22 Cdo 4027/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph. D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobců a) J. K., a b) Ing. V. K., zastoupených JUDr. Miroslavem
Mošnou, advokátem se sídlem v Kladně, O. Peška 725, proti žalovanému Mgr. M.
H., o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2010, č. j. 53
Co 483/2009–71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady
dovolacího řízení ve výši 32,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
května 2009, č. j. 11 C 38/2008–50, zamítl žalobu, že „žalovaný je povinen
odstranit na vlastní náklady garáž postavenou na pozemku žalobců p. č. 1228/2,
zapsáno na LV č. 657 pro k. ú. S., obec P. 6, a to ve lhůtě 50 dnů od právní
moci rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze
dne 21. ledna 2010, č. j. 53 Co 483/2009–71, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Navrhli, aby byl rozsudek
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušen a věc vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, společně s
vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně
odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §
237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise
Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29,
2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání
určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím
soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se
ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl
přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Její případná existence se
nepodává ani z obsahu dovolání a dovolací soud v dovolání neshledal ostatně
nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu.
Žalobci v dovolání vyjadřují nesouhlas s tím, jak nalézací soudy posoudily
konkurenci vlastnického práva vlastníků pozemku (žalobců) a vlastníka stavby
garáže (žalovaného).
Otázku, zda se žalobci v souzené věci mohou oprávněně domáhat odstranění stavby
garáže žalovaného z pozemku v jejich vlastnictví, která zde byla zřízena se
souhlasem právních předchůdců žalobců, posoudily nalézací soudy v souladu s
hmotným právem a také s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud
České republiky rozsudku ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2000, sešit 10, pod
pořadovým č. 72, vyslovil názor, podle kterého zřídí-li stavebník na základě
dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody
oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu
odstranit. V usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 2007, sp.
zn. 22 Cdo 746/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4809 (a dále v časopise Právní
rozhledy, 2007, č. 12, str. 150), dovolací soud výše uvedený judikatorní závěr
doplnil tak, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl časově
neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, a toto právo později zaniklo,
nemůže se vlastník úspěšně pozemku domáhat odstranění této stavby, a to ani
proti právnímu nástupci stavebníka.
V souzené věci bylo zjištěno (a tato skutková zjištění dovolatelé nenapadají),
že právní předchůdce žalovaného zřídil spornou stavbu garáže na pozemku
žalobců, který byl tehdy ve spoluvlastnictví jeho a právních předchůdců
žalobců, a že tak učinil za souhlasu všech tehdejších podílových spoluvlastníků
pozemku, učiněného bez výhrady časového omezení a bez sjednané možnosti
dodatečného odvolání souhlasu.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že závěr nalézacích soudů, podle něhož
vlastnictví garáže žalovaného na předmětném pozemku žalobců není neoprávněným
zásahem do vlastnického práva žalobců, je správný.
Taktéž tvrzená vada řízení spočívající v námitce, že nalézací soudy se „dále
nezabývaly skutečností“, že původní podílové spoluvlastnictví pozemku bylo v
roce 1980 zrušeno, což by mělo význam z hlediska „spravedlivého posouzení
věci“, představuje okolnost uplatněnou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., k níž z hlediska posuzování přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud nemůže přihlédnout (§ 237 odst. 3
o. s. ř. část věty za středníkem).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a v
dovolacím řízení úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, které mu vznikly v souvislosti s úhradou poštovného ve výši 32,- Kč za
zaslání jeho vyjádření k dovolání soudu, a o jejichž úhradu požádal. Dovolací
soud proto uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně nahradit žalovanému
uvedené náklady do tří dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst.
1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalovaný domáhat
výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. prosince 2010
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu