U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobců: a) ing. V. V., b) B. V., zastoupených JUDr. Bořivojem Kalinou,
advokátem se sídlem ve Stupavě, Nová ulice 133, Slovenská republika, proti
žalovanému G. K., zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v
Plzni, Malá 6, o odstranění protiprávního stavu a náhradu škody, vedené u
Okresního soudu Plzeň–sever pod sp. zn. 8 C 81/2002, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. dubna 2008, č. j. 56 Co
454/2007-271, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Plzeň–sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
ledna 2007, č. j. 8 C 81/2002-204, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu
ze dne 9. února 2007, č. j. 8 C 81/2002-211, uložil žalovanému povinnost, aby
„odstranil část své střechy na chatě č. p. 41 nacházející se na parcele č.
235/1 v k. ú. L. u P. tak, aby nezasahovala nad pozemek st. p. č. 360 a p. č.
235/2 a zahrady p. č. 479/2 v k. ú. L. u P., a to do 60 dnů od právní moci
rozsudku“ (výrok I. rozsudku). Současně zamítl žalobu, kterou se žalobci dále
domáhali: a) opravy rekreační chaty č. E 71 na st. p. č. 360 v k. ú. L. u P.
(výrok II. rozsudku), b) zdržení se vstupu žalovaného na „pozemky st. p. č.
360, p. č. 235/2 a p. č. 479/2 v k. ú. L. u P. a zaplacení náhrady škody ve
výši 17 500,- Kč“ (výrok III. rozsudku), c) odstranění ze svého pozemku p. č.
235/1 větví stromů, které zasahují na pozemek st. p. č. 360 a p. č. 235/2 a
zahradu p. č. 479/2, vše v k. ú. L. u P. (výrok IV. rozsudku), d) uložení
povinnosti žalovanému umožnit žalobcům „odběr vody ze studny a vodárny
nacházející se na stavební parcele č. 235/1 a zaplatit žalobcům náhradu škody 7
000,- Kč“ (výrok V. rozsudku). Dále rozhodl o nákladech řízení a vrácení
složené zálohy na znalecký posudek (výroky VI. – IX.).
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalovaného
rozsudkem ze dne 29. dubna 2008, č. j. 56 Co 454/2007-271, rozsudek soudu
prvního stupně ve znění opravného usnesení, vyjma odvoláním nenapadeného výroku
pod bodem VII, potvrdil, z toho ve výroku I. rozsudku v opraveném znění, že se
žalovanému ukládá, aby „odstranil část své střechy na budově č. p. 286
nacházející se na stavební parcele č. 235/1 v k. ú. L. u P. tak, aby
nezasahovala na pozemek st. p. č. 360 a č. parc. 235/2 a zahradu domu č. parc.
479/2 v k. ú. Ledce u Plzně a to do 60 dnů od právní moci rozhodnutí“ a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) (dále „o. s. ř.“) a uplatnil dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, a
dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu posouzení, zda stavební
povolení a kolaudační rozhodnutí zakládá právo stavby na cizím pozemku, resp.
zda lze nařídit podle § 135c občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
odstranění stavby, která byla řádně povolena a zkolaudována. Jinými slovy,
dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu v posouzení, jestli je pro
klasifikaci stavby jako neoprávněné rozhodné či nikoliv, že měl stavebník
stavební povolení (kolaudační rozhodnutí).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, neboť je v
souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle § 135c odst. 1 – 3 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač
na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je
třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník
stavby"). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu
do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud
může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak,
zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu
vlastnického práva ke stavbě.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 25. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96,
uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 3, str. 87 vyložil, že
ustanovení § 135c upravuje problematiku stavby, k jejímuž zřízení nebyl
stavebník oprávněn podle soukromého práva a nebyl tu žádný právní důvod, na
jehož základě by byl vlastník nucen strpět cizí stavbu na svém pozemku s tím,
že takovým právním důvodem není stavební povolení vydané stavebním úřadem. Na
uvedený závěr pak dovolací soud navázal v usnesení ze dne 27. dubna 2004, sp.
zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2660 formulací závěru, podle kterého pro
klasifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebním měl stavební
povolení či nikoliv. Mutatis mutandis je pro posouzení otázky neoprávněné
stavby nutné stejně nahlížet na existující kolaudační rozhodnutí.
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že jeho rozhodnutí je v rozporu s
ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. Byť tuto výtku dále podrobněji nerozvádí a v
souvislosti s ní neformuluje otázku zásadního právního významu, z obsahu
dovolání je zřejmé, že nesouhlasí s řešením, které nalézací soudy při
rozhodování o neoprávněné stavbě přijaly, tj. nesouhlasí s odstraněním
neoprávněné stavby.
Východiska pro úvahu o řešení neoprávněné stavby formuloval Nejvyšší soud v
obecné rovině v rozsudku ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, sešit 6, pod
pořadovým č. 42 tak, že při řešení situace, která nastala v důsledku zřízení
neoprávněné stavby, je třeba brát do úvahy především ochranu práv vlastníka
pozemku, do jehož práv bylo neoprávněně zasaženo, což vyplývá mimo jiné i z
konstrukce § 135c obč. zák. a zejména pořadí, v jakém zákon uvádí jednotlivé
způsoby vypořádání neoprávněné stavby s tím, že vznikne-li v důsledku
neoprávněného zásahu do práva újma, měl by ji nést především ten, kdo do práva
neoprávněně zasáhl, nepodává-li se ze zákona opak.
Podle ustálené judikatury při rozhodování o odstranění neoprávněné stavby soud
přihlíží zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním
stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí či
nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, jakož i k tomu, zda vlastník
stavby věděl, že staví na cizím pozemku. Soud musí porovnat hospodářskou a
jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití
stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně
nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník
pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení uplynula (k
tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. dubna 2002,
sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
2003, sešit 3, pod pořadovým č. 23; dále jen „R 23/2003“).
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – založil své rozhodnutí na
skutkovém závěru (který u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. nepodléhá přezkumu), že přestavba chaty v části přesahu střechy, jejíhož
odstranění se žalobci domáhají, se nachází na pozemku žalobců, přičemž žalovaný
neměl od žalobců souhlas k tomu, aby při realizaci rekonstrukce přístavby své
chaty umístil část této přístavby způsobem zasahujícím přesahem střechy nad
pozemek žalobců a žalobci opakovaně v průběhu rekonstrukčních prací stavebnímu
úřadu zasílali své výhrady vůči postupu žalovaného. Dále vyšel ze zjištění, že
v současné době nad pozemek žalobců přesahuje část střechy v rozsahu cca 0,4 m2
poté, kdy žalobce V. V. svépomocně přesahující část nosné konstrukce střešní
krytiny v délce cca 3,5 m odstranil a se žalovaným uzavřel dohodu o náhradě
škodě. Přihlédl též k tomu, že také dosavadní střecha chaty žalovaného před
prováděnou rekonstrukcí byla zčásti umístěna na pozemku žalobců, přičemž
žalovaný věděl již z projektové dokumentace týkající se rekonstrukčních prací,
že dojde k přesahu střechy nad pozemek žalobců i v rámci prováděné
rekonstrukce. Tuto okolnost ostatně potvrzuje i sám žalovaný, jestliže
poukazoval na skutečnost, že i žalobci tento přesah měli zjistit z projektové
dokumentace žalovaného (oproti závěru odvolacího soudu, že tento závěr žalobci
ze stavební dokumentace nezjistili a ani nebyli schopni zjistit), z čehož
dovozoval, že pokud tak neučinili, nemohou se domáhat odstranění neoprávněné
stavby. Současně s tím nalézací soudy vyšly ze zjištění, že odstranění
neoprávněné stavby v rozsahu, v němž zasahuje na pozemek žalobců, nijak výrazně
nesníží hodnotu objektu žalovaného ať již z hlediska funkčního či estetického.
Podle názoru dovolacího soudu odvolací soud při úvaze o způsobu vypořádání
neoprávněné stavby vyšel ve shodě s podrobným odůvodněním soudu prvního stupně
z možností daných mu § 135c odst. 1 až 3 obč. zák., přičemž při této úvaze
respektoval kritéria rozhodná pro volbu způsobu vypořádání neoprávněné stavby
podávající se ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu České republiky - R
23/2003.
Ustanovení § 135c obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou
hypotézou, to jest právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací
soud by mohl úvahu odvolacího soudu o zvoleném způsobu vypořádání neoprávněné
stavby při respektování závěrů podávajících se z R 23/2003 přezkoumat pouze v
případě její zjevné nepřiměřenosti, o kterou se v daném případě nejedná.
Odvolací soud se ve shodě se soudem prvního stupně zabýval kritérii vymezenými
zmíněnou judikaturou a svůj závěr o účelnosti odstranění neoprávněné přístavby
podle názoru dovolacího soudu přesvědčivě odůvodnil způsobem, které nelze
považovat za zjevně nepřiměřený.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalobcům v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu