22 Cdo 2653/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně JUDr. D. Z., zastoupené Mgr. Bc. Blankou Tůmovou, advokátkou se
sídlem v Jihlavě, Telečská 7, proti žalované E.ON Distribuce, a. s., se sídlem
v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, IČO: 28085400, zastoupené JUDr.
Vojtěchem Augustinem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné
náměstí 2, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn.
5 C 10/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
-pobočka v Jihlavě ze dne 25. dubna 2012, č. j. 54 Co 1136/2011-72, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 25. dubna 2012, č.
j. 54 Co 1136/2011-72, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. srpna
2011, č. j. 5 C 10/2011-47, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 24. srpna
2011, č. j. 5 C 10/2011-47, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost
odstranit stavbu bez č. p./č. e. – způsob využití stavba technického vybavení,
sloužící jako trafostanice (dále též jen „předmětná stavba“), nacházející se na
pozemku parc. č. 2499/2 (dále jen „předmětný pozemek“) v obci a k. ú. J.,
zapsaném na LV č. 5089 u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální
pracoviště v Jihlavě (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované
na nákladech řízení částku 7 920,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k
rukám zástupce žalované (výrok II.). Soud I. stupně dospěl k závěru, že stavbu
nelze považovat za neoprávněnou ve smyslu § 221 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992, neboť v době výstavby trafostanice „nebyl rozdíl mezi vlastníkem pozemku
a vlastníkem stavby, poněvadž obě nemovitosti byly vlastnictvím státu“. Soud I. stupně přitom dospěl k závěru, že právo vybudovat stavbu je právem časově
neomezeným, stavba totiž předcházela uzavření nájemní smlouvy, což brání závěru
o tom, že stavebník zřídil stavbu na základě dohody s vlastníkem pozemku o jeho
dočasném užívání. Stavba byla zřízena bez jakéhokoliv časového omezení a teprve
uzavřením nájemní smlouvy toto právo zaniklo. V takovém případě se vlastník
pozemku nemůže domáhat s úspěchem odstranění stavby, neboť aplikaci ustanovení
§ 126 obč. zák. brání skutečnost, že zásah do vlastnictví právního předchůdce
žalobkyně nebyl zásahem neoprávněným a že právnímu předchůdci žalované svědčil
způsobilý právní důvod pro stavbu. Soud I. stupně nepřisvědčil tvrzení
žalobkyně, že žalovaná uzavřením nájemní smlouvy souhlasila s dočasným užíváním
pozemku, neboť k uzavření nájemní smlouvy došlo teprve po zřízení časově
neomezené stavby a žalovaná neměla prakticky jinou možnost, chtěla-li dát svému
vztahu k pozemku odpovídající právní rámec. Jinak by totiž užívala pozemek bez
právního důvodu a vystavovala se riziku opakovaných žalob vlastníka pozemku na
vydání bezdůvodného obohacení. Na základě odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. dubna 2012, č. j. 54 Co 1136/2011-72,
rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni, aby nahradila
žalované náklady odvolacího řízení ve výši 5 760,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.). Aby podle odvolacího soudu
mohla být vlastnickému právu žalobkyně k pozemku poskytnuta právní ochrana,
muselo by jít o stavbu zřízenou na cizím pozemku na základě časově omezeného
práva. Tak tomu ale v posuzovaném případě není, neboť stavebník byl v době
vzniku stavby oprávněn stavbu zřídit. Stavba byla ve stavebním řízení povolena
a kolaudována a byla postavena bez časového omezení. Vzhledem k tomu jde o
střet dvou navzájem rovnocenných práv, jejichž střet nelze řešit pomocí § 126
obč. zák.
Pozdější změna vlastníků a už vůbec ne uzavření nájemní smlouvy mezi
právními předchůdci účastníků řízení a zánik nájemního vztahu na této situaci
nemohou nic změnit, neboť změny nemohly přeměnit trvalé právo mít na pozemku
stavbu na právo dočasné, jehož zánik by odůvodňoval oprávněnost podané žaloby. Proto nebyl důvod, aby vlastnické právo k pozemku mělo být preferováno před
vlastnickým právem žalované ke stavbě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které shledává
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Otázku
zásadního právního významu spatřuje v posouzení střetu výkonu práv vlastníka
stavby a vlastníka pozemku. Zásadní právní význam má zejména otázka, jaké
skutečnosti jsou rozhodující pro poskytnutí ochrany jednomu vlastnickému právu
před právem druhým (a to za situace, kdy vlastník stavby zneužívá svého
vlastnického práva, užívá stavbu v rozporu s dobrými mravy bez adekvátního
protiplnění vlastníkovi pozemku a bez právního titulu). Žalobkyně je
přesvědčena, že soudy obou stupňů nezohlednily všechny relevantní skutečnosti,
mj. končící životnost stavby, svévolné jednání žalované a skutečnost, že
žalobkyně nemůže pozemek z důvodu jeho využití pro stavbu jinak vůbec využívat
a plně realizovat své vlastnické právo. Odvolací soud se dostatečně nevypořádal
s námitkou uzavření nájemní smlouvy k předmětnému pozemku žalovanou, z níž
vyplývá, že si musela být vědoma, že pozemek užívá bez právního důvodu. Nájem
byl navíc sjednán na dobu neurčitou s tříměsíční výpovědní dobou, tudíž
žalovaná si musela a měla být vědoma, že je možno nájemní vztah kdykoliv
ukončit. Odmítl-li soud argumentaci s tím, že závazkový právní vztah byl
uzavřen až po zřízení stavby jako práva časově neomezeného, není stav v době
zřízení stavby právně relevantní, neboť uzavřením nájemní smlouvy došlo k nové
úpravě vzájemných vztahů. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná s dovoláním nesouhlasí. Žalobkyně opakuje argumenty, s nimiž se soudy
obou stupňů vypořádaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Žalovaná
nesouhlasí s tím, že by její vlastnické právo ke stavbě bylo upřednostněno,
nýbrž soudy toliko respektovaly rovnou ochranu všech forem vlastnictví. Nastalý
konflikt opačných zájmů mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku, na němž
stojí stavba, je pak třeba řešit podle zásad upravujících bezdůvodné obohacení. Podle žalované není pravdou, že by končila životnost stavby. Co se týče nájemní
smlouvy, ta řeší dosud smluvně „neošetřený“ existující vztah, kdy na pozemcích
města Jihlavy byly v minulosti postaveny energetické stavby, nebyla však do
okamžiku uzavření nájemní smlouvy vyřešena otázka vypořádání bezdůvodného
obohacení z titulu užívání pozemků jiného vlastníka vlastníkem energetických
staveb. Uzavření nájemní smlouvy však nemohlo způsobit, že se na stavbu
postavenou na dobu neurčitou bude nadále nahlížet jako na stavbu postavenou na
dobu určitou. Po skončení nájemního vztahu tudíž pokračuje původní právní
režim, kdy je případné náhrady za užívání cizího pozemku pod stavbou nutno
řešit v režimu bezdůvodného obohacení. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací
soud podané dovolání odmítl, případně zamítl a zavázal žalobkyni k náhradě
nákladů řízení. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože ke vzniku nároku žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto
datem také bylo o nároku žalobkyně odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto,
postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. (dále též jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. dubna 2012,
projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou
dospěl k závěru, že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
neboť doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena otázka,
zda-li se může vlastník pozemku podle § 126 odst. 1 obč. zák. domáhat
odstranění stavby ležící na tomto pozemku za situace, že právo vybudování
stavby trvalého charakteru, které umožňovalo mít na pozemku stavbu, bylo
nahrazeno právem dočasného charakteru, přičemž toto právo dočasného charakteru
následně zaniklo. Protože tato otázka byla pro posouzení věci významná a
dovolatelka řešení přijatá nalézacími soudy napadá, je dovolání přípustné, a je
i důvodné. Podle § 119 odst. 1 obč. zák. věci jsou movité nebo nemovité. Podle odstavce 2
tohoto ustanovení nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným
základem. Podle § 123 obč. zák. vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého
vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Podle § 124 obč. zák. všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a
poskytuje se jim stejná právní ochrana. Podle § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Problematika staveb na cizím pozemku se v režimu obč. zák. podle rozhodovací
praxe dovolacího soudu typově rozpadá do dvou základních skupin případů. První
skupinu tvoří případy, kdy jsou stavby od počátku postavené neoprávněně na
cizím pozemku, na něž se vztahuje úprava § 135c obč. zák. Druhou skupinu potom
tvoří případy, kdy je stavba postavena na cizím pozemku na základě práva, které
stavebníka k takové stavbě opravňuje, nicméně toto právo později zaniklo.
Rozhodovací praxe druhou skupinu případů dále dělí na situace, a) kdy stavebník
staví stavbu na základě práva, jež není časově omezeno, anebo stavebník se mohl
důvodně domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, a b) kdy
stavebník již od zahájení stavby věděl či vědět měl a mohl, že jeho právo k
vybudování stavby není časově neomezené, ale naopak je nebo může být časově
limitováno. Jelikož soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se nejednalo
situaci, kdy stavba byla od počátku postavena neoprávněně, nadále je třeba se
toliko zaobírat problematikou práva ke stavbě, které později zaniklo. Případy, kdy stavebník staví na základě občanskoprávního titulu ke stavbě, jenž
není časově omezen, ale toto jeho právo později zanikne, občanský zákoník ani
jiný právní předpis výslovně neřeší. Vlastnická práva ke stavbě a pozemku
zůstávají odlišná (neuplatní se princip superficies solo cedit), jsou
rovnocenná, navzájem si konkurující a žádné z nich nelze označit za právo
silnější; ve vztahu k právu vlastníka stavby právě proto, že v době výstavby
mohl objektivně očekávat, že v budoucnu nebude konfrontován se ztrátou
občanskoprávního oprávnění mít stavbu na cizím pozemku. Po zániku tohoto práva
se přitom nemůže jednat o tzv. neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c obč. zák.,
neboť charakter stavby jako neoprávněné je spojen s neexistencí
občanskoprávního titulu v době, kdy je stavba prováděna. Jinými slovy řečeno,
pokud v době vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu nejde o tzv. neoprávněnou stavbu, skutečnosti, které nastaly později, již aplikaci
ustanovení o tzv. neoprávněné stavbě nemohou založit [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 2697/2011 (obě dostupná
na www.nsoud.cz)]. Tento judikatorní přístup vyjádřil již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 9. září 1992, sp. zn. 3 Cdo 45/92 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, 1993,
č. 2, str. 47). Aktuální judikatura toto výchozí stanovisko precizovala a
upřesnila potud, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl
časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, a toto právo později
zaniklo, nemůže se vlastník pozemku domáhat odstranění této stavby, a to ani
proti právnímu nástupci stavebníka [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007 (uveřejněné pod C 4809 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“)]. K odlišným závěrům však dospěla rozhodovací praxe v případech, kdy stavebník v
době stavby má občanskoprávní titul ke stavbě, ale jedná se o oprávnění časově
omezené, nebo v případech, kdy stavebník věděl nebo vědět mohl a měl, že jeho
právo stavby je pouze dočasné. Řešení těchto situací naznačil dovolací soud v rozsudku ze dne 9. října 2000,
sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 1,
str.
47) závěrem, podle kterého „pokud stavebník zřídí na základě dohody s
vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je oprávněn užívat pouze dočasně,
ztrácí po uplynutí sjednané doby (či pojiném způsobu zániku práva) nadále mít
na tomto pozemku umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického
práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby.“
Toto rozhodnutí navázalo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1999,
sp. zn. 2 Cdon 240/97 (uveřejněný pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dostupný na www.nsoud.cz), podle něhož zřídí-li stavebník na
základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této
dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu
odstranit. Uvedené závěry vztahující se k povinnosti odstranit stavbu se týkají
také případů, kdy stavebník zřídil stavbu na základě souhlasu vlastníka
pozemku, který byl následně odvolán [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu se nemůže přeměnit na trvalé právo
jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci stavby
informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou
námitku proti vlastnické žalobě po zániku práva mít na pozemku stavbu [rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1690/2004 (uveřejněný
pod C 3405 v Souboru)]. Na druhou stranu stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou
není stavbou neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák., neboť v době její
výstavby občanskoprávní titul existoval). Judikatura zřejmě i proto
nepřipustila, aby právní režim takových případů byl řešen postupem podle § 135c
obč. zák. Tato úvaha vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností
musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze
jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se
vlastník pozemku domáhá podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Případy
výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím §
3 odst. 1 obč. zák. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013,
sp. zn. 22 Cdo 1840/2011 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Proto také není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností
vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu, je dočasné, v
řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo
odpovídající věcnému břemenu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července
2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007 (uveřejněný pod C 7489 v Souboru)], neboť
analogickou aplikaci § 135c odst. 3 obč. zák., který zřízení věcného břemene
umožňuje, nelze použít na jiné stavby než neoprávněné (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009 [uveřejněné pod C 8615 v
Souboru)]. V posuzovaném případě soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že žalovaná
při stavbě trafostanice disponovala právem, které bylo svou povahou trvalého
charakteru, a proto se žalobkyně nemohla úspěšně domáhat odstranění stavby
podle § 135c obč.
zák., které upravuje režim staveb od počátku neoprávněných,
ani podle § 126 odst. 1 obč. zák., které dopadá na situace, kdy vlastníku
stavby zaniklo právo dočasného charakteru. Uvedené závěry by byly v souladu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu, nebýt dalších okolností, na něž dovolatelka
v průběhu řízení upozornila a které nalézací soudy nesprávně vyhodnotily. Dovolatelka v řízení před nalézacími soudy namítala, že došlo k zániku trvalého
práva vybudování a umístění stavby uzavřením nájemní smlouvy mezi účastníky
řízení, nicméně soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nájemní vztah ničeho
nemění na původním trvalém právu stavebníka a že po skončení nájemního vztahu
se obnovuje původní právo stavby. Soud I. stupně argumentoval tím, že nájemní
vztah vznikl až po zřízení časově neomezené stavby a že vlastník stavby neměl
prakticky jinou možnost, chtěl-li dát svému vztahu k pozemku odpovídající
právní rámec; jinak by totiž užíval pozemek bez právního důvodu a vystavoval se
riziku opakovaných žalob vlastníka pozemku na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací soudu I. stupně, když zdůraznil, že
„změna vlastníků a už vůbec ne uzavření nájemní smlouvy mezi právními
předchůdci účastníků (s účinností od 1. 1. 1996) a zánik nájemního vztahu na
této situaci [myšleno na oprávněnosti zásahu ze strany žalované] nemohou nic
změnit. Změny nemohly přeměnit trvalé právo mít na pozemku stavbu na právo
dočasné, jehož zánik by odůvodňoval oprávněnost podané žaloby.“ Uvedené závěry
dovolací soud nesdílí. Samotná argumentace nalézacích soudů stojí na východisku, že jednou vzniklé
právo opravňující k vybudování stavby trvalého charakteru nemůže být nahrazeno
právem dočasného charakteru (typicky nájemní vztah). Takový předpoklad je však
v rozporu s principem autonomie vůle stran, který je jedním z vůdčích principů
soukromého práva [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2007,
sp. zn. II. ÚS 3/06 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 2, str. 46)]. Z principu autonomie vůle vyplývá, že „v občanskoprávních vztazích mohou
jejich subjekty zásadně volit vždy takovou variantu svého chování ve
společnosti, která bude podle jejich vlastní úvahy, rozhodnutí a sebeurčení
nejlépe odpovídat individuálním potřebám, zájmům a požadavkům jejich soukromého
života v jeho nejrozmanitějších oblastech. (…) Jinak vyjádřeno, autonomie vůle
subjektů v oblasti občanskoprávních vztahů znamená, že zůstává zásadně na
úvaze, rozhodování a sebeurčení těchto subjektů, tj. fyzických či právnických
osob (čl. 2 odst. 4 Úst, čl. 1 odst. 3 LPS) činit vše, co není zákonem
zakázáno, a naopak že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Proto
zůstává na každém, zda se vůbec stane subjektem občanského subjektivního práva
a jakého, zda vezme na sebe občanskoprávní povinnosti a jaké atd., neboli že se
bude chovat podle svého“ (Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a
kolektiv. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 47 a
násl.).
Z principu autonomie vůle vyplývá nejen oprávnění účastníků občanskoprávních
vztahů dát vzniknout právním vztahům, ale i oprávnění tyto vztahy měnit, rušit
či nahrazovat. Není tak vyloučeno, aby účastníci řízení nahradili z
objektivního pohledu jedno právo účastníka za právo jiné s odlišným obsahem a
povahou, které může být nahlíženo pro některého účastníka právního vztahu např. jako méně výhodné. Možnost nahrazení právního vztahu opravňujícího k vybudování a umístění stavby
právním vztahem jiným formou privativní novace (§ 570 obč. zák.) v obecné
rovině připustil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. února 2013, sp. zn. 22 Cdo
4707/2010, uveřejněném na www.nsoud.cz, v němž se jednalo situaci, kdy původní
právní titul k vybudování a umístění stavby byl založen výměrem o vyvlastnění a
omezení dispozičního práva, vydaným podle ustanovení § 20 zákona č. 280/1949
Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, jehož obsah měl být nahrazen právě
nájemním vztahem. V uvedeném rozhodnutí tak dovolací soud připustil možnost
novace původního právního poměru založeného nikoliv soukromoprávním ujednáním
účastníků, ale na základě správního rozhodnutí, zakládajícím práva a povinnosti
účastníků. Tím spíše se pak co do základu uvedené principy prosadí i do poměrů souzené
věci, ve které došlo po oddělení vlastnického režimu stavby a pozemku k
právnímu stavu, který byl mezi vlastníkem pozemku a stavby založen institutem
bezdůvodného obohacení založeného plněním z právního důvodu, který odpadl. Jestliže by došlo k privativní novaci, v rámci které dochází k nahrazení
dosavadního závazku závazkem novým, je zřejmé, že po zániku nového závazku se
nemůže obnovit předchozí právní režim založený právním vztahem, jenž byl zrušen
právě závazkem vyplývajícím z privativní novace. To znamená – pokud by se o
privativní novaci jednalo i v souzené věci – že po zániku práv a povinností
vyplývajících z uzavřeného nájemního poměru by se další právní režim neřídil
právním poměrem existujícím před uzavřením nájemních smluv právě proto, že
tento poměr by byl nahrazen závazkem novým při současném zrušení původního
právního vztahu. V poměrech předmětné věci by to znamenalo, že po zániku
nájemního vztahu mezi účastníky by žalovaná nemohla odvíjet další existenci
jejího práva na umístění stavby od původního právního titulu založeného
okolností, že vlastník stavbu ji vybudoval na svém vlastním pozemku, ale bylo
by nutno vycházet z právního stavu, jenž by nastal po skončení nájemního
poměru. V posuzovaném případě svědčilo ve prospěch žalované právo k vybudování a
umístění stavby trvalého charakteru. Následně právní předchůdci účastníků
řízení uzavřeli nájemní smlouvu, která objektivně mohla revidovat či nahradit
původní právo stavby trvalého charakteru, neboť právo stavby trvalého
charakteru není právem neměnným a nezávislým na pozdější vůli účastníků
právních vztahů.
Vznesla-li tedy žalobkyně v průběhu řízení námitku existence
nájemní smlouvy a následného zániku nájemního vztahu založeného touto smlouvou,
měly se soudy obou stupňů podrobně touto námitkou zabývat a zjistit, jaký vliv
měla nájemní smlouva na původní právo stavby trvalého charakteru. Zpravidla nájemní smlouva povede k zániku původního práva stavby trvalého
charakteru a vlastníku stavby bude nadále svědčit toliko právo dočasné, není
však vyloučeno, aby nájemní smlouva byla ve skutečnosti dohodou o úplatě za
užívání pozemku bez vlivu na původní právo stavby trvalého charakteru. Zjištění
těchto skutečností je otázkou skutkového stavu, k němuž i vzhledem k uplatněným
dovolacím důvodům není Nejvyšší soud v tomto řízení oprávněn. Zaujaly-li nalézací soudy závěr, že uzavřená nájemní smlouva je pro právní
poměry účastníků z hlediska práva žalované k umístění stavby na pozemku
žalobkyně bez právního významu, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
uplatněn právem. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. v celém rozsahu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu I. stupně,
zrušil podle § 243b odst. 3 věta druhé o. s. ř. i rozsudek soudu I. stupně a
věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud I. stupně
vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věty
první, části za středníkem o. s. ř. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení před soudem
I. stupně (§ 243d odst. 1 in fine o. s. ř.).