22 Cdo 746/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: a) J. B., b) A. B., a c) Z. B., zastoupených advokátem, proti žalované
PS t. s. r. o., o odstranění stavby a o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u
Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 C 377/2002, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. května 2005, č. j. 6
Co 988/2005-120, ve znění opravného usnesení ze dne 13. prosince 2006, č. j. 6
Co 988/2005-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud žalované uložil povinnost odstranit z jejich
pozemku zemědělskou usedlost v jejím vlastnictví a zaplatit jim částku
odpovídající bezdůvodnému obohacení, jehož žalovaná dosahuje užíváním pozemku.
Stavba žalobcům brání řádnému hospodářskému využití pozemku, jehož jsou
spoluvlastníky, a žalovaná odmítá uzavření nájemní smlouvy.
Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. ledna
2005, č. j. 8 C 377/2002-93, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, „aby žalovaný
byl povinen odstranit stavbu – zemědělskou usedlost bez čísla popisného,
postavenou na pozemku parcelní číslo St. 29/2 v katastrálním území Z., obec V.,
okres P. a tento pozemek vyklidit a vyklizený předat žalobcům“, výrokem pod
bodem II. uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci J. B. 6 431,- Kč s 6,5%
úrokem z prodlení ročně z částky 3 060,- Kč od 16. 3. 2002 do zaplacení a s 3%
úrokem z prodlení ročně z částky 3 371,- Kč od 31. 12. 2004 do zaplacení, vše
do tří dnů od právní moci rozsudku“, dále „zaplatit žalobci A. B. 3 215,50 Kč s
6,5% úrokem z prodlení ročně z částky 1 530,- Kč od 16. 3. 2002 do zaplacení a
s 3% úrokem z prodlení ročně z částky 1 685,50 Kč od 31. 12. 2004 do zaplacení,
vše do tří dnů od právní moci rozsudku“, a „zaplatit žalobci Z. B. 3 215,50 Kč
s 6,5% úrokem z prodlení ročně z částky 1 530,- Kč od 16. 3. 2002 do zaplacení
a s 3% úrokem z prodlení ročně z částky 1 685,50 Kč od 31. 12. 2004 do
zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku“. Výrokem pod bodem III.
rozhodl o nákladech řízení, výrokem pod bodem IV. uložil žalobcům povinnost
zaplatit České republice 600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem
pod bodem V. rozhodl, že se žalobcům vrací přeplatek zálohy na náklady
dokazování 1 000,- Kč.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku č. St. 29/2
– zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1358 m², a to na základě rozhodnutí
pozemkového úřadu. Žalovaná, původně pod obchodní firmou C H., s. r. o. H., je
podle výpisu z katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice zemědělské usedlosti
bez čísla popisného postavené na uvedené parcele, kterou do vlastnictví nabyla
kupní smlouvou. Stavba uvedeného objektu byla povolena rozhodnutím bývalého
Okresního národního výboru v P. z 15. 11. 1977. Obvyklá výše nájemného
zmíněného pozemku podle znaleckého posudku činí 7,50 Kč za jeden metr
čtvereční. Jednání účastníků o uzavření smlouvy o nájmu pozemku žalovanou
nebylo úspěšné. Soud konstatoval, že nejsou podmínky pro uložení povinnosti
žalované odstranit stavbu, neboť nejde o stavbu neoprávněnou, a žalovaná ji
získala legálním způsobem. Uzavřel, že vlastnictví žalované ke stavbě požívá
stejné právní ochrany jako vlastnictví žalobců k pozemku. Žalobci požadované
peněžité plnění přiznal podle § 451 občanského zákoníku („ObčZ“).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců
rozsudkem ze dne 26. května 2005, č. j. 6 Co 988/2005-120, ve znění opravného
usnesení ze dne 13. prosince 2006, č. j. 6 Co 988/2005-172, potvrdil „rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I., o zamítnutí žaloby a ve výroku v
odstavci III., o nákladech řízení“, dále rozhodl, že „ve výroku v odstavci IV.
se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žalobcům povinnost zaplatit
České republice na účet Okresního soudu v Písku společně a nerozdílně 600,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku neukládá“, a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
Odvolací soud nepřijal námitku žalobců, že rozsudek soudu prvního stupně je
nepřezkoumatelný. Konstatoval, že se žalobci domáhali ochrany vlastnického
práva podle § 126 odst. 1 ObčZ, avšak v daném případě jde o konkurenci dvou
rovnocenných vlastnických práv. Řešení tohoto střetu použitím § 126 ObčZ brání
to, že zásah do vlastnictví žalobců k pozemku stavbou nelze považovat za
protiprávní, neboť právní předchůdce žalované měl k jejímu postavení řádný
právní důvod. Nezohlednil námitku žalobců, že žalovaná nabyla stavbu do
vlastnictví s vědomím, že k užívání zastavěného pozemku nemá žádný právní
důvod. S ohledem na to uvedl, že nemůže obstát jejich odkaz na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2261/2001 a 2 Cdon 240/97, která řeší případy
zřízení staveb na pozemku, který byl stavebník oprávněn užívat pouze dočasně; v
daném případě však stavebník stavěl na základě časově neomezeného práva.
Stavebník – právní předchůdce žalované – byl vlastníkem pozemku a proto byl
oprávněn stavbu zřídit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“).
Namítají, že odvolací soud vyšel ze skutkového závěru o vlastnictví původního
vlastníka stavby k zastavěnému pozemku, ačkoliv to nebylo součástí tvrzení
žádného z účastníků a ani předmětem dokazování. Přípustnost dovolání
„spočívající v po právní stránce zásadním významu rozsudku dovozují žalobci z
toho, že závěr odvolacího soudu, podle kterého bez ohledu na to, že žalovanému
v daném případě zjevně nesvědčí a nikdy nesvědčilo jakékoliv v dobré víře
nabyté právo k pozemku zastavěnému stavbou, požívá jeho vlastnické právo ke
stavbě rovnocenné ochrany jako vlastnické právo žalobců k pozemku zastavěnému
stavbou, nemá oporu k dostupné judiciální praxi dovolacího soudu a je s ní v
rozporu“. Poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 240/97, sp.
zn. 22 Cdo 1997/2000, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001 a nález Ústavního soudu sp. zn.
IV. ÚS 22/01. Podle názoru dovolatelů odvolací soud řešil věc v rozporu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelé namítají, že rozsudek soudu
prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, jak věc po právní
stránce posoudil. Za této situace odvolací soud tento rozsudek nezrušil, ale
podrobil jej přezkumu a porušil tak zásadu dvouinstančnosti občanského soudního
řízení. V tomto směru dovolatelé odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 29 Odo 667/2002. Dále uvádějí, že odvolací soud rozhodl na základě právního
názoru odlišného od názoru soudu prvního stupně, avšak neposkytl žalobcům
poučení ve smyslu § 118a OSŘ a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K tomu
poukazují na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 618/2004. K závěru
odvolacího soudu, že v okamžiku vzniku stavby byl stavebník vlastníkem
zastavěného pozemku, kterážto okolnost nebyla v rámci provedeného dokazování
zjišťována, odkazují na § 157 odst. 2 OSŘ. V souvislosti s uplatněním
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ vyjadřují nesouhlas se
závěrem odvolacího soudu, že „s ohledem na časově neomezený právní titul
původního vlastníka stavby k jím zastavěnému pozemku svědčí žalovanému právo
mít na tomto pozemku zřízenou stavbu bez ohledu na předchozí zánik vlastnictví
původního vlastníka stavby k jím zastavěnému pozemku a bez ohledu na to, že
žalovanému coby vlastníkovi stavby nikdy nesvědčila dobrá víra ohledně
existence jakéhokoliv jeho oprávnění k tomu, aby měl na pozemku žalovaných
zřízenou stavbu“. Uzavírají, že závěr odvolacího soudu, poskytující ochranu
vlastnickému právu žalované ke stavbě, vychází z nesprávného výkladu § 126
ObčZ. Navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam,
se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto
ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v
dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných
v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci nebylo učiněno zjištění, že šlo o stavbu, postavenou na základě
časově omezeného práva k pozemku. Proto na tento případ nelze použít rozhodnutí
dovolacího soudu, týkající se případů, kdy právo mít na cizím pozemku stavbu
bylo od počátku časově omezené (viz R 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a rozhodnutí, na která odkazuje dovolatel). Obdobnou věc řeší
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 1992, sp. zn. 3 Cdo 45/92,
publikovaný v Právních rozhledech č. 2/1993. Ve věci, kterou tento rozsudek
vrchního soudu řešil, šlo o stavbu postavenou na základě časově neomezeného
práva k pozemku, které později zaniklo; vrchní soud jako soud dovolací dospěl k
závěru, že tu dochází ke konkurenci dvou relativně samostatných a nezávislých
režimů vlastnictví - žalobcova vlastnictví k pozemkům a vlastnictví žalovaného
ke stavbám na těchto pozemcích stojícím. Tomu, aby tento střet byl vyřešen za
použití ustanovení § 126 ObčZ, brání skutečnost, že zásah do vlastnictví
(právních předchůdců) žalobce nebyl zásahem neoprávněným; žalovanému ke
zbudování staveb svědčil způsobilý právní důvod. Posouzení věci podle
ustanovení § 135c ObčZ o neoprávněné stavbě však rovněž není možné. Rovná
ochrana všech forem vlastnictví, zavedená do našeho právního řádu ústavním
zákonem č. 100/1990 Sb. a znovu proklamovaná Listinou základních práv a svobod,
neumožňuje na posuzovanou věc nahlížet tak, že by žalobce jako vlastník pozemků
měl více práv, a jako by se žalované družstvo, které je vlastníkem staveb na
těchto pozemcích stojících, muselo podřídit panujícímu vlastnictví k půdě. Na
podkladě těchto úvah nelze než dospět k závěru, že právní řád neposkytuje
žalobci žádné hmotněprávní oprávnění k tomu, aby se proti žalovanému úspěšně
domohl vyklizení svých pozemků. Samotný průkaz žalobcova vlastnického práva
nepostačuje k vyhovění návrhu za situace, kdy žalovanému přísluší právo,
používající ve vzájemném poměru stejné ochrany. K tomu je třeba dodat, že v
případě převodu věci na základě smlouvy na nabyvatele přechází též veškerá
práva spojená s předmětem této sukcese (nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna
2003, sp. zn. I. ÚS 272/02).
Ze zmíněného rozsudku Vrchního soudu v Praze, s jehož závěry v tomto směru se
Nejvyšší soud ztotožňuje, vyplývá závěr, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu
stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, nelze
se v zásadě domáhat vyklizení této stavby podle § 126 odst. 1 ObčZ, a to ani
proti jeho právnímu nástupci. Rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto právním
názorem v souladu a tak tu není nic, co by z daného rozsudku činilo rozhodnutí
po právní stránce zásadní.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím
řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu