22 Cdo 234/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.
Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Města
Řevnice, se sídlem v Řevnicích, Náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 74, IČO:
241636, zastoupeného JUDr. Miladou Špaňhelovou, advokátkou se sídlem v
Řevnicích, Vraného 252, proti žalovanému J. D., zastoupenému JUDr. Andreou
Kincovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Anglická 16, o odstranění
staveb, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C 165/2009, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. září
2010, č. j. 32 Co 136/2010-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3
060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce
JUDr. Milady Špaňhelové.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
27. ledna 2010, č. j. 3 C 165/2009-49, uložil žalovanému povinnost odstranit
budovu č. p. 789 zapsanou na listu vlastnictví 1482 pro obec a katastrální
území Ř. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště
Praha – západ, postavenou na pozemku parc. č. 640 v katastrálním území Ř. (dále
též jen „budova“) a kolnu bez č. p./č. e. nezapsanou v katastru nemovitostí,
postavenou na pozemku parc. č. 641 v katastrálním území Ř. u Katastrálního
úřadu pro Středočeský kraj, a to do devadesáti dnů od právní moci rozsudku
(výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 20. září 2010, č. j. 32 Co 136/2010-98, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnil dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání je účastníkům
znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §
237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tehdy, jde-li
o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věcech samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise
Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29,
2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání
určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím
soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se
ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu posouzení, zda „lze z
veřejnoprávního aktu, jakým je bezesporu stavební povolení, vyvozovat, že se
jedná o stavbu oprávněnou“.
Uvedené posouzení nemůže zakládat zásadní právní význam napadeného rozsudku již
z toho důvodu, že na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu
založeno.
Odvolací soud ve vztahu k předmětné budově (ve vztahu k uložené povinnosti
odstranit kolnu dovolatel žádné námitky v dovolání neuplatňuje) vyšel ze
zjištění, že k jejímu postavení měl právní předchůdce žalovaného dán časově
omezený souhlas vlastníka pozemku (daný možností vlastníka pozemku tento
souhlas kdykoliv odvolat), na kterém objekt stojí, přičemž doba trvání tohoto
souhlasu již uplynula.
V rovině právní dospěl k závěru, že v takovém případě se nejedná o stavbu tzv.
neoprávněnou, na kterou by dopadal režim § 135c obč. zák., ale o případ, kdy
stavebníku zaniklo časově omezené právo mít budovu na pozemku postavenou. Jedná
se tedy o stavbu oprávněnou, jejíž odstranění má oporu v § 126 obč. zák.
Tento právní závěr je zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97,
uveřejněném pod č. 72/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil,
že zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku,
který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je po uplynutí dané
doby povinen stavbu odstranit. Uvedené závěry vztahující se k povinnosti
odstranit stavbu se týkají také případů, kdy stavebník zřídil stavbu na základě
souhlasu vlastníka pozemku, který byl následně odvolán (k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2284/2009,
uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
V rozsudku ze dne 2. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007, uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 7489, dovolací soud vyložil, že v těchto případech v řízení o
odstranění stavby nelze zřídit ve prospěch stavebníka časově neomezené právo
odpovídající věcnému břemenu, neboť analogická aplikace § 135c odst. 3 obč.
zák. není použitelná na jiné stavby než neoprávněné, což v daném případě
splněno není, protože na počátku výstavby právní titul k postavení stavby
existoval (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp.
zn. 22 Cdo 1654/2009, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 8615).
Ačkoliv dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci,
ve skutečnosti v dovolání zpochybňuje skutková zjištění, na kterých nalézací
soudy svá rozhodnutí založily. Podstatou dovolání je totiž kritika skutkového
závěru, že právní předchůdce žalovaného měl od vlastníka pozemku souhlas k
výstavbě budovy. Dovolatel tedy zpochybňuje, že jeho právní předchůdce měl
občanskoprávní titul k postavení budovy. Uvedenou námitkou dovolatel míří k
závěru, že v daném případě se nejedná o stavbu oprávněnou, ale ve skutečnosti o
stavbu neoprávněnou, na kterou dopadá právní režim § 135c obč. zák., což
dovolatel také v dovolání výslovně uvádí.
Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku,
aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro
klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či
neměl stavební povolení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 2660), a bez
dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C
8315).
Podle názoru dovolatele měly soudy dospět k závěru, že právní předchůdce
žalovaného neměl občanskoprávní titul k výstavbě budovy, tj. k závěru, že
vlastník pozemku nedal stavebníkovi souhlas ke zřízení stavby. Tím však
nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci
významná, neboť u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
podle výslovného ustanovení zákona zpochybňovat skutková zjištění nelze (k tomu
srovnej § 237 odst. 3 o. s. ř.).
O otázku zásadního právního významu pak nemůže jít též proto, že odvolací soud
svůj závěr o tom, že v daném případě se jednalo o stavbu oprávněnou, neopřel o
obsah stavebního povolení, ale o souhlas vlastníka pozemku s výstavbou budovy.
Odvolací soud naopak správně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že
„stavebněprávní řízení“ není z hlediska posouzení občanskoprávního titulu ke
zřízení stavby významné.
Nadto je dovolací argumentace dovolatele zcela v rozporu s jeho procesní
obranou uplatněnou v průběhu řízení před soudem prvního stupně, neboť
argumentací, že jeho právní předchůdce jako stavebník neměl oprávnění k
postavení budovy, uplatňuje nové tvrzení, jímž úspěšně v dovolacím řízení
argumentovat nelze (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 2. července 2009 výslovně uváděl, že jeho
otec jako stavebník měl souhlas k výstavbě budovy, a jednalo se tudíž o stavbu
povolenou, neboť stát jako tehdejší vlastník pozemku projevil souhlas se
stavbou budovy na svém pozemku. Výslovně v tomto vyjádření pak žalovaný
zdůraznil, že stavba budovy je stavbou oprávněnou. Zcela shodné procesní
stanovisko pak žalovaný vyjádřil i u jednání soudu prvního stupně konaného dne
12. října 2009 a následně v podání ze dne 19. listopadu 2009. U jednání
konaného u soudu prvního stupně dne 20. ledna 2010 žalovaný prostřednictvím své
zástupkyně v závěrečném přednesu opětovně zdůraznil, že stavba budovy je
stavbou oprávněnou, neboť ke stavbě byl vydán souhlas vlastníka pozemku.
Dovolací soud nepřisvědčil ani další námitce žalovaného, že odvolací soud
nesprávně posoudil věc ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., že výkon práva žalobců
není v rozporu s dobrými mravy (v daném směru ostatně dovolatel neformuluje
žádnou otázku zásadního právního významu). V rozsudku ze dne 10. listopadu
2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 4/2001,
Nejvyšší soud uvedl: „Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu
vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon
práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi
přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť
významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení)“.
V posuzovaném případě samotné odvolání souhlasu s umístěním stavby nemůže bez
dalšího zakládat předpoklady pro závěr, že výkon práv žalobce je v rozporu s
dobrými mravy, a to zvláště v situaci, kdy právní předchůdce žalovaného jako
stavebník věděl, že se jedná o souhlas vlastníka pozemku se stavbou, který je
kdykoliv odvolatelný. Dovolací soud nezjistil nic, co by zakládalo úvahu o
rozporu výkonu práv žalobců s dobrými mravy. Dovolací soud ostatně v daném
směru vychází ve vztahu k dobrým mravům z ustálené judikatury potud, že
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být
podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat,
že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s
dobrými mravy skutečně v rozporu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2004, pod pořadovým č. C
2084).
Posouzení souladu výkonu práv s dobrými mravy pak je svěřeno především soudům
prvního a druhého stupně. Dovolací soud je v daném směru výrazně limitován při
respektování dvou judikatorních závěrů, podle kterých otázku, zda výkon
určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s
přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit;
dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu
jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení
(k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28
Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2007, pod pořadovým č. C 3761, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2008,
pod pořadovým č. C 5309).
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný si je „vědom dlouhou řadu let“,
že stavba budovy je postavena na pozemku ve vlastnictví žalobce, jenž souhlas s
umístěním stavby odvolal. Dále přihlédly k tomu, že žalobce měl snahu vzniklou
situaci řešit předložením návrhů nájemních smluv, nabídkou odkupu pozemku,
zatímco žalovaný nereagoval na požadavek úhrady za užívání pozemků žalobce,
návrhy žalobce odmítal, a žalobce byl nucen uplatňovat své nároky soudní
cestou. Jestliže za této situace soudy dospěly k závěru, že výkon práva žalobce
není v rozporu s dobrými mravy, nelze jejich úvahy v žádném případě považovat
za nepřiměřené.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vznikly v dovolacím řízení náklady (§ 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
V dovolacím řízení úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, které mu vznikly a které představují odměnu advokáta za jeho zastoupení
v dovolacím řízení spojenou s vypracováním vyjádření k dovolání podle vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.,
kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v
daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle
kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto
stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle
dosavadních právních předpisů, a výše odměny po snížení ve smyslu § 14 odst. 1
ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky
ve spojení s § 8 činí částku 2 250,- Kč. Žalobci dále náleží paušální náhrada
hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
podle § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a náhrada 20 % daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3
o. s. ř. ve výši 510,- Kč a celková výše nákladů v dovolacím řízení činí celkem
3 060,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady
dovolacího řízení ve výši 3 060,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám
zástupce žalobce (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. května 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu