterým se tyto nároky
vztahovaly, nakládat. Z preambule zákona o půdě je zřejmé, že jeho účelem je
nejen zmírnění křivd, ale i úprava vztahů k půdě. Úpravu těchto vztahů si však
nelze představit bez jejich vyrovnání, tedy bez toho, aby toto vlastnictví bylo
v míře pokud možno nejširší postaveno na jisto. Pokud by i nadále bylo možno
domáhat se vydání věcí, které bylo možno žádat podle § 6 odst. 1 písm. p)
zákona o půdě, podle § 126 odst. 1 ObčZ (příp. požadovat určení vlastnictví k
nim), byla by hromadně narušena právní jistota osob, které až poté, co bylo
zřejmé, že k vydání pozemků podle zákona o půdě nedojde, na základě řádných
právních skutečností tyto věci získaly od státu a jeho právních nástupců, jakož
i právní jistota budoucích nabyvatelů takového majetku. Vzhledem k rozsahu
„socializace“ nemovitého majetku v letech 1948 – 1989 by šlo nyní o nejistotu
ve značném rozsahu, a takový stav by byl v rozporu s požadavky právního státu.
Nelze přitom tvrdit, že by došlo k narušení práv původních vlastníků; tito
vlastníci měli možnost uplatnit své právo v zákonných lhůtách, a pokud tak
neučinili, zaniklo toto právo tak, jak obdobně zaniká v důsledku vydržení jinou
osobou (byť podmínky vydržení a tohoto zániku nejsou totožné, oba instituty
mají společné to, že vlastnictví zaniká bez náhrady v důsledku uplynutí určité
doby a pasivity vlastníka, který pozbyl držbu věci).
Proto oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst.
1 zákona o půdě) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického
práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 ObčZ), a to ani
formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ, mohla-li žádat vydání
věci podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. To platí i v případě, že
oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě
nebylo rozhodnuto. Zda vydání věci podle zákona o půdě brání překážka uvedená v
§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, je pro posouzení věci nerozhodné; ochranu
podle obecných předpisů tu nelze uplatnit bez ohledu na existenci takové
překážky.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ , věta za středníkem); vzhledem k
tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (243b odst. 2 OSŘ ).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2003
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu