NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1977/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a
soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J.
H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. R. a 2) A. R., zastoupeným
advokátem, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn.
11 C 16/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
24. května 2004, č. j. 23 Co 159/2004-242, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2004, č. j. 23 Co
159/2004-242, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. prosince 2003,
č. j. 11 C 16/97- 222, se zrušují a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 17. 6.
1998, č. j. 11 C 16/97-82, zamítl žalobu, aby „žalovaným byla uložena povinnost
do dvou měsíců od právní moci rozsudku odstranit rekreační chatu se studnou a
venkovními úpravami, to je vodovodní přípojkou, kanalizační přípojkou, kamennou
zídkou, betonovou zídkou, betonovou plochou, kamennou dlažbou, betonovými
schody, zemním sklepem a žumpou z pozemků žalobce parc. č. 525/1 a 525/2 v
katastrálním území H.“, a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 5. 1. 1999, č. j. 23 Co
686/98-106, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem z 25. 10. 1999, č. j. 11 C 16/97-135, rozhodl, že
„žalovaní J. R. a A. R. jsou povinni do 4 měsíců od právní moci rozsudku
odstranit rekreační chatu se studnou a venkovními úpravami, to je vodovodní
přípojkou, kanalizační přípojkou, kamennou zídkou, betonovou zídkou, betonovou
plochou, kamennou dlažbou, betonovými schody, zemním sklepem a žumpou z pozemků
žalobce parc. č. 525/1 a 525/2 v katastrálním území H.“. Dále rozhodl o soudním
poplatku a nákladech řízení.
Vyšel ze zjištění, že F. Ch. postavil v roce 1962 na pozemku parc. č. 525/1 v
kat. území H., který byl ve vlastnictví státu a v užívání JZD N., se souhlasem
tohoto JZD, „skládací přenosnou rybářskou boudu“, kterou prodal 1. 7. 1970
žalovaným. Ten žalovaní přestavovali tak, že vybudovali bez stavebního povolení
rekreační dřevěnou chatu spojenou se zemí pevným základem, jejíž podlahová
plocha podle přiznání k domovní dani z roku 1972 činila 13,5 m2. Nyní jde o
stavbu o rozměrech 7,55 m x 6,15 m a žalovaní vybudovali i na pozemku parc. č. 525/2 studnu, vodovodní přípojku, kanalizační přípojku, žumpu, opěrné zídky,
schody a zemní sklep. Ke stavbě nemělo JZD N. ani MNV v N. připomínky, ač o ní
věděli. Žalovaní už v roce 1972 požádali o dodatečné povolení stavby, ale MNV v
N. o jejich žádosti nerozhodl. Nyní probíhá u stavebního úřadu - MÚ D. řízení o
odstranění této stavby, které bylo přerušeno do rozhodnutí soudu v této věci. Podle znaleckého posudku M. S. z 8. 6. 1995, který byl vyhotoven ve věci sp. zn. 10 C 123/94 soudu prvního stupně, činila cena chaty, studny a venkovních
úprav 193 610 Kč. Pozemkový úřad Okresního úřadu v P. rozhodnutím z 29. 3. 1994, č. j. 3069/92, R IX/94, podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., zákona
o půdě, určil, že vlastníkem pozemků parc. č. 525/1 a č. 525/2, je žalobce. Rozsudkem soudu prvního stupně z 28. 6. 1995, č. j. 10 C 123/94-43, který nabyl
právní moci 29. 8. 1995, byla žaloba, kterou se žalobce domáhal přikázání
stavby chaty jako neoprávněné stavby do jeho vlastnictví, zamítnuta pro
nedostatek aktivní legitimace. Soud dospěl k závěru, že žalobce není vlastníkem
pozemků, na nichž se stavba chaty nachází, neboť rozhodnutí pozemkového úřadu,
kterým bylo rozhodnuto, že žalobce je vlastníkem pozemků, nenabylo právní moci,
protože nebylo doručeno žalovaným. Pozemkový úřad OÚ v P. rozhodnutím z 19. 12. 1995, č. j. 3069/RO-IX 43/95, zamítl návrh žalovaných na obnovu řízení o vydání
předmětných pozemků a uvedené rozhodnutí bylo k odvolání žalovaných potvrzeno
rozhodnutím Ústředního pozemkového úřadu, č. j. 2385/96-3153, z 2. 8. 1996. K
tvrzení žalobce, že stavba chaty ohrožuje lípu, která se nachází na pozemku
parc. č. 525/1 a je památným stromem, což žalobce dokládal listinami -
znaleckými posudky Ing. J. Ž. a Ing. Z. M., který stanovil cenu lípy částkou
485.000 Kč, a dále stanoviskem Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, středisko
Praha, nařídil soud prvního stupně důkaz znaleckým posudkem Ing. J. K. Z tohoto
posudku, vyhotoveného 30. 12. 1997, soud prvního stupně zjistil, že ve
vzdálenosti 1 m od jižní stěny chaty roste lípa s objemem kmene 4,5 m, vysoká
27 m a s korunou o průměru 17 m. Jeden z vedlejších kmenů lípy je mírně
nakloněn a svojí korunou prakticky pokrývá půdorysnou plochu chaty. Ve výši
římsy střechy tento kmen zarůstá do římsy, která je proto vyříznutá na průměr
0,4 m a kmen ji vyplňuje. Chata pokrývá kořenovou soustavu lípy z 31,7 %,
ostatní stavby z 1,8 %.
Za téměř 30 let se vliv chaty a vedlejších objektů při
jejich běžném užívání (v chatě jsou kamínka a propanbutanový vařič) na
zdravotním stavu lípy neprojevil a lípa není provozem chaty bezprostředně
ohrožena. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, středisko Praha, se vyjádřila,
že je vhodné, aby lípa byla vyhlášena památným stromem podle § 46 zákona č. 114/1992 Sb., dosud však rozhodnuto nebylo. V katastru nemovitostí je pozemek
parc. č. 525/1 veden jako pastvina a č. 525/2 jako ostatní plocha. Pozemek
parc. č. 525/1 je podle místního ohledání ve svahu potoka, nachází se na něm
vzrostlé stromy a okrasné dřeviny a jde o místo vhodné k rekreačnímu, nikoli k
zemědělskému využití.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dřevěná přenosná rybářská bouda
byla ke dni převodu na žalované, tj. k 1. 7. 1970, věcí movitou. Chatu
přestavěli žalovaní na věc nemovitou až po tomto převodu; o nemovitost se
nepochybně jednalo už v roce 1972, tj. v roce, kdy žalovaní žádali o vydání
dodatečného stavebního povolení a podali přiznání k domovní dani. Dále uvedl,
že šlo o stavbu neoprávněnou ve smyslu § 221 ObčZ ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. F. Ch. měl od roku 1962 souhlas JZD jen ke
stavbě přenosné rybářské boudy, nebylo mu zřízeno právo osobního užívání
pozemku ke stavbě chaty ani právo stavby na předmětném pozemku. O tom žalovaní
museli vědět. Pokud koupili přenosnou rybářskou chatu jako věc movitou, a pak
ji přestavěli na věc nemovitou, šlo o stavbu na cizím pozemku bez příslušného
občanskoprávního oprávnění, a tedy o neoprávněnou stavbu ve smyslu § 221 ObčZ
ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. Žalovaní nemohli ani
vydržet právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v právu vlastníků chaty
užívat pozemky k této stavbě, neboť „k oprávněné držbě pozemku mohlo dojít
pouze na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání a
následného uzavření dohody o osobním užívání pozemku“. O neoprávněnosti držby
museli žalovaní najisto vědět od roku 1972, kdy se pokusili stavbu chaty
legalizovat. Vzhledem k tomu, že žalovaní přestavbou chaty opakovaně porušovali
právní předpisy (pokračovali ve stavebních úpravách až do roku 1990), uložil
jim, aby ji z pozemků žalobce odstranili.
Odvolací soud rozsudkem z 10. 5. 2000, č. j. 23 Co 211/2000-157, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a dovolání proti
svému rozsudku nepřipustil. Odvolací soud byl se soudem prvního stupně ve
shodě, že žalovaní nemohli vydržet právo odpovídající věcnému břemenu
spočívající v užívání pozemku ke stavbě chaty. Poukázal na to, že ObčZ ve znění
platném od 1. 1. 1964 vydržení tohoto práva neznal a jeho vydržení upravila
teprve novela provedená zákonem č. 131/1982 Sb. Předmětem vydržení však nemohla
být práva odpovídající věcnému břemenu k pozemkům v socialistickém vlastnictví
nebo k těm, ke kterým měla socialistická organizace právo užívání podle
zvláštních předpisů (v daném případě JZD N.). Žalovaní by mohli vydržet právo
odpovídající věcnému břemenu až podle ObčZ ve znění novely provedené zákonem č.
509/1991 Sb., nebyli však v dobré víře, že jim takové právo náleží. Oproti
soudu prvního stupně, který dovodil, že stavbu chaty na předmětném pozemku je
stavbou neoprávněnou podle § 221 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 131/1982 Sb., a její vypořádání posuzoval podle § 135c ObčZ ve znění novely
provedené zákonem č. 509/1991 Sb., dospěl odvolací soud k závěru, že jde o
neoprávněnou stavbu podle § 221 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č.
131/1982 Sb. a jen podle tohoto ustanovení také lze rozhodnout o jejím
odstranění. Protože přeměnou stavby na rekreační objekt nebyly také
respektovány zájmy hájené v daném území a bylo zahájeno řízení k ochraně
stromu, do kterého stavba zasahuje, byly podle odvolacího soudu splněny
podmínky podle § 221 odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982
Sb., když vlastník pozemku se stavbou nesouhlasí a navrhuje její odstranění,
nikoli, aby mu byla přikázána.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze 28. 11.
2002, č. j. 22 Cdo 2003/2000-185, rozsudek Krajského soudu v Praze z 10. 5.
2000, č. j. 23 Co 211/2000-157, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Považoval za správný závěr odvolacího soudu, že k vydržení práva
odpovídajícího věcnému břemenu spočívající v právu vlastníků chaty užívat
pozemek ke stavbě nemohlo pro nedostatek oprávněné držby práva dojít. Dovolací
soud se ztotožnil i se závěrem odvolacího soudu, že chata byla postavena jako
věc nemovitá na cizím pozemku a jedná se o stavbu neoprávněnou. Odvolací soud
však pochybil, pokud vypořádání vztahu vzniklého neoprávněnou stavbou posuzoval
podle právní úpravy účinné v době jejího vzniku, tj. v roce 1990, a to podle §
221 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., nikoli podle právní
úpravy účinné v době rozhodování, tedy podle § 135c ObčZ ve znění novely
provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17.
4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99, publikované pod C 414, svazek 4 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, kde
Nejvyšší soud uvedl, že pokud byla stavba zřízena v roce 1977, je třeba
posuzovat předpoklady její neoprávněnosti podle tehdy platné právní úpravy (§
221 ObčZ), pokud nebyla před 1. 1. 1992 vypořádána, bylo nutno při vypořádání
vycházet již z § 135c ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.
Takový výklad vyplývá z povahy věci i z textu § 868 ObčZ ve znění novely
provedené zákonem č. 509/1191 Sb., podle něhož se ustanoveními zákona řídí i
právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992. Úprava způsobu vypořádání vztahu mezi
vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby v § 221 ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 509/1991 a poté ve znění této novely v § 135c
ObčZ, byla odlišná.
Odvolací soud usnesením z 11. 3. 2003, č. j. 23 Co 20/2003-197, zrušil i
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím,
že žalovaní nemohli vydržet jako vlastníci předmětné chaty právo odpovídající
věcnému břemeni spočívající v užívání pozemků žalobce stavbou této chaty a
uložil mu, aby se zabýval vypořádáním vztahu vzniklého neoprávněnou stavbou
žalovaných na pozemcích žalobce podle § 135c ObčZ ve znění novely provedené
zákonem č. 509/1991 Sb.
Soud prvního stupně rozsudkem z 17. 12. 2003, č. j. 11 C 16/97-222, rozhodl
tak, že „žalovaní J. R. a A. R. jsou povinni do 4 měsíců od právní moci
rozsudku odstranit rekreační chatu se studnou a venkovními úpravami, to je
vodovodní přípojkou, kanalizační přípojkou, kamennou zídkou, betonovou zídkou,
betonovou plochou, kamennou dlažbou, betonovými schody, zemním sklepem a žumpou
z pozemků žalobce parc. č. 525/1 a 525/2 v katastrálním území H.“. Dále rozhodl
o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Odvolací soud rozsudkem z 24. 5. 2004, č. j. 23 Co 159/2004-242, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Soudy obou stupňů posuzovaly vypořádání vztahu vzniklého neoprávněnou stavbou
žalovaných na pozemích žalobce podle § 135c ObčZ. Žalovaní jako jediné možné
řešení navrhovali zřízení věcného břemene spočívajícího v užívání pozemků
žalobce ke stavbě chaty. S tímto nesouhlasil žalobce. V této souvislosti vzaly
soudy v úvahu, že pozemky pod chatou jsou součástí celého komplexu zemědělsky
obhospodařovaných pozemků, ke kterým nevede žádná přístupová cesta. Pouhé
zřízení věcného břemene užívání pozemku pro stavbu chaty by nevyřešilo možnost
užívání chaty, neboť přístupová cesta vede přes další pozemky ve vlastnictví
žalobce a v budoucnu by mohlo docházet k dalším konfliktům. Nabídku žalobce na
odkoupení stavby za částku stanovenou znaleckým posudkem případně dohodou
žalovaní nepřijali s tím, že mají zájem chatu nadále využívat. Zbývala tak
varianta odstranění stavby na náklady stavebníka. Pro tu svědčilo hledisko
účelnosti využití pozemku, když žalobce hodlá využívat pozemky k původnímu
účelu – založení sadu a stanovisko orgánu ochrany přírody, z něhož sice
vyplývá, že stavba výrazněji neohrožuje strom lípy, který roste v těsném
sousedství chaty, ale jejím odstraněním nepochybně vznikne další prostor pro
další růst stromu. Žalovaní také dlouhou dobu nerespektovali platné právní
předpisy a opakovaně porušili své povinnosti. Nemovitost postavili na cizím
pozemku, bez souhlasu oprávněné osoby, bez řádného stavebního povolení, které
si neopatřili ani při prováděných přestavbách v průběhu užívání chaty.
Hospodářská ztráta, která vznikne odstraněním stavby, pak není natolik
významná, aby na ní mohl být brán zvláštní zřetel. Soudy dospěly shodně k
závěru, že odstranění stavby je jediným možným řešením s přihlédnutím k
oprávněným zájmům vlastníka pozemku na kterém byla neoprávněná stavba zřízena.
Sami žalovaní odmítli možnost, aby žalobce od nich stavbu odkoupil, čímž by
došlo ke zmírnění hospodářské ztráty na straně jejich.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost
dovozují z § 237 odst. l písm. b) OSŘ. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ).
Žalovaní mají zato, že vydrželi právo odpovídající věcnému břemeni k pozemkům,
na nichž je stavba chaty postavena, neboť je nesprávný závěr soudů obou
stupňů, že nebyli oprávněnými držiteli tohoto práva. Žalovaní fakticky s
pozemkem nakládali a byli v dobré víře, že jim toto právo patří se zřetelem ke
všem okolnostem. Od JZD S. měli povolení k umístění chaty a užívání pozemku,
platili domovní daň, obdrželi evidenční číslo na chatu od příslušného správního
orgánu a požádali o dodatečné stavební povolení, i když započaté stavební
řízení nebylo do dnešního dne skončeno. Žalovaní splnili všechny zákonné
požadavky pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni a případné vady
nebo pochybení na straně správních orgánů nemůže být v jejich neprospěch.
Žalovaní užívají chatu nepřetržitě 30 let a jsou přesvědčeni, že jsou důvody
pro postup podle § 135c odst. 3 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č.
509/1991 Sb., tedy pro zřízení věcného břemene užívání pozemku pro stavbu
chaty. Poukazují na to, že stavba chaty se nachází na pozemku zarostlém
křovinami a nevhodném k zemědělskému využití. Stavba chaty vlastníka pozemku
neomezuje a neruší ani ráz krajiny. Pozemek na němž se chata nachází, není
součástí komplexu zemědělsky obhospodařovaných pozemků a nebrání tak ani
vlastníku pozemků v případné zemědělské činnosti. Existence chaty vlastníka
pozemků nijak neomezuje a její odstranění by nebylo proto ani účelné;
přístupová cesta pro pěší objektivně v lokalitě existuje, je zakreslena na
snímcích v pozemkové mapě a žalovaní jsou připraveni i nadále chodit k chatě
pěšky. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla soudu
prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Uvedl, že dovolání
žalovaných je nepřípustné a bezdůvodné, a navrhuje aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že včasné dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu byla podáno oprávněnými a řádně zastoupenými účastníky
řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Tak je tomu v daném případě. Chronologie a způsob, jak soudy ve věci
rozhodovaly, byly již popsány shora. Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 28.
11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2003/2000, že rozhoduje o dovolání přípustném. Poté,
co tímto rozsudkem zrušil rozsudek odvolacího soudu, zrušil ten ještě v pořadí
druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno a kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak, než rozsudkem předchozím – prvním, jímž žalobu
zamítl. Věc byla odvolacím soudem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení se závazným právním názorem: že stavba chaty žalovaných je
neoprávněnou stavbou na pozemcích žalobce a že vypořádání tohoto vztahu je
třeba provést podle § 135a OSŘ. Jestliže soud prvního stupně pak rozhodl o věci
v pořadí třetím rozsudkem tak, že žalobě vyhověl, tedy jinak než svým prvním
rozsudkem, rozhodl tak, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho
rozsudek potvrdil a o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu,
které je podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ přípustné, rozhoduje nyní dovolací
soud.
Námitkou žalovaných, že stavba jejich chaty na pozemcích žalobce není stavbou
neoprávněnou, neboť k pozemkům nabyli vydržením právo odpovídající věcnému
břemeni, spočívající v užívání pozemků žalovaných ke stavbě chaty, se Nejvyšší
soud zabýval již v rozsudku z 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2003/2000. Vzhledem
k tomu, že skutkový stav pro posouzení otázky oprávněné držby tvrzeného
věcného břemene nedoznal změn, dovolací soud nemá důvod odchylovat se od již
vysloveného právního názoru, že žalovaní nebyli oprávněnými držiteli takového
práva a proto nemohlo dojít k jeho vydržení.
Podle obsahu dovolání, z něhož dovolací soud vychází (§ 41 odst. 23 OSŘ),
žalovaní uplatnili také dovolací důvod podle § 241 odst. 3 OSŘ, tj, že
skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedením dokazování. Ten je
dán, jestliže odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spisu vůbec není, ale
také že odvolací soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která ze
spisu naopak vyplývá; musí jít o skutečnost, jejíž zjištění je právně významné
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99
publikovaný pod C 148/svazek 2 Souboru rozhodnutí). Tak žalovaní v dovolání
zpochybnili také zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal,
že k pozemkům žalobce nevede přístupová cesta. Soud prvního stupně provedl
11. 7. 1997 místní ohledání, při němž zjistil, že „k chatě není žádná
příjezdová cesta pro automobil, přístup je pouze po cestičce z obce H., kdy jde
nejprve kolem statku přes pole, poté lesní cestou a tzv. úvozem zakrytým
stromy, mimo jiné i jabloněmi. Chata je umístěna asi ve vzdálenosti 1 až 2 km
od obce H..“ Zjištění, že k pozemkům žalobce nevede přístupová cesta zahrnuje
tedy v sobě zjištění, že k pozemkům nevede příjezd a přístup pro pěší
realizují žalovaní jen popsanou „cestičkou“. Dovolací soud tedy neshledává, že
by zjištění soudu o nedostatku přístupové cesty ve smyslu shora uvedeném nemělo
v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Ustanovení § 135c ObčZ zní takto:
(1) Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může
soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na
náklady toho, kdo stavbu zřídil (dál jen „vlastník stavby“).
(2) Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu
do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí.
(3) Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem
stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné
k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
K výkladu tohoto ustanovení uvedl Nejvyšší soud v rozsudku z 21. 11.
1999, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, publikovaném pod R 42/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, že „řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením,
kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky
a kde tedy soud není vázán návrhem účastníků (§ 153 odst. 2 OSŘ); pokud dospěje
k závěru, že žalobcem navržené vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah
mezi účastníky i jiným způsobem, vyplývajícím z § 135c ObčZ.“ V tomto
rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že „omezení vlastnického práva
vlastníka pozemku, na kterém byla neoprávněně zřízena cizí stavba, zřízením
věcného břemene ve prospěch stavebníka je mimořádným opatřením, které připadá v
úvahu je ve výjimečných případech. To je patrno i ze skutečnosti, že Listina
základních práv a svobod s nuceným omezením vlastnického práva v soukromém
zájmu výslovně nepočítá (to neplatí pro zákaz zneužívání vlastnického práva,
případně pro zákaz imisí – viz čl. 11 odst. 3 ), tím spíše v případě, kdy jde o
soukromý zájem toho, kdo do práva vlastníka zasáhl bez právního důvodu. Při
řešení situace, která nastala v důsledku zřízení neoprávněné stavby, je tedy
třeba brát do úvahy především ochranu práv vlastníka pozemku, do jehož práv
bylo neoprávněně zasaženo; to vyplývá jak z čl. 11odst. 4 Listiny základních
práv a svobod, tak i konstrukce § 135c ObčZ, zejména z pořadí, v jakém zákon
uvádí vypořádání neoprávněné stavby, a konečně z principů, na kterých je
založeno občanské právo, které poskytuje ochranu tomu, do jehož práv bylo bez
právního důvodu zasaženo proti tomu, kdo takto do práva zasáhl. Vznikne-li v
důsledku neoprávněného zásahu do práva újma, měl by ji nést především ten, kdo
do práva neoprávněně zasáhl, nepodává-li se ze zákona opak.“
V souladu s uvedenými závěry soudy obou stupňů v daném případě správně
dovodily, že střet vlastnického práva žalobce k jeho pozemkům a vlastnického
práva žalovaných ke stavbě chaty není namístě řešit zřízením věcného břemene,
spočívajícího v užívání zastavěné části pozemků ve prospěch vlastníků stavby
chaty. Správně tak přihlížely k dlouhodobému neoprávněného počínání
žalovaných, kteří chatu jako neoprávněnou stavbu v roce 1972 zřídili a v
průběhu let 1972 -1990 rozšiřovali. Takové opatření se nejeví ani jako účelné,
neboť ve smyslu shora již uvedeném není pro užívání chaty zajištěn řádný
přístup k pozemkům žalobce, když neřešen by zůstal i přístup do chaty po
pozemcích žalobce, na kterých se chata nachází. Jen zřízení věcného břemene
pro vlastníky chaty spočívající v užívání pozemků k této stavbě by tedy k
zajištění řádného užívání chaty ani nestačilo. Soudy obou stupňů však
přehlédly, že žalobce při jednání soudu prvního stupně dne 10. 12. 2003 (čl.
213) uvedl, že „celou záležitost by tedy byl kromě navrženého žalobního
petitu ochoten řešit odkoupením stavby, přičemž za přijatelnou považuje částku
od 210.000 Kč buď na základě znaleckého posudku nebo dohody“. Z výše uvedeného
vyjádření žalobce vyplývá jeho souhlas s přikázáním stavby chaty do jeho
vlastnictví. Jestliže vlastník pozemku souhlasí s přikázáním stavby do jeho
vlastnictví za náhradu, byť takový způsob vypořádání vztahu vlastníků výslovně
sám nenavrhuje, pak musí soud, který není v tomto řízení návrhem vázán,
vypořádání tohoto vztahu podle § 135c odst. 2 ObčZ zvažovat. Přitom musí
přihlížet k tomu, že jde o způsob vypořádání, který nepřináší vlastníku stavby
hospodářskou ztrátu, kterou by nutně znamenalo odstranění stavby. Naopak
vlastník pozemku za náhradu získá stavbu, kterou bude moci na svém pozemku
vlastnicky užívat. Z toho lze také dovodit, že hledisko hospodářské ztráty, byť
je jen jedním z hledisek pro posouzení účelnosti odstranění neoprávněné stavby
podle § 135c odst. l ObčZ, nabývá na významu v případech, kdy lze takové
ztrátě přikázáním stavby vlastníku pozemku zabránit. Lze tak dospět k závěru,
že zásadně nelze považovat odstranění stavby z cizího pozemku podle § 135c
odst. 1 ObčZ za účelné, pokud jsou splněny předpoklady pro přikázání stavby
vlastníku pozemku ve smyslu § 135c odst. 2 ObčZ ( k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu z 25. 11. 1998, sp. zn 2 Cdon 265/96 publikované v časopise
Soudní rozhledy č. 8/1999).
Z výše uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů pochybily při aplikaci § 135c
ObčZ, když se nezabývaly vypořádáním vztahu účastníků vzniklého neoprávněnou
stavbou chaty žalovaných na pozemcích žalobce také podle § 135c odst. 2 ObčZ.
Dovolací soud proto ve smyslu § 243b odst. 2 a 3 OSŘ rozsudky soudů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí přihlédne
soud i k nákladům řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudky není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Marie Rezková,
v. r.
předsedkyně senátu