22 Cdo 1503/2020-210
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Zemědělského obchodního družstva Hořice, se sídlem v Hořicích 66,
IČO: 00111228, zastoupeného JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, Ph.D., advokátem se
sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, proti žalované G. K., se sídlem v XY, IČO:
XY, zastoupené Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Plzeňská 2095/150, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v
Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 133/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. ledna
2020, č. j. 15 Co 387/2019-165, ve znění opravného usnesení ze dne 17. března
2020, č. j. 15 Co 387/2019-177, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23.
ledna 2020, č. j. 15 Co 387/2019-165, ve znění opravného usnesení ze dne 17.
března 2020, č. j. 15 Co 387/2019-177, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově
ze dne 16. září 2019, č. j. 5 C 133/2019-103, se ruší a věc se vrací Okresnímu
soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 C 133/2019-103, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal
nahrazení projevu vůle žalované k uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem měly
být pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. st. XY a parc. č. st. XY zapsané
na LV č. XY pro obec a k. ú. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu,
Katastrálním pracovištěm XY (dále také „předmětné pozemky“) – (výrok I), a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobce se domáhal vydání rozsudku, kterým by soud nahradil projev vůle
žalované uzavřít s žalobcem kupní smlouvu ohledně předmětných pozemků. V žalobě
uvedl, že žalovaná je výlučnou vlastnicí předmětných pozemků a že na nich stojí
stavby ve vlastnictví žalobce, které nejsou součástí pozemků (silážní žlab,
jímka na silážní trávy, zemědělská stavba bez č. p./č. e. a vodárna –
odvzdušnění odvodnění přípojky). Předmětné pozemky vložil do žalované J. F. –
právní předchůdce žalované a její jediný společník a jednatel – na základě
notářského zápisu sepsaného dne 13. 9. 2018 pod sp. zn. NZ 134/2018, N 156/2018
notářkou JUDr. Alenou Klocovou jako nepeněžitý vklad. Soud prvního stupně uvedl, že § 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, pouze stanoví existenci předkupního práva jako práva zákonného, ovšem
na základě jakých pravidel má být realizováno, již nijak blíže neuvádí a ani
neodkazuje na jiné ustanovení občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že je při
realizaci předkupního práva podle § 3056 odst. 1 občanského zákoníku nutno
analogicky vyjít z ustanovení občanského zákoníku, která upravují zákonné
předkupní právo, tedy z § 1124 občanského zákoníku, neboť smyslem obou
ustanovení je docílení jediného vlastnictví k nemovité věci. Vzhledem k tomu
uzavřel, že předkupní právo podle § 3056 odst. 1 občanského zákoníku nemohlo
být využito, pokud byl převod realizován mezi osobami blízkými, jak stanovuje §
1124 občanského zákoníku. S ohledem na to, že J. F. žalovanou jako společnost s
ručením omezeným založil, je od jejího vzniku jejím jediným společníkem a
jednatelem, po celou dobu jedinou osobou tuto společnost ovládající, přičemž
předmětem podnikání žalované je zemědělská výroba, tedy svým charakterem
činnost, která jako výrobní prostředek potřebuje pozemky, je podle soudu mezi
žalovanou a J. F. takový blízký poměr, který je i podle § 22 odst. 1 občanského
zákoníku nutno hodnotit jako vztah mezi osobami blízkými. Za této situace soud
považoval vklad do žalované provedený J. F. za vklad realizovaný mezi osobami
blízkými a z tohoto důvodu nebylo možné ve smyslu § 1124 odst. 1 a § 3056 odst. 1 občanského zákoníku předkupní právo vlastníkem staveb realizovat. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále
jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 15 Co 387/2019-165, ve
znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2020, č. j. 15 Co 387/2019-177, rozsudek
soudu prvního stupně v části výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba domáhající se
nahrazení projevu vůle žalované k uzavření kupní smlouvy ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú.
XY, zrušil a řízení v této části zastavil (výrok I), ve zbylé
části výrok I potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Odvolací soud se v prvé řadě vypořádal s procesní námitkou žalobce o tom, že
soud prvního stupně nerozhodl o změně žaloby, kterou před vyhlášením rozsudku
navrhl. Žalobcův návrh, že „nadále nežádá převedení vlastnického práva k
pozemku s parc. č. XY v k. ú. XY“, posoudil odvolací soud jako návrh na
částečné zpětvzetí žaloby a tuto vadu sám napravil tak, že rozhodnutí soudu
prvního stupně v navrhovaném rozsahu zrušil a řízení zastavil. Dále odvolací soud identifikoval dva okruhy otázek k vyřešení. Tu první, tj. zda je vztah mezi žalovanou obchodní společností a jejím společníkem vztahem
obdobným vztahu mezi osobami blízkými, vyřešil soud prvního stupně v souladu s
aktuální judikaturou a žalobce tento závěr ani nerozporoval. Předmětem sporu
mezi stranami naopak bylo řešení druhé otázky, tedy zda má skutečnost, že vklad
předmětných pozemků do majetku žalované představuje převod mezi osobami
blízkými za následek, že žalobce nemůže uplatňovat předkupní právo podle § 3056
odst. 1 občanského zákoníku. Vyšel z toho, že zákonné předkupní právo
spoluvlastníků podle § 1124 občanského zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 2018
bylo omezeno pouze na určité případy v závislosti na způsobu jeho vzniku,
nicméně jednoznačně platilo, že výjimku z něj představuje jakýkoliv – tedy
úplatný i bezúplatný – převod na osobu blízkou a že stejná výjimka platí i pro
ostatní případy zákonného předkupního práva; to znamená včetně práva podle §
3056 občanského zákoníku. Podle odvolacího soudu nebylo žádného důvodu pro
výklad, že při úplatném převodu na osobu blízkou spoluvlastníci předkupní právo
nemají, zatímco při bezúplatném ano. S účinností od 1. 1. 2018 byl § 1124
občanského zákoníku novelizován zákonem č. 460/2016 Sb.; předkupní právo
spoluvlastníka bylo rozšířeno na všechny případy spoluvlastnictví bez ohledu na
způsob jeho vzniku, přičemž výjimka pro převody na osoby blízké zůstala
zachována. Odvolací soud zvažoval, jaký význam mělo vypuštění druhé věty § 1124
odst. 2 občanského zákoníku, která výslovně rozšiřovala použití úpravy
předkupního práva spoluvlastníka i na další případy zákonného předkupního
práva. K vypuštění této věty došlo na základě poslaneckého pozměňovacího
návrhu, takže z důvodové zprávy k zákonu č. 460/2016 Sb. nelze účel uvedené
změny zjistit, a důvody neplynou ani z obsahu parlamentní diskuse. Proto vyšel
z komentářové literatury, podle níž se jedná o legislativní chybu a i v
současné době lze § 1124 odst. 2 občanského zákoníku použít analogicky i na
další případy zákonného předkupního práva (srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran,
V. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 3254). Z toho dovodil, že i nadále platí pro předkupní právo podle § 3056
výjimka v případě převodu na osobu blízkou, a to nejen při bezúplatném převodu,
ale i při převodu úplatném; za této situace nebylo třeba řešit, zda je
nepeněžitý vklad do společnosti převodem úplatným či nikoli.
Odvolací soud
považoval tento výklad za správný a logický též proto, že veškeré právní
instituty omezující vlastnické právo je nutno vykládat restriktivně a že ani
zájem na sjednocení režimu vlastnictví stavby a pozemku, což je smyslem
ustanovení § 3056 občanského zákoníku, nemůže převážit nad právem vlastníka
svobodně převádět předmět svého vlastnictví v rámci okruhu svých blízkých osob. Při aplikaci § 3056 je proto podle něj na místě analogické použití § 1124
občanského zákoníku, nikoli však jako ustanovení upravujícího způsob realizace
předkupního práva, nýbrž jako ustanovení omezujícího jinak obecně formulovanou
právní úpravu. Proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když
uzavřel, že vzhledem k povaze vkladu předmětných pozemků do majetku žalované
jako převodu na osobu blízkou žalobci nesvědčí k těmto pozemkům předkupní právo
a z tohoto důvodu žalobu zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolací soud podle
žalobce nesprávně posoudil jeho podání ze dne 12. 9. 2019 výslovně označené
„Změna žaloby“ jako zpětvzetí podle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád. Soud prvního stupně zatížil řízení procesní vadou, jestliže se nevypořádal
s žalobcovým návrhem na změnu žaloby. Odvolací soud následně nesprávně posoudil
podání žalobce nikoliv jako návrh na změnu žaloby, ale jako částečné zpětvzetí
návrhu. Takový postup považuje žalobce za nesprávný, neboť v žalobě na
nahrazení projevu vůle je součástí žalobního petitu návrh právního jednání, u
kterého má být projev vůle nahrazen. Změny žalobního petitu tak nelze v řízení
o nahrazení projevu vůle dosáhnout jinak než postupem podle § 95 občanského
soudního řádu, byť by změna spočívala ve zmenšení požadovaného nároku. Napadené
rozhodnutí je podle něj v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž
„vada řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně v řízení jednal a
meritorně rozhodl o změně žaloby, aniž se předtím vyslovil o návrhu na změnu
žaloby, nemůže být zhojena v odvolacím řízení“ (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2532/2015). Dále žalobce jako otázku neřešenou uvádí nesprávnou
aplikaci § 3056 občanského zákoníku, neboť odvolací soud zcela nelogicky
vztáhnul § 1124 odst. 2 větu druhou občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2017 na institut blízké osoby uvedený toliko v § 1124 odst. 1 občanského
zákoníku, resp. na institut zákonného předkupního práva en bloc. Za použití
gramatického, logického i teleologického výkladu však podle žalobce nelze dojít
k jinému závěru, než že druhá věta odst. 2 se vztahuje toliko k větě první
tohoto odstavce. Použití analogie legis je podle žalobce podmíněno tím, že
nelze právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení. Je přesvědčen,
že posuzovaný případ lze bez dalšího rozhodnout na základě výslovných
ustanovení, a sice § 3056 odst. 1 ve spojení s § 2140 a násl. občanského
zákoníku, pro využití analogie tedy absentuje nezbytná mezera v zákoně. Výklad
§ 1124 občanského zákoníku – nadto již ve zrušeném znění – podle něj nemůže
převážit nad zcela jasně formulovaným § 3056 občanského zákoníku; žádný odkaz
na pojem osoby blízké neobsahuje. Nepochybným záměrem zákonodárce bylo řešit do
budoucna kolizi vzniklou znovuzavedením principu superficies solo cedit do
českého právního řádu v situaci, v níž se ve vztahu k vlastnickému právu k
pozemkům a stavbám na nich zřízeným uplatňoval po dobu 63 let přesně opačný
princip. V případě § 3056 odst. 1 občanského zákoníku je zjevně dán zájem
zákonodárce na sjednocení vlastnického práva vlastníka pozemku a vlastníka
stavby stojící na tomto pozemku, která je samostatnou nemovitou věcí, před
možnou ingerencí osob blízkých, která nastíněný problém, který se zákonodárce
snaží přechodným ustanovením vyřešit, nijak neřeší. Chtěl-li by zákonodárce i v
tomto případě stanovit zákonnou výluku z předkupního práva pro osoby blízké,
jistě by tak učinil výslovně.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu
řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) –
(srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017. Vzhledem k tomu, že k převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům došlo po
1. 1. 2018, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, ve znění po novele provedené zákonem č. 460/2016 Sb., kterým se mění
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony (dále také
„o. z.“) – [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo
2252/2015 (publikované v časopise Soudní rozhledy, č. 6, 2016, str. 197)]. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí nalézacích soudů je založeno na řešení otázky, zda převod
vlastnického práva k pozemkům na osoby blízké vylučuje předkupní právo
vlastníka stavby založené § 3056 odst. 1 o. z. Protože řešení této otázky bylo pro rozhodnutí v dané věci zásadní, závěry
přijaté soudy dovolatel napadá a jde o otázku, která dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyla vyřešena, je dovolání přípustné a je i důvodné. Podle § 3056 odst. 1 o. z. vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která
není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí
pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a
vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo vlastníka pozemku
se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvím
nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupní právo se
nepřihlíží. Byť je pro rozhodnutí ve věci rozhodná úprava obsažená v o. z. s účinností od
1. 1. 2018, pro řešení naznačené právní otázky je nutné zohlednit legislativní
vývoj § 1124, jehož analogickou aplikaci pro účely § 3056 o. z. soudy dovodily. Podle § 1124 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 460/2016 Sb., bylo-li spoluvlastnictví založeno
pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci
nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit, a převádí-li některý ze
spoluvlastníků svůj podíl, mají ostatní spoluvlastníci k podílu po dobu šesti
měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví předkupní právo, ledaže spoluvlastník
podíl převádí jinému spoluvlastníku nebo svému manželu, sourozenci nebo
příbuznému v řadě přímé. Neujednají-li si spoluvlastníci, jak předkupní právo
vykonají, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů. Předkupní
právo mají spoluvlastníci i v případě, že některý ze spoluvlastníků převádí
podíl bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci právo podíl vykoupit za obvyklou
cenu. To platí i v jiných případech zákonného předkupního práva. Obsahuje-li § 1124 odst. 2 věta druhá úpravu stanovící, že „to platí i v jiných
případech zákonného předkupního práva“, je již ze systematického výkladu
zřejmé, že se tento dovětek přímo váže k předchozí větě odstavce 2, podle které
předkupní právo mají spoluvlastníci i v případě, že některý ze spoluvlastníků
převádí podíl bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci právo podíl vykoupit za
obvyklou cenu. Z uvedeného je nepochybné, že pro jiná zákonná předkupní práva se použije pouze
pravidlo o bezúplatnosti, které je obsaženo v odstavci 2, ale již nikoliv
pravidlo o převodu blízkým osobám, které je obsaženo v odstavci 1. Uvedená koncepce, která vztahuje předkupní právo i na bezúplatné převody, je
ostatně zřetelnou reakcí na dlouhodobou neshodu odborné literatury v poměrech
zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), zda se uplatní předkupní právo i
v případech bezúplatných převodů, a na konečný závěr soudní praxe, která
dospěla k závěru, že předkupní právo se v případě bezúplatných převodů
neuplatní (k tomu srovnej podrobný doktrinální i judikatorní vývoj zmapovaný v
monografii: Králík, M. Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 199–202). Zcela shodnou úpravu pak obsahuje § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 163/2020 Sb., kterým se mění
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, a to s účinností od 1. 7. 2020 (čl. VII zákona č. 163/2020
Sb.). Z uvedeného je zřetelné základní východisko, které na jiná zákonná předkupní
práva než na předkupní právo podílových spoluvlastníků mělo v úmyslu vztáhnout
pouze prvek bezúplatnosti, tedy to, že předkupní právo se uplatní i jde-li o
bezúplatný převod, nikoliv vyloučit předkupní právo v případě převodu věci na
osoby blízké. Podle § 1124 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění po
novele provedené zákonem č. 460/2016 Sb., platí, že převádí-li se
spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo,
ledaže jde o převod osobě blízké. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu
předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.
Odstavec 1 se použije i v případě, že některý ze spoluvlastníků převádí podíl
bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci právo podíl vykoupit za obvyklou cenu. Podle přesvědčení dovolacího soudu ani novelizace provedená zákonem č. 460/2016
Sb. neopodstatňuje závěr, že by předkupní právo v režimu § 3056 odst. 1 o. z. mělo být vyloučeno převodem pozemku (či stavby) na osoby blízké. Tento závěr
odráží již samotný přístup východisek a principů soukromého práva tak, jak byl
v literatuře formulován s tím, že jedním ze základních východisek a principů
občanskoprávní úpravy byl návrat k zásadě superficies solo cedit; u staveb
zřízených před 1. 1. 2014 prostřednictvím zákonného předkupního práva, u
kterého se neuvažovalo o žádném omezení, a to tím spíše, že občanský zákoník
předkupní právo podílových spoluvlastníků upravovat vůbec neměl, neboť
předkupní právo bylo považováno za „prvek, jenž je spoluvlastnictví cizí“ (k
tomu srovnej: Eliáš, K. – Zuklínová, M.: Principy a východiska nového kodexu
soukromého práva, Praha: Linde, 2001, str. 152, 191). O významu předkupního
práva podle § 3056 odst. 1 o. z. ostatně svědčí jeho samotná úprava stanovící,
že k ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupní právo se nepřihlíží (§
3056 odst. 1 věta třetí o. z.). V případě, že po novele provedené zákonem č. 460/2016 Sb. by platilo
východisko, že úprava § 1124 stále dopadá i na jiné případy zákonného
předkupního práva, než jenom předkupní právo podílových spoluvlastníků, jak
uvažoval odvolací soud (byť tato otázka nebyla předmětem dovolacího přezkumu),
šlo by opětovně o dosah toliko na bezúplatné převody, nikoliv na omezení
předkupního práva v případě převodu na osobu blízkou. Závěr o omezení předkupního práva podle § 3056 odst. 1 o. z. prostřednictvím
převodu na osobou blízkou per analogiam § 1124 se neobjevil ani v odborné
literatuře [k tomu srovnej např. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná
práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1235–
1236, Švestka, J. – Dvořák, J. – Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters
Kluwer, a. s., 2014, str. 1395, Petrov, J. – Výtisk, M. – Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 3254–
3255]. Účelem předkupního práva podle § 3056 o. z. je dosáhnout vlastnické jednoty a
spojení stavby s pozemkem formou naplnění tzv. superficiální zásady, kterou
zákon v obecné podobě pro stavby zřízené po 1. 1. 2014 obecně normuje v § 506. Účel předkupního práva obsažený v § 1124 o. z. je odlišný, neboť má směřovat
jednak ke scelování vlastnictví, a tím ke snižování, resp. odklizení rizika
sporů o správu společné věci, a jednak má spoluvlastníkům poskytnout nástroj,
aby zabránili nabytí spoluvlastnického podílu osobou, která doposud ve
spoluvlastnickém vztahu nevystupovala a u níž nelze vyloučit zvýšené riziko
vzniku sporů s dosavadními spoluvlastníky; má tak jít o preventivní nástroj
před vznikem sporů. Současně se z této skupiny vyjímají osoby blízké převodci,
u nichž se obecně předpokládá, že riziko sporů bude nižší (byť tento předpoklad
nemusí být vždy naplněn).
Zcela shodným způsobem bylo koncepčně pojímáno i
předkupní právo podílových spoluvlastníků zakotvené v § 140 obč. zák. Obdobným
účelem je konstruováno v poměrech o. z. např. předkupní právo k rodinnému
závodu, resp. ke spoluvlastnickému podílu na rodinném závodu ve smyslu § 704 o. z. Tento preventivní účel u předkupního práva podle § 3056 odst. 1 o. z. dán není,
neboť jeho cílem je prosazení vlastnické jednoty pozemku a stavby formou
superficiální zásady. Takové pojetí předkupního práva zná občanský zákoník také
např. u předkupního práva založeného v poměrech práva stavby ve smyslu § 1254
odst. 1 o. z. U těchto předkupních práv pak odpadá potřeba řešení problémů
spojených s podílovým spoluvlastnictvím a vícečetnou vlastnickou strukturou u
jedné věci, proto není rozšiřování pravidla obsaženého v § 1124 odst. 1 o. z. na místě prostřednictvím analogie na jiná zákonná předkupní práva. Jinak řečeno, výjimka pro převod blízkým osobám má prostor pouze tam, kde je
konstruována právě jako výjimka z pravidla, jehož primárním účelem je zabránění
vstupu do právního vztahu třetím osobám. Tento předpoklad u předkupního práva
podle § 3056 odst. 1 o. z. schází. Platí proto, že předkupní právo podle § 3056
odst. 1 o. z. není vyloučeno jen samotnou skutečností, že dochází k převodu
pozemku nebo stavby (v daném případě pozemků) na osoby převodci blízké. Takové pojetí a takový závěr je ostatně i ve shodě s chápáním předkupního práva
podílových spoluvlastníků ve smyslu § 1124 odst. 1 o. z. v odborné literatuře,
podle kterého zákonodárce novelou provedenou zákonem č. 460/2016 Sb. oproti
režimu § 1124 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění před
novelou č. 460/2016 Sb., sice značně rozšířil rozsah předkupního práva, nicméně
to nic nemění na tom, že jde o ius singulare, které nesleduje žádný imanentní
princip či účel vlastní soukromému právu či spoluvlastnictví obecně, a u něhož
proto zásadně není namístě ani extenzivní výklad ani analogická aplikace na
jiné než výslovně stanovené případy (k tomu srovnej: Petrov, J. – Výtisk, M. –
Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2019, str. 1207). S tímto závěrem je koncepčně ve shodě také úprava, kterou ve
vztahu k předkupnímu právu přijal zákonodárce novelou provedenou zákonem č. 163/2020 Sb. s účinností k 1. 7. 2020 a která je zcela shodná s úpravou účinnou
od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2017 (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 460/2016 Sb.). Jelikož rozsudky soudů nižších stupňů ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Zrušení rozsudku odvolacího soudu i ve výroku I, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně v odstavci I v části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba
domáhající se nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy
ohledně pozemku parc. č. XY v kat.
území XY, zrušen a v tomto rozsahu bylo
řízení zastaveno, odráží úvahu dovolacího soudu, jejímž prostřednictvím se
neztotožnil s názorem odvolacího soudu ohledně obsahu podání žalobce ze dne 12. 9. 2019, které bylo označeno jako změna žaloby, nicméně toto podání posoudil
odvolací soud jako částečné zpětvzetí žaloby. Podle § 95 odst. 1, 2 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se
souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním
účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž
ke změně došlo. Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního
řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě
pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení. Žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně domáhal nahrazení projevu
vůle žalovaného s uzavřením kupní smlouvy, jejíž znění bylo přesně
konkretizováno v návrhu rozsudečného výroku, a která obsahovala čtyři pozemky s
celkovou částkou kupní ceny 120 797,- Kč. Jestliže se pak podáním ze dne 12. 9. 2019 domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného k jiné kupní smlouvě, odlišné
tím, že ve vztahu k jednomu z těchto pozemků již původní žalobní návrh
neuplatnil a současně upravil také částku kupní ceny, nejde podle přesvědčení
dovolacího soudu o částečné zpětvzetí žaloby ve smyslu § 96 odst. 1 o. s. ř.,
ale o změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., neboť se domáhal nahrazení projevu
vůle k jiné kupní smlouvě, než ke které uplatnil nárok původní žalobou. Na
žalobní požadavek je nutno nahlížet jako na celek, tj. na požadavek na
nahrazení projevu vůle k navržené kupní smlouvě; změny v této kupní smlouvě
týkající se předmětu koupě a kupní ceny a z toho vyplývající procesní návrh pak
představují změnu žaloby. Jestliže pak odvolací soud posoudil uvedené podání žalobce jako částečně
zpětvzetí žaloby a řízení ohledně pozemku parc. č. XY zastavil poté, co ve
vztahu k požadavku na nahrazení projevu vůle žalovaného k tomuto pozemku
rozsudek soudu prvního stupně zrušil, zatížil řízení vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud přihlédl,
vzhledem k přípustnému dovolání, ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Na soudu prvního stupně proto bude, aby nejprve rozhodl postupem podle § 95 o. s. ř. o navržené změně žaloby a následně rozhodl ve věci samé o nároku žalobce,
přičemž v dané věci jsou soudy vysloveným právním názorem dovolacího soudu
vázány (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení
s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu