28 Cdo 779/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci
žalobce F. B., zastoupeného advokátem, proti žalované Obci h. m. P.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnictví pozemků, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 119/99, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2000, čj. 51 Co 383/2000-39, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2000, čj. 51 Co 383/2000-39, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29.3.2000, čj. 38 C 119/99-21, se
zrušují, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal určení, že F. B., zemřelý dne 3.6.1977, a M. B., zemřelá
dne 2.4.1982, naposledy bytem tamtéž, byli v době smrti vlastníky každý z nich
jedné poloviny části pozemku podle pozemkového katastru č. 211 zapsaného v
pozemkové knize pro katastrální území M. v knihovní vložce č. 1012, kterou je
tento pozemek částí pozemků podle katastru nemovitostí parc. č. 4048 a parc.č.
4089 zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území M. na listu
vlastnictví č. 2336. Naléhavý právní zájem na určení tohoto vlastnického práva
spatřoval žalobce v tom, že jako dědic zůstavitelů uplatnil na tyto pozemky
nárok v dědickém řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29.3.2000, čj. 38 C 119/99-21, shora
uvedenou žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé potvrdil, současně však k návrhu žalobce vyslovil přípustnost
dovolání ohledně otázky, zda rozhodnutí podle zvláštního zákona, v němž je
řešena otázka vlastnictví podle specifických podmínek tohoto zákona, je na
překážku toho, aby se žalobce mohl domáhat určení vlastnictví podle obecných
předpisů – občanského zákona, resp. zda z existence takového správního
rozhodnutí lze dovozovat absenci naléhavého právního zájmu na určení podle § 80
písm.c) OSŘ.
Odvolací soud, shodně se závěrem soudu prvního stupně konstatoval, že o nároku
žalobce a vydání předmětných nemovitostí již pravomocně rozhodl Pozemkový úřad
h. m. P. pod sp.zn. PÚ 6611/92 podle zákona podle zákona č.229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\") tak, že žalobce není vlastníkem
těchto pozemků, a že mu za ně přísluší náhrada. Žalobce se proto již nemůže
domáhat svého nároku v občanskoprávním řízení určovací žalobou ve smyslu § 80
písm. c) OSŘ, neboť neprokázal naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k
předmětným pozemkům. Uvedený závěr rozvedl odvolací soud tak, že je-li
uplatnění restitučního nároku upraveno zvláštním předpisem, je nutno dodržet
podmínky a postup tímto předpisem stanovený; v daném případě tato speciální
právní úprava nechyběla, a žalobce tedy nemohl nárok uplatnit jinak, než za
podmínek a postupem podle zákona o půdě. Odvolací soud rovněž odmítl
argumentaci žalobce, uvedenou v odvolání, o tom, že v daném případě nešlo o
přechod vlastnictví na stát ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, ale
naopak označil postup státu jako převzetí nemovitosti bez právního důvodu ve
smyslu citovaného ustanovení zákona o půdě.
Žalobce napadl pravomocný rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním,
jehož přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Dovolací důvod
spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního
stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že rozhodnutí
pozemkového úřadu zjevně není rozhodnutím, z něhož by měl soud vycházet při
projednávání občanskoprávní žaloby ve smyslu § 80 písm.c) OSŘ v otázce určení
vlastnictví pozemků. Odmítá se ztotožnit se závěrem soudu, že citované
rozhodnutí pozemkového úřadu je závazným rozhodnutím o vlastnictví pozemků, a
vyjadřuje názor, že toto rozhodnutí se v otázce vlastnictví řídí naprosto
odlišnými podmínkami, než které má soud zkoumat a posoudit při projednávání
takovéto občanskoprávní věci; není ani rozhodnutím o vlastnictví nemovitostí v
obecném občanskoprávním smyslu. Zřetelnou odlišnost povahy rozhodnutí
pozemkového úřadu od rozhodnutí o vlastnictví nemovitostí na základě
občanskoprávní žaloby spatřuje dovolatel již v tom, že pozemkový úřad
rozhodoval o vlastnictví žalobce, zatímco předmětnou občanskoprávní žalobou se
žalobce domáhá určení vlastnictví svých právních předchůdců, jako předpokladu
dodatečného projednání dědictví. Za nesprávný považuje i závěr odvolacího
soudu, podle kterého se žalobce mohl uplatnění uvedeného nároku domáhat pouze
postupem a za podmínek stanovených zákonem o půdě. Žalobce v tomto směru
poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp.zn. 28 Cdo
1540/99, a s odkazem na toto rozhodnutí setrvává na názoru, že v projednávané
věci nešlo o převzetí věci bez právního důvodu, neboť právní důvod nabytí
vlastnictví zde existoval – byla jím označená rozhodnutí o vyvlastnění – ovšem
stát na jejich základě převzal více, než bylo těmito rozhodnutími vyvlastněno.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně citlivě nerozlišil, že v
otázkách ochrany vlastnického práva nelze nahrazovat přijaté restituční
předpisy konstrukcemi obecné ochrany vlastnického práva a dodává, že v dané
věci jde o tradiční posouzení ochrany vlastnického práva, a nikoli otázek
posuzovaných podle zvláštního předpisu. Navrhl, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1.2001 ( dále jen OSŘ).
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ, a jeho
přípustnost je založena na ustanovení § 239 odst. 1 OSŘ, protože odvolací soud
vyhověl návrhu žalobce a připustil proti svému rozsudku dovolání ohledně
otázky, jež je formulována ve výroku rozsudku, neboť má za to, že jde o otázku
zásadního právního významu. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ, které vždy
zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani
dovolatelem namítány.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci
uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci
odvolacím soudem ( § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ), včetně věcného vymezení tohoto
dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta prvá OSŘ). Věcné vymezení dovolacích
důvodů se shoduje s vymezením otázek zásadního právního významu, uvedených ve
výroku rozsudku odvolacího soudu.
Právní závěr soudu není správný, jestliže soud aplikoval na daný právní
vztah právní předpis, který takový právní vztah neupravuje, nebo správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil. V daném případě dle názoru dovolacího
soudu k takové nesprávnosti při právním posouzení věci odvolacím soudem došlo,
a to při posouzení účinků restitučního předpisu, tj. zákona o půdě, ve vztahu
k nárokům podle občanského zákoníku.
Judikatura soudů zaujala k posouzení otázky, již učinil odvolací soud
otázkou zásadního právního významu, již dříve rozporná stanoviska. Např. v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2000, sp.zn. 23 Cdo 311/98, se uvádí: „ Z
povahy restitučních předpisů jako zákonů zvláštních vyplývá, že nároky jimi
upravené nelze řešit jinak než podle jejich ustanovení ve smyslu obecné zásady
o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li
restituční předpis coby lex specialis určité podmínky a postup pro uplatnění
nároku, nemohou být proto ignorovány. To znamená, že hledat řešení v obecném
právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu § 126 (dříve §
132) občanského zákoníku, nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo
právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně
zvláštním. Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době
od 25.2.1948 do 1.1.1990 státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván
restitučním zákonem\". Nejvyšší soud dále uzavřel, že postup obnovy
vlastnického práva je upraven restitučním zákonem coby zvláštním předpisem, a
nemůže být obcházen dovoláním se postupu podle obecného předpisu již proto, že
použitím obecného právního předpisu při ignoranci zvláštní právní úpravy by
nežádoucně došlo ke vzniku konkurenčních, vedle sebe stojících vlastnických
práv k týmž věcem.
Odlišné stanovisko k posuzované otázce zaujal Krajský soud v Hradci
Králové v rozsudku ze dne 13.1.1998 sp.zn. 17 Co 534/97, v němž se uvádí „...
jestliže žalující i zůstavitelka mohly i v tzv. rozhodném období uplatnit
vlastnické právo k nemovitostem bez restitučních zákonů, nelze připustit, aby
restituční předpisy absolutně vyloučily možnost použití např. občanského
zákoníku (§ 126 Obč. zák.). Lex specialis má sice přednost, avšak pokud lex
generalis umožňuje upravit žalobní petit jiným způsobem, nelze v takovém
případě vyloučit aplikaci obecně právní úpravy. V opačném případě by totiž
restituční zákon odňal právní ochranu někomu, kdo tuto ochranu dříve měl, čímž
by nastolil křivdu další.
Dovolací soud ve své konstantní judikatuře zastává názor, že přechodem
věci na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě se nemusí ve všech
případech rozumět přechod vlastnického práva; zákon o půdě totiž v tomto
ustanovení nepoužívá dikce, že přešlo vlastnictví nebo vlastnické právo
původního vlastníka na stát nebo právnickou osobu, ale že přešla věc
(nemovitost). Tak např. v rozsudku ze dne 25.3.1997, sp.zn. 2 Cdon 1177/96
vyslovil dovolací soud názor, že pro posouzení, zda má být použito v dané věci
zákona o půdě, není rozhodující, zda na stát nebo právnickou osobu přešlo
vlastnické právo k nemovitosti, nebo došlo k jejímu přechodu na stát nebo
právnickou osobu cestou faktického odnětí.
Podobný závěr k předmětné otázce vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
27.10.1998, sp.zn. 28 Cdo 49/98, když vyslovil, že zákon o půdě neupravuje
zánik vlastnického práva fyzických osob k nemovitostem. Možnost navrhnout
vydání věci, s níž disponoval stát bez právního důvodu, podle tohoto ustanovení
nezbavuje vlastníka práva domáhat se svých nároků podle občanského zákoníku.
Při převzetí věci bez právního důvodu stát nenabýval vlastnické právo k
převzaté věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.8.1997 sp.zn. 2
Cdon 117/96). Zákon o půdě v ustanovení § 6 nehovoří o přechodu vlastnického
práva na stát nebo na právnickou osobu, ale o přechodu věci, jež přešla na stát
bez právního důvodu (tím, že stát s ní neoprávněně disponoval), a proto nelze
odepřít právo domáhat se i ochrany vlastnického práva. Převzetím nemovitosti
bez právního důvodu (§ 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě), nenabyl stát v
rozhodném období vlastnického práva k nemovitosti, vlastníku nemovitosti však
byla odňata možnost nemovitost držet, užívat ji a požívat její plody a užitky
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.9.1998, sp.zn. 3 Cdon 1202/96). V
rozsudku ze dne 3.5.2001, sp.zn. 22 Cdo 2163/2000, Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že pokud žalobce nepozbyl vlastnictví k nemovitostem ke dni nabytí
účinnosti restitučních předpisů, nelze ze skutečnosti, že nadále mohl k věci
uplatnit i restituční nárok, dovozovat, že pozbyl vlastnictví a že nadále
nemůže uplatnit právo na ochranu vlastnictví podle § 126 odst. 1 obč. zák.
Jestliže tedy v daném případě stát převzal předmětnou nemovitost bez právního
důvodu, jak dovodil odvolací soud, pak, podle názoru dovolacího soudu, tato
okolnost nevylučuje, aby se žalobce domáhal svých práv podle ustanovení
občanského zákoníku. Toto stanovisko nezpochybňuje právní závěry obsažené v
rozsudku prvně jmenovaném - rovněž dovolací soud považuje za nesporné, že
nároky upravené restitučními předpisy nelze řešit jinak než podle těchto
předpisů, v dané věci však nejde o nárok restituční.
Náprava vlastnických vztahů k zemědělským nemovitostem vyjadřuje
snahu o zmírnění následků některých majetkových křivd vzniklých po únoru roku
1948; podstata posuzované problematiky spočívá tedy na vyjasnění poměru mezi
realizací práv oprávněných osob a ochranou vlastnických práv danou obecnými
ustanoveními občanského zákoníku. Restituční zákony upravují specifické vztahy,
vzniklé dřívějšími křivdami, nevyjadřují však a nesledují porušování
existujících vlastnických práv.( Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
25.3.1999 sp.zn. Pl. ÚS 22/98, ve znění opravného usnesení ze dne 20.5.1999).
Restituční předpisy tedy byly vydány nikoli za tím účelem, aby způsobily zánik
vlastnického práva oprávněných osob. Rovněž v nálezu ze dne 21.12.1998,
sp.zn. IV.ÚS 403/98, uveřejněném pod č. 156 ve svazku 12 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud vyslovil, že došlo-li k zabrání
majetku státem bez právního důvodu, stěžovatelka nepozbyla svůj vlastnický
podíl k předmětným nemovitostem, a nebránilo nic tomu, aby se svého nároku
domáhala žalobou, opírající se o obecné předpisy občanskoprávní, jinými slovy
že existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě
postup podle obecného právního předpisu.
Dovolací soud v předmětné věci zastává stanovisko, podle něhož v případě, že
zemědělská nemovitost byla převzata státem nebo právnickou osobou bez právního
důvodu, je žalobce oprávněn domáhat se svého nároku jak jeho uplatněním podle
zákona o půdě, tj. návrhem na vydání věci, tak i uplatněním příslušného
nástroje ochrany vlastnického práva podle obecného právního předpisu
(občanského zákoníku). Úspěch v příslušném řízení ovšem závisí na tom, zda a
jak odpovídají skutkové okolnosti případu úpravě práv a povinností dle
příslušných předpisů. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v posuzovaném
případě žalobci nic nebrání v tom, aby se u soudu domáhal práv směřujících k
ochraně jeho tvrzeného vlastnického práva podle občanského zákoníku.
V otázce naléhavého právního zájmu na určovací žalobě konstantní judikatura
soudů, ve shodě s právní naukou, stojí na stanovisku, že o naléhavý právní
zájem může jít zásadně jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že
právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se
jeho právní postavení stalo nejistým. V daném případě při posouzení otázky
naléhavého právního zájmu dovolací soud přisvědčil argumentům žalobce, podle
nichž rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví pozemků podle zákona o půdě
nemůže být při projednávání občanskoprávní žaloby v otázce vlastnictví pozemků
závazné, protože neřeší vlastnictví pozemků podle principů a podmínek
občanskoprávní žaloby. Rozhoduje totiž o tom, zda nemovitost bude vydána
oprávněné osobě, (i když ve většině případů tím nově zakládá oprávněné osobě
vlastnické právo). Nelze tedy z existence správního rozhodnutí, vydaného
pozemkovým úřadem, dovozovat, že by žalobce neměl naléhavý právní zájem na
určení vlastnictví postupem podle občanského zákoníku.
Na základě shora uvedených úvah dovolací soud shledal, že právní závěry
odvolacího soudu i soudu prvního stupně nebyly správné, pokud uzavřely, že
žalobce nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu § 80 písm. c)
OSŘ o určení vlastnictví k pozemkům, neboť o vlastnictví právních předchůdců
žalobce bylo již pravomocně rozhodnuto ve správním řízení pozemkovým úřadem
podle zákona o půdě, a protože uplatnění restitučního řízení je upraveno tímto
speciálním předpisem, nemohl žalobce svůj nárok uplatnit jinak než podle tohoto
zákona. Rozsudky obou soudů byly proto zrušeny podle ustanovení § 243b odst.1
věta za středníkem OSŘ a podle ustanovení § 243b odst. 2 OSŘ byla věc vrácena k
dalšímu řízení soudu prvního stupně. V dalším řízení jsou soudy vázány právním
názorem dovolacího soudu a rozhodnou nově o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu