22 Cdo 1241/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
Ph.D., ve věci žalobců: a) J. N., a b) J. N., obou bytem v P., zastoupených
JUDr. Janou Borskou, advokátkou se sídlem v Táboře, Žižkovo náměstí 5, proti
žalovanému Ing. R. Š., bytem v P., zastoupenému JUDr. Václavem Kalinou,
advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, o zřízení věcného břemene a o
vzájemném návrhu žalovaného na odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v
Prachaticích pod sp. zn. 3 C 266/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 6 Co
1285/2008-549, ve znění opravného usnesení ze dne 4. března 2010, č. j. 6 Co
1285/2008-580, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. listopadu 2009, č.
j. 6 Co 1285/2008-549, ve znění opravného usnesení ze dne 4. března 2010, č. j.
6 Co 1285/2008-580, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 18. března 2008, č. j. 3 C 366/2002-381, zřídil „ve prospěch
vlastníka stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního, postavené a zapsané u
Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště P., pro obec a
kat. území S., za účelem přístupu, užívání, oprav a údržby stavby za náhradu
věcné břemeno práva cesty přes pozemek, zapsaný u téhož úřadu pro obec a kat. území S., v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu Ing. M. P. ze dne 27. ledna
2005, č. 920-518/2004, který je nedílnou součástí rozsudku“ (výrok I. rozsudku). Uložil žalobcům, aby žalovanému zaplatili náhradu za zřízení věcného
břemene v částce 145.730,- Kč (výrok II. rozsudku). Dále zamítl vzájemný návrh
žalovaného na odstranění označené stavby stojící na st. parc. č. 382 (výrok
III. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. – VI. rozsudku). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je vlastníkem předmětného
pozemku na základě darovací smlouvy ze dne 28. února 2000 s právními účinky
vkladu dnem 5. dubna 2000 od dárkyně M. K., které bylo obnoveno vlastnické
právo k tomuto pozemku rozhodnutím „Okresního úřadu Prachatice, okresního
pozemkového úřadu, ze dne 20. září 1999, č. j. PU-205/91/91/I/0/1097/99“. Na
pozemku se nachází stavba chaty žalovaného a stavba, postavená jako ohřívárna
pro lyžaře, která rozhodnutím Okresního národního výboru v P. byla povolena k
trvalému užívání dnem 10. ledna 1963. Kupní smlouvou ze dne 18. února 2000 TJ
Sokol S. prodala tuto stavbu žalobcům za kupní cenu 300.000,- Kč. Žalobci
koupili stavbu s vědomím, že se nachází na cizím pozemku. Dopisem ze dne 28. června 2000 adresovaným stavebnímu odboru Městského úřadu ve V., postoupeným
Obecnímu úřadu ve S., žalobci ohlásili nutnost opravy střechy a klempířských
prvků, vnitřních částí obvodových zdí, venkovních omítek, částí podlah a
vnitřních omítek, oken, malby, nemající vliv na charakter užívání stavby. Obecní úřad ve S. proti provedení stavebních úprav v uvedeném rozsahu neměl
výhrady. Ze znaleckého posudku Ing. A. H., soud zjistil, že žalobci na stavbě
provedli i práce nad rámec ohlášených stavebních úprav a že těmito opravami
došlo ke změně vzhledu objektu. Podle znalkyně by bylo neekonomické stavbu
bourat. Šetřením na místě samém za účasti znalců Ing. A. H.., a Ing. L. B. soud
zjistil, že původní zdivo stavby žalobců bylo odstraněno až na základy. Sklep a
základy netvoří první nadzemní podlaží, ale jsou součástí prvního podzemního
podlaží. Dispoziční řešení původního prvního nadzemního podlaží je zjistitelné
pouze v jednom směru, a to ve vnějším rozměru stavby, jež odpovídá stávajícím
základům. Z původní stavby do nové byly zřejmě použity jen dva trámy. Soud
prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v rozsudku ze
dne 16. listopadu 2007, č. j. 6 Co 2341/2007-353, jímž byl zrušen dřívější
rozsudek soudu prvního stupně, se postavil na stanovisko, že stavba žalobců
není stavbou neoprávněnou, neboť ze stavby oprávněné se stavební činností
nemohla stát stavba neoprávněná.
Uvedl, že rekonstrukce stavby byla nutná v
důsledku jejího poškození. Stavba nadále stojí na původních základech. Nelze
proto aplikovat § 135c obč. zák., ale je třeba věc posuzovat podle § 151o odst. 3 obč. zák. Protože žalobci nejsou vlastníky pozemku, na nichž stavba stojí,
soud zřídil ve prospěch vlastníka stavby předmětné věcné břemeno. Při stanovení
náhrady za zřízené věcné břemeno soud vycházel ze znaleckého posudku Ing. L. B., který věcné břemeno ocenil částkou 145.730,- Kč. Žalobu žalovaného na
odstranění stavby žalobců zamítl s tím, že by uložením takové povinnosti
žalobcům došlo k neoprávněnému zásahu do jejich vlastnických práv ke stavbě. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání
žalobců i žalovaného rozsudkem ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 6 Co
1285/2008-549, ve znění opravného usnesení ze dne 4. března 2010, č. j. 6 Co
1285/2008-580, výroku I. rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud
jím byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na odstranění stavby (výrok III.) a
rozhodnuto o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky V. a VI.). Výrokem II. rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. a II. tak, že
zřídil ve prospěch žalobců a dalších vlastníků stavby bez čísla popisného a
čísla evidenčního, postavené na pozemku a zapsané u Katastrálního úřadu pro
Jihočeský kraj, katastrální pracoviště P., pro obec a kat. území S., věcné
břemeno spočívající v právu chůze přes pozemek v obci a kat. území S., zapsaný
tamtéž, v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu Ing. E. S. ze dne 28. 1. 2009, č. 1061-986/2009, který je nedílnou součástí rozsudku. Ve výroku III. rozsudku uložil žalobcům, aby žalovanému zaplatili náhradu za zřízení věcného
břemene v částce 2.310,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se odchýlil od právního názoru, který vyslovil ve svém
dřívějším rozsudku ze dne 16. listopadu 2007, a dospěl k závěru, že stavba
žalobců je stavbou neoprávněnou, a věc je proto třeba posuzovat podle § 135c
obč. zák. Uvedl, že původní stavba – objekt ohřívárny - byla stavbou
oprávněnou. Teprve stavební činností žalobců v souvislosti s nutnou opravou
objektu se tato stavba stala stavbou neoprávněnou. Bylo prokázáno, že žalobci
při provádění oprav objekt postupně demolovali, zasáhli do nosných konstrukcí a
tak vznikla stavba nová. Protože tato stavba stojí na pozemku žalovaného, jde o
stavbu neoprávněnou. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že odstranění této stavby by nebylo účelné. Neshledal podmínky pro
přikázání stavby do vlastnictví žalovaného. Podle § 135c odst. 3 obč. zák.
žalobcům a dalším vlastníkům předmětné stavby zřídil věcné břemeno spočívající
v právu chůze přes pozemek v nezbytném rozsahu vyznačeném geometrickým plánem
Ing. E. S. ze dne 28. ledna 2009, tedy v rozsahu užším, než jak je zřídil soud
prvního stupně. Při stanovení náhrady za zřízené věcné břemeno odvolací soud
vyšel ze znaleckého posudku Ing. arch. J. K. ze dne 6. května 2009, jenž ji
vyčíslil částkou 2.310,- Kč, a ze znaleckého posudku znaleckého ústavu v oboru
ekonomika Bohemian Appraisal, a. s., ze dne 13. srpna 2009, potvrzujícího
správnost znaleckého posudku Ing. arch. J. K.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, podle jeho
obsahu z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, přičemž napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu.
Namítl, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. července 2007 byla
zamítnuta žaloba na zřízení věcného břemene podle § 151o odst. 3 obč. zák. a
zamítnut vzájemný návrh žalovaného na odstranění stavby na pozemku parc. č. st.
382. Tuto stavbu soud přikázal do vlastnictví žalovaného a žalovanému uložil,
aby žalobcům zaplatil částku 687.890,- Kč. Tento rozsudek napadl odvoláním
žalovaný, a to jen pokud jde o náhradu v částce 687.890,- Kč, kterou považoval
za vysokou. Odvolací soud rozsudkem ze dne 16. listopadu 2007 zrušil rozsudek
soudu prvního stupně ze dne 23. července 2007 v celém rozsahu, přestože výrok,
jímž byla zamítnuta žaloba na zřízení věcného břemene, nabyl právní moci, a
soudu uložil, že má postupovat podle § 151o odst. 3 obč. zák., neboť § 135c
obč. zák. na danou věc nedopadá. V tomto postupu žalovaný spatřuje vadu řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolacímu soudu dále
vytýká, že neuvažoval o možnosti přikázání stavby do vlastnictví žalovaného
podle § 135c odst. 2 obč. zák., o niž žalovaný jako vlastník pozemku projevil
zájem, a bez dalšího zřídil věcné břemeno spočívající v právu cesty ke stavbě
na cizím pozemku. Nesouhlasí ani s výší náhrady za zřízené věcné břemeno s
ohledem na cenu stavebních pozemků v této části Šumavy, která se pohybuje v
částkách od 2.500,- Kč do 3.000,- Kč za l m2. Nelze také přehlédnout, že
umístění stavby na pozemku vylučuje užívání jeho zbývající části. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobci označili dovolání za nedůvodné. Podle jejich názoru původní
stavba nezanikla. Poukázali na to, že M. K. ani žalovaný o stavbu v době jejího
prodeje neprojevili zájem. Cena věcného břemene je podle žalobců odpovídající.
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnými osobami, přezkoumal
napadený rozsudek při vázanosti uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3
věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Měnící charakter výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž změnil rozsudek soudu
prvního stupně o zřízení práva nezbytné cesty tak, že provedl vypořádání nároků
z neoprávněné stavby, je zřejmý. Soud prvního stupně mimo jiné zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný
domáhal vypořádání nároků z neoprávněné stavby. Tento výrok rozsudku soudu
prvního stupně sice odvolací soud potvrdil, ale se závěrem, že se o
neoprávněnou stavbu jedná, což promítl do výroku, jímž změnil výrok rozsudku
soudu prvního stupně o zřízení práva nezbytné cesty. Z uvedeného je zřejmé, že i v této části odvolací soud posoudil práva a
povinnosti účastníků odlišně, a proto je dovolání dovolatele přípustné proti
všem výrokům ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Podle § 135c obč. zák. odst. 1 zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku,
ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu
je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník
stavby"). Podle odstavce 2) téhož ustanovení pokud by odstranění stavby nebylo
účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s
tím vlastník pozemku souhlasí. Podle odstavce 3) soud může uspořádat poměry
mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za
náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Podle § 151o odst. 3 obč. zák. není-li vlastník stavby současně vlastníkem
přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může
soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka
stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek. Pro posouzení věci je především podstatné, zda předmětná stavba tzv. ohřívárny (dále též jen „předmětná stavba“) má charakter stavby oprávněné či
neoprávněné. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, které dovolatel v podaném dovolání
nenapadá, že původní stavba ohřívárny měla charakter stavby oprávněné a její
existence ve vztahu k právním poměrům k pozemku, na kterém byla postavena,
nebyla vázána na časově omezené období. Nesporným mezi účastníky bylo dále i to, že postupně došlo k
rekonstrukčním činnostem ve vztahu ke stavbě, které měly za následek její zánik
jako věci v právním slova smyslu, s opětovnou výstavbou objektu na základech
původní stavby. Soud prvního stupně v této souvislosti dospěl k závěru, že v
důsledku stavební činnosti žalobce se z uvedené stavby nemohla stát stavba
neoprávněná, jestliže rekonstrukce stavby byla nutná z důvodů jejího poškození
a stavba stojí na stejných základech. Odvolací soud naproti tomu zaujal právní názor, podle kterého by se
původní oprávněná stavba v důsledku nezbytných oprav nemohla stát neoprávněnou. Jestliže však demolice zdiva předmětné stavby v celém rozsahu a provedení
nového obvodového zdiva nepředstavovaly nezbytnou opravu, je již nově vzniklá
stavba stavbou neoprávněnou, neboť jako nová věc v právním slova smyslu byla
zbudována na pozemku, aniž by stavebníkům k takové výstavbě svědčilo
občanskoprávní oprávnění. Dovolací soud při posouzení vzniku a zániku stavby jako věci v právním
slova smyslu vychází z ustálené judikatury potud, že pro posouzení okamžiku
vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována
minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce
směřují již k dokončení takto druhové i individuálně určené věci (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2007, sp. zn.
22 Cdo 2554/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 5470). K
tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a
nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního
podlaží (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1008). Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy,
není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby,
tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím
obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných
konstrukcí na místě – základech – původní stavby je v této souvislosti
nerozhodný (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. 280). Dovolací soud souhlasí s právními závěry nalézacích soudů potud, že
pokud by došlo v důsledku realizace nezbytných rekonstrukčních oprav stavby k
jejímu zániku jako věci v právním smyslu a následně ke vzniku stavby nové,
nemohla by se nově vzniklá stavba stát stavbou neoprávněnou, jestliže původní
stavba měla charakter stavby oprávněné, a to ani tehdy, jestliže rekonstruovaná
stavba je budována na cizím pozemku, kde stavebníku v době výstavby
rekonstruované stavby nesvědčí samostatný občanskoprávní titul k výstavbě. Soud prvního stupně učinil závěr, že celková rekonstrukce předmětné
stavby byla nutná z důvodu jejího poškození, přičemž rekonstruovaná stavba
stojí na původních základech a kamenné podezdívce. Tento závěr opřel o skutková
zjištění podávající se z výpovědi svědka J. K., ze které zjistil, že v roce
2002, kdy vypracoval znalecký posudek na posouzení stavebně-technického stavu
předmětné stavby, byla budova ve špatném stavu a ohrožovala bezpečnost okolí. Podle šetření na místě samém bylo zjištěno, že zdivo, stropy a krov jsou na
konci životnosti - buď zřícené nebo hrozí zřícením. Střed domu byl poškozen,
což mohlo nasvědčovat pádu stromu, vrchní stavba a základy byly ještě
použitelné. Oprava není možná, protože konstrukce jsou tak narušeny, že je
nelze opravit. Nosné konstrukce stavby jsou natolik narušeny, že ztrácí
bezpečnost a stabilitu, stavba ohrožuje bezpečnost okolí a je nutná její
demolice. Z výpovědi svědka R. vzal soud prvního stupně dále za prokázáno, že
svědek prováděl opravy předmětné stavby na základě povolení Obecního úřadu S.,
objekt byl v době provádění oprav zčásti zdemolován vlivem neudržování a zčásti
vlivem spadlého stromu, obvodové zdivo bylo natolik narušeno, že muselo být
nahrazeno novým na starých základech, přičemž ke zvětšení stavby nedošlo. Zdivo
bylo postupně odbouráváno a po částech nahrazováno novým, když bylo zčásti
spadlé a zčásti rozvalené. Průběžně se rozhodovalo o tom, co může zůstat z
ostatních prvků a co musí být vyměněno.
Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že stav krovu z hlediska
jeho poškození vylučoval opravu jiným způsobem než postavením nového krovu. Žalobci však podle názoru odvolacího soudu provedli také úplnou demolici zdiva
v celém rozsahu a provedli výstavbu nového obvodového zdiva, ačkoliv to stav
stavby nezbytně nevyžadoval a nejednalo se tak o nezbytnou opravu. Podle § 213 odst. 1-3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na
základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené
důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným
důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací
soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval;
tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování
skutkového stavu vycházel. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že celkový stavební stav stavby nezbytně
vyžadoval celkovou rekonstrukci, včetně obměny obvodového zdiva, přičemž
rekonstrukce stávajících stavebních prvků celé stavby není možná, neboť stavba
ohrožuje bezpečnost okolí. Naproti tomu odvolací soud učinil závěr, že stav stavby ve vztahu k obvodovému
zdivu jeho obměnu nevyžadoval, neboť se nejednalo o nezbytnou opravu. Takový
závěr z povahy věci předpokládá skutkové zjištění, že rekonstrukce stávajících
prvků obvodového zdiva je možná, ale není nezbytná, protože stav obvodového
zdiva takový zásah nezbytně nevyžaduje. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se však nepodává, že by odvolací soud
prováděl dokazování (ani formou opakování důkazů výslechem svědků K. a R., ani
doplněním dokazování) ke zjištění technického stavu objektu před jeho celkovou
rekonstrukcí. Není proto zřejmé, z čeho odvolací soud čerpal podklady pro výše
uvedené zásadní skutkové zjištění, že stav zdiva jeho obměnu nevyžadoval, neboť
ani z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jakkoliv nevyplývá, o co odvolací
soud tento skutkový závěr opírá. V tomto ohledu je řízení před odvolacím soudem
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k
níž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Odvolací soud pak ostatně ani v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevysvětlil
svou úvahu vedoucí k závěru, že se v daném případě nejednalo při obměně zdiva o
nezbytnou opravu, čímž se zásadně odchýlil od závěrů vyslovených soudem prvního
stupně. Dovolací soud nicméně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že by
provedení jednotlivé opravy nikoliv nezbytné v daném případě bez dalšího muselo
mít vždy za následek vznik stavby jako věci v právním slova smyslu, kterou by
bylo nutno považovat za stavbu již neoprávněnou, ačkoliv stavba před celkovou
rekonstrukcí byla stavbou oprávněnou. Závěr o tom, že nově vzniklá stavba je stavbou oprávněnou či neoprávněnou, musí
reflektovat posouzení všech skutečností vážících se k dané stavbě.
Odvolací
soud vzal za prokázáno, že stavba byla poškozena pádem stromu a vyžadovala
nezbytné opravy, přičemž vybudováním stavby nové nedošlo k rozšíření stavby nad
rámec stavby původní, když tato byla postavena na původních základech, a na
závěr o stavbě neoprávněné usoudil jen z výměny zdiva, které nepovažoval za
nezbytnou opravu. Při závěru o tom, zda případně provedení obměny zdiva v daném případě, které
právně znamenalo zánik stavby původní a vznik stavby nové, jen s úvahou
odvolacího soudu nelze vystačit. Podle přesvědčení dovolacího soudu je nutno
zohlednit i další kritéria, která mohou být v daných souvislostech relevantní,
a to zejména hledisko funkčnosti nově budované stavby, její ekonomické určení,
ekonomickou nákladnost rekonstrukčních prací, podobu stavby. Soulad se stavbou
původní apod. Nelze vyloučit ani význam okolností, na základě kterých došlo k
poškození původní stavby. Aniž by dovolací soud jakkoliv předjímal posouzení
této okolnosti odvolacím soudem v dalším řízení, nejeví se mu nepřiměřená úvaha
vycházející např. z toho, že s provedením nezbytných a nákladných stavebních
činností (založených stavem vycházejícím z objektivních skutečností poškození
stavby plynutím doby či živelnými zásahy), spočívajících ve výměně prvků krovu
a celé střešní konstrukce, spojí stavebník (ať již z důvodů např. ekonomických,
funkčních, podnikatelského záměru či důvodů estetických) i výměnu zdiva, které
nemusí být ve zcela havarijním stavu, veden úvahou o ekonomické nákladnosti
postupu, kdy by nejprve provedl výměnu všech střešních prvků s předpokladem
obměny zdiva v časovém horizontu např. několika následných let či z hlediska
vůbec stavební možnosti takového postupu. Samostatnou otázkou pak může být i posouzení vhodnosti či „nutnosti“ výměny
střešních prvků na staré zdivo z hlediska toho, zda se takovou činností nesníží
životnost stávajícího zdiva, které může být více zatíženo, nehledě již pak na
hledisko estetické vycházející z toho, že stavba se zdivem existujícím např. 50
let bude opatřena zcela novou nákladnou střešní konstrukcí apod. V daném
případě soud prvního stupně vyšel navíc ze zjištění, že žalovaný odmítal
žalobcům umožnit jakékoliv opravy či rekonstrukce stavby, a to i povolených na
základě ohlášených stavebních úprav, čímž se také podílel na stavu stavby. Relevantní může být i celkové stáří původní stavby, u níž dochází k
rekonstrukci. Lze v této souvislosti poukázat i na § 3 odst. 4 ve spojení s §
139 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), které ukládají vlastníkovi stavby její údržbu, jíž se rozumí práce,
jimiž se zabezpečuje její dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo ke
znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost. Jestliže
vlastník stavby tímto způsobem postupuje, nemělo by být plnění této zákonné
veřejnoprávní povinnosti vykládáno primárně v jeho neprospěch. Právě k možné
variabilitě do úvahy přicházejících situací je nutné příslušný závěr učinit v
poměrech konkrétního případu až po zvážení všech relevantních (a výše některých
naznačených) hledisek.
Odvolací soud se věcí z toho pohledu nezabýval a bez dalšího uzavřel, že výměna
zdiva, která nebyla nezbytná, zakládá neoprávněnost nově zbudované stavby. Právní posouzení věci odvolacím soudem tak zůstalo neúplné, tudíž nesprávné a
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. V dalším řízení se proto odvolací soud bude zabývat prvotně posouzením,
zda stavba žalobců je stavbou oprávněnou či neoprávněnou a to z výše
naznačených hledisek jak procesních, tak i hmotněprávních. Nicméně, i kdyby obstál v dané věci závěr, že se o stavbu neoprávněnou
jedná, nebylo by možné rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné, ani v
rovině procesních poměrů ani v rovině právního posouzení věci. Soud prvního stupně výrokem III. zamítl vzájemnou žalobu žalovaného,
kterou se domáhal odstranění neoprávněné stavby z důvodu, že stavbu žalobců
soud nepovažoval za stavbu neoprávněnou. Odvolací soud tento výrok potvrdil
podle § 219 o. s. ř., tj. považoval tento výrok za věcně správný, důsledkem
čehož je zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného na vypořádání nároků z
neoprávněné stavby, ačkoliv odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k
závěru, že se o neoprávněnou stavbu jedná. Dovolací soud již v rozsudku ze dne 5. října 2004, sp. zn. 22 Cdo
1342/2004, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 3098 vyložil, že jde-li
skutečně o neoprávněnou stavbu, nelze žalobu na její vypořádání vůči
stavebníkovi zamítnout. Potvrzující zamítavý výrok o vypořádání neoprávněné stavby tak není
správný. Dovolacímu soudu je nicméně zjevné, že odvolací soud provedl
vypořádání nároků z neoprávněné stavby svým měnícím výrokem, kterým změnil
výroky rozsudku soudu prvního stupně, čímž vyhověl návrhu žalobců na zřízení
věcného břemene práva nezbytné cesty v režimu § 151o odst. 3 obč. zák. Tento procesní postup je zjevně nesprávný. Žalobci se v předmětné věci domáhali svou žalobou zřízení práva
nezbytné cesty a žalovaný vzájemným návrhem vypořádání nároků z neoprávněné
stavby. Jestliže odvolací soud k odvolání žalobců i žalovaného dospěl k závěru,
že se o neoprávněnou stavbu jedná a současně nejsou splněny podmínky pro
zřízení práva nezbytné cesty, měl změnit výroky soudu prvního stupně, kterými
vyhověl žalobě žalobce a tuto žalobu zamítnout. Dále pak měl změnit výrok
rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemného návrhu na vypořádání
nároků z neoprávněné stavby a tomuto návrhu vyhovět. Jestliže však tímto
způsobem nepostupoval, zatížil řízení vadou, kterou měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), a ke které
je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Řízení o návrhu na
zřízení práva nezbytné cesty a řízení o vypořádání nároků z neoprávněné stavby
jsou samostatnými řízeními. Jestliže pak odvolací soud změnil výroky rozsudku
soudu prvního stupně tak, že provedl vypořádání nároků z neoprávněné stavby,
nepřípustně rozhodl o jiném předmětu řízení, než o kterém těmito výroky
rozhodoval soud prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu však neobstojí ani v právní rovině.
Při volbě způsobů vypořádání neoprávněné stavby (§ 135c obč. zák.) je
třeba vycházet z pořadí, v jakém zákon vypočítává jednotlivé způsoby vypořádání
neoprávněné stavby, a z principů, na nichž je založeno občanské právo. V první
řadě je vždy namístě uvažovat o odstranění stavby, kde korektivem takového
postupu je účelnost odstranění neoprávněné stavby. K výkladu ustanovení § 135c
obč. zák. uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. listopadu 1999, sp. zn. 22
Cdo 1627/99, publikovaném pod R 42/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, že „řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z
právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a kde
tedy soud není vázán návrhem účastníků (§ 153 odst. 2 o. s. ř.); pokud dospěje
k závěru, že žalobcem navržené vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah
mezi účastníky i jiným způsobem, vyplývajícím z § 135c obč. zák.“ V tomto
rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že „omezení vlastnického práva
vlastníka pozemku, na kterém byla neoprávněně zřízena cizí stavba, zřízením
věcného břemene ve prospěch stavebníka je mimořádným opatřením, které připadá v
úvahu je ve výjimečných případech. To je patrno i ze skutečnosti, že Listina
základních práv a svobod s nuceným omezením vlastnického práva v soukromém
zájmu výslovně nepočítá (to neplatí pro zákaz zneužívání vlastnického práva,
případně pro zákaz imisí – viz čl. 11 odst. 3), tím spíše v případě, kdy jde o
soukromý zájem toho, kdo do práva vlastníka zasáhl bez právního důvodu. Při
řešení situace, která nastala v důsledku zřízení neoprávněné stavby, je tedy
třeba brát do úvahy především ochranu práv vlastníka pozemku, do jehož práv
bylo neoprávněně zasaženo; to vyplývá jak z čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod, tak i konstrukce § 135c obč. zák., zejména z pořadí, v jakém
zákon uvádí vypořádání neoprávněné stavby, a konečně z principů, na kterých je
založeno občanské právo, které poskytuje ochranu tomu, do jehož práv bylo bez
právního důvodu zasaženo proti tomu, kdo takto do práva zasáhl. Vznikne-li v
důsledku neoprávněného zásahu do práva újma, měl by ji nést především ten, kdo
do práva neoprávněně zasáhl, nepodává-li se ze zákona opak.“
Jestliže vlastník pozemku souhlasí s přikázáním stavby do jeho
vlastnictví za náhradu, byť takový způsob vypořádání vztahu vlastníků výslovně
sám nenavrhuje, pak musí soud, který není v tomto řízení návrhem vázán,
vypořádání tohoto vztahu podle § 135c odst. 2 obč. zák. zvažovat. Přitom musí
přihlížet k tomu, že jde o způsob vypořádání, který nepřináší vlastníku stavby
hospodářskou ztrátu, kterou by nutně znamenalo odstranění stavby. Naopak
vlastník pozemku za náhradu získá stavbu, kterou bude moci na svém pozemku
vlastnicky užívat. Z toho lze také dovodit, že hledisko hospodářské ztráty, byť
je jen jedním z hledisek pro posouzení účelnosti odstranění neoprávněné stavby
podle § 135c odst. l obč. zák., nabývá na významu v případech, kdy lze takové
ztrátě přikázáním stavby vlastníku pozemku zabránit.
Lze tak dospět k závěru,
že zásadně nelze považovat odstranění stavby z cizího pozemku podle § 135c
odst. 1 obč. zák. za účelné, pokud jsou splněny předpoklady pro přikázání
stavby vlastníku pozemku ve smyslu § 135c odst. 2 obč. zák. (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2005, sp. zn. 22 Cdo
1977/2004, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 3704). Dovolatel v průběhu řízení poukazoval na skutečnost – a výslovně také v
dovolání – že má zájem o přikázání stavby do svého vlastnictví, čemuž soud
prvního stupně v jednom ze svých předchozích rozhodnutí vyhověl. Tento způsob vypořádání neoprávněné stavby neshledal odvolací soud
důvodným, přičemž poukázal na skutečnost, že věc „posuzoval z hlediska ochrany
práv nabytých v dobré víře a vzhledem k tomu neshledal podmínky pro přikázání
stavby do vlastnictví žalovaného“. Jestliže tuto svou úvahu v odůvodnění
rozsudku jakkoliv blíže nerozvedl, je v této části rozhodnutí odvolacího soudu
nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.),
neboť odvolacím soudem zdůrazněný princip práv nabytých v dobré víře není nijak
rozveden, vysvětlen a promítnut do poměrů souzené věci. Usuzoval-li odvolací soud – byť to v odůvodnění svého rozhodnutí
výslovně neuvedl – na dobrou víru z toho, že neoprávněnost stavby založila
jenom okolnost, že demolice zdiva a jeho následné opětovné vybudování nemělo
charakter nezbytné opravy, a založilo tak charakter stavby jakožto stavby
neoprávněné a další okolnosti, za kterých došlo k poškození stavby a existence
dalších stavebních úprav, jejichž provedení považoval odvolací soud za
nezbytné, nijak se v této souvislosti nevypořádal s okolností pro věc
podstatnou, kterou byl požadavek žalovaného jako vlastníka pozemku na přikázání
stavby do jeho vlastnictví, ačkoliv z § 135c odst. 2 obč. zák. jednoznačně
vyplývá, že v případě neúčelnosti odstranění stavby a souhlasu vlastníka
pozemku je namístě vypořádání neoprávněné stavby jejím přikázání do vlastnictví
vlastníka pozemku. Nesprávně pak odvolací soud posoudil i otázku náhrady za zřízené věcné
břemeno. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že tuto náhradu
stanovil na základě znaleckého posudku, jenž stanovil hodnotu věcného břemene
částkou 2.310,- Kč. K hlediskům rozhodným pro určení výše náhrady za zřízení věcného břemene při
vypořádání nároků z neoprávněné stavby se vyjádřila judikatura, která
precizovala a doplňovala hlediska rozhodná pro určení výše náhrady za zřízení
věcného břemene :
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 3, pořadové č. 33, dovolací soud vymezil, že při úvaze o výši náhrady za zřízení věcného
břemene je nutno zohlednit cenu pozemku, ke kterému se věcné břemeno zřizuje,
výši nájemného, jehož by bylo možno v dané době a v daném místě za pronájem
tohoto pozemku dosáhnout a míru omezení vlastníka pozemku. Rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98, uveřejněný
v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 9, str.
404, vyšel z toho, že při
stanovení náhrady za zřízení věcného břemene nelze vycházet jen z ceny, za
kterou by bylo možno v daném čase a místě dosáhnout zřízení věcného břemene
smlouvou, je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastník pozemku byl omezen
proti své vůli nebo bez jeho vědomí, je nutno přihlížet k okolnostem, za
kterých byla neoprávněná stavba zřízena (např. i k dobré víře stavebníka), a k
újmě postihující vlastníka pozemku. V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. února 2010, sp. zn. 22
Cdo 5459/2007, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 13, str. 479,
dovolací soud zdůraznil, že při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene
opravňujícího mít na cizím pozemku stavbu dosud neoprávněnou nelze vycházet jen
z cenových předpisů nebo z ceny, za kterou by bylo možno v daném místě a čase
dosáhnout jeho zřízení smlouvou; je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastník
pozemku byl omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí a nutno přihlížet
k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (a tedy i k případné
dobré víře stavebníka), a k újmě vlastníka pozemku s tím, že cenový předpis je
východiskem pro postup soudu, výše náhrady je však stanovena úvahou soudu
vycházející z uvedených kritérií. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 27. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 1569/2008, uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, 2011, č. 3, str. 87 doplnil další důležitá hlediska: je-li zavinění
stavebníka na vzniku neoprávněné stavby dáno, náhrada podle míry zavinění
převyšuje obvyklou cenu náhrady za zřízení věcného břemene vzniklého na
smluvním základě, není však důvodu, aby se přihlíželo k výhodě, kterou zřízením
věcného břemene získává stavebník, tj. zpravidla k tomu, jaké náklady by měl,
kdyby musel svou potřebu užívání či zřízení stavby řešit jiným způsobem (v
některých případech včetně odstranění stavby). Z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda a jakým způsobem promítl
uvedená hlediska do své úvahy o výši náhrady za zřízení věcného břemene, neboť
se nesprávně omezil toliko na závěr podávající se ze znaleckého posudku, že
hodnota věcného břemene přístupu k objektu přes příslušný pozemek činí 2.310,-
Kč. Závěry z uvedeného znaleckého posudku však nemohou sloužit pro relevantní
úvahu vážící se v daném případě ke zřízenému věcnému břemenu a náhradě za ně
již proto, že odvolací soud toto věcné břemeno zřídil nesprávně, resp. neúplně. Smyslem vypořádání nároků z neoprávněné stavby je v obecné rovině
odklizení nežádoucího stavu, kdy vlastník pozemku a vlastník neoprávněné stavby
jsou odlišnými osobami. V případě odstranění stavby nebo přikázání stavby do
vlastnictví vlastníka pozemku či přikázání pozemku do vlastnictví vlastníka
stavby je dosažení tohoto cíle zřejmé, neboť v prvém případě dochází k
odstranění stavby a ve druhém a třetím případě ke sjednocení vlastnického
režimu vlastníka stavby a pozemku.
V případě zřízení věcného břemene není vyloučeno, aby jeho součástí
byla úprava podmínek přístupu ke stavbě přes pozemek, na kterém se tato stavba
nachází (a začasté je to také vhodná či nutná součást zřízeného věcného
břemene), ale jeho obsahem musí být především věcné břemeno, které umožní
vlastníkovi stavby mít na pozemku tuto stavbu i nadále umístěnou. Takové věcné
břemeno však odvolací soud nezřídil, neboť se omezil pouze na zřízení „práva
chůze“. I po rozhodnutí odvolacího soudu tak vlastník stavby nemá titul
opravňující jej mít na cizím pozemku do budoucna stavbu. I z tohoto důvodu pak
náhrada za zřízené věcného břemene nemůže obstát a dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci byl uplatněn právem jak ke stanovení výše náhrady za
zřízené věcné břemeno, tak i ke způsobu samotného zřízení věcného břemene
jakožto zákonného způsobu vypořádání neoprávněné stavby. Rozhodnutí odvolacího soudu ze všech výše uvedených důvodů tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b
odst. 2, 3 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího
soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. ledna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D. předseda senátu