NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1690/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věcí
žalobců: a) J. B., b) A. B. a c) Z. B., zastoupených advokátem, proti
žalovaným: 1) J. S. a 2) H. S., zastoupeným advokátem, o odstranění stavby,
vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 1012/2001, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.
února 2004, č. j. 6 Co 2862/2003-115, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud žalovaným uložil povinnost odstranit z
jejich pozemku chatu, pozemek vyklidit a zaplatit jim 13 671,- Kč s
příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které získávají užíváním
pozemku žalobců.
Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
září 2003, č. j. 6 C 1012/2001-87, zamítl žalobu, „kterou se žalobci domáhají,
aby žalovaným bylo uloženo odstranit stavbu chaty ev. č. 11 postavenou na
pozemku č. parc. 149 – zastavěná plocha v k. ú. Z., obec V. a tento pozemek
vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 4 měsíců od právní moci rozsudku a
žalovaní byli zavázáni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 13 671,-
Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 29. 11. 2001 do zaplacení“. Dále rozhodl o
nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že se žalobci v roce 1994 stali na základě
rozhodnutí pozemkového úřadu podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“)
spoluvlastníky shora uvedeného pozemku, na němž se nachází chata žalovaných,
postavená na základě stavebního povolení a zkolaudovaná jako „objekt dočasného
významu“ s časovým omezením trvání na dobu platnosti nájemní smlouvy, uzavřené
v roce 1978 žalovaným 1) se Státními lesy Č. B., Lesní závod M., a to do 31.
12. 1988. Podle zmíněné smlouvy měla být chata odstraněna ve lhůtě
nepřesahující její životnost, to je 25 let od roku 1978. Žalobci dali žalovaným
v roce 1999 výpověď z nájemního vztahu. Soud prvního stupně konstatoval, že se
žalobci domáhali odstranění stavby předmětné chaty podle § 126 občanského
zákoníku (dále jen „ObčZ“) a vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 ObčZ a
že jejich žaloba není důvodná. Uvedl, že stavba chaty byla řádně povolena a
kolaudována a podle stavebních předpisů šlo o stavbu trvalého charakteru. Pokud
jde o otázku časového vymezení užívání pozemku, na němž chata stojí, soud na
základě skutečnosti, že žalovaní zakoupili chatu od původního vlastníka v dobré
víře, že ji budou moci užívat po celou dobu svého života, řádně platili nájemné
a měli vůli se s vlastníky pozemku dohodnout o konkrétní výši nájemného,
uzavřel, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby jenom kvůli neshodě
ohledně výše nájemného měli chatu odstranit. Žalobu neshledal důvodnou ani v
části týkající se bezdůvodného obohacení žalovaných.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne
24. února 2004, č. j. 6 Co 2862/2003-115, k odvolání žalobců změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že „žalovaní jsou povinni odstranit stavbu chaty ev.
č. 11 na pozemku p. č. 149 zastavěná plocha v katastrálním území Z., obec V.,
okres P. a tento pozemek vyklidit a vyklizený předat žalobcům do šesti měsíců
od právní moci rozsudku“. V části výroku, kterou žalovaným byla uložena
povinnost zaplatit žalobcům částku 13.671,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 29.
11. 2001 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud konstatoval, že není podstatné, zda z hlediska stavebních
předpisů byla chata žalovaných na pozemku žalobců stavbou trvalou či dočasnou.
Pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku na jeho pozemku
stavbu, a pozemek je dle dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí
sjednané doby právo na tomto pozemku stavbu mít, neboť v opačném případě by
neoprávněně zasahoval do vlastnického práva vlastníka pozemku. S odvoláním na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 uvedl, že zanikne-li nájemní
právo, zanikne občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. V případě,
že vlastníkovi stavby, jehož obligační právo mít na pozemku stavbu v důsledku
časového omezení toto právo zaniklo, nenáleží mu námitka proti žalobě vlastníka
pozemku, že má právo mít na pozemku stavbu. Jestliže stavebník umístí stavbu na
cizím pozemku na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami
vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku. V dané věci byly
smlouvy uzavřeny k dočasnému užívání pozemku a výpověď nájemní smlouvy se
řídila § 677 ObčZ a § 22 zákona o půdě s tím, že výpovědní lhůta činila 3
měsíce a započala běžet prvního dne následujícího po doručení výpovědi.
Zanikl-li nájemní vztah žalovaných, zanikl i právní důvod mít stavbu umístěnou
na pozemku žalobců. V souvislosti s tím odvolací soud odkázal na rozsudky
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdon 240/97 a 22 Cdo 802/2002. Ani námitka rozporu
výkonu práva žalobců s dobrými mravy není na místě (viz rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 740/99).
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen, podávají žalovaní dovolání, ve kterém uplatňují, jak
výslovně uvádějí, dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ
(existenci prvního z těchto důvodů však nijak nekonkretizují). Pokud odvolací
soud svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor
výkonu obsahu vlastnického práva s dobrými mravy přichází v úvahu pouze
výjimečně, pak v aplikaci na daný případ jde o vadné právní posouzení věci.
Jejich chata byla zřízena jako stavba trvalá. V dané lokalitě bylo takto
postaveno na pozemcích žalobců dalších 14 chat a žalobci budou zřejmě podávat
další žaloby na jejich odstranění. V roce 1990 byl předmětný pozemek vyňat z
lesního fondu; právo osobního užívání tohoto pozemku nebylo možno zřídit. Proto
byl sjednán jeho nájem na dobu určitou. Z hlediska zásad dobrých mravů nemělo
zůstat stranou pozornosti soudu jednání žalobců, kteří předmětný pozemek nabyli
do vlastnictví s vědomím existence chat na něm a možného získání nepřiměřených
finančních podmínek při sjednávání smluv o nájmu. Dovolatelé poukazují na svůj
vážný zdravotní stav a stáří, vyžadující pobyt klidném a zdravém prostředí
chaty, s tím, že její rozbourání by nebyli schopni zajistit a že by je mohlo
vážně ohrozit jejich zdraví i život. Navrhují, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné.
Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez
právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ).
V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a
odst. 4 OSŘ).
Nejvyšší soud již v rozsudku z 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu
10/2000, pod č. 72/2000 uvedl, že zřídí-li stavebník na základě dohody s
vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn
užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit.
Dále Nejvyšší soud v rozsudku z 20. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 802/2002,
uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, rozhodnutí
C 1218 uvedl, že v řízení o odstranění stavby zřízené na cizím pozemku,
přenechaném vlastníkem pozemku jiné osobě (stavebníkovi) ke zřízení stavby
na časově omezenou dobu, není podstatné, zda jde o stavbu jen
provizorní resp. dočasnou nebo jde o stavbu trvalou. V rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, publikovaném v
Soudních rozhledech č. 2/2001, se uvádí, že v případě, že stavebník umístí
stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami
vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní
právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Na
právních názorech vyslovených v těchto rozhodnutích dovolací soud setrvává s
tím, že se plně uplatní i v daném případě. Lze shrnout, že pokud někdo postaví
stavbu na cizím pozemku, aniž měl zajištěno časově neomezené a jednostranně
nevypověditelné právo mít na cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po
zániku tohoto práva bude muset stavbu odstranit.
V dané věci není pochybnost o tom, že žalovaní nemají k pozemku žalobců časově
neomezené právo umožňující mít na pozemku stavbu. Z obsahu smlouvy o přenechání
nemovitosti (pozemků ke stavbě chaty) k dočasnému užívání, kterou uzavřel
žalovaný 1) 10. 1. 1978 se Státními lesy Č. B. (č. l. 11) jasně vyplývá, že si
museli být vědomi dočasnosti svého oprávnění a že museli být na nutnost chatu
odstranit připraveni; spoléhání na to, že stavba na pozemku nakonec bude moci
zůstat, nevycházelo z reálného posouzení právní situace.
Dočasné právo mít na cizím pozemku stavby se nemůže přeměnit na trvalé právo
jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci staveb
informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou
námitku proti vlastnické žalobě na vyklizení pozemku po zániku práva mít na něm
stavbu. Opačný názor nemá oporu v zákoně a dovolatelé ani neuvádějí
ustanovení, o který by jej opřeli.
Proto nelze dovodit, že by rozhodnutí o odstranění chaty bylo v rozporu se
zákonem nebo že by výkon práva žalobců byl v rozporu s dobrými mravy. S
tvrzením, že by realizace rozhodnutí mohla ohrozit závažně jejich zdraví i
život přicházejí žalovaní až v dovolacím řízení a proto k nim nelze přihlédnout
(§ 241a odst. 4 OSŘ).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v dovoláním napadené
části správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v
posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez
návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než
dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelé nebyli úspěšní a žalobcům náklady dovolacího řízení, na jejichž
úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ),
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu