22 Cdo 1480/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. R., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 4, proti žalované B. R., zastoupené JUDr. Tomášem Markem, advokátem se
sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 1400/29, o určení, že nemovitosti jsou součástí
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C
61/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 17 Co 248/2013-74, takto:
Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 237f odst. 3 občanského soudního řádu):
Žalobce se domáhá určení, že nemovitosti náleží do společného jmění manželů. U
jednání konaného 15. 5. 2012 namítla žalovaná místní nepříslušnost Obvodního
soudu pro Prahu 10; tento soud usnesením ze dne 15. května 2012, č. j. 12 C
102/2011-24, námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanou zamítl. Uvedené
usnesení k odvolání žalované usnesením ze dne 25. února 2012, č. j. 17 Co
359/2012-43 Městský soud v Praze zrušil. Obvodní soud pro Prahu 10 znovu
rozhodl o námitce žalované usnesením ze dne 11. dubna 2013, č. j. 12 C
102/2011-48, ve kterém vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní
moci uvedeného usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Jihlavě jako
soudu místně příslušnému (§ 84 a § 85 odst. 1 občanského soudního řádu – „o. s. ř.“). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze
dne 27. listopadu 2013, č. j. 17 Co 248/2013-74, potvrdil usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 10. Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a o. s. ř. Žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně právně vyřešil otázku procesního
práva. Otázku místní příslušnosti posoudil v rozporu s § 105 odst. 1 a 4 o. s. ř., neboť žalovaná neuplatnila námitku nedostatku místní příslušnosti Obvodního
soudu pro Prahu 10 včas. Žalobce dále namítá nesprávná skutková zjištění
odvolacího soudu, která však nejsou přípustným dovolacím důvodem. Obsah usnesení soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Nejvyšší soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a vyšel tak ze znění tohoto
procesního předpisu účinného do 31. 12. 2013. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V dané věci nebyly podmínky tohoto
ustanovení naplněny. Z obsahu spisu okresního soudu v Jihlavě sp.
zn. 8 C 61/2014 dovolací soud
zjistil, že odvolací soud rozhodoval o odvolání žalobce (čl. 49) proti usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. dubna 2013, č. j. 12 C 102/2011-48, ve
kterém žalobce namítal nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně
týkající se bydliště žalované ke dni podání žaloby a nesprávné právní
posouzení, neboť soud nepostupoval podle § 85 odst. 1 poslední věty o. s. ř. V
odvolání nenamítal nesprávné právní posouzení námitky žalované o nedostatku
místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 z hlediska § 105 odst. 1 a 4
o. s. ř. Vhledem k tomu, že žalobce se přezkoumání rozhodnutí soudu prvního
stupně ve vztahu k posouzení dané otázky podle § 105 o. s. ř. nedomáhal a soud
prvního stupně o toto ustanovení své rozhodnutí neopřel, odvolací soud
posuzoval správnost rozhodnutí soudu prvního stupně v mezích odvolání. Pokud
tuto otázku nesprávného právního posouzení ve vztahu k § 105 odst. 1 a 4 o. s. ř. předložil žalobce k přezkumu až ve svém dovolání proti usnesení odvolacího
soudu, nezakládá se tím přípustnost dovolání. K tomu viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, Soubor civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7484, podle kterého platí, že i
když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z
důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud
se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud
prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť
odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe, Nejvyšší soud dovolání podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. června 2014