22 Cdo 1549/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. Š.,
zastoupeného advokátem, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 C 184/98, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2006, č. j. 12 Co 72/2006-660,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
14. dubna 2005, č. j. 9 C 184/98-604, rozhodl výrokem pod bodem I. tak, že se
zrušuje „podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k objektu bydlení
(domu) č. popisné 893 postaveném na pozemku č. parc. 5038 v katastrálním území
P., část obce V., a k pozemkům č. parc. 5037 a č. parc. 5038 v katastrálním
území P., s vedlejší stavbou garáží – kůlnou, venkovními úpravami a trvalými
porosty“, výrokem pod bodem II. tak, že „objekt bydlení (dům) č. popisné 893
postavený na pozemku č. parc. 5038 v katastrálním území P., část obce V., a
pozemky č. parc. 5037 a č. parc. 5038 v katastrálním území P., s vedlejší
stavbou garáží – kůlnou, venkovními úpravami a trvalými porosty, se přikazují
do výlučného vlastnictví žalobce“, výrokem pod bodem III. tak, že „žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu částkou 206.250,- Kč, a
to ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku“. Výroky pod body IV. až
VIII. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení jsou spoluvlastníky
shora uvedených nemovitostí, žalobce s podílem 15/16 a žalovaný s podílem 1/16.
Žalobce nebyl ochoten v postavení spoluvlastníka setrvat a s žalovaným se na
jeho zrušení a vypořádání nedohodli. Při rozhodování vyšel ze zásady, že nikdo
nemůže být nucen ve spoluvlastnickém vztahu setrvávat a v souladu s § 142 odst.
2 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) zkoumal, zda z hlediska zamítnutí žaloby
neexistují důvody hodné zvláštního zřetele; takové důvody nezjistil. Uzavřel,
že reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné a že nepřichází v úvahu ani
dělení domu na bytové jednotky. Při rozhodování o přikázání nemovitostí žalobci
vzal v úvahu skutečnost, že podíl žalovaného činí jen 1/16 celku, žalobce v
domě od roku 1952 bydlí, dům udržuje a je natolik solventní, že může žalovanému
jeho podíl uhradit. Výši přiměřené náhrady určil podle závěrů znaleckého
posudku.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 5. dubna 2006, č. j. 12 Co 72/2006-660, rozhodl, že „rozsudek soudu
prvního stupně se ve výrocích pod body I a II potvrzuje v tomto správném
znění: Zrušuje se podílové spoluvlastnictví účastníků k domu čp. 893 – objektu
bydlení v P., postavenému na pozemku č. parc. 5038 a k pozemkům č. parc. 5037 a
5038 s vedlejší stavbou garáží – kůlnou, venkovními úpravami a trvalými
porosty, tj. k nemovitostem zapsaným na LV č. 4899 pro obec a katastrální území
P. u Katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště P. II. Dům čp. 893
– objekt bydlení v P., Polní 25, postavený na pozemku č. parc. 5038 a pozemky
č. parc. 5037 a 5038 s vedlejší stavbou garáží – kůlnou, venkovními úpravami a
trvalými porosty, tj. nemovitosti zapsané na LV č. 4899 pro obec a katastrální
území P. u Katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrálního pracoviště P., se
přikazují do výlučného vlastnictví žalobce“. Dále potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích pod body III., IV., VI, VII. a VIII., a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně se ztotožnil. Výrok jeho rozsudku toliko upřesnil tak, aby se rozsudek
mohl stát listinou schopnou zápisu do příslušného katastru nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání s námitkou, že
tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud
nesprávně aplikoval § 142 odst. 2 ObčZ, podle něhož soud nevypořádá
spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci z důvodů
zvláštního zřetele hodných. Tyto důvody dovolatel spatřuje ve svých osobních a
zdravotních poměrech a ve své citové vazbě na předmětnou nemovitost. Navrhuje,
aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek
soudu prvního stupně.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O
rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Podle § 142 odst. 2 ObčZ z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a
nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a
rozdělením výtěžku.
Zájem žalovaného na zachování vlastnického podílu na nemovitostech není důvodem
hodným zvláštního zřetele (R 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení § 142 odst. 2 ObčZ patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní – nekonkrétní) hypotézou („důvody zvláštního zřetele hodné“), tj. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být
rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny další,
popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě
nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou
součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z
níž při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní
normy (§ 142 odst. 2 ObčZ) nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být
naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, neboť by soud při
aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy
(rozsudek nejvyššího soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003,
Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2419). Jinak řečeno, úvahu o tom, zda
byly dány mimořádné podmínky pro zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, může dovolací soud zpochybnit, jen jde-li o úvahu
zjevně nepřiměřenou.
Je nepochybné, že zdravotní stav žalovaného i jeho vztah k rodnému domu jsou z
jeho hlediska významnými skutečnostmi. Ovšem tyto skutečnosti bylo třeba
hodnotit v souvislosti s dalšími zjištěními, zejména že žalovaný se nepodílel
na potřebných opravách nemovitosti, že měl s žalobcem během pobytu v domě
konflikty a že ze spoluvlastnického vztahu povstaly i soudní spory; navíc jeho
spoluvlastnický podíl byl nízký. Za této situace není úvaha o tom, že tu nebyly
zcela výjimečné okolnosti pro zamítnutí žaloby, nepřiměřená, a dovolací soud ji
nemůže zpochybnit. Dovolatel ostatně ani nevymezuje právní otázku, pro jejíž
řešení by mělo být dovolání připuštěno.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím
řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , v. r.
předseda senátu