U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně Krijcos CS, a. s., se sídlem ve Všenorech, K. Mašity 409, IČO:
49824210, zastoupeného Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem ve Všenorech, K.
Mašity 409, proti žalovaným 1) M. H., 2) L. H., oběma zastoupeným JUDr.
Miroslavem Černým, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Balbínova
224/3, o vyklizení pozemků a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 5 C 181/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015, č. j. 32 Co 233/2014-247, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha–západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
února 2014, č. j. 5 C 181/2012-183, ve znění opravného usnesení soudu ze dne
17. června 2014, č. j. 5 C 1818/2012-215, ve výroku I. uložil žalovaným
povinnost společně a nerozdílně vyklidit pozemky parc. č. 2887 a parc. č. 2888
v katastrálním území a obci D., zapsané na LV č. 10001 u Katastrálního úřadu
pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha západ (dále jen ,,předmětné
pozemky“), a předat je vyklizené žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku.
Ve výroku II. uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně odstranit stavbu
včetně příslušenství, nacházející se na pozemku parc. č. 2888 v katastrálním
území a obci D., zapsané na LV č. 290 u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, Katastrální pracoviště Praha–západ, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 26. ledna 2015, č. j. 32 Co 233/2014-247, výrok I. a II. rozsudku soudu
prvního stupně změnil tak, že lhůtu k vyklizení pozemků a odstranění stavby
stanovil na 18 měsíců, v ostatním výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
spatřují v naplnění důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 občanského
soudního řádu a důvodnost dovolání v nesprávném právním posouzení věci
odvolacím soudem.
Dovolatelé uvedli, že prokázali ,,pravomocnými správními rozhodnutími“, že mají
právní důvod k tomu, aby omezili vlastnické právo vlastníka pozemku. Uvedli, že
stavba vznikla v době, kdy žádná nájemní smlouva neexistovala a byla budována s
vědomím a souhlasem tehdejšího vlastníka. Vlastník stavby stavěl v přesvědčení,
že mu náleží právo osobního užívání pozemku. Poukázali znovu na to, že
předchozí vlastník pozemku se stavbou souhlasil, přičemž příslušný stavební
úřad jeho souhlas ,,převzal“ a povolil užívání stavby jako trvalé.
Dovolatelé upozornili, že od 1. ledna 2014 je v účinnosti § 3056 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen ,,o. z.“), přičemž odvolací soud
pochybil, pokud vztah vlastníka pozemku a vlastníka stavby neposuzoval podle
tohoto ustanovení.
Ve vztahu k nájemní smlouvě, která byla mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem
stavby uzavřena, dovolatelé namítli, že se nevztahuje na předmětnou stavbu,
řeší jen užívání pozemku ,,pro účely individuální rekreace“. Dovolatelé vychází
z toho, že po uzavření nájemní smlouvy k individuální rekreaci se strany
dohodly na užívání pozemků ke zřízení trvalé stavby, a to se souhlasem
vlastníka pozemku ve stavebním řízení. Stavebník zřídil stavby se souhlasem
vlastníka ve stavebním řízení bez nějaké zvláštní dohody k dočasnému užívání.
Dovolatelé rovněž naznačili, že vlastnické právo k pozemku nabyli vydržením.
Předmětné pozemky navíc nelze užívat ,,bez podstatného ztížení užívání stavby a
k užívání staveb je nutné užívat i pozemek parc. č. 2887“. Pro řešení věci je
třeba aplikovat ustanovení části první hlavy I. o. z., konkrétně ustanovení §
2, 6 a 10 o. z. Žalobkyně těží z protiprávního stavu, na kterém se podílela
tím, že na sebe převedla pozemky, na kterých byly stavby povolené jako trvalé.
Jednání právního předchůdce žalobkyně (obce D.) spočívající v prodeji
předmětných pozemků jinému subjektu (žalobkyni) lze považovat za rozporné s
dobrými mravy. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ani vedlejší účastník na straně žalobkyně se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří
obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. ledna 2015 a
dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolání a rozhodl o něm
dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014
(dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno,
kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o
kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací
praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013
(uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na
www.nsoud.cz)].
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatelé řádně
nevymezili přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nýbrž toliko odkazují na § 237 o. s. ř., což však k
přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje.
Dovolatelé v dovolání uplatňují nepřípustné dovolací důvody, když sice
namítají, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, ale ve
skutečnosti jejich argumentace rozporuje zjištěný skutkový stav, tak jej
dovodily soudy obou stupňů, neboť soudům vytýkají to, že nevzaly za prokázané
určité skutečnosti, které podle jejich názoru prokázány byly, čímž dospěly k
nesprávným skutkovým zjištěním. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je však jediným
dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.
Odvolací soud dospěl k těmto skutkovým závěrům: Právní předchůdci žalovaných
postavili na pozemku parc. č. 2888 v k. ú. D. stavbu chaty, která byla povolena
stavebním úřadem jako stavba dočasná. K pozemku jim nesvědčilo právo osobního
užívání, neboť nedošlo k registraci smluv o zřízení státním notářstvím.
Následně byla uzavřena mezi vlastníkem pozemku a žalovanými nájemní smlouva,
jejímž předmětem byly pozemky parc. č. 2887 a parc. č. 2888. Nájemní smlouva
byla uzavřena na dobu určitou od 1. ledna 1988 do 31. prosince 1992, přičemž v
průběhu této doby došlo k vybudování stavby kolny. Následně byla sjednána nová
nájemní smlouva na dobu neurčitou od 1. ledna 1993, přičemž doba nájmu byla
smlouvou ze dne 15. července 1995 smluvně změněna tak, že nájem trvá od 1.
července 1995 dalších 10 let (tj. do 30. června 2005) a je určen pro účely
individuální rekreace.
Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelé zaměňují právní titul k pozemku, na
základě kterého je umístěna stavba, a stavební povolení k této stavbě.
Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku,
aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro
klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či
neměl stavební povolení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen ,,Soubor“) pod pořadovým č.
C 2660), a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo
3953/2008, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 8315).
Dovolatelé naznačují, že stavba chaty měla být vybudována na pozemku žalobkyně
se souhlasem jejím, resp. jejích právních předchůdců v době, kdy nájemní
smlouva ještě uzavřena nebyla. I kdyby tomu tak bylo (dovolací soud však
upozorňuje, že k takovému skutkovému zjištění odvolací soud nedospěl),
uzavřením nájemní smlouvy tento občanskoprávní titul zanikl a byl nahrazen
jiným (nájemní smlouvou).
Nejvyšší soud se již zabýval otázkou, zdali je možno časově neomezené právo k
pozemku nahradit právem časově omezeným (typicky nájemní vztah) a naopak. Tato
možnost byla dovolacím soudem dovozena z principu autonomie vůle stran, který
je jedním z vůdčích principů soukromého práva. Z tohoto principu vyplývá nejen
oprávnění účastníků občanskoprávních vztahů dát vzniknout právním vztahům, ale
i oprávnění tyto vztahy měnit, rušit či nahrazovat. Není tak vyloučeno, aby
účastníci řízení nahradili určité právo za právo jiné s odlišným obsahem a
povahou, které může být nahlíženo pro některého účastníka právního vztahu např.
jako méně výhodné [k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil aktuálně např. v
rozsudku ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013, nebo v usnesení ze dne
25. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015 (dostupných na www.nsoud.cz)].
Jestliže došlo k privativní novaci, v jejímž rámci dochází k nahrazení
dosavadního závazku závazkem novým, je zřejmé, že po zániku nového závazku se
nemůže obnovit předchozí právní režim založený právním vztahem, jenž byl zrušen
právě závazkem vyplývajícím z privativní novace. To znamená, že po zániku práv
a povinností vyplývajících z uzavřeného nájemního poměru by se další právní
režim neřídil právním poměrem existujícím před uzavřením nájemních smluv právě
proto, že tento poměr byl nahrazen závazkem novým při současném zrušení
původního právního vztahu. Po zániku nájemního vztahu by tak bylo nutno
vycházet z právního stavu, jenž by nastal po skončení nájemního poměru [k těmto
závěrům se Nejvyšší soud přihlásil aktuálně např. v rozsudku ze dne 30. září
2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 (uveřejněném na www.nsoud.cz)].
Aniž by dovolací soud musel nezbytně posuzovat právní poměry existující při
vybudování stavby, při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ je
zřejmé, že žalovaným svědčilo k předmětným pozemkům toliko právo dočasného
charakteru, které skončením nájmu zaniklo, a žalovaní od tohoto data užívali
pozemek neoprávněně, čímž nepřípustně zasahují do práv žalobkyně.
Pokud jde o kolnu, ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že byla
zřízena v době trvání nájemního vztahu na základě nájemní smlouvy, jedná se
tedy o stavbu – z hlediska občanskoprávního – dočasnou. Občanskoprávním titulem
k umístění kolny je nájemní smlouva; jedná se tedy o titul dočasný, přičemž na
tom nic nemění dovolateli tvrzená skutečnost, že stavba byla povolena a
kolaudována stavebním úřadem jako trvalá (viz shora citovaná judikatura
dovolacího soudu).
Dovolatelé namítají, že dne 15. července 1995 došlo k uzavření nájemní smlouvy,
která se však nevztahovala na stavby, ale na ,,individuální rekreaci“.
Dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se tato námitka měla promítnout – ve
prospěch dovolatelů – do poměrů souzené věci. Naopak jí dovolatelé potvrzují
to, že občanskoprávní titul k umístění staveb v podobě nájemní smlouvy zanikl,
a to ještě před 15. červencem 1995, pokud se nájemní smlouva uzavřená tohoto
dne neměla nadále na stavby vztahovat.
Dovolatelé spatřují pochybení odvolacího soudu v tom, že v řešené věci
neaplikoval § 3056 ,,o. z.“. Tato námitka je natolik obecná, že dovolacímu
soudu neumožňuje jakýkoliv přezkum a není zřejmé, jak by se měla do souzené
věci promítnout. Pokud snad dovolatelé míří na to, že právní předchůdce
žalobkyně měl při prodeji předmětných pozemků nabídnout vlastníkům staveb
(žalovaným) tyto stavby ke koupi, dovolací soud podotýká, že toto ustanovení se
použije pouze na převody učiněné po 1. lednu 2014, tedy po datu účinnosti o. z.
Opačný přístup by znamenal nepřípustnou pravou retroaktivitu (k tomu srovnej
nález Ústavního soudu ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod číslem 13 ve svazku 7, na str. 87). Je zřejmé,
že ustanovení § 3056 o. z. v řešené věci aplikovatelné není, neboť k převodu
vlastnického práva došlo před 1. lednem 2014 (převodní smlouva byla uzavřena
22. října 2012, účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí
nastaly 30. prosince 2012).
Dovolatelé rovněž naznačili, že vlastnické právo k pozemku nabyli vydržením,
nicméně tato námitka nebyla uplatněna – jak sami dovolatelé v dovolání
přiznávají - v řízení před soudy nižších stupňů, a proto se jedná z hlediska
dovolacího řízení o nepřípustnou novotu (srovnej § 241a odst. 6 o. s. ř.).
Pokud dovolatelé uvádí, že ,,předmětné pozemky navíc nelze užívat bez
podstatného ztížení užívání stavby a k užívání staveb je nutné užívat i pozemek
parc. č. 2887“, dovolacímu soudu opět není zřejmé, jak by tato námitka měla
zpochybnit určující závěr odvolacího soudu o tom, že stavby ve vlastnictví
žalovaných jsou stavbami dočasnými a nacházejí se v současné době na pozemcích
žalobkyně již bez právního důvodu.
Jestliže dovolatelé považují za aplikovatelná ustanovení části první hlavy I.
o. z., konkrétně ustanovení § 2, 6 a 10 o. z., je možné jim vzhledem k § 3030
o. z. přisvědčit, nicméně z obsahu dovolání pro obecnost námitky, spočívající v
pouhé citaci těchto ustanovení, nelze vyvodit, jak by se měla promítnout do
souzené věci. Dovolatelé v tomto směru nekonkretizovali konkrétní jednání
žalobkyně (a takové jednání se nepodává ani z obsahu spisu), které by mělo
založit dovolateli tvrzený rozpor s dobrými mravy. Samotný převod předmětných
pozemků z právního předchůdce žalobkyně (obce D.) na žalobkyni zjevně – bez
dalšího – považovat za rozporný s dobrými mravy nelze.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu