22 Cdo 5164/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně o. B. n. O., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) V.
S., a 2) J. S., zastoupeným advokátkou, o zřízení věcného břemene, vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 295/97, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. dubna 2007, č.
j. 42 Co 80/2007-463, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 2. 175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám advokátky.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 26. září 2005, č. j. 13 C 295/97- 394, ve znění doplňujícího rozsudku ze
dne 19. ledna 2007, č. j. 13 C 295/97-448, rozhodl, že se zřizuje „věcné právo
vedení vodovodního přívodního a zásobovacího řádu na pozemku parcela č. 1452/4,
k. ú. B. n. O., o. B., ve prospěch vlastníka pozemku V. p. a z. ř. B., a to v
té části, jak je vyznačeno geometrickým plánem G. k. G., spol. s r. o., ze dne
13. 2. 1998, číslo plánu 1370-39/98, který je nedílnou součástí rozsudku.
Věcné břemeno se zřizuje v rozsahu práva výstavby a položení vodovodního
potrubí a následného přístupu k němu za účelem údržby a opravy. Oprávněný z
věcného břemene je oprávněn vstupovat na pozemek pouze v době vegetačního klidu
po předchozím oznámení vlastníku pozemku, popřípadě v jiném termínu v případě
havárie, po předchozím oznámení vlastníku pozemku a je povinen uhradit
vlastníkovi pozemku veškeré škody způsobené tímto vstupem na pozemek a po
ukončení činnosti je povinen pozemek uvést do původního stavu“. Soud dále
rozhodl, že „věcné břemeno se zřizuje úplatně za jednorázovou úplatu ve výši
43.050,- Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovaným do tří dnů od právní
moci rozsudku“. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze
dne 17. dubna 2007, č. j. 42 Co 80/2007-463, výrokem pod bodem I. rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I. potvrdil „vyjma části výroku,
kterou byla stanovena výše úplaty za zřízení věcného břemene“. V této části
rozsudek změnil tak, že „věcné břemeno se zřizuje za jednorázovou úplatu ve
výši 100.000,- Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovaným do tří dnů od
právní moci rozsudku“. Dále výroky pod body II. až V. rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání; brojí i proti
nákladovému výroku pod bodem V. Přípustnost dovolání opírají o § 237 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvody
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází
přitom z § 243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž
bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud
pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Při zkoumání podmínek přípustnosti dovolání dovolací soud nevychází jen z
formálního hlediska, že odvolací soud slovně označil výrok svého rozhodnutí
(popř. jen některou část svého výroku) jako měnící. Závěr o tom, že rozhodnutí
soudu prvního stupně bylo skutečně změněno, je možno učinit až z materiálního
hlediska, tj. na podkladě porovnání obsahu obou rozhodnutí ve věci samé.
Dovolání může podat jen ten, komu nebylo soudem prvního stupně plně vyhověno,
nebo ten, komu napadeným rozhodnutím byla způsobena újma na právech, kterou
lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Při posouzení této subjektivní
legitimace je třeba vycházet z výroku napadeného rozhodnutí a případnou újmu je
třeba posuzovat pouze z procesního hlediska (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze ze dne 7. listopadu 1994, sp. zn. 3 Cdo 83/94, Právní rozhledy č. 2/1995).
V dané věci byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve prospěch dovolatelů; v
měnící části tedy nejsou subjektivně legitimováni k podání dovolání. Ve zbytku
je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím; proto je třeba zabývat
se přípustností dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.],
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. prosince 2000, č. j. 13 C 295/97-186,
žalobě vyhověl – zřídil věcné břemeno za náhradu 200.000,- Kč. Tento rozsudek
byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2001, č. j. 9
Co 342/2001-210. V tomto usnesení však odvolací soud soudu prvního stupně
vytknul procesní pochybení, ohledně věci samé jej však právním názorem
nezavázal. Právním názorem významným z hlediska § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
nejsou totiž pokyny k doplnění dokazování, jestliže byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak
má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo
2211/2000, Soudní rozhledy č. 8/2002). Proto nelze přípustnost o § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. opřít.
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ustanovení § 135c odst. 2 ObčZ o zřízení věcného břemene za náhradu patří k
právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby
podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní
normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní
normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z
důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k
jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či
významné (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp.
zn. 22 Cdo 264/2001, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1404). V
takových případech, ve kterých právo poskytuje soudu možnost uvážení, může
dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu jen je-li zjevně nepřiměřená.
„Při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene podle § 135c odst. 3 ObčZ
nelze vycházet jen z cenových předpisů nebo z ceny, za kterou by bylo možno v
daném místě a čase dosáhnout jeho zřízení smlouvou. Je třeba vycházet ze
skutečnosti, že vlastník byl omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí,
a přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (tedy i k
případné dobré víře stavebníka) a k újmě, postihující vlastníka pozemku. Cenový
předpis je východiskem pro postup soudu, výše náhrady je však stanovena úvahou
soudu, vycházející z uvedených kritérií“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98, publikovaný v Právních rozhledech č.
9/2000).
V dané věci odvolací soud přihlédl ke všem zásadním skutečnostem ovlivňujícím
výši stanovení náhrady, a to ke snížení ceny pozemku v důsledku jeho zatížení
věcným břemenem, k míře omezení vlastníka pozemku, k možnosti jeho dalšího
využití a k okolnostem, za kterých k zastavění pozemku došlo včetně toho, že
stavebníkem byla obec, a především ona by měla respektovat práva svých občanů.
Za této situace úvaha o tom, že je namístě poskytnutí dvojnásobné náhrady
oproti té, která by žalovaným jinak náležela, není zjevně nepřiměřené. Není tu
nic, co by založilo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, není přípustné (usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 31. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, Soudní rozhledy č.
1/2002).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3. Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu
advokátce za zastoupení v dovolacím řízení a vypracování vyjádření k dovolání;
činí 2.175,- Kč (§ 1 odst. 1, § 7 písm. f), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve
spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších
předpisů včetně 300,- Kč, jako paušální náhrady hotových výdajů podle § 13
odst. 3 advokátního tarifu, tj. vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů). Platební místo a lhůta k plnění vycházejí z § 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto usnesení, je žalobkyně
oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. září 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu