22 Cdo 1434/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobců: a) AE PARTNER, spol. s r. o., IČO 46971378, se sídlem ve
Slavičíně, Osvobození 252, b) Ing. D. H., c) Ing. E. H., zastoupených JUDr.
Jiřím Frajtem, advokátem se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo náměstí
177, proti žalované BTC TRADE, s. r. o., IČO 25319108, se sídlem ve Slavičíně,
Mezi Šenky 119, zastoupené Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem ve
Slavičíně, Osvobození 51, o věcné břemeno stavby, vedené u Okresního soudu ve
Zlíně pod sp. zn. 26 C 83/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 59 Co
122/2009-127, ve znění usnesení ze dne 8. ledna 2010, č. j. 59 Nc 553/2009-143,
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 11. listopadu 2009,
č. j. 59 Co 122/2009-127, ve znění usnesení ze dne 8. ledna 2010, č. j. 59 Nc
553/2009-143, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. října 2008, č. j.
26 C 83/2007-101, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu
řízení.
Okresní soud ve Zlíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. října
2008, č. j. 26 C 83/2007-101, rozhodl, že se zřizuje na pozemku st. p. č.
1357/2 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 2 m2, zapsaném v katastru
nemovitostí na LV č. 2226 v k. ú. a obci Slavičín u Katastrálního úřadu pro
Zlínský kraj, katastrální pracoviště Valašské Klobouky, věcné břemeno stavby
spočívající v užívání pozemku v rozsahu 2 m2 zastavěním budovou – obchodem,
postavenou na pozemcích st. p. č. 1357/1 (LV č. 1229), st. p. č. 1357/2 (LV č.
2226), st. p. č. 1357/3 (LV č. 10001), zapsanou v katastru nemovitostí na LV č.
3688 v k. ú. a obci Slavičín u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj,
katastrální pracoviště Valašské Klobouky, za náhradu ve výši 10.000,- Kč,
kterou jsou žalobci a), b), c) povinni společně a nerozdílně zaplatit
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky
stavby budovy postavené na základě stavebního povolení na pozemcích st. parc.
č. 1357/1, 1357/2 a 1357/3. Po obnově operátu v roce 2006 v průběhu stavebního
řízení při digitalizaci pozemků katastrální úřad zjistil, že budova je zčásti
postavena na cizím pozemku nyní označeném jako parc. č. 1357/2 o výměře 2 m2,
který je ve vlastnictví žalované. Účastníkům se nepodařilo uzavřít mimosoudní
dohodu o úpravě vzájemných vztahů ohledně stavbou zatíženého pozemku žalované,
a proto stavba dosud nebyla kolaudovaná. Soud posoudil věc podle § 135c
občanského zákoníku („obč. zák.“), neboť shledal stavbu v části zasahující na
pozemek žalované jako neoprávněnou. Při volbě způsobu vypořádání zvažoval
okolnosti vzniku stavby na cizím pozemku, tedy tu skutečnost, že stavebníci
neměli v úmyslu stavět na cizím pozemku a teprve v průběhu stavebního řízení
katastrální úřad zjistil, že stavba zasahuje výměrou 2 m2 na pozemek žalované.
Žalovaná byla účastnicí stavebního řízení a přitom nevznesla žádné námitky
proti postupu stavebníků. Žalobcům tedy svědčí dobrá víra, že stavba byla
zřízena na pozemcích vlastních nebo náležejících jiným vlastníkům s jejich
souhlasem. Předmětný dům je stavbou trvalou a technicky je nemožné odstranit
jeho část zasahující na pozemek žalované (jednalo by se o odstranění obvodových
zdí, jež by ohrozilo statiku domu). Odstranění předmětné stavby by bylo i
neúčelné, neboť výše hospodářských ztrát stavebníků by byla neúměrně vysoká
oproti ztrátám vlastníka zatíženého pozemku a vzhledem k dobré víře žalobců i v
rozporu s dobrými mravy. Soud neshledal existenci žalovanou tvrzené ústní
dohody a jejího porušení ze strany žalobců, která se měla týkat budoucí podoby
stavby. Přihlédl k rozsahu zatížení pozemku žalované stavbou budovy, kdy
zastavěná plocha má rozlohu 175 m2, přičemž zatížený pozemek žalované zaujímá
rozlohu 2 m2, tedy 1,14 % z celkové plochy, a shledal rozsah zatíženého pozemku
v porovnání k zastavěné ploše jako nepatrný. Z uvedených důvodů nepovažoval za
účelná a vhodná řešení nabízená v § 135c odst. 1 a 2 obč. zák. Judikatura
připouští i postup opačný, a to přikázání zatíženého pozemku do vlastnictví
stavebníka za podmínky souhlasu vlastníka zatíženého pozemku s prodejem.
Žalovaná sice s prodejem souhlasila, ale za nepřijatelných podmínek. Soud
považoval za jediné vhodné uspořádání poměrů účastníků podle § 135c odst. 3
obč. zák. zřízení ve výroku uvedeného věcného břemene, neboť dospěl k závěru,
že jde o výjimečný případ vyžadující toto mimořádné řešení, a to s ohledem na
dobrou víru žalobců, na trvalost stavby, na hledisko předcházení budoucím
sporům, na neúčelnost odstranění stavby ze zatíženého pozemku a na to, že při
přikázání stavby do vlastnictví žalované by došlo k hrubému nepoměru mezi
hospodářskou výhodou žalované oproti nevýhodě žalobců. Proti přikázání pozemku
do vlastnictví žalobců stojí neúměrný požadavek žalované. Finanční náhradu za
omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene soud stanovil jednorázovou
částkou, přičemž vyšel z odborného znaleckého posouzení.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 59 Co 122/2009-127, ve znění
usnesení ze dne 8. ledna 2010, č. j. 59 Nc 553/2009-143, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil ve znění: „Soud zřizuje věcné břemeno svědčící právu žalobců a
všech dalších vlastníků domu – rozestavěný – obchod zapsaný na LV č. 3688 na
pozemcích par. č. st. 1357/1 (LV č. 1229), par. č. st. 1357/2 (LV č. 2226) a
par. č. st. 1357/3 (LV č. 10001), vše v k. ú. a obci Slavičín, k pozemku st. p.
č. 1357/2 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 2 m2, zapsaném na LV č. 2226
pro k. ú. a obec Slavičín u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální
pracoviště Valašské Klobouky, k výkonu vlastnického práva k uvedenému domu za
náhradu ve výši 10.000,- Kč, kterou jsou žalobci a), b), c) povinni společně a
nerozdílně zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku“. Změnil i
výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně
za správné. Konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně vycházelo z
ustálené judikatury. Soud prvního stupně aplikoval § 135c obč. zák. v jeho
systematické posloupnosti a dospěl ke správnému závěru, že poměry mezi
vlastníkem pozemku (žalovanou) a vlastníky stavby (žalobci) bylo nutné
uspořádat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu podle § 135c odst. 3 obč.
zák. Správně zvažoval, zda posouzeno z objektivního hlediska by bylo odstranění
stavby účelné a zda by nebylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.). Přihlédl k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by vznikla
odstraněním stavby, k rozsahu zastavěného pozemku a k dobré víře stavitelů.
Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalované, že uspořádání poměrů mezi
účastníky podle § 135c odst. 3 obč. zák. lze řešit i zamítnutím žaloby.
Dovodil, že formulace, že soud „může“ uspořádat poměry, nepřipouští výklad, že
nemusí, ale dává mu možnost použít i jiné, v zákonném ustanovení neuvedené,
způsoby vypořádání. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve
věci sp. zn. 22 Cdo 268/2003. Odvolací soud souhlasil i se stanovením výše
náhrady za zřízení věcného břemene. Soud prvního stupně tuto odbornou otázku
nechal posoudit znalcem, z jehož závěrů učiněných v souladu s § 18 odst. 5
zákona č. 151/1997 Sb. vyšel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s
hmotným právem. Vytýká odvolacímu soudu, že se námitkami uvedenými v odvolání,
na které odkazuje, zabýval pouze částečně. Z § 135c odst. 3 obč. zák.
nevyplývá, že jediným možným řešením poměrů mezi účastníky je zřízení věcného
břemene za náhradu. Soud mohl uspořádat poměry mezi účastníky i jinak. Mohl
zřídit věcné břemeno za náhradu, která bude průběžně valorizovaná podle ceny
stavebních pozemků v lokalitě, případně zřídit k pozemku nájemní smlouvu nebo i
žalobu zamítnout a ponechat na účastnících, aby si své poměry upravili sami.
Pokud by se nedohodli, měla by žalovaná možnost věc řešit podáním žaloby na
vydání bezdůvodného obohacení. Ocitla by se tak v lepším postavení, protože by
soud přihlížel k reálné ceně pozemků. Žalovaná se cítí být rozhodnutím soudu o
zřízení věcného břemene za jednorázovou náhradu poškozená. Došlo tím
jednoznačně ke zvýhodnění žalobců proti straně žalované. Pokud soud došel k
závěru, že nejvhodnějším řešením sporu je zřízení věcného břemene, nebyl žádný
důvod k tomu, aby náhradu za jeho zřízení stanovil jako jednorázovou. Žalovaná
má za to, že v případě zastavění pozemku cizí neoprávněnou stavbou nelze při
zřízení věcného břemene stanovit úplatu paušální částkou, neboť žádný znalec
není schopen stanovit náhradu na 100 let a více dopředu (odkazuje na své
námitky ke znaleckému posudku). Podle jejího názoru lze stanovit pouze náhradu,
která bude průběžně valorizována a přitom bude přihlédnuto k tomu, že budova
žalobců je užívána k podnikatelským účelům. Pokud takové řešení není možné,
klade žalovaná otázku, proč by soud takovému vlastníkovi stavby měl zřizovat
právní důvod k pozemku a nezamítnout žalobu. Spory o náhradu z věcného břemene
nebo o výši bezdůvodného obohacení jsou běžné, a žalované by tak nebylo bráněno
v uplatnění jejích nároků. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalované považují dovolání žalované za
nepřípustné, neboť nijak nevymezila otázku zásadního právního významu, s níž
spojuje přípustnost dovolání. Poukazují na to, že Nejvyšší soud ČR již dříve ve
své rozhodovací činnosti dovodil, že žalobu podle § 135c odst. 3 obč. zák. může
podat také vlastník neoprávněné stavby. Zamítnutí takové žaloby přichází v
úvahu pouze v případě, kdy se jako vhodnější a účelnější jeví postup podle §
135c odst. 1 nebo 2 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince
2001, sp. zn. 22 Cdo 1090/2000). Touto možností postupu se soudy zabývaly a
dospěly k závěru, že pro danou věc nepřichází v úvahu. Proto nemohly žalobu
zamítnout, ale vztahy mezi účastníky upravily podle § 135c odst. 3 obč. zák.
Závěr soudů o tom, že zřízení věcného břemene je pro daný případ nejvhodnější,
nemůže být předmětem přezkumu dovolacího soudu, neboť se vztahuje k tomuto
konkrétnímu jedinému případu a nemá judikatorní přesah. Za správné považují
žalobci i rozhodnutí soudu o výši náhrady za zřízení věcného břemene, kdy soud
nechal tuto odbornou otázku posoudit znalcem, kterému uložil stanovit výši
náhrady s přihlédnutím k ceně pozemku, k výši nájemného a k míře omezení
vlastníka. Soud se tak řídil judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27.
dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98). Žalobci navrhují, aby dovolací soud
dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku – způsob určení výše náhrady
za zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka neoprávněné stavby – v rozporu
s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se obdobnou věcí zabýval již v rozsudku ze dne 27. dubna 2000,
sp. zn. 22 Cdo 2145/98, publikovaném v Právních rozhledech č. 9/2000.
V dovolacím řízení jde o posouzení otázky, zda náhrada za zřízení věcného
břemene podle § 135c odst. 3 obč. zák. se stanoví podle cenových předpisů,
zejména podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých
zákonů. Dovolací soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle § 1 odst. 1 zákona o oceňování majetku č. 151/1997 Sb. platí, že tento
„zákon upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot (dále
jen "majetek") a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy. Odkazují-li
tyto předpisy na cenový nebo zvláštní předpis pro ocenění majetku nebo služby k
jinému účelu než pro prodej, rozumí se tímto předpisem tento zákon. Zákon platí
i pro účely stanovené zvláštními předpisy uvedenými v části čtvrté až deváté
tohoto zákona a dále tehdy, stanoví-li tak příslušný orgán v rámci svého
oprávnění nebo dohodnou-li se tak strany“. V poznámce k tomuto ustanovení není
§ 135c odst. 3 obč. zák. uveden a z textu zákona jednoznačně nevyplývá, zda se
zákon na určování výše náhrady podle tohoto ustanovení vztahuje. Je tedy třeba
věc posoudit s přihlédnutím k účelu § 135c obč. zák. i k principům ochrany
vlastnického práva.
Listina základních práv a svobod poskytuje vlastnickému právu zvýšenou ochranu
a stanoví, že "vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve
veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu" (čl. 11 odst. 4).
Problematiku neoprávněné stavby na cizím pozemku upravuje § 135c obč. zák.,
který zní takto:
(1) Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na
návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady
toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby").
(2) Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do
vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí.(3) Soud
může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak,
zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu
vlastnického práva ke stavbě.
Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že omezení vlastnického práva vlastníka
pozemku, na kterém byla neoprávněně zřízena cizí stavba, zřízením věcného
břemene ve prospěch stavebníka je mimořádným opatřením, které připadá v úvahu
jen ve výjimečných případech. To je patrno i ze skutečnosti, že Listina
základních práv a svobod s nuceným omezením vlastnického práva v soukromém
zájmu výslovně nepočítá (to neplatí pro zákaz zneužívání vlastnického práva,
případně pro zákaz imisí - viz čl. 11 odst. 3), tím spíše v případě, kdy jde o
soukromý zájem toho, kdo do práva vlastníka zasáhl bez právního důvodu. Proto
při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene podle § 135c odst. 3 obč. zák.
nelze vycházet jen z cenových předpisů nebo z ceny, za kterou by bylo možno v
daném místě a čase dosáhnout jeho zřízení smlouvou. Je třeba vycházet ze
skutečnosti, že vlastník byl omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí,
a přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (tedy i k
případné dobré víře stavebníka) a k újmě, postihující vlastníka pozemku. Cenový
předpis je východiskem pro postup soudu, výše náhrady je však stanovena úvahou
soudu, vycházející z uvedených kritérií. Jiná bude výše náhrady v případě, že
stavebník omylem zřídí část stavby na rozsáhlém sousedním pozemku, a tato část
stavby vlastníka pozemku významně neomezuje, jiná v případě, že vědomě zřídí
neoprávněnou stavbu, která omezuje vlastníka v užívání jeho domu. Pokud by v
obou případech byla náhrada stanovena stejnou částkou podle cenových předpisů,
bylo by to v rozporu se zásadami ochrany vlastnictví a neoprávněné stavebníky
by to stavělo do stejného postavení jako subjekt, v jehož prospěch je prováděno
vyvlastnění ve veřejném zájmu.“ Stejný názor vyjádřil dovolací soud též v např.
v rozsudku ze dne 2. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 5459/2007, a v usnesení z dne
17. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007. Při určení výše náhrady je též třeba
zohlednit skutečnost, že omezení práva vlastníka pozemku je časově neomezené.
Pokud tedy odvolací soud v dané věci vyšel při rozhodování o výši náhrady za
zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka neoprávněné stavby jen z ocenění
podle cenového předpisu, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Námitce, že soud neměl žalobě vyhovět a měl ponechat vztah mezi účastníky
nevypořádaný tak, aby vlastník pozemku měl právo na vydání bezdůvodného
obohacení získaného vlastníkem stavby, nelze přisvědčit. Nejvyšší soud již v
rozsudku ze dne 5. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, publikovaném pod č. C
3098 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, uvedl, že
„řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu
vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“ a že „jde-li skutečně o
neoprávněnou stavbu, nelze žalobu na její odstranění zamítnout“. „Pokud soud
dospěje k závěru, že stavba je neoprávněnou stavbou ve smyslu § 135c obč. zák.,
je povinen upravit vztahy mezi účastníky jedním ze způsobů, které uvedené
ustanovení předpokládá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp.
zn. 22 Cdo 1565/2007, publikovaný v informačním systému ASPI).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu