22 Cdo 5213/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobců: a) JUDr. F. F., CSc, b) P. F., c) O. F., d) MUDr. A. K., všech
zastoupených JUDr. Karlem Guziurem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, U
Staré Pošty 744, e) JUDr. K. G., proti žalovaným: 1) Dětským ambulancím Místek,
s. r. o., se sídlem ve Frýdku-Místku, Politických obětí 119, 2) MUDr. Y. H., 3)
MUDr. E. L., 4) MUDr. L. N., 5) MUDr. H. D., 6) MUDr. L. S., všem zastoupeným
Mgr. Evou Budínovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, O. Lysohorského
702, o uložení povinnosti zdržet se vstupu a vjezdu motorovými vozidly, vedené
u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 290/2002, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2009, č. j.
56 Co 326/2008-128, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2009, č. j. 56 Co
326/2008-128, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 14. června 2007, č. j. 16 C 290/2002-72, ve spojení s opravným
usnesením ze dne 2. dubna 2008, č. j. 16 C 290/2002-104, uložil žalovaným
povinnost „zdržet se v souvislosti s předmětem svého podnikání vstupu a vjezdu
motorovými vozidly na pozemky parc. č. 176/2 a parc. č. 177 ve spoluvlastnictví
žalobců zapsaných na LV č. 2607 u Katastrálního úřadu Moravskoslezského kraje,
Katastrálního pracoviště Frýdek-Místek, pro k. ú. Místek, obec Frýdek-
Místek“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku). Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobci jsou podílovými
spoluvlastníky domu č. p. 120 na pozemku parc. č. 177 a dále pozemku parc. č. 177 pro katastrální území Místek, obec Frýdek-Místek a žalovaná 1), jejímiž
společníky jsou žalovaní 2) – 6) je vlastníkem budovy č. p. na pozemku parc. č. 174/1 a pozemků parc. č. 174/1 a 174/2. Oba domy se nacházejí v těsném
sousedství a mají fakticky společnou zeď. K domu č. p. 119 vede přístupová
cesta zčásti po pozemku parc. č. 177, tedy přes pozemek žalobců, takže žalované
a veškeré osoby, které za žalovanými docházejí za účelem využití poskytovaných
zdravotnických služeb, procházejí a projíždějí přes pozemky žalobců parc. č. 177 a rovněž přes pozemek parc. č. 176/1. V souvislosti s podnikatelskou
činností žalovaných dochází dosud k obtěžování žalobců nad míru přiměřenou
poměrům značně zvýšeným pohybem osob přes pozemky žalobců. Soud prvního stupně
uzavřel, že žalobci prokázali, že žalovaní výkonem své podnikatelské činnosti
zasahují do jejich vlastnického práva, vstupují-li nebo vjíždějí-li jak
žalovaní, tak osoby za nimi docházející na dotčené pozemky. Soud prvního stupně se neztotožnil s procesní obranou žalovaných
založenou na tvrzení, že uvedené pozemky mají povahu účelových komunikací. Zdůraznil, že pro určení pozemní komunikace jako komunikace účelové nevyplývá,
že by k tomu bylo třeba správního rozhodnutí. Rozhodující je faktický stav,
tedy skutečnost, že slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby
jejich vlastníků nebo ke spojení s ostatními komunikacemi. V daném případě se
však o obdobnou situaci nejedná, neboť v posuzovaném případě je nutno
„předmětnou přístupovou parcelu“ posuzovat jako komunikaci v uzavřeném prostoru
nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele, přičemž tato
komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví
vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru. Dotčené pozemky parc. č. 177 a
176/1 nelze posuzovat jako účelové komunikace „především s ohledem na
skutečnost, že se jedná o parcely v uzavřeném prostoru nebo objektu, navíc
nenavazující na účelovou komunikaci č. 3149“. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 15. dubna 2009, č. j. 56 Co 326/2008-128, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I. rozsudku) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku) a v
odvolacím řízení (výrok III. rozsudku). Odvolací soud „ze spisu, jeho příloh a
listinných důkazů, které sám provedl“, „doplnil a upřesnil“ skutková zjištění
soudu prvního stupně, přičemž ze shodných skutkových tvrzení účastníků vzal za
prokázáno, že jediný možný přístup a příjezd k domu č. p. 119 vede po pozemcích
parc. č. 178/3, 177 a 176/1. Výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 178/3
přiléhajícího k pozemku parc. č. 177 na něm stojícího domu č. p. 531 je
Moravskoslezský kraj. Právo odpovídající věcnému břemeni k pozemku parc. č. 178/3 bylo zřízeno smlouvou ze dne 15.
srpna 1994 ve prospěch vlastníků pozemku
parc. č. 177 a domu č. p. 120. Podle vyjádření Magistrátu města Frýdku-Místku,
odboru dopravy a silničního hospodářství, oddělení správy dopravy a pozemních
komunikací ze dne 24. října 2006, vydaného na podkladě místního šetření,
pozemky parc. č. 177 a parc. č. 176/1 v k. ú. Místek mají charakter účelové
neveřejné pozemní komunikace podle § 7 zákona č. 13/1997 Sb. Z doplňujícího
sdělení Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 27. března 2009 je pak zřejmé, že
silniční správní úřad nerozhodoval o charakteru komunikace na pozemcích parc. č. 176/1 a 177, ale vydal pouze uvedené vyjádření. Na podkladě ohledání místa k
původnímu vyjádření doplnil, že označené pozemky spolu s přilehlými objekty na
pozemcích parc. č. 174/1, 175/1, 174/2, 175/2, 176/3, 176/2, 179, 178/1, 178/2,
178/3, 178/5, 178/6, 181/8, 181/4, 181/3 a 181/2 tvoří jeden uzavřený prostor. Vjezd do areálu je tvořen vjezdovou bránou pro vozidla a vstupní brankou, které
se denně uzamykají. Areál je tvořen bránou, oplocením a zdmi. V minulosti, v
době před více než 40 lety, byl vjezd do areálu zajištěn stejným způsobem, tj. průjezdem s uzamykatelnou bránou. Objekty areálu v té doby užívaly orgány
geodezie a kartografie a dětské zdravotnické středisko. Na základě uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že
pozemky parc. č. 176/1 a 177 v k. ú. Místek jsou účelovou komunikací v
uzavřeném prostoru, sloužící potřebám vlastníka a provozovatele objektu č. p. 119. Rozsah a způsob užívání této pozemní komunikace byly v minulosti určeny
„nevýslovnou dohodou vlastníka objektu č. p. 531 na pozemku parc. č. 178/3,
jehož součástí je vjezdová brána do areálu, (mimo jiné) s vlastníkem objektu č. p. 119“. Nesouhlasné stanovisko žalobců k rozsahu a způsobu užívání jejich
pozemků není pak právně významné v situaci, kdy jejich právní předchůdce
souhlasil s tím, aby byly oba pozemky za účelem přístupu a příjezdu k domu č. p. 119 užívány. Ke stejnému účelu byly totiž pozemky před více než čtyřiceti
lety užívány, tedy již předtím, než je získali do svého podílového
spoluvlastnictví v rámci restitučních procesů žalobci, neboť sloužily jako
přístupová a příjezdová cesta k dětskému zdravotnímu středisku provozovanému v
objektu č. p. 119. Odvolací soud dále zdůraznil, že subjektem příslušným k
rozhodnutí, zda areál tvořený mimo jiné pozemky parc. č. 176/1 a 177 a
přilehlými domy je uzavřeným prostorem ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997
Sb., o pozemních komunikacích, je silniční správní úřad. Ten své stanovisko
formuloval zcela jasně v písemném vyjádření ze dne 24. října 2006 s doplněním
ze dne 27. března 2009 a soud není oprávněn jeho závěry přezkoumávat. Je-li
soukromé vlastnické právo žalobců k pozemkům omezeno právem veřejným, plynoucím
z § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., nejsou žalobci aktivně legitimováni k
žalobě na ochranu vlastnického práva ve smyslu § 126 obč. zák. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním s přípustností podle § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnili
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř.
Namítali
především, že oporu v provedeném dokazování nemá skutkové zjištění, že před
restitucí žalobců byly předmětné pozemky více než čtyřicet let užívány ke
stejnému účelu, tj. i pro vstup a vjezd pro objekt č. p. 119, neboť teprve v
roce 1978 bylo v objektech č. p. 119 a 120 zřízení dětské zdravotnické
středisko, které posléze žalované zprivatizovaly co do objektu č. p. 119, když
objekt č. p. 120 byl v restituci vrácen žalobcům. Nelze proto hledat oporu v
„jakési faktické nevýslovné dohodě“ vlastníka sousedního objektu č. p. 531 s
vlastníkem objektu č. p. 119 bez souhlasu vlastníků objektu č. p. 120, který se
nachází uprostřed. Dovolatelé v této souvislosti zdůraznili, že ve vztahu k
žalovaným nikdy žádný souhlas se vstupem a vjezdem na předmětné pozemky
neudělili, nelze proto vycházet z žádného souhlasu žalobců ohledně přístupu a
příjezdu na pozemky. V rovině právního posouzení dovolatelé vyjádřili nesouhlas se závěrem
odvolacího soudu potud, pokud uzavřel, že pozemky parc. č. 176/1 a 177 jsou
účelovými komunikacemi v uzavřeném prostoru, jestliže tento závěr opřel o
vyjádření Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 24. října 2006 s následným
doplněním. Oba pozemky nemohou být neveřejnými účelovými komunikacemi, neboť se
nacházejí v uzavřeném prostoru a jejich vlastníci (žalobci) nedali ve vztahu k
žalovaným ani nikomu jinému souhlas ke zřízení takové komunikace. Případná
účelová komunikace fungující na předmětných pozemcích před restitucí a
následnou privatizací, nemůže být rozhodná, neboť „restitucí a privatizací
došlo k zásadní změně vlastnických a užívacích vztahů“. Účelová komunikace
ztratila svou účelovost v letech 1992 – 1995, kdy dům č. p. 120 připadl
žalobcům jako restituentům, kdežto dům č. p. 119 v privatizaci žalovaným, čímž
se obnovila funkce obou pozemků patřících žalobcům výlučně pro jejich potřebu. Dovolatelé vyjádřili nesouhlas se závěrem odvolacího soudu i v tom ohledu,
dospěl-li k závěru, že nesouhlasné stanovisko žalobců není právně významné,
protože jejich právní předchůdce souhlas s užíváním předmětných pozemků udělil,
neboť „právním předchůdcem“ žalobců byl před restitucí stát. Bez souhlasu
žalobců jako vlastníků tak uvedené pozemky charakter účelových komunikací
nemohou mít. Dovolatelé dále namítali, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je překvapivé, neboť se opírá o vyjádření či sdělení správního
orgánu, s nímž žalobci neměli možnost se v řízení seznámit a zaujmout k němu
stanovisko, ač bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Navrhli proto,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného. Především
namítli, že žalobce a) je soudcem dovolacího soudu, a pokud by měl věc
projednávat či rozhodovat, uplatňují vůči němu námitku podjatosti, neboť má
osobní zájem na výsledku řízení. V rovině právního posouzení se žalovaní zcela
ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu jak v rovině práva hmotného, tak i
procesního.
Podle jejich názoru není ani řízení před odvolacím soudem postiženo
vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací
soud opatřil uvedený listinný důkazní prostředek v měsíci březnu 2009 a jednání
odvolacího soudu bylo nařízeno na měsíc duben 2009. Žalobci jsou zastoupeni
zástupcem, navíc žalobce a) má sám právnické vzdělání, tedy v rámci přípravy na
jednání soudu mohli kdykoliv do spisu nahlédnout a s důkazy se seznámit. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnými osobami,
přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatelé namítají vadu řízení před odvolacím soudem spočívající ve
vydání tzv. překvapivého rozhodnutí, které spatřují v tom, že odvolací soud
opřel své rozhodnutí o důkaz, s nímž neměli žalobci možnost se v řízení
seznámit a zaujmout k němu stanovisko. Touto vadou však řízení postiženo není. Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého rozhodnutí z pojetí zastávaného
judikaturou Ústavního soudu České republiky, která jej spatřuje v tom, že
odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata
možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem
na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a
bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu
srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je
takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu
věc, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval
skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32
Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a
násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí,
jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně
argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení
originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo
5378/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz). Z obsahu dovolání je zjevné, že překvapivost rozhodnutí odvolacího
soudu žalobci spojují s listinným důkazem – doplňujícím vyjádřením Magistrátu
města Frýdku-Místku, odboru dopravy a silničního hospodářství, oddělení správy
dopravy a pozemních komunikací ze dne 27. března 2009, z něhož učinil odvolací
soud pro posouzení věci významná skutková zjištění. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 15. dubna 2009 se
podává, že uvedenou listinou byl v rámci odvolacího jednání proveden důkaz,
přičemž zástupce žalobců byl u jednání odvolacího soudu přítomen. V rámci
následného přednesu se zástupce žalobců k uvedenému listinnému důkazu žádným
způsobem nevyjádřil. Uvedený důkazní prostředek se vztahoval k posouzení předmětných pozemků
jakožto účelových komunikací, přičemž dokazování k uvedené skutečnosti bylo
prováděno již v řízení před soudem prvního stupně, neboť v jeho rámci žalovaní
opakovaně uplatnili námitku, že tyto pozemky mají povahu účelových komunikací. Jestliže se shodnou otázkou zabýval i odvolací soud na základě doplnění
dokazování aktualizovanou zprávou správního orgánu, kterou byl jakožto zprávou
původní neaktualizovanou proveden důkaz již v řízení před soudem prvního
stupně, nemůže se jednat o překvapivé rozhodnutí již z toho důvodu, že zatímco
soud prvního stupně dospěl k závěru, že se o účelové komunikace nejedná,
odvolací soud dospěl k právnímu závěru odlišnému, když v průběhu řízení před
soudem prvního stupně i v řízení odvolacím nalézací soudy posuzovaly charakter
uvedených pozemků jakožto účelových komunikací. V rovině procesních námitek pak není důvodné ani vyjádření žalovaných k
osobě žalobce F. F. potud, že uvedený žalobce je soudcem dovolacího soudu a v
případě, že by měl věc projednávat a rozhodovat, uplatnili žalovaní vůči jeho
osobě námitku podjatosti.
Tento poukaz žalovaných není důvodný již z toho
důvodu, že v době rozhodování dovolacího soudu již uvedený žalobce soudcem
Nejvyššího soudu České republiky – jak je dovolacímu soudu známo z jeho úřední
činnosti – není. Žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. dále
napadají skutkové zjištění odvolacího soudu, podle kterého před restitucí
žalobců byly předmětné pozemky před více než čtyřiceti lety užívány ke stejnému
účelu, tj. pro vstup a vjezd k objektu č. p. 119, jenž sloužil provozování
dětského zdravotnického střediska. Tato námitka je důvodná. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení soudu ve
zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z
nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího
soudu, jsou vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací
soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto hlediska byl skutkový závěr
dovozený z nesprávných skutkových zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí) a
který nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §
132, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,
nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z § 133 až 135. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného
(popřípadě i procesního) práva (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 27. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2996/2008, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zjevné, že odvolací soud tento
skutkový závěr spojil s obsahem listinného důkazního prostředku - vyjádřením
Magistrátu města Frýdku-Místku, odboru dopravy a silničního hospodářství,
oddělení správy dopravy a pozemních komunikací ze dne 27. března 2009. Skutkový závěr vyjádřený v rozhodnutí odvolacího soudu však oporu v uvedeném
důkazním prostředku nemá. Z uvedeného vyjádření se podává toliko to, že v minulosti před více než
čtyřiceti lety byl vjezd do areálu stejný – průjezdem s uzamykatelnou bránou,
přičemž využití objektů bylo pro tehdejší Geodezii a Dětské zdravotnické
středisko. O tom, že by v uvedeném období pozemky parc. č. 177 a 176/1 v k. ú. Místek
sloužily jako přístupová cesta k dětskému zdravotnickému zařízení provozovanému
v objektu č. p. 119 se z uvedeného vyjádření nepodává ničeho.
Skutkové zjištění
odvolacího soudu tak nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn právem. Rozhodnutí odvolacího soudu však neobstojí ani v rovině jeho vlastní
právní argumentace založené na závěru, že pozemky parc. č. 176/1 a 177 v k. ú. Místek jsou účelovou komunikací. Dovolací soud vychází z ustálených závěrů soudní praxe potud, že
pozemek, který je v soukromém vlastnictví, lze uznat za veřejnou cestu jen
tehdy, byl-li pozemek věnován buď výslovným projevem nebo konkludentním činem
vlastníka určen k obecnému užívání a slouží-li toto užívání k trvalému
uspokojení nutné komunikační potřeby (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze
dne 21. září 1932, sp. zn. 10729/32, uveřejněné v Automatizovaném systému
právních informací pod ev. č. JUD16391CZ). Pozemek, který je v soukromém
vlastnictví, lze uznat za veřejnou cestu jen tehdy, jsou-li splněny dva
předpoklady, a to jednak, že pozemek byl věnován buď výslovným projevem nebo
konkludentním činem vlastníka byl k obecnému užívání určen a dále především z
toho, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. Účelová komunikace je v soukromém vlastnictví a vlastník nemůže svévolně
regulovat (s výjimkou uvedenou § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.) její užívání
nebo ji dokonce zrušit (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
České republiky ze dne 27. října 2004, sp. zn. 5 As 20/2003, uveřejněný v
Automatizovaném systému právních informací pod ev. č. JUD40358CZ). Zřídí-li
pozemní komunikaci, která by jinak byla účelovou komunikací, někdo jiný než
vlastník pozemku, a vlastník pozemku neprojeví, byť i konkludentně, souhlas s
existencí této komunikace, může se domáhat ochrany negatorní žalobou podle §
126 odst. 1 obč. zák. Je-li však účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka
pozemku zřízena, nemůže její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit její
obecnému užívání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, uveřejněný v časopise Právní
rozhledy, 2001, č. 2 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1433/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1388). Odvolací soud učinil závěr, že předmětné pozemky mají charakter účelové
neveřejné pozemní komunikace „v uzavřeném prostoru“ podle § 7 zákona č. 13/1997
Sb. Podle § 7 odst. 1, 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,
účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých
nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto
nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování
zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad může na návrh
vlastníka účelové komunikace a po projednání s příslušným orgánem Policie České
republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je
to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka.
Úprava nebo
omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními
předpisy tím není dotčena. Účelovou komunikací je i pozemní komunikace v
uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo
provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není
přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo
provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. V pochybnostech, zda z hlediska
pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný
silniční správní úřad. Odvolací soud vyšel z toho, že předmětné pozemky se nacházejí v
uzavřeném prostoru a představují jediný možný přístup a příjezd k domu č. p. 119. Zdůraznil, že rozsah a způsob užívání této pozemní komunikace byly v
minulosti určeny „nevýslovnou dohodou vlastníka objektu č. p. 531 na pozemku
parc. č. 178/3 s vlastníkem objektu č. p. 119“. Z rozhodnutí odvolacího soudu
především není zřejmé, co je onou „nevýslovnou dohodou“ a jakým způsobem k
závěru o ní odvolací soud dospěl. Sám odvolací soud neuvádí, o jaký důkazní
prostředek tento svůj závěr opírá, přičemž je ale z odůvodnění jeho rozhodnutí
zřejmé, že tyto své závěry pojí zejména se skutečností, že k přístupu a
příjezdu k domu č. p. 119 měly uvedené pozemky sloužit již v období před více
než čtyřiceti lety; jak však uvedl dovolací soud výše, tento závěr odvolacího
soudu nemá oporu v provedeném dokazování. I v případě, že by uvedené pozemky tvořily součást uzavřeného areálu a
existovala „nevýslovná dohoda“ vlastníka objektu č. p. 531 na pozemku parc. č. 178/3 s vlastníkem objektu č. p. 119, není především z rozhodnutí odvolacího
soudu zřejmé, jakým způsobem by uvedená dohoda mohla zahrnout užívání pozemků
parc. č. 177 a 176/1, neboť z rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává, že by
vlastníkem těchto pozemků byl vlastník objektu č. p. 531 nebo č. p. 119. Odvolací soud v daném ohledu toliko poukázal na skutečnost, že nesouhlasné
stanovisko stávajících žalobců k rozsahu a způsobu užívání jejich pozemků není
relevantní v situaci, kdy jejich právní předchůdce souhlasil s tím, aby byly
oba pozemky za účelem přístupu a příjezdu k domu č. p. 119 užívány. Z
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však není jakkoliv zřejmé, kdo by tímto
právním předchůdcem žalobcům měl být a na základě čeho dospěl odvolací soud k
závěru o udělení souhlasu s užíváním předmětných pozemků tímto právním
předchůdcem, když odvolací soud neuvádí, z čeho takové skutkové zjištění učinil
a o obsah jakého důkazního prostředku jej opřel (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). V
daném směru tak je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek
odůvodnění, a řízení je tím zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Z dosavadního průběhu řízení se podává, že předmětné pozemky měly být
žalobcům navráceny v rámci tzv. restitučního procesu, s čím žalobci pojí své
přesvědčení o tom, že i kdyby jejich „právní předchůdce“ souhlas s užíváním
pozemků udělil, nemohli by být tímto souhlasem vázáni, pakliže jej sami
neudělili.
Dovolací soud v daném směru vychází z judikatury Ústavního soudu České
republiky potud, že s omezením vlastnického práva, ke kterému dochází zřízením
veřejné účelové komunikace, musí vlastník dotčeného pozemku souhlasit. Podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku je též existence nutné a ničím
nenahraditelné komunikační potřeby. Omezení vlastnického práva k pozemku ve
formě veřejného přístupu je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka;
souhlasu nového vlastníka není třeba, pokud byl souhlas udělen vlastníky
předchozími. Tento závěr však nelze vztahovat na případ osob, které nabyly
vlastnické právo k pozemku zatíženému účelovou komunikací v restituci, byla-li
účelová komunikace zřízena v době, kdy vlastníkem byla veřejnoprávní korporace
(k tomu srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České
republiky – http://nalus.usoud.cz), přičemž k závěrům vysloveným v uvedeném
rozhodnutí se dovolací soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 20. září 2011,
sp. zn. 22 Cdo 4003/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího
soudu České republiky – www.nsoud.cz). Dovolatelé v dovolání naznačují, že
předchozím vlastníkem uvedených pozemků měl být stát. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený
rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán
vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první
o. s. ř.