22 Cdo 5459/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně H. W., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ř. s. a d. ČR,
s. p. o., o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn.
17 C 199/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 28. února 2007, č. j. 11 Co 21/2007-291, takto:
I. Dovolání se odmítá, pokud směřuje do části výroku rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 28. února 2007, č. j. 11 Co 21/2007-291, kterou byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 17. srpna 2006, č. j. 17 C
199/99-258, v bodu IV. výroku.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2007, č. j. 11 Co
21/2007-291, s výjimkou části výroku kterou byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Karviné ze dne 17. srpna 2006, č. j. 17 C 199/99-258, v bodu IV., a
rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 17. srpna 2006, č. j. 17 C
199/99-258, s výjimkou části výroku pod bodem IV., se ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karviné („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
srpna 2006, č. j. 17 C 199/99-258, výrokem pod bodem I. zřídil „věcné břemeno
ve prospěch České republiky jako vlastníka stavby, spočívající v právu užívání
částí pozemků parcel. č. 366
a parcel. č. 365 v k. ú. P., obec B., a to v právu užívání pásu označených
pozemků o celkové šíři 3m, resp. 1,5m na každou stranu od osy kanalizace, která
je vyznačena na situačním plánku nakresleném na kopii katastrální mapy,
vypracovaném znalcem Ing. J. U. jako součást znaleckého posudku z 30. 4. 2006
č. 1640/2885/05, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, s tím, že od
silnice č. I/58 vede tento pás po levé straně pozemku parcel. č. 366 od výpusti
(šachtice) označené v situačním plánku jako Š5 v délce 25m k výpusti označené
Š4, dále od výpusti Š4 v délce 40m k výpusti Š3, dále vede příčně přes pozemek
parcel. č. 366 v délce 35m a dále vede podél pravé strany pozemku parcel. č.
366 k výpusti označené situačním plánku Š2 v délce 40m a od výpusti Š2 k
výpusti Š1 v délce 40m a dále vede od výpusti Š1 k výpustnému objektu ústícímu
do vodní plochy na pozemku parcel. č. 365 v délce 20m“, výrokem pod bodem II.
rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu za zřízení věcného
břemene ve výši 2.100,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem pod
bodem III. zamítl žalobu, „aby byla žalovaná zavázána k povinnosti zdržet se
jakéhokoliv odvádění dešťových vod na pozemky žalobkyně parcel. č. 366 a
parcel. č. 365 zapsané na listu vlastnictví č. 71 pro katastrální území P.,
obec B. v katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu pro M. k.,
katastrální pracoviště K.“, výrokem pod bodem IV. zamítl žalobu, aby byla
žalované uložena povinnost zdržet se používání stávajícího potrubí sloužícího
ke svodu povrchových (dešťových) vod uloženého v zemi na pozemku parcel. č. 366
s vyústěním do přírodní vodní nádrže parcel. č. 365, zapsaných na listu
vlastnictví č. 71 pro katastrální území P., obec B., v katastru nemovitostí
vedeného u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště K.“, výrokem
pod body V. až VIII. rozhodl o nákladech řízení včetně soudního poplatku.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a její manžel uzavřeli 19.
10. 1979 s K. i. ú. v O. (právním předchůdcem žalované) dohodu o zabudování
odpadního potrubí, sloužícího k odvodu dešťových vod ze silničního tělesa I/58
V. – B., pod povrchem jejich pozemku č. 366 – role ústícího do jejich pozemku
č. 365 – ostatní vodní plocha, s tím, že potrubí bude uloženo v projektem
stanovené trase a hloubce; pozemek poté bude uveden do původního stavu. Obě
pozemkové parcely jsou nyní ve vlastnictví žalobkyně. Tuto smlouvu však soud
shledal neplatnou; navíc původně sjednaná trasa umístění potrubí nebyla
dodržena, neboť odvodnění silnice bylo nutno řešit jinak, než bylo zpočátku
navrhováno. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně a její manžel se změnou vedení
potrubí pod jejich pozemkem souhlasili. Rozpor mezi původně dohodnutou a
posléze uskutečněnou stavbou je zřejmý z posudku vypracovaného znalcem Ing. J.
U., podle kterého je však odvodnění silničního tělesa nezbytné. Odstranění
stávajícího potrubí včetně vybudování nového odvodnění silnice by představovalo
náklady v řádu několika milionů korun. Soud prvního stupně uvedl, že požadavek
žalobkyně na vypořádání stavby na jejím pozemku je v zásadě oprávněný, způsob
řešení sporu odstraněním stavby, jak jej žalobkyně navrhuje, však není důvodný.
Konstatoval, že se zřízením stavby tak, jak byla posléze provedena, vlastníci
pozemků nedali souhlas; jde proto o neoprávněnou stavbu. Nejúčelnějším řešením
shledal zřízení věcného břemene za finanční náhradu ve smyslu § 135c odst. 3
obč. zák.; náhradu stanovil jednorázovou částkou 2.100,- Kč podle závěrů
znaleckého posudku znalce Ing. J. U., který při tom vyšel z § 18 zákona č.
151/1997 Sb., o oceňování majetku, když zvolil „výnosový způsob“ s přihlédnutím
k „ročnímu užitku ve výši obvyklé ceny“, přičemž vycházel z „regulované ceny za
nájem pozemku dle výměru Ministerstva financí č. 1/2006“. Soud posléze z
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 19 C 458/2003-34 konstatoval, že
žalovaná byla již dříve zavázána k úhradě škody způsobené žalobkyni částkou
2.200.000,- Kč platebním rozkazem uvedeného soudu.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 28. února 2007, č. j. 11 Co 21/2007-291, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně „v napadené části, tj. ve výrocích I. – V. a VII, VIII“,
změnil jej ve výroku pod bodem VI. tak, že „státu se náhrada ve výši 11.450,-
Kč nepřiznává“ a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového
zjištění soudu prvního stupně a s jeho právními závěry, opírajícími se o § 135c
odst. 3 obč. zák., se zcela ztotožnil, když současně odmítl názor žalobkyně, že
soud prvního stupně účelnost odstranění stavby posoudil jednostranně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za zásadně právně významné, neboť „otázku
týkající se zřízení věcného břemene za úplatu a výše této úplaty, řešené navíc
v rozporu s hmotným právem, řeší dovolací soudy a (koneckonců i Ústavní soud)
rozdílně“. Odvolací soud převzal právní závěr soudu prvního stupně, že
požadavek žalobkyně na vypořádání stavby potrubí na jejím pozemku je v zásadě
oprávněný, není však důvodný způsob řešení, který navrhovala ani její další
požadavky. Odmítnutí žalobkyní navrhovaného odstranění stavby však není podle
jejího názoru v souladu se stávající právní úpravou a ústavně zaručenou zásadou
nedotknutelnosti vlastnického práva. Dovolatelka není přesvědčena, že by
občanský zákoník preferoval řešení neoprávněné stavby tak, jak to plyne z
rozhodnutí soudu. Ten sice postupoval podle § 135c obč. zák., jehož výčet
řešení není však taxativní, ale pouze demonstrativní; nevylučuje uspořádání
poměrů i jiným způsobem, např. přikázáním pozemku zatíženého stavbou za náhradu
neoprávněnému stavebníkovi. Soud se v dané věci postavil překvapivě za zřízení
věcného břemene s tím, že odstranění stavby by bylo neúčelné. Nezajímala jej
však ztráta, kterou utrpěla žalobkyně. Argumentoval vysokými náklady při
odstraňování stavby, na druhé straně však přiznal žalobkyni náhradu za zřízení
věcného břemene ve výši jen 2.100,- Kč. Z jí neznámých důvodů odvolací soud
poukázal na platební rozkaz vydaný Obvodním soudem pro Prahu 4, sp. zn. 19 C
458/2003, na základě něhož jí žalovaná zaplatila 2.200.000,- Kč na náhradu
škody, což však s danou věcí nesouvisí. Podle soudu v dané věci nejde o „tak
výrazný zásah do vlastnictví“ jako v případě, byl-li by celý pozemek využit pro
neoprávněnou stavbu; takto argumentuje přesto, že rybníček na pozemku nemá
odtok a při větším dešti je v celém rozsahu využit k zadržení vody, a to
kontaminované, neupravené, svedené do něj právě z neoprávněné stavby. Stavbu
žalovaná užívala dvacet let. Bez ohledu na všechny tyto okolnosti soud uzavřel,
že odstranění stavby potrubí by bylo neúčelné a odporovalo by smyslu § 135c
obč. zák. V souvislosti s řešením otázky účelnosti odstranění stavby, již byl
soud povinen hodnotit objektivně, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem
případu, dovolatelka namítá, že po celou dobu řízení soud stranil žalované;
oprávněné zájmy žalobkyně „ocenil“ jednorázovou částkou 2.100,- Kč, tedy sumou
neodpovídající soudem předpokládané částce „vysokých nákladů na straně
žalované, vyčíslené v řádu několika milionů korun“ pro případ odstranění
stavby. V této souvislosti dovolatelka namítá, že nelze vycházet jen z cenových
předpisů, ale nutno brát v úvahu omezení vlastníka pozemku, proti jehož vůli
byla stavba realizována; k otázce částky 2.100,- Kč přiznané jí soudem odkazuje
na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2145/98.
Uzavírá, že „vznikne-li
v důsledku neoprávněného zásahu do práva újma, měl by ji nést především ten,
kdo do práva neoprávněně zasáhl“. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 198/95 připomíná, že „ne každý kolektivní zájem lze označit za
veřejný zájem společnosti na zachování neoprávněné stavby (čl. II odst. 4
Listiny základních práv a svobod)“, s tím, že „ekonomická nevhodnost odstranění
stavby je z hlediska posouzení veřejného zájmu sama o sobě jako důvod zamítnutí
návrhu na její odstranění nepostačující“. Dovolatelka konečně zmiňuje, že
předmětná stavba nebyla do současnosti zkolaudována, když nebyly dodrženy
podmínky stanovené rozhodnutím příslušného stavebního úřadu, jehož bodem 9 bylo
stanoveno, že „před zahájením stavebních prací musí být investor stavby KIÚ O. vlastníkem všech pozemků, na kterých bude předmětná stavba realizována“. Napadený rozsudek tak podle dovolatelky potvrdil bezprecedentní řešení
legalizace neoprávněné stavby. Proto navrhuje, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je s výjimkou části, ve které byl
potvrzen rozsudek soud prvního stupně ve výroku pod bodem IV., přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání
a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené
rozhodnutí v rozsahu přípustného dovolání přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí po právní stránce zásadní jeho
rozpor s judikaturou dovolacího soudu, pokud jde o ocenění věcného břemene
zřizovaného podle § 135c odst. 3 obč. zák. Otázku, zda zřízení věcného břemene
umožňujícího mít na cizím pozemku stavbu umožňuje vlastníku stavby rušit
vlastnické právo vlastníka pozemku jinak než (pouhým) umístěním stavby,
judikatura dosud neřešila.
Otázku výše náhrady za zřízení věcného břemene soudy řešily v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu.
Soud prvního stupně vyšel při určení výše náhrady z posudku znalce Ing. J. U.,
který věcné břemeno ocenil podle § 18 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování
majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku); takto určenou
cenu bezezbytku soud převzal. Odvolací soud se pak oceněním věcného břemene
nezabýval, ač v odvolání žalobkyně – byť poněkud vágně – výši takto určené ceny
zpochybnila (viz č. l. 278 shora, 279 shora). Posouzení výše náhrady,
vycházející jen z cenového předpisu, je nedostatečné.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98,
publikovaném v Právních rozhledech č. 9/2000, řešícím obdobnou věc, uvedl: „V
dovolacím řízení jde o posouzení otázky, zda náhrada za zřízení věcného břemene
podle § 135c odst. 3 ObčZ se stanoví podle cenových předpisů, zejména podle
zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů.
Dovolací soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. „zákon upravuje způsoby oceňování
věcí, práv a jiných majetkových hodnot (dále jen „majetek“) a služeb pro účely
stanovené zvláštními předpisy. Odkazují-li tyto předpisy na cenový nebo
zvláštní předpis pro ocenění majetku nebo služby k jinému účelu než pro prodej,
rozumí se tímto předpisem tento zákon. Zákon platí i pro účely stanovené
zvláštními předpisy uvedenými v části čtvrté až deváté tohoto zákona a dále
tehdy, stanoví-li tak příslušný orgán v rámci svého oprávnění nebo dohodnou-li
se tak strany“. V poznámce k tomuto ustanovení není § 135c odst. 3 ObčZ uveden
a z textu zákona jednoznačně nevyplývá, zda se zákon na určování výše náhrady
podle tohoto ustanovení vztahuje. Je tedy třeba věc posoudit s přihlédnutím k
účelu § 135c ObčZ i k principům ochrany vlastnického práva.
Listina základních práv a svobod poskytuje vlastnickému právu zvýšenou ochranu
a stanoví, že „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve
veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu“ (čl. 11 odst. 4).
Problematiku neoprávněné stavby na cizím pozemku upravuje § 135c obč. zák.,
který zní takto:
(1) Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na
návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady
toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“).
(2) Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do
vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí.
(3) Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i
jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu
vlastnického práva ke stavbě.
Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že omezení vlastnického práva vlastníka
pozemku, na kterém byla neoprávněně zřízena cizí stavba, zřízením věcného
břemene ve prospěch stavebníka je mimořádným opatřením, které připadá v úvahu
jen ve výjimečných případech. To je patrno i ze skutečnosti, že Listina
základních práv a svobod s nuceným omezením vlastnického práva v soukromém
zájmu výslovně nepočítá (to neplatí pro zákaz zneužívání vlastnického práva,
případně pro zákaz imisí – viz čl. 11 odst. 3), tím spíše v případě, kdy jde o
soukromý zájem toho, kdo do práva vlastníka zasáhl bez právního důvodu. Proto
při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene podle § 135c odst. 3 obč. zák.
nelze vycházet jen z cenových předpisů nebo z ceny, za kterou by bylo možno v
daném místě a čase dosáhnout jeho zřízení smlouvou. Je třeba vycházet ze
skutečnosti, že vlastník byl omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí,
a přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (tedy i k
případné dobré víře stavebníka) a k újmě, postihující vlastníka pozemku. Cenový
předpis je východiskem pro postup soudu, výše náhrady je však stanovena úvahou
soudu, vycházející z uvedených kritérií. Jiná bude výše náhrady v případě, že
stavebník omylem zřídí část stavby na rozsáhlém sousedním pozemku, a tato část
stavby vlastníka pozemku významně neomezuje, jiná v případě, že vědomě zřídí
neoprávněnou stavbu, která omezuje vlastníka v užívání jeho domu. Pokud by v
obou případech byla náhrada stanovena stejnou částkou podle cenových předpisů,
bylo by to v rozporu se zásadami ochrany vlastnictví a neoprávněné stavebníky
by to stavělo do stejného postavení jako subjekt, v jehož prospěch je prováděno
vyvlastnění ve veřejném zájmu“. K tomu dovolací soud dodává, že i když v dané
věci šlo o stavbu realizovanou ve veřejném zájmu, je třeba vyjít z uvedeného
právního názoru přiměřeně. Zjevně pak nelze vycházet z § 18 zákona o oceňování
majetku, který stanoví, že roční užitek z věcného břemene se násobí počtem let
užívání práva, nejvýše však pěti; takový postup by založil značnou nerovnováhu
mezi ochranou oprávněných zájmů obou stran. Je proto třeba vyjít z toho, že jde
o trvalé omezení a zvažovat spíše rozdíl mezi obvyklou („tržní“) cenou pozemku,
které by bylo možno dosáhnout bez jeho zatížení, a cenou pozemku zatíženého
věcným břemenem. Poté, co bude tento rozdíl zjištěn, je třeba zvážit okolnosti
uvedené shora včetně negativních účinků stavby na majetek vlastníka pozemku
(zde včetně znečišťování „rybníčku“ či případného zaplavování pozemku) a teprve
poté stanovit výši náhrady. Jestliže byla žalované již vyplacena částka na
náhradu vzniklé škody, je třeba zvážit, že mohlo jít jen o škody již vzniklé,
nikoliv snad o plnění týkající se budoucích omezení (dovolací soud v této
souvislosti souhlasí s dovolatelkou, že úvaha odvolacího soudu, který přihlédl
k částce již vyplacené na základě platebního rozkazu, není řádně odůvodněna).
Soud prvního stupně výrokem pod bodem III. zamítl žalobu, aby byla žalované
uložena povinnost zdržet se jakéhokoliv odvádění dešťových vod na pozemky
žalobkyně parcel. č. 366 a parcel. č. 365. V odůvodnění uvedl, že vyhovět
tomuto požadavku by znamenalo vyslovení absolutního zákazu dalšího užívání
stavby odvodňovacího potrubí; takové rozhodnutí podle něj nemá oporu v zákoně.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně i v této části potvrdil. Právní
názor soudu prvního stupně však nemá oporu v hmotném právu.
Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva
neoprávněně zasahuje (§ 126 odst. 1 obč. zák., věta před středníkem). Vlastník
věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného
nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí nad míru
přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy tekutými odpady (srov. § 127 odst. 1 obč.
zák.).
Oprávnění mít na cizím pozemku stavbu ještě neznamená, že vlastník stavby je
oprávněn nad míru přiměřenou poměrům rušit vlastníka pozemku či dokonce
ohrožovat výkon jeho práv anebo jinak rušit výkon jeho vlastnického práva.
Samotné zřízení oprávnění mít na pozemku žalobkyně kanalizaci tak není
oprávněním vypouštět na její pozemek nebo do jejího rybníka odpadní vody.
Jestliže soudy dospěly k závěru, že bez vypouštění těchto vod není možný výkon
vlastnického práva ke stavbě, byla na místě úvaha o zřízení dalšího věcného
břemene, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě, a to břemene
stanovícího oprávnění vypouštět na cizí pozemek (do cizího rybníka apod.)
odpadní vody. Zřízení takového břemene by mělo oporu ve znění § 135c odst. 3
obč. zák. (srov. obrat „věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického
práva ke stavbě“). Zřízení takového věcného břemene se zpravidla neobejde bez
vyžádání stanoviska orgánu ochrany životního prostředí a součástí výroku
rozsudku musí být podmínky výkonu práva. Za takto zřizované věcné břemeno je
třeba poskytnout náhradu.
V dané věci nebylo zjištěno, že ke dni vyhlášení rozsudku má žalovaná právní
důvod k vypouštění odpadních vod na nemovitosti žalobkyně. Proto bylo možno
žalobu, kterou se žalobkyně proti tomuto vypouštění bránila, zamítnout za
předpokladu, že současně bude takové právo rozsudkem za náhradu zřízeno.
Jestliže soudy postupovaly jinak, spočívá i v této části jejich rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci.
Ustanovení § 135c obč. zák. patří k tzv. demonstrativním právním normám, které
mají relativně neurčitou (abstraktní – nekonkrétní) hypotézu, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není vyčerpávajícím způsobem stanovena přímo právním
předpisem, ale které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě doplnil hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v
posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti
totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem
stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází. Jinak řečeno, úvahu o tom,
zda byly dány podmínky pro zřízení věcného břemene k pozemku zastavěnému
neoprávněnou stavbou může dovolací soud přezkoumat, jen pokud by šlo o úvahu
zjevně nepřiměřenou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp.
zn. 22 Cdo 1549/2007, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 5777).
V dané věci dovolatelka neuvádí nic, co by úvahu o způsobu vypořádání zásadně
zpochybnilo; ve většině případů vypořádání neoprávněné stavby lze nalézt
argumenty pro různá řešení, a proto zákon ponechává soudu prostor pro širokou
úvahu o způsobu vypořádání. Soud prvního stupně, z jehož rozhodnutí odvolací
soud vyšel, svou úvahu obsáhle odůvodnil a dovolání ji relevantně
nezpochybnilo. Pro řešení této otázky tak dovolání přípustné není. Neobstojí
ani námitka, že k výroku rozhodnutí nebyl připojen geometrický plán. V rozsudku
má být zřizované věcné břemeno označeno tak, aby bylo nepochybné, kterou část
pozemku zatěžuje; to splňuje i situační náčrt soudního znalce, který je
nedílnou součástí pozemku (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
6. prosince 2004, sp. zn. 22 Cdo 2131/2004, Soubor civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu č. C 3009).
Pokud jde o výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem IV., ve kterém bylo
rozhodnuto o samostatném (kumulovaném) nároku, neuvádí dovolatelka nic, co by
umožňovalo učinit závěr o přípustnosti dovolání. Žalovaná je vlastnicí
neoprávněné stavby a proto má právo ji užívat, pokud ovšem tímto užíváním
nezasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku jinak než samotným umístěním
stavby. Dovolání neobsahuje žádné konkrétní námitky, které by se k této části
výroku vztahovaly. V této části dovolání není přípustné, a proto bylo podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Při rozhodování dovolacího soudu
ve sporu, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z
právního předpisu (sem patří i § 135c obč. zák.), se propojení výroku
odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, proti kterému
dovolání není přípustné, projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro
zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok s přezkoumaným výrokem
spjatý. Proto dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí s výjimkou uvedenou ve
výroku rozhodnutí (v této části jde o tzv. objektivní kumulaci, tedy o
samostatný nárok) v plném rozsahu; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. února 2010
JUDr. Jiří Spáčil,CSc., v. r.
předseda senátu