22 Cdo 2697/2011

22 Cdo 2697/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobkyně MIJAMA, s. r. o., se sídlem v Buštěhradě, Kladenská 683, IČO:

25116011, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze

6, Západní 255/31, proti žalované AgroZZN, a. s., se sídlem v Rakovníku, V

Lubnici 2333, IČO: 45148082, zastoupené JUDr. Erikou Neumannovou, advokátkou se

sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 356/34, o určení vlastnictví nebo odstranění

stavby, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 121/2009, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2011, č. j.

28 Co 662/2010-386, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího

řízení ve výši 6.113,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám

zástupkyně žalované JUDr. Eriky Neumannové.

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v

odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno

dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je

dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání

pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení

zastaveno.

Okresní soud v Kladně (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.

září 2010, č. j. 19 C 121/2009-315, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že

žalobkyně je vlastnicí budovy bez č. p./č. e., nacházející se na pozemku,

zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území a obci B. Ve výroku II. zamítl

žalobu na uložení povinnosti žalované odstranit na vlastní náklady budovu bez

č. p./č. e., nacházející se na pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, v

katastrálním území a obci B. Ve výroku III. rozhodl soud prvního stupně o

náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně

rozsudkem ze dne 27. ledna 2011, č. j. 28 Co 662/2010-386, potvrdil rozsudek

soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (výrok II. rozsudku odvolacího soudu)

a změnil jej ve výroku III. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl

odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku

odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které

považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje přitom

dovolací důvod zatížení řízení vadou, která měla za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a nesprávného právního

posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu ve ,,způsobu

nabytí vlastnického práva k pozemku, na němž se nachází předmětná stavba

právním předchůdcem žalobkyně, ze kterého je zřejmé, že žalobkyně byla v dobré

víře, že jí tato stavba náleží, že tedy vlastnictví stavby v tomto případě

následuje vlastnictví pozemku“. Dále je podle jejího názoru otázkou zásadního

právního významu „způsob evidence staveb bez č. p. /č. e. v katastru

nemovitostí“, přičemž má za to, že jedinou zřejmou identifikací těchto staveb

je identifikace pozemku, na kterém se stavba nachází. Dovolatelka připomněla,

že předmětný pozemek získal její právní předchůdce na základě uplatněných

restitučních nároků od Pozemkového fondu České republiky a s tímto pozemkem

byla převedena do jeho vlastnictví i stavba trafostanice, nacházející se na

tomto pozemku, ačkoliv nebyla zmíněna v uzavřené kupní smlouvě. Dovolatelka

vytkla nalézacím soudům, že neuvážily skutečnost, že byla zbavena svého

vlastnického práva žalovanou, aniž by tato doložila právní titul, na kterém by

se zakládalo její vlastnické právo. Dále uvedla, že žalovaná nemohla stavbu

nabýt v dražbě, protože trafostanice nebyla v soupisu vydražených věcí blíže

specifikována zejména parcelním číslem pozemku, na kterém se nacházela. Upozornila na to, že stavba trafostanice je stavbou neoprávněnou a byla

postavena v rozporu s právními předpisy. Navíc se jedná o stavbu dočasnou,

která měla být nahrazena novou stavbou v areálu žalované. Navrhla, aby dovolací

soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila s tím, že rozhodnutí nalézacích soudů

považuje za správná. Podle jejího názoru bylo prokázáno, že stavba trafostanice

byla řádně zkolaudována a byla jako součást ,,posklizňové linky B.“ předmětem

dražby, na základě které žalovaná nabyla vlastnické právo k této stavbě. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je

účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání je součástí procesního spisu,

a dovolací soud proto na ně odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §

243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27.

ledna 2011,

projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského

soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek

(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění

přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam

napadeného rozhodnutí. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní

význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem

pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k

tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že

splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález

Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné

jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna

napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a

odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle

§ 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet

ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže

zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního

významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou

dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní

judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní

rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního

soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů

a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou

srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací

přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými

limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu

srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28

Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz).

Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního

významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale

zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost

dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu

srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo

2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Přestože dovolatelka vymezuje dvě otázky, jež podle jejího přesvědčení

zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, jejich řešení

přípustnost dovolání nezakládá. Žalobkyně především namítá, že získala příslušné pozemky od obchodní

společnosti Max s. r. o., která je nabyla od Pozemkového fondu České republiky

kupní smlouvou ze dne 8. února 1996, přičemž s náhradními pozemky byla vydána i

stavba nacházející se na tomto pozemku, neboť takto vydávané pozemky „nemohly

být vůbec zatíženy právy třetích osob, nebo zastavěny stavbami ve vlastnictví

třetích osob“. Z uvedeného žalobkyně dovozuje, že s náhradním pozemkem byla

vydána i stavba nacházející se na tomto pozemku, a proto i žalobkyně od svého

právního předchůdce nabyla vedle vlastnického právní k pozemku i stavbu na

tomto pozemku se nacházející, přičemž skutečnost, že tato stavba nebyla v kupní

smlouvě k pozemku od Pozemkového fondu nebo od právního předchůdce žalobkyně

výslovně zmíněna, není rozhodující, neboť bez předmětné stavby trafostanice by

pozemek nemohl být právní předchůdkyni žalobkyně vůbec vydán. Odvolací soud v této souvislosti podrobně vysvětlil, že budova trafostanice je

samostatnou nemovitou věcí ve smyslu § 119 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a není součástí pozemku. Žalobkyně k ní vlastnické právo proto nemohla

na základě kupní smlouvy ze dne 4. dubna 1997 nabýt, neboť tato nemovitá věc

předmětem kupní smlouvy nebyla. Poukázal na ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák.,

podle kterého stavba není součástí pozemku. Podle § 1 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a

jinému zemědělskému majetku, pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se právní

vztahy k majetku uvedenému v odstavci 1 zvláštními předpisy. Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že pokud totiž tento

zvláštní předpis (zákon o půdě) nestanoví jinak, platí pro práva jím založená

(která jsou právy o oblasti občanského práva) občanský zákoník (k tomu srovnej

např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2002, sp. zn. 28 Cdo

2782/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1022). Podle § 11 odst.

1, 2 zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že

a) k pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání, s výjimkou případů, kdy bylo

toto právo zřízeno za okolností uvedených v § 8, b) na pozemku byl po přechodu

nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zřízen hřbitov, c)

pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické

osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu

využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo

jednoduchou, nebo drobnou a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za

zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla

zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně

související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum

skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu

úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení, d)

na pozemku byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně

umístěných, zřízena zahrádková nebo chatová osada 10) nebo se na pozemku

nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. říjnem 1976,

e) na pozemku, který byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, bylo na základě

územního rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení nebo se na

pozemku nachází tělovýchovné nebo sportovní zařízení, které bylo zřízeno před

1. říjnem 1976, f) nelze-li provést identifikaci parcel z důvodu nedokončeného

přídělového řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb., dekretu č. 28/1945 Sb., zákona

č. 142/1947 Sb. a zákona č. 46/1948 Sb. V případech uvedených v odstavci 1 může

být oprávněné osobě na její žádost převeden lesní pozemek přiměřené výměry a

kvality, to vše v cenách ke dni 24. června 1991 a za podmínek stanovených

zvláštním právním předpisem. Z žádného ustanovení zákona o půdě nevyplývá, že by v poměrech jím

ustavených byla vyloučena zásada obsažená v § 120 odst. 2 obč. zák.; jinými

slovy řečeno, že by se osoba, jíž jsou náhradní pozemky vydány, bez dalšího

stala vlastníkem i staveb majících povahu nemovitých věcí, které se na

vydávaných pozemcích nacházejí, ačkoliv by v příslušné smlouvě jako předmět

převodu nebyly uvedeny. Právní předchůdkyně žalobkyně obchodní společnost MAX, s. r. o., L. se

tak na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 8. února 1996 nemohla stát

vlastnicí předmětné trafostanice. Tím spíše se pak vlastnicí objektu

trafostanice nemohla stát ani žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne 4. dubna 1997 uzavřené s obchodní společností MAX, s. r. o., jestliže budova

trafostanice nebyla v kupní smlouvě uvedena a předmětem prodeje a koupě, neboť

na tento smluvní vztah již poměry zákona o půdě nedopadají vůbec a uplatní se

výhradně právní úprava obsažená v občanském zákoníku. Závěr nalézacích soudů ve

směru, že žalobkyně není vlastnicí objektu trafostanice na základě kupní

smlouvy ze dne 4. dubna 1997, je zcela správný.

Žalobkyně dále namítá, že nalézací soudy posoudily vadně vlastnické

právo žalované k předmětné stavbě, neboť žalovaná nedoložila „jakýkoliv

relevantní nabývají titul k této, kdy pouze uvádí, že tato trafostanice byla

součástí jí vydraženého areálu“. Tuto dovolací námitku dovolatelka nepřípustně opírá výhradně o kritiku

skutkových zjištění, na kterých nalézací soudy své rozhodnutí založily. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na podrobný výklad provedený

odvolacím soudem a dodává, že z hlediska žalobkyní uplatněného žalobního nároku

není otázka vlastnického práva žalované podstatná. Předmětem řízení totiž není

určení vlastnického práva žalované k objektu trafostanice. Jestliže se

žalobkyně vedle určení svého vlastnického práva eventuálně domáhá, aby žalované

byla uložena povinnost z pozemků žalobkyně trafostanici jako nemovitou věci

odstranit, předpokládá vyhovění takovému návrhu právě skutečnost, že žalovaná

je vlastnicí tohoto objektu. Pokud by vlastnicky náležel jinému subjektu než

žalované, nemůže být žalovaná v řízení o odstranění této nemovité věci věcně

legitimována. Nicméně, jak již dovolací vysvětlil, námitka absence vlastnického

práva žalované je nedůvodná již z toho důvodu, že je založena na kritice

skutkových zjištění nalézacích soudů a nikoliv na jejich právním posouzení

věci. Pro posouzení přípustnosti dovolání jsou ostatně bezpředmětné veškeré

výhrady obsažené v dovolání mající povahu kritiky skutkových zjištění

nalézacích soudů, neboť ta nejsou v režimu dovolání, jehož přípustnost je

zvažována z pohledu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., předmětem přezkumu. Obdobně nedůvodná je i dovolací námitka, prostřednictvím které s

odkazem na ustanovení § 34 vyhlášky č. 132/1998 Sb. dovolatelka namítá, že

kolaudační rozhodnutí areálu, z něhož žalovaná dovozuje nabývací titul ke

stavbě, nemůže být podkladem pro nabytí vlastnického práva k objektu

trafostanice proto, že je v něm uvedeno jiné číslo pozemku, na němž se tato

stavba nachází. Tento argument se míjí se stěžejním závěrem odvolacího soudu,

že nabývacím titulem vlastnického práva žalované k objektu trafostanice není

kolaudační rozhodnutí, neboť žalovaná nabyla vlastnické právo k trafostanici na

základě dražby konané podle § 11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. v roce 1994. Dovolatelka dále v dovolání namítá, že i když měl stavebník v době

výstavby trafostanice občanskoprávní titul k užívání pozemku pod stavbou, a

mohl tedy stavbu vybudovat, jedná se o stavbu neoprávněnou, neboť „jediným

měřítkem oprávněnosti stavby je splnění stavebnětechnických povinností

stavebníka, tj. získání územního rozhodnutí a stavebního povolení a následná

kolaudace tohoto objektu“. Jestliže stavebník sice titul k pozemku měl a stavbu

vybudoval, jedná se o stavbu tzv. černou, pokud tato nebyla řádně kolaudována. Tato námitka je zjevně bezdůvodná. Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím

pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či

neměl stavební povolení (k tomu srovnej např.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne

27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné v Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 2660), a bez

dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008, uveřejněné v

Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C

8315). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil např. v usnesení

ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011, uveřejněném na internetových

stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Z uvedeného a contrario vyplývá, že

závěr o oprávněnosti stavby je spojen výhradně s existencí občanskoprávního

itulu k výstavbě (kterou dovolatelka v dovolání výslovně připouští a potvrzuje)

a nikoliv se stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím, resp. jejich

absencí. V daném případě se tak nemůže jednat o stavbu neoprávněnou. Dovolatelka dále namítá, že soud nesprávně posoudily nemožnost domáhat

se odstranění stavby v režimu ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. a to s ohledem

na dočasnou povahu stavby. Dovotelka v této souvislosti odkázala na rozhodnutí

Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 240/97 a 2 Cdon 1396/96 a na rozhodnutí

Vrchního soudu sp. zn. 3 Cdo 45/92. Tyto odkazy jsou nepřiléhavé, neboť dopadají na skutkově odlišné

situace. Uvedenými rozhodnutími jsou totiž řešeny případy, kdy stavebník staví

na cizím pozemku, nikoliv na vlastním. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97,

uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2000, sešit 10, pod

pořadovým č. 72, vyslovil názor, podle kterého zřídí-li stavebník na základě

dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody

oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu

odstranit. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo

746/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4809 (a dále v časopise Právní rozhledy,

2007, č. 12, str. 150), dovolací soud výše uvedený judikatorní závěr doplnil

tak, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené

právo mít na tomto pozemku stavbu, a toto právo později zaniklo, nemůže se

vlastník úspěšně pozemku domáhat odstranění této stavby (k těmto závěrům se

Nejvyšší soud přihlásil aktuálně např. v usnesení ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 4027/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz ). Závěry uvedených rozhodnutí odrážejí přístup soudní praxe, podle kterého

existují případy, kdy stavebník postaví na cizím pozemku stavbu, ke které má

občanskoprávní oprávnění, přičemž v důsledku skutečností později nastalých

dojde k odpadnutí nebo zániku tohoto práva.

V takových případech je nutno

odlišovat dvě skupiny případů: a) situace, kdy stavebník staví stavbu na

základě práva, které není časově žádným způsobem limitováno, anebo se stavebník

důvodně mohl domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, b)

případy, kdy stavebník již od zahájení stavby věděl nebo z okolností vědět mohl

a měl, že jeho právo stavby nebude časově neomezené, ale naopak je nebo může

být časově limitováno. Pro obě skupiny případů je shodné, že jejich režim nepodléhá ustanovení § 135c

obč. zák. právě proto, že v době výstavby byl občanskoprávní titul ke zřízení

staveb dán, ale obě je nutno poměřovat požadavkem na ochranu vlastnického práva

v režimu § 126 odst. 1 obč zák., byť v prvním případě soudní praxe úspěšnou

aplikaci tohoto ustanovení nepřipouští (nikoliv však proto, že by se mělo

jednat o režim neoprávněné stavby ve smyslu § 135c obč. zák.), zatímco v druhém

případě může být důvodnost žaloby podle uvedeného ustanovení založena (souhrnně

k těmto otázkám srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012,

sp. zn. 22 Cdo 483/2011, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu

– www.nsoud.cz). O žádný z těchto případů se však v dané věci nejedná, neboť podle zjištění

nalézacích soudů stavebník v době výstavby trafostanice prováděl tuto výstavbu

na pozemku v jeho vlastnictví. Ke stavbám vybudovaných v těchto poměrech se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení

ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 4681/2009, uveřejněném na internetových

stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz tak, že zřídil-li na pozemku stavbu

stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu,

spočívající v tom, že byl vlastníkem pozemku v době výstavby, nepřichází do

úvahy postup podle § 126 odst. 1 ani tehdy, jestliže po vybudování stavby dojde

k oddělení vlastnického režimu pozemku a stavby. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218

písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaná má právo na náhradu

účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady sestávají z odměny za

zastoupení advokátem určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele

provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a ve znění před novelou provedenou

vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování

účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském

soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996

Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb

(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací

soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č.

64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování

účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního

řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této

vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů. Odměna za zastupování je vyčíslena podle § 2 odst. 1 ve spojení s § 5 písm. b)

vyhlášky a činí 5.000,- Kč (po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení

s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 uvedené

vyhlášky), přičemž žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,-

Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalované k dovolání žalobkyně) podle

§ 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, tj. celkem 5.300,- Kč. Žalované dále náleží náhrada za daň

z přidané hodnoty ve výši 21 % ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s

ustanovením § 47 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění

účinném od 1. ledna 2013, tj. 1.113,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího

řízení na straně žalobců tak činí 6.413,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady

dovolacího řízení ve výši 6.113,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám

zástupkyně žalované (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná

domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce. V Brně dne 8. března 2013

Mgr. Michal Králík, Ph. D. předseda senátu