22 Cdo 1840/2011

22 Cdo 1840/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobkyně A. P., bytem v Š., zastoupené JUDr. Bohuslavem Heczkem,

advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Smetanovo náměstí 2, proti žalovanému

městu Šenov, se sídlem v Šenově, Radniční náměstí 300, zastoupenému Mgr.

Zdeňkou Novákovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách,

Boleslavova 710/19, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu ve Frýdku -

Místku pod sp. zn. 15 C 65/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského

soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 8 Co 345/2010-265, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. listopadu 2010, č. j. 8 Co

345/2010-265, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu

řízení.

Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze

dne 26. dubna 2010, č. j. 15 C 65/2004-214, ve výroku I. zřídil věcné

břemeno ,,pro výkon vlastnického práva žalovaného k asfaltovému živičnému

povrchu nacházejícího se na místní komunikaci zařazené do pasportu místních

komunikací pod položkou č. 41c na pozemku v katastrálním území Š. u O., obci

Š.“ podle přiloženého geometrického plánu. Ve výroku II. uložil žalovanému

povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 9.518,-Kč jako náhradu za zřízení

věcného břemene. Ve výrocích III. a IV. soud prvního stupně rozhodl o náhradě

nákladů řízení.

Soud prvního stupně rozhodoval ve věci po té, co byl jeho předchozí rozsudek ze

dne 12. března 2004, č. j. 15 C 65/2004-51, zrušen usnesením Krajského soudu v

Ostravě (dále jen ,,odvolací soud“) ze dne 6. října 2006, č. j. 8 Co

287/2006-76, a jeho další rozsudek ze dne 4. prosince 2007, č. j. 15 C

65/2004-125, zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 28. dubna 2008, č. j. 8

Co 157/2008-151.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětný pozemek je využíván již od

20. let minulého století jako cesta, dříve sloužil pro průjezd, průchod a

průhon dobytka. Předmětný pozemek je zaveden v pasportu místních komunikací a

byl zahrnut do územně plánovací dokumentace, ke které neměla žalobkyně ani její

právní předchůdci žádné připomínky, lze se tedy domnívat, že s položením a

užíváním živičného povrchu jako místní komunikace konkludentně souhlasili.

Namítala, že živičný povrch, který je užíván jako cesta, neplní naléhavou

komunikační potřebu a zabraňuje realizaci jejího vlastnického práva k

předmětnému pozemku. Bylo zjištěno, že náklady na odstranění stavby by činily

89.504,- Kč. Zaujala stanovisko, že nesouhlasí s tím, aby byla stavba přikázána

za náhradu do jejího vlastnictví. Soud prvního stupně dále uvedl, že na

zachování komunikace je veřejný zájem, protože slouží občanům.

Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků

rozsudkem ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 8 Co 345/2010-265, změnil rozsudek

soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému

odstranit na své náklady stavbu komunikace – asfaltového živičného povrchu,

nacházející se na předmětném pozemku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění přijatých soudem prvního

stupně, která považoval za správná a odpovídající provedeným důkazům. Ztotožnil

se i názorem soudu prvního stupně, že stavbu nelze vypořádat přikázáním do

vlastnictví žalobkyně, protože s tím nesouhlasila. Vzhledem k tomu, že by to

nebylo účelné, nelze podle názoru odvolacího soudu stavbu odstranit. Oproti

názoru soudu prvního stupně není účelné ani zřízení věcného břemene s ohledem

na využití komunikace umístěné na předmětném pozemku, která spojuje dvě ulice.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání

spatřuje v § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s.

ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§

241a odst. 2 písm. b) o. s. ř). Dovolatelka má za to, že předmětem řízení je

ochrana jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku. Uvedla, že její

žalobní petit byl dostatečně určitý v tom, že se v případě živičného povrchu

pozemku nemůže jednat o stavbu ve smyslu občanskoprávním, a nemůže tak být

způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. Dovolatelka vytýká odvolacímu

soudu, že na věc aplikoval ustanovení § 135c obč. zák., které považoval za

speciální vůči ustanovení § 120 obč. zák. Podle jejího názoru není pro aplikaci

ustanovení § 135c obč. zák. v řešené věci podklad a toto právní posouzení

odvolacím soudem je nesprávné. Rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka považuje

za vnitřně rozporné. Ačkoliv zamítl žalobu na ochranu vlastnického práva podle

§ 126 odst. 1 obč. zák., v rozhodnutí používá argumentaci týkající se

vypořádání neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák. Dovolatelka popřela, že by

někdy vyslovila souhlas s užíváním části jejího pozemku k veřejnému užívání. Má

za to, že je to žalovaný, který neměl nikdy důvod zřídit tuto komunikaci na

jejím pozemku. Zařazení jejího pozemku jako komunikace do operátu v katastru

nemovitostí je podle jejího názoru bezvýznamné. Dovolatelka dále upozornila, že

komunikace, kterou užívá omezený počet občanů, postrádá komunikační naléhavost,

protože slouží jen jako zkratka a žádné z osob, které ji využívají, by jejím

neužíváním nevznikla žádná škoda. Náklady na odstranění živičného povrchu

pozemku považuje dovolatelka za zanedbatelné oproti významnému zásahu do jejího

vlastnického práva.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za

správné. Zastává názor, že bylo v řízení prokázáno, že na zachování komunikace

je veřejný zájem, že se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci a že je

užívána z naléhavé komunikační potřeby. I kdyby odvolací soud věc posoudil

podle § 126 odst. 1 obč. zák., stejně by nebylo možné žalobu považovat za

důvodnou, protože zájem na zachování předmětné komunikace je nutné nadřadit

zájmu na ochraně vlastnického práva dovolatelky. Žalovaný poukázal na to, že je

třeba věc poměřit ještě korektivem dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. s

tím, že by soud měl přihlédnout ke skutečnosti, že dovolatelka jako vlastnice

předmětného pozemku zavčas proti neoprávněné stavbě nezakročila. Žalovaný

uzavřel, že dovolatelka původně s užíváním předmětného pozemku jako místní

komunikace souhlasila, svůj názor změnila až v roce 1997 při problémech

týkajících se oplocení jejího pozemku v souvislosti s telekomunikační sítí

umístěnou pod ním.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §

243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. listopadu

2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského

soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším

rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který

dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a

je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; přezkoumal proto napadený

rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první

o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k

závěru, že dovolání je důvodné.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229

odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám

řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly

v dovolání uplatněny.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na aplikaci ustanovení § 135c obč.

zák., přičemž odvolací soud v odůvodněného svého rozhodnutí vyložil, z jakého

důvodu i při existenci neoprávněné stavby žalobu žalobkyně zamítl.

Podle § 135c odst. 1 – 3 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač

na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je

třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník

stavby"). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu

do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud

může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak,

zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu

vlastnického práva ke stavbě.

Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá již v samotném faktu

zamítnutí žaloby, jestliže odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že se v daném

případě o neoprávněnou stavbu skutečně jedná.

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že řízení o vypořádání

neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob

vypořádání vztahu mezi účastníky a kde soud není vázán návrhem účastníků (§ 153

odst. 2 o. s. ř.) –( k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října

2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a

stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, pod pořadovým č. C

3098); pokud soud dospěje k závěru, že žalobcem – vlastníkem pozemku - navržené

vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah mezi účastníky i jiným způsobem,

vyplývajícím z § 135c obč. zák. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 21. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, uveřejněný pod č. 42/2001 ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud soud dospěje k závěru, že žalobě na odstranění neoprávněné stavby nelze

vyhovět, musí upravit právní poměry účastníků tak, aby stavba nestála (zčásti

nebo zcela) na cizím pozemku. Jedná-li se skutečně o neoprávněnou stavbu, nelze

žalobu na její vypořádání zamítnout (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky

ze dne 5. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004 – Soubor, pořadové č. C 3098). K

zamítnutí žaloby na základě žaloby vlastníka pozemku by mohl soud přistoupit

pouze v zásadě věcně pouze tehdy, pokud by dospěl k závěru, že se o

neoprávněnou stavbu nejedná; jinak pokud má za to, že nejsou splněny podmínky

pro odstranění stavby, musí vztah mezi účastníky upravit ve smyslu ustanovení §

135c odst. 2, 3 obč. zák. K závěru o nemožnosti zamítnout žalobu na vypořádání

neoprávněné stavby se v aktuální judikatuře přihlásil Nejvyšší soud např. v

rozsudku ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010 nebo v rozsudku ze dne

16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 1434/2010, obou uveřejněných na internetových

stránkách www.nsoud.cz.

Jestliže tedy odvolací soud zamítl žalobu na vypořádání neoprávněné stavby,

spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod

podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.

Rozhodnutí odvolacího soudu však neobstojí ani v rovině jeho vlastní

argumentace jednak ve vztahu k povaze stavby jakožto neoprávněné a jednak ve

vztahu k posouzení stavby jako věci v právním smyslu.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně i její právní předchůdci s

„neoprávněnou“ stavbou souhlasili, když neměli výhrady vůči jejímu vybudování a

následnému používání.

Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že někdo staví na cizím pozemku,

aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavbu zřídit. Pro

klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda měl stavebník či

neměl stavební povolení, a stejně tak není rozhodující samotné vědomí vlastníka

pozemku nebo státních orgánů o prováděné stavbě (k tomu srovnej např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné v

Souboru pod pořadovým č. C 2660).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že skutková

zjištění soudu prvního stupně považuje za správná a pro účely odvolacího řízení

je přejímá. Vyplývá-li nutně z uvedené skutečnosti, že ke „stavbě“ na pozemku

žalobkyně mělo dojít na základě souhlasu žalobkyně, resp. jejích právních

předchůdců, byl dán v době výstavby právní titul – v podobě souhlasu vlastníků

pozemku – a nemohlo by se tak jednat o neoprávněnou stavbu. V této souvislosti

pak není rozhodné, zda by se jednalo o titul trvalé povahy nebo o dočasné

oprávnění stavět na cizím pozemku.

V případech, kdy stavebník staví, má občanskoprávní titul ke stavbě, jenž není

časově omezen, ale toto jeho právo zanikne, občanský zákoník ani jiný právní

předpis řešení těchto případů nenabízí. Vlastnická práva ke stavbě a pozemku

zůstávají odlišná (neplatí princip superficies solo cedit), jsou rovnocenná,

navzájem si konkurující a žádné z nich nelze označit za právo silnější; ve

vztahu k právu vlastníka stavby právě proto, že v době výstavby mohl objektivně

očekávat, že v budoucnu nebude konfrontován se ztrátou občanskoprávního

oprávnění mít stavbu na cizím pozemku. Ani po zániku tohoto práva se nejedná o

tzv. neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c obč. zák., neboť charakter stavby

jako neoprávněné je spojen neexistencí občanskoprávního titulu v době, kdy je

stavba prováděna. Jinými slovy řečeno, pokud v době vzniku stavby jako věci v

právním slova smyslu nejde o tzv. neoprávněnou stavbu, skutečnosti nastavší

později již aplikaci ustanovení o tzv. neoprávněné stavbě nemohou založit.

Tento judikatorní přístup vyjádřil již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 9.

září 1992, sp. zn. 3 Cdo 45/92, publikovaném v Právních rozhledech, 1993, č. 2,

str. 47. Aktuální judikatura toto výchozí stanovisko precizovala a upřesnila

potud, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl časově

neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, a toto právo později zaniklo,

nemůže se vlastník pozemku domáhat odstranění této stavby, a to ani proti

právnímu nástupci stavebníka (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007, uveřejněné v Souboru pod

pořadovým č. C 4809).

Od toho je nutno odlišovat případy, kdy stavebník v době stavby má

občanskoprávní titul ke stavbě, ale jedná se o oprávnění časově omezené nebo o

případ, kdy věděl nebo vědět mohl a měl, že jeho právo stavby je pouze dočasné.

Řešení těchto situací naznačil dovolací soud v rozsudku ze dne 9. října 2000,

sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 1,

str. 47 závěrem, podle kterého „pokud stavebník zřídí na základě dohody s

vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je oprávněn užívat pouze dočasně,

ztrácí po uplynutí sjednané doby (či po jiném způsobu zániku práva) nadále mít

na tomto pozemku umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického

práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby.“

Toto rozhodnutí navázalo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1999,

sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněný pod č. 72/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí

a stanovisek, podle kterého zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem

pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen

dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit. Uvedené závěry

vztahující se k povinnosti odstranit stavbu se týkají také případů, kdy

stavebník zřídil stavbu na základě souhlasu vlastníka pozemku, který byl

následně odvolán (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22

Cdo 234/2011 – www.nsoud.cz).

Dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu se nemůže přeměnit na trvalé právo

jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci stavby

informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou

námitku proti vlastnické žalobě po zániku práva mít na pozemku stavbu (rozsudek

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2005, sp. zn. 22

Cdo 1690/2004, uveřejněný v Souboru, pod pořadovým č. C 3405).

Stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou není stavbou

neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák. (v době její výstavby občanskoprávní

titul existoval). Judikatura zřejmě i proto nepřipustila, aby právní režim

takových případů byl řešen postupem podle § 135c obč. zák. Tato úvaha vychází z

toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění

mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení

připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle

ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby

jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák.

Proto také není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností

vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu, je dočasné, v

řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo

odpovídající věcnému břemenu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července

2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007, uveřejněný v Souboru, pod pořadovým č. C 7489),

neboť analogickou aplikaci § 135c odst. 3 obč. zák., který zřízení věcného

břemene umožňuje, nelze použít na jiné stavby než neoprávněné, což v daném

případě splněno není, protože na počátku výstavby právní titul k postavení

stavby existoval (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. června

2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 8615).

Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 6. října 2006, č. j. 8 Co 287/2006-76,

jímž zrušil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. prosince 2005,

č. j. 15 C 65/2004-76, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu, zavázal

soud prvního stupně právním názorem o aplikovatelnosti ustanovení § 135c obč.

zák., aniž by tento svůj právní názor blíže odůvodnil. Odkázal pouze na

rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2999, jež upravuje otázku tzv.

účelových komunikací, aniž by však vyložil, jak se toto rozhodnutí promítá do

poměrů souzené věci ve vztahu k neoprávněné stavbě.

V navazujícím usnesení ze dne 28. dubna 2008, č. j. 8 Co 157/2008-151, odvolací

soud opětovně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. prosince 2007, č.

j. 15 C 65/2004-125, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení

opětovně se závěrem, že je namístě postup podle § 135c obč. zák., přičemž

výslovně akceptoval skutkové závěry soudu prvního stupně potud, že právní

předchůdci žalobkyně a žalobkyně sama souhlasili s výstavbou „neoprávněné

stavby“.

Jestliže tedy odvolací soud vyšel ze zjištění, že „stavba“ byla vybudována na

pozemku žalobkyně se souhlasem jejím, resp. jejích právních předchůdců, nemůže

se jednat o neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c obč. zák. bez ohledu na to,

zda tento souhlas měl být dán na dobu časově omezenou či neomezenou. I v tomto

směru tedy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení

věci.

Dovolací soud se však neztotožnil se závěry odvolacího soudu ani potud, pokud

uzavřel, že v daném případě se jedná o stavbu mající povahu věci v právním

smyslu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze obecně naznačuje, že

na pozemku žalobkyně se má nacházet komunikace spočívající z technického

hlediska v pokrytí živičným povrchem, aniž by však odvolací soud uvedl, s jakým

typem komunikace svůj závěr o její povaze jakožto věci v právním smyslu spojil.

Dovolací soud v rozsudku ze dne 20. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000,

uveřejněném v časopise Ad Notam, 2002, č. 2, str. 44, mimo jiné vyložil, že

komunikace pokrytá živičným povrchem není samostatným předmětem

občanskoprávních vztahů, byť jde o stavbu podle veřejného práva. V uvedeném

rozhodnutí dovolací soud dále vyložil, že „místní“ a „účelové“ komunikace

představují určitou kvalitu pozemku, jsou názvy pro druh pozemku a představují

určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou tedy být současně pozemkem

a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by

mohly mít rozdílný právní režim či osud; nelze je od pozemku oddělovat.

Uvedená východiska ve vztahu k místním komunikacím dovolací soud korigoval v

rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu

ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněném pod č. 76/2007 ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, závěrem, že místní komunikace může být

samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu. Tento závěr byl odrazem argumentace,

podle které místní komunikace by mohla být samostatnou věcí odlišnou od

pozemku, na němž se nachází, v případě, že by byla stavbou ve smyslu občanského

práva, tj. stavbou ve smyslu § 119 obč. zák., která jako samostatný předmět

vlastnictví může být předmětem občanskoprávních vztahů. Nelze totiž vyloučit,

že místní komunikace může být stavbou, a tedy samostatnou věcí ve smyslu

občanskoprávním, a že právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k

pozemku, na němž byla zřízena. Této možnosti nasvědčuje i § 17 odst. 3 zákona

č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, dle nějž, jestliže byla zřízena

stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku

této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s

vlastníkem pozemku, je příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh

vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického

práva ke stavbě, a to za jednorázovou náhradu ve výši, která podle zvláštního

předpisu náleží za vyvlastnění. Z tohoto ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje

vlastnictví pozemků pod komunikacemi (s výjimkou komunikace účelové) od

vlastnictví samotné komunikace, a tudíž je na tyto pozemní komunikace, tj.

dálnice, silnice a místní komunikace, třeba v zásadě pohlížet jako na

samostatné předměty právních vztahů.

Mohou však nastat hraniční případy, které bude nutno posuzovat podle

jednotlivých okolností vždy řádně odůvodněnou úvahou soudu. Konkrétně přitom

totiž půjde o to, zda jde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních

vztahů nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek, který slouží jako

pozemní komunikace.

Zatímco tedy u místní komunikace nelze vyloučit její povahu jako samostatné

věci v právním smyslu, u tzv. účelových komunikací je soudní praxe jednotná

potud, že o věci v právním smyslu nejde.

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 2761/2011,

uveřejněném na www.nsoud.cz, dovolací soud souhrnným způsobem vyložil přístup

Nejvyššího soudu k problematice tzv. účelových komunikací.

V tomto rozhodnutí zdůraznil, že podmínkami vzniku účelové komunikace se

dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 17. října 2012, sp. zn. 22 Cdo

766/2011, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz, kde uvedl:

„Pozemní komunikace je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými

vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a

jeho bezpečnosti. Pozemní komunikace se dělí na tyto kategorie: a) dálnice, b)

silnice, c) místní komunikace, d) účelová komunikace (§ 2 odst. 1 a 2 zákona č.

13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Místní komunikace jsou vymezeny v § 6,

účelové komunikace v § 7 zákona o pozemních komunikacích. O zařazení pozemní

komunikace do kategorie dálnice, silnice nebo místní komunikace rozhoduje

příslušný silniční správní úřad na základě jejího určení, dopravního významu a

stavebně technického vybavení (§ 3 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích).

Účelovou komunikací je pozemní komunikace, která splňuje znaky, uvedené v § 7

odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Podle první věty tohoto ustanovení

platí: „Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení

jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke

spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k

obhospodařování zemědělských a lesních pozemků“.

Již starší judikatura uznávala, že pozemek, který je v soukromém vlastnictví,

„lze uznat za veřejnou cestu jen tehdy, byl-li pozemek věnováním buď výslovným,

nebo z konkludentních činů vlastníka poznatelným určen k obecnému užívání a

slouží-li toto užívání k trvalému ukojení nutné komunikační

potřeby“ (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 1932, sp. zn.

10729/32, ASPI). Podle Ústavního soudu je „podmínkou veřejného užívání

soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační

potřeby. Z dnešních hledisek posuzování legitimních omezení základních práv se

totiž jedná o nezbytnou podmínku proporcionality omezení. Zjednodušeně řečeno,

existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění

komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva,

je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným

způsobům“ (nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06).

Protože nutnou podmínkou existence účelové komunikace je uspokojení nutné

komunikační potřeby, trvá právo užívat takovou komunikaci na cizím pozemku bez

souhlasu jejího vlastníka pod podmínkou, že to vyžaduje nutná komunikační

potřeba. Jakmile tato potřeba zanikne, zanikne i právo obecného užívání účelové

komunikace.“

Pozemek, který je v soukromém vlastnictví, lze uznat za veřejnou cestu jen

tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že pozemek byl věnován buď

výslovným projevem, nebo konkludentním činem vlastníka byl k obecnému užívání

určen a dále především z toho, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení

nutné komunikační potřeby. Účelová komunikace je v soukromém vlastnictví a

vlastník nemůže svévolně regulovat (s výjimkou uvedenou § 7 odst. 2 zákona č.

13/1997 Sb.) její užívání nebo ji zrušit. Zřídí-li pozemní komunikaci, která by

jinak byla účelovou komunikací, někdo jiný než vlastník pozemku, a vlastník

pozemku neprojeví, byť i konkludentně, souhlas s existencí této komunikace,

může se domáhat ochrany negatorní žalobou podle § 126 odst. 1 obč. zák. Je-li

však účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka pozemku zřízena, nemůže její

vlastník jednostranným vyhlášením zamezit její obecnému užívání (k tomu srovnej

rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 22

Cdo 1868/2000, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, rozsudek

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 22 Cdo

1433/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1388 nebo rozsudek ze dne 29. listopadu

2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009, uveřejněný na internetových stránkách

Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Dále v uvedeném rozhodnutí poukázal dovolací soud na skutečnost, že účelové

komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování

jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu

občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní

režim.

Od těchto závěrů neshledal dovolací soud důvod odchýlit se ani v souzené věci.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se však nepodává žádná úvaha, zda by v

daném případě mělo jít o místní komunikaci nebo komunikaci účelovou. Je zřejmé,

že v případě existující účelové komunikace nelze uvažovat o její povaze jako

věci v právním smyslu, nadto v podobě neoprávněné stavby, zatímco v případě

místní komunikace její povahy jako věci v právním smyslu – v poměrech

konkrétního případu – vyloučena není.

I potud tedy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním

posouzení věci.

Dosavadní stav řízení pak dovolacímu soudu neumožňuje zaujmout názor ani k

posouzení toho, zda se vůbec mohlo v dané věci jednat o účelovou komunikaci, k

níž úvaha odvolacího soudu zřejmě směřovala, jestliže v odůvodnění rozsudku

uvedl podmínky, jejichž existence je podmínkou úvahy o existenci účelové

komunikace (věnování obecnému užívání a nezbytná komunikační potřeba).

Žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně mimo jiné výslovně

namítala, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávnému závěru

o existenci konkludentního souhlasu žalobkyně a jejích právních předchůdců k

„věnování pozemku k obecnému užívání“ a dále, že v daném případě není splněna

podmínka naléhavé komunikační potřeby, neboť „samotné užívání pozemku slouží

pouze jako zkratka průchodu pro velmi omezený počet osob žijících v této části

obce, přičemž dostupnost ke všem pro ně důležitým objektům lze dosáhnout i po

jiných komunikacích“.

S těmito námitkami se však odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku žádným

způsobem nevypořádal; tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). K této vadě

pak přihlédl dovolací soud, i když nebyla v dovolání dovolatelkou uplatněna.

Dovolací soud proto ze shora uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §

243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k

dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem

dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že řízení ve věci bylo zahájeno již v roce 2004, považuje

dovolací soud za vhodné vyjádřit se i k procesním aspektům žaloby závěry

judikatury, jejichž uplatnění nelze v daném případě v dalším řízení vyloučit.

Dovolací soud v rozsudku ze dne 17. března 2008, sp. zn. 22 Cdo 1382/2007,

uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 6037, vyložil, že podmínkou pro úspěch

negatorní žaloby, kterou se žalobce domáhá odstranění výsledku stavebních prací

z jeho pozemku, je kromě jiného to, že výsledek neoprávněného zásahu není

stavbou ve smyslu občanského práva; pokud by takovou stavbou byl, bylo by možno

žádat jeho odstranění jen v rámci žaloby na vypořádání neoprávněné stavby.

Posouzení toho, zda jde o žalobu na vypořádání neoprávněné stavby nebo o

negatorní žalobu vychází z žalobního návrhu a zejména z žalobních tvrzení; o

žalobu negatorní jde v případě, že žalobci se domáhají odstranění objektu

popsaného tak, že je zřejmé, že nejde o samostatnou stavbu ve smyslu občanského

práva ani o součást takové stavby. V řízení o negatorní žalobě je pasivně

legitimován ten, kdo do práva žalobce neoprávněně zasáhl, v řízení o vypořádání

neoprávněné stavby je to vlastník této stavby.

Jestliže žalobní návrh neodpovídá tvrzením žalobce v žalobě na ochranu

vlastnického práva a charakteru zásahů do jeho vlastnického práva, je soud

povinen postupovat podle § 43 o. s. ř. a poučit žalobce o formulaci petitu.

Nesplnění této povinnosti je vadou řízení, která má vliv na správnost

rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2001,

sp. zn. 22 Cdo 255/2001, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 382). Pokud je

v žalobním návrhu použit pojem „stavba“ a o obsahu žaloby, případně přednesů

žalobce je zřejmé, že ve skutečnosti jde o odstranění výsledku stavební

činnosti, který není stavbou jako samostatným předmětem právních vztahů, jedná

se o nepřesnou formulaci žalobního návrhu. V takovém případě soud postupuje

podle § 43 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

20. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým

č. C 1094).

Uvedený poukaz činí dovolací soud z toho důvodu, že žalobkyně se domáhá vydání

rozsudku, kterým by byla žalovanému uložena povinnost „odstranit na své vlastní

náklady stavbu komunikace – asfaltového živičného povrchu postavenou na pozemku

parc. č. 1596 v k. ú. Š. u O.“ a v rámci žalobních tvrzení uvádí, že žalovaný

na jejím pozemku zřídil „stavbu – komunikaci“. Současně však výslovně žalobu

opírá o ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. a je zřejmé, že se domáhá odstranění

asfaltového živičného povrchu. V dalším řízení proto bude nutné zohlednit také

výše uvedené závěry judikatury dovolacího soudu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. dubna 2013

Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D.

předseda senátu