22 Cdo 604/2013

22 Cdo 604/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobce Povodí Vltavy, státní podnik, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8,

IČO: 70889953, zastoupené JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v

Praze 4, Jeremenkova 88, proti žalovaným: 1) P. J., zastoupenému JUDr. Janem

Kerbachem, advokátem se sídlem v Praze 5, Spotřebitelská 483, 2) V. J.,

zastoupené JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Ječná 1, o

odstranění stavby a vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp.

zn. 9 C 4/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 30. srpna 2012, č. j. 8 Co 1531/2012-206, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. srpna 2012, č. j. 8

Co 1531/2012-206, s e ve výroku I. v části, v níž byl změněn rozsudek soudu

prvního stupně tak, že „žaloba o uložení povinnosti žalovaných odstranit z

pozemku č. parc. st. 263 v katastrálním území O. n. V. stavbu technické

vybavenosti a po odstranění stavby pozemek vyklidit a vyklizený předat žalobci,

se zamítá“, a ve výroku II. ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých

Budějovicích v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. října

2011, č. j. 9 C 4/2011-160, uložil žalovaným povinnost odstranit z pozemku

parc. č. st. 263 v k. ú. O. n. V. (dále též jen „pozemek“) stavbu technické

vybavenosti a pozemek vyklidit a vyklizený předat žalobci, a to do jednoho

měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalovaného 1)

na přikázání pozemku parc. č. st. 263 v k. ú. O. n. V. do vlastnictví

žalovaných za stanovenou náhradu nebo za zřízení věcného břemene užívání tohoto

pozemku ve prospěch žalovaných za stanovenou náhradu (výrok II.), uložil

žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů

řízení o odstranění stavby a vyklizení pozemku ve výši 16 091,- Kč do tří dnů

od právní moci rozsudku (výrok III.) a uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit

žalobci náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu ve výši 9 000,- Kč do tří dnů

od právní moci rozsudku (výrok IV.). Podle soudu prvního stupně žalovaným

zaniklo právo nájmu k pozemku, na němž stojí stavba ve vlastnictví žalovaných,

uplynutím sjednané doby a žalobce nájemní vztah neprodloužil. Žalobce tak byl

oprávněn domáhat se ochrany svého vlastnického práva a požadovat odstranění

stavby. Ochrana vlastnického práva není podmíněna tím, že by vlastník pozemek

nutně potřeboval. K námitce žalovaných, že nabyli stavbu od státu, soud prvního

stupně uvedl, že žalovaní si museli být při koupi stavby vědomi rizika

vyplývajícího z toho, že jim v té době nesvědčilo právo užívat stavební

pozemek. Nicméně i kdyby v době nabytí v době nabytí stavby již měli nájemní

smlouvu uzavřenou, pak by z dočasnosti nájmu vyplývala nejistota další

existence práva užívat pozemek pod stavbou. Žalovaní neprokázali, ani nebylo

zjištěno, že by byl výkon práv žalobce v rozporu s dobrými mravy. Co se týče

vzájemného návrhu, nejednalo se od počátku o neoprávněnou stavbu, a proto

nebylo možno na případ ani analogicky aplikovat § 135 občanského zákoníku. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání

žalovaného 1) rozsudkem ze dne 30. srpna 2012, č. j. 8 Co 1531/2012-206,

rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí vzájemného návrhu

potvrdil a ve zbytku změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti žalovaných

odstranit z pozemku parc. č. st. 263 v k. ú. O. n. V. stavbu technické

vybavenosti a po odstranění stavby pozemek vyklidit a vyklizený předat žalobci

zamítl (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu

nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Podle odvolacího soudu nelze

na věc aplikovat závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. října

2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, neboť případ je skutkově odlišný. Tehdejší stav

totiž vyvolal svým jednáním převážně stavebník, který měl v okamžiku realizace

stavby domýšlet právní důsledky a být s nimi srozuměn pro případ, že mu právo

dočasného užívání pozemku zanikne. V tomto případě stavebníkem pozemku byl

stát, od něhož žalovaní nabyli stavbu prostřednictvím kupní smlouvy uzavřené v

roce 2004.

Pro situaci účastníků je tak relevantní, že vzniklý stav byl v roce

2004 založen jednáním obou účastníků řízení. Pokud Česká republika hodlala v

roce 1972 postavit na sporném pozemku objekt s dočasnou dobou existence, neměla

v roce 2004 stavbu žalovaným při nedořešení právního vztahu k pozemku vůbec

prodávat. Podle odvolacího soudu neexistuje žádný skutkový důvod, proč by měl

preferovat ochranu vlastnického práva vlastníka pozemku. Uplatněný nárok je

navíc v rozporu s dobrými mravy. Soud vzal v úvahu, že žalobci byla zaplacena

„slušná kupní cena“ přesahující hodnotu podle znaleckého posudku a že je spor

veden o pozemek bagatelní výměry. V neposlední řadě nelze pod pojem dočasného

oprávnění k užívání pozemku zařadit jednání státních orgánů, které zřídily

stavbu na pozemku v režimu vodního díla (na vybudování stavby se podílel jiný

státní resort, než byl státní orgán vodní dílo spravující). Je zcela

nepochybné, že žalovaní nemohli do těchto kroků státních orgánů jakkoliv

zasáhnout a z jejich hlediska bylo pro ně relevantní pochopitelně pouze to, že

v záležitostech stavby a pozemku pod ní jednají vždy s Českou republikou. V

otázce vzájemné žaloby se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního

stupně, že nelze aplikovat § 135c občanského zákoníku. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud změnil

rozsudek soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, které považuje za

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť

napadeným rozsudkem bylo změněno rozhodnutí ve věci samé. Jako dovolací důvod

uplatňuje nesprávné právní posouzení věci. Žalobce vlastní pozemek, na kterém

stojí stavba žalovaných. Žalovaní pozemek užívají bez právního důvodu, přičemž

stavbu jejich právní předchůdci postavili na základě práva dočasného užívání

pozemku. Vzhledem k tomu se na věc vztahuje názor Nejvyššího soudu obsažený v

rozsudku ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, což však odvolací soud

nerespektoval, tudíž jeho právní posouzení je nesprávné. Odvolací soud dále

pochybil, když ztotožňoval žalobce, právního předchůdce žalobce, právního

předchůdce žalovaných a stát. Stavba byla postavena jiným subjektem, než tím,

který byl oprávněn pozemek užívat. Rozhodně stavba nebyla postavena Českou

republikou, jak ve vyjádření uvádí soud, "neboť Česká republika tehdy

neexistovala". V roce 2004 koupili stavbu žalovaní od České republiky –

Ministerstva obrany, přičemž žalobce coby státní podnik nemohl tuto skutečnost

nikterak ovlivnit. Žalobce upozorňuje, že podle § 2 zákona o státním podniku

jsou stát a státní podnik od sebe odlišné subjekty, přičemž podle § 3 odst. 3

zákona o státním podniku neručí státní podnik za závazky státu a naopak. Na

žalobce se navíc na rozdíl od Ministerstva spravedlnosti nevztahuje zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Žalobce byl v průběhu sporu osočen ze šikanózního jednání z důvodu

neprodloužení nájemního vztahu jako jiným subjektům, které mají také stavby na

pozemku státu v uvedené lokalitě. S tím však nesouhlasí, neboť v řízení bylo

prokázáno, že žalovaní nájemní smlouvu nedodržovali a přes nesouhlas žalobce

začali stavbu technické vybavenosti přestavovat bez stavebního povolení na

rekreační objekt a teprve dodatečně požádali stavební úřad o vydání povolení

stavby. Důvodem nesouhlasu bylo, že se pozemek nachází pod výkupovou čarou

vodního díla O. Žalovaní bez souhlasu žalobce zřídili ke stavbě elektrickou

přípojku a při stavbě objektu zasáhli stavbou i na sousední pozemek ve

vlastnictví třetí osoby. Za dané situace neměl žalobce zájem se žalovanými

uzavírat nájemní smlouvu. Ostatní vlastníci nájemníci si v rozporu s nájemními

smlouvami nepočínali a užívali své stavby k účelu zkolaudovanému. Kdyby však

jednali obdobně jako žalovaní, uplatnil by žalobce proti nim stejný postup. Tím, že odvolací soud odepřel žalobci ochranu vlastnického práva státu k

pozemku, ke kterému má žalobce právo hospodařit, umožňuje žalovaným užívat

pozemek bez právního důvodu a bez možnosti jakéhokoliv postihu poškozovat další

majetek státu. Vzhledem k tomu žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek

odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný 1) považuje dovolání za nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za

správný. Odvolací soud jasně uvedl, proč se ve věci neaplikuje zmíněný rozsudek

Nejvyššího soudu, neboť žalovaní nebyli stavebníky stavby, kterou nabyli až v

roce 2004 od státu. Co se týče argumentu, že Česká republika v roce 1972

neexistovala, ten "je sice pravdivý", ale odvolací soud měl zřejmě na mysli

„stát jako takový“.

Žalovaný 1) souhlasí také s názorem odvolacího soudu, že

uplatnění nároku žalobce by za tohoto stavu znamenalo výkon práva v rozporu s

dobrými mravy. Žalovaní totiž nabyli od státu pozemek za „vysoutěženou“ cenu,

která byla dvakrát vyšší než cena odhadní a žalovaní zároveň hradí náhradu za

užívání tohoto pozemku. Vzhledem k tomu je jednání žalobce vskutku amorální. Nadto žalobce stejný postup k ostatním nájemcům pozemků v daném místě

neuplatňuje. Argument, že žalovaní porušili nájemní smlouvu v tom, že chtějí

svou nemovitost uzpůsobit rekreačním účelům, vadí opět jen žalobci, příslušný

odbor výstavby s tímto problém neměl, což je logické, neboť v okolí se

nacházejí desítky rekreačních objektů. Žalovaný 1) má za to, že žalobce nemá

jakoukoli právní oporu v tom, aby bylo rozhodnuto o odstranění stavby na úkor

žalovaných a dále pak, že takovýto výkon práva je v rozporu s dobrými mravy

podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací

soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl a žalovanému 1) přiznal náhradu

nákladů dovolacího řízení. Žalovaná 2) má dovolání za nedůvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu je správné a

spravedlivé, když nezákonně nezvýhodňuje vlastníka pozemku, který dal souhlas

ke stavbě takového charakteru a omezil svá vlastnická práva v tomto směru. Neexistuje žádný důvod, pro který by měla být preferovaná ochrana vlastnického

práva vlastníka pozemku na úkor vlastníka oprávněné stavby. Žaloba je navíc

výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a požadavek je šikanózní vzhledem k

bagatelní výměře pozemku, který žalobce nepotřebuje. Žalovaná 2) navrhuje, aby

dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných

ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti

vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se

ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných

a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem

nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních

předpisů. Protože ke vzniku nároku žalobce na odstranění stavby mělo dojít před 1. lednem

2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobce odvolacím soudem pravomocně

rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle

příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen

„obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí

účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, účinného od 1.

ledna 2013, dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §

243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. srpna 2012,

projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského

soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. před novelou

provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším

rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který

dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl

jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze

přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,

dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§

242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že

dovolání je důvodné. V posuzovaném případě žalovaní nabyli smluvně od České republiky – Ministerstva

obrany stavbu technické vybavenosti ležící na pozemku parc. č. st. 263 v k. ú. O. n. V., nenabyli však vlastnické právo k pozemku. Žalovaní si následně

zajistili právo užívání pozemku, když s žalobcem, který má k pozemku právo

hospodaření, uzavřeli dne 2. 1. 2006 nájemní smlouvu na dobu určitou, a to do

31. 12. 2010. Tato nájemní smlouva nebyla i přes snahu žalovaných žalobcem

prodloužena, proto žalovaní užívají od 1. 1. 2011 pozemek bez právního důvodu,

i když platí žalobci za užívání pozemku úplatu ve výši nájemného podle nájemní

smlouvy ze dne 2. 1. 2006. Problematika staveb na cizím pozemku se v režimu obč. zák. podle rozhodovací

praxe dovolacího soudu typově rozpadá do dvou základních skupin případů. První

skupinu tvoří případy, kdy jsou stavby od počátku postavené neoprávněně na

cizím pozemku, na něž se vztahuje úprava § 135c obč. zák. Druhou skupinu potom

tvoří případy, kdy je stavba postavena na cizím pozemku na základě práva, které

stavebníka k takové stavbě opravňuje, nicméně toto právo později zaniklo.

Rozhodovací praxe druhou skupinu případů dále dělí na situace, a) kdy stavebník

staví stavbu na základě práva, jež není časově omezeno, anebo stavebník se mohl

důvodně domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, a b) kdy

stavebník již od zahájení stavby věděl či vědět měl a mohl, že jeho právo k

vybudování stavby není časově neomezené, ale naopak je nebo může být časově

limitováno. Jelikož soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se nejednalo

situaci, kdy stavba byla od počátku postavena neoprávněně, nadále je třeba se

toliko zaobírat problematikou práva ke stavbě, které později zaniklo. Případy, kdy stavebník staví na základě občanskoprávního titulu ke stavbě, jenž

není časově omezen, ale toto jeho právo později zanikne, obč. zák. ani jiný

právní předpis výslovně neřeší. Vlastnická práva ke stavbě a pozemku zůstávají

odlišná (neuplatní se princip superficies solo cedit), jsou rovnocenná,

navzájem si konkurující a žádné z nich nelze označit za právo silnější; ve

vztahu k právu vlastníka stavby právě proto, že v době výstavby mohl objektivně

očekávat, že v budoucnu nebude konfrontován se ztrátou občanskoprávního

oprávnění mít stavbu na cizím pozemku. Po zániku tohoto práva se přitom nemůže

jednat o tzv. neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c obč. zák., neboť charakter

stavby jako neoprávněné je spojen s neexistencí občanskoprávního titulu v době,

kdy je stavba prováděna. Jinými slovy řečeno, pokud v době vzniku stavby jako

věci v právním slova smyslu nejde o tzv. neoprávněnou stavbu, skutečnosti,

které nastaly později, již aplikaci ustanovení o tzv. neoprávněné stavbě

nemohou založit [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013,

sp. zn. 22 Cdo 1840/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2013,

sp. zn. 22 Cdo 2697/2011 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Tento judikatorní přístup vyjádřil již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 9. září 1992, sp. zn. 3 Cdo 45/92 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, 1993,

č. 2, str. 47). Aktuální judikatura toto výchozí stanovisko precizovala a

upřesnila potud, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl

časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, a toto právo později

zaniklo, nemůže se vlastník pozemku domáhat odstranění této stavby, a to ani

proti právnímu nástupci stavebníka [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007 (uveřejněné pod C 4809 v Souboru

civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále též jen

„Soubor“)]. K odlišným závěrům však dospěla rozhodovací praxe v případech, kdy stavebník v

době stavby má občanskoprávní titul ke stavbě, ale jedná se o oprávnění časově

omezené, nebo v případech, kdy stavebník věděl nebo vědět mohl a měl, že jeho

právo stavby je pouze dočasné. Řešení těchto situací naznačil dovolací soud v rozsudku ze dne 9. října 2000,

sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 1,

str.

47) závěrem, podle kterého „pokud stavebník zřídí na základě dohody s

vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je oprávněn užívat pouze dočasně,

ztrácí po uplynutí sjednané doby (či po jiném způsobu zániku práva) nadále mít

na tomto pozemku umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického

práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby.“

Toto rozhodnutí navázalo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1999,

sp. zn. 2 Cdon 240/97 (uveřejněný pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, dostupný na www.nsoud.cz), podle něhož zřídí-li stavebník na

základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této

dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu

odstranit. Uvedené závěry vztahující se k povinnosti odstranit stavbu se týkají

také případů, kdy stavebník zřídil stavbu na základě souhlasu vlastníka

pozemku, který byl následně odvolán [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu se nemůže přeměnit na trvalé právo

jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci stavby

informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou

námitku proti vlastnické žalobě po zániku práva mít na pozemku stavbu [rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1690/2004 (uveřejněný

pod C 3405 v Souboru)]. Na druhou stranu stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou

není stavbou neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák., neboť v době její

výstavby občanskoprávní titul existoval. Judikatura nepřipustila, aby právní

režim takových případů byl řešen postupem podle § 135c obč. zák. Tato úvaha

vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho

oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob

řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá

podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění

stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. [srovnej

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011

(dostupný na www.nsoud.cz)]. Proto také není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností

vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu, je dočasné, v

řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo

odpovídající věcnému břemeni [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července

2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007 (uveřejněný pod C 7489 v Souboru)], neboť

analogickou aplikaci § 135c odst. 3 obč. zák., který zřízení věcného břemene

umožňuje, nelze použít na jiné stavby než neoprávněné [usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009 (uveřejněné pod C 8615 v

Souboru)]. Nejvyšší soud se také zabýval otázkou, zdali je možno časově neomezené právo k

pozemku nahradit právem časově omezeným (typicky nájemní vztah) a naopak.

Tato

možnost byla dovolacím soudem dovozena z principu autonomie vůle stran, který

je jedním z vůdčích principů soukromého práva. Z tohoto principu vyplývá nejen

oprávnění účastníků občanskoprávních vztahů dát vzniknout právním vztahům, ale

i oprávnění tyto vztahy měnit, rušit či nahrazovat. Není tak vyloučeno, aby

účastníci řízení nahradili určité právo za právo jiné s odlišným obsahem a

povahou, které může být nahlíženo pro některého účastníka právního vztahu např. jako méně výhodné [k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil aktuálně např. v

rozsudku ze dne 30. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 (uveřejněném na

www.nsoud.cz)]. Možnost nahrazení právního vztahu opravňujícího k vybudování a umístění stavby

právním vztahem jiným formou privativní novace (§ 570 obč. zák.) v obecné

rovině připustil Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 14. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010 (uveřejněnému na www.nsoud.cz), v němž se jednalo situaci, kdy

původní právní titul k vybudování a umístění stavby byl založen výměrem o

vyvlastnění a omezení dispozičního práva, vydaným podle ustanovení § 20 zákona

č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, jehož obsah měl být

nahrazen právě nájemním vztahem. V uvedeném rozhodnutí tak dovolací soud

připustil možnost privativní novace původního právního poměru založeného

nikoliv soukromoprávním ujednáním účastníků, ale na základě správního

rozhodnutí, zakládajícího práva a povinnosti účastníků. Jestliže by došlo k privativní novaci, v jejímž rámci dochází k nahrazení

dosavadního závazku závazkem novým, je zřejmé, že po zániku nového závazku se

nemůže obnovit předchozí právní režim založený právním vztahem, jenž byl zrušen

právě závazkem vyplývajícím z privativní novace. To znamená, že po zániku práv

a povinností vyplývajících z uzavřeného nájemního poměru by se další právní

režim neřídil právním poměrem existujícím před uzavřením nájemních smluv právě

proto, že tento poměr by byl nahrazen závazkem novým při současném zrušení

původního právního vztahu. Po zániku nájemního vztahu by tak bylo nutno

vycházet z právního stavu, jenž by nastal po skončení nájemního poměru [k těmto

závěrům se Nejvyšší soud přihlásil aktuálně např. v rozsudku ze dne 30. září

2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 (uveřejněném na www.nsoud.cz)]. Aniž by dovolací soud musel posuzovat právní poměry existující při vybudování

stavby, při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ je zřejmé, že

žalovaným svědčilo k předmětným pozemkům toliko právo dočasného charakteru,

které skončením nájmu dne 31. 12. 2010 zaniklo, a žalovaní od tohoto data

užívali pozemek neoprávněně, čímž nepřípustně zasahovali do práv žalobce. Žalobce se tak mohl domáhat po žalovaných odstranění stavby. Namítají-li

žalovaní, že nebyli přímo stavebníky, nýbrž že stavbu toliko nabyli od svých

právních předchůdců, nemá tato skutečnost na právní posouzení věci žádný vliv. Oprávněnost umístění stavby se posuzuje po celou dobu její existence. Stavba

může být neoprávněná od počátku, nebo stavebník může pozbýt právní titul k

umístění stavby později v důsledku zániku práva mít stavbu na cizím pozemku.

Oprávněnost stavby dále nezávisí na tom, jestli vlastník stavby byl či nebyl

stavebníkem, ale naopak závisí na tom, jak si vlastník stavby upraví své vztahy

s vlastníkem pozemku. Jinými slovy i vlastník stavby, který nebyl stavebníkem,

může mít zřízenou neoprávněnou stavbu na cizím pozemku. Na závěrech, že žalovaní nemají k pozemku, na němž mají zřízenou stavbu, žádné

právo, a že tedy užívají pozemek žalobce bez právního důvodu, ničeho nemění ani

argumentace odvolacího soudu, že právní předchůdce žalovaných a vlastník

pozemku jsou totožnou osobou. Důvodem je, že i kdyby právní předchůdce

žalovaných měl vlastnické právo jak ke stavbě, tak k pozemku, a bylo by z této

skutečnosti možno dovozovat oprávněnost stavby, která by byla trvalého

charakteru, v řízení bylo prokázáno, že si žalovaní s žalobkyní upravili právo

k pozemku nově, a to prostřednictvím nájemního vztahu coby typického práva

dočasného charakteru. Tím by ve shodě s judikatorními závěry dovolacího soudu

původní právo trvalého charakteru zaniklo. Pokud také posléze uplynutím doby

zanikl nájemní vztah, je nutno vycházet z judikatury vztahující se k situaci,

kdy zaniklo právo dočasného charakteru, a není možno se dovolávat stavu, který

existoval před vznikem nájemního vztahu. Argumentace odvolacího soudu je ostatně do jisté míry rozporná, neboť odvolací

soud uzavírá, že v dané situaci se jedná o konkurenci dvou vlastnických práva,

pročež „neexistuje žádný skutkový důvod, který by měl preferovat ochranu

vlastnického práva vlastníka pozemku“. Kdyby tomu tak skutečně bylo, musela by

vést k zamítnutí žaloby právě tato skutečnost, protože žalobní požadavek by

neměl oporu v hmotném právu. Za této situace by nebyla namístě úvaha o použití

§ 3 odst. 1 obč. zák., neboť ten míří zjevně na výkon práva, kterému by bylo

možné poskytnout ochranu, která je však dočasně odmítána právě pro rozpor s

ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. Jelikož jsou však závěry odvolacího soudu nesprávné pokud jde o nemožnost

domáhat se odstranění stavby pro „konkurenci vlastnických práv“, musel se

dovolací soud zabývat otázkou, zdali odvolací soud postupoval správně, když

shledal důvody, aby byl žalobci odepřen výkon jeho práva pro rozpor s dobrými

mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.,

podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů

nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí

být v rozporu s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou

(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena

přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení

v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,

předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon

nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy

tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu [srovnej např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002 (uveřejněný pod

C 2084 v Souboru)].

Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být

rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti

další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném

případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou

součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž

soud při právním posouzení věci vychází [srovnej např. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001 (uveřejněný pod C 1404 v

Souboru)]. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba

pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém

vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence

jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních

[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon

51/96 (uveřejněný pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,

dostupný na www.nsoud.cz), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997,

sp. zn. 2 Cdon 473/96 (uveřejněný pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, dostupný na www.nsoud.cz)], který je konformní se závěrem obsaženým

v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97

(dostupném na http://nalus.usoud.cz), který za dobré mravy považuje souhrn

etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy

zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými

morálními zásadami demokratické společnosti. Vzhledem k výše zmíněnému charakteru § 3 odst. 1 obč. zák. jako právní normy s

relativně neurčitou hypotézou, je třeba rozhodnutí o tom, zda jsou splněny

podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., učinit vždy po pečlivé úvaze, v

jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu na stranách

obou účastníků sporu, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po

žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jejího práva (práva domáhat

se odstranění stavby) dočasně odepřena. Odpovídající úsudek soudu tu musí být

podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat,

že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s

dobrými mravy skutečně v rozporu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002 (uveřejněný pod C 2084 v Souboru)

či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo

1096/2000 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 11, s. 839)]. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000 sp. zn. 22 Cdo 740/99

(uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111) potom vyplývá,

že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými

mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví

vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídajících

prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného.

Úvahu o tom, zda výkon práva v konkrétním případě je či není v rozporu s

dobrými mravy, je oprávněn dovolací soud přezkoumat pouze v případě, že by

úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené. V posuzovaném případě odvolací soud spatřoval důvody pro aplikaci § 3 odst. 1

obč. zák. v okolnostech, že žalovaní nabyli v roce 2004 stavbu od České

republiky – Ministerstva obrany za velmi slušnou kupní cenu přesahující hodnotu

podle znaleckého posudku, že spor je veden o pozemek bagatelní výměry, že

pozemek a stavba měly před realizací prodeje stavby stejného vlastníka a že

žalobce postupoval v daném místě k různým vlastníkům staveb na pozemcích, s

nimiž měla právo hospodařit, rozdílně. Tyto argumenty však z hlediska uvedených

judikaturních závěrů dovolacího soudu bez dalšího závěr o výkonu práv žalobce v

rozporu s dobrými mravy nezakládají. Odvolací soud pochybil, když řádně neprovedl analýzu toho, jak by se projevil

zamítavý rozsudek z důvodu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. do sféry jednotlivých účastníků řízení, a když řádně nezohlednil všechny

okolnosti případu. Odvolací soud na jednu stranu argumentoval tím, že žalovaní

zaplatili za nemovitost „velmi slušnou kupní cenu“, na druhou stranu však

nikterak nezohlednil, že žalovaní již v době koupě stavby věděli o tom, že

nenabývají vlastnické právo k pozemku pod stavbou. Odvolací soud dále uvedl, že

žalovaní užívají pozemek o bagatelní výměře, nezabýval se však otázkou, zdali i

pozemek o bagatelní výměře není pro žalobce důležitý z hlediska plnění úkolů,

které má plnit. Ani skutečnost, že žalobce uzavřel nájemní vztahy k pozemkům,

na nichž mají stavby jiní vlastníci staveb, ale neuzavřel nájemní vztah s

žalovanými, bez dalšího neznamená, že by žalobce bez adekvátního důvodu s

jednotlivými vlastníky zacházel nerovně, a lze proto v jeho jednání spatřovat

prvky svévole. Z uvedené judikatury vyplývá, že možnost odmítnout ochranu vlastnické žalobě

pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. je založena na kumulativním

splnění následujících podmínek: a) jde o postup mimořádný, b) výkon práva na

ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, c) vlastníkovi věci nepřináší

odpovídající prospěch, d) vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť závažného zájmu

žalovaného. Tyto podmínky nastavila judikatura proto, že ochrana vlastnického

práva je vzhledem k jeho významu prioritní a její odepření musí představovat

výjimečný postup. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však není patrné, v čem by v daných

poměrech měla spočívat výjimečnost odepření ochrany vlastnického práva žalobce,

v čem by měli být žalovaní vážně poškozeni, aniž by to přineslo vlastníku

pozemku odpovídající užitek a jakého zvlášť významného zájmu žalovaných by se

vyhovění žalobě dotklo. Okolnosti, které odvolací soud při úvaze o použití § 3

odst. 1 obč. zák. uvedl, mohou být zohledněny, bez dalšího však v poměrech

souzené věci nemohou opodstatňovat závěr, že výkon práva žalobce je v rozporu s

dobrými mravy a to tím spíše, že odvolací soud v této souvislost nevzal na

zřetele tvrzení žalobce, které soud I.

stupně vzal za prokázáno, že žalovaní

porušovali podmínky nájemní smlouvy, což byl důvod, pro který žalobce

nepřistoupil k uzavření nové nájemní smlouvy. V souvislosti s úvahou o použití

ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze také přehlednout, že žalovaní

přistoupili k uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou, důsledkem čehož byla

nutně vědomost o tom, že po skončení sjednané doby nájmu pozbudou právní titul

k užívání pozemku a žalobci vznikne právo domáhat se odstranění předmětné

stavby, pokud žalovaní nebudou mít jiný právní titul k užívání předmětného

pozemku. Závěr odvolacího soudu o splnění podmínek pro postup podle § 3 odst. 1

obč. zák. tak byl předčasný. V další fázi řízení bude na odvolacím soudu, aby se ve věci znovu zabýval

otázkou uplatnění podmínek, za kterých žalobce výkon svého práva realizuje. Aplikace tohoto institutu musí být také adekvátně a přesvědčivě odůvodněna a z

odůvodnění musí být zcela patrné, proč se v posuzovaném případě jeví jako

spravedlivé žalobci ochranu vlastnického práva odepřít a naopak ochranu práv

žalovaným přiznat. Jinými slovy řečeno, z rozhodnutí odvolacího soudu musí být

v souladu s principy vymezenými dovolacím soudem vysvětleno, v čem je v postup

žalobkyně „nemravný“, jestliže se domáhá odstranění stavby z pozemku, kde

vlastníkům stavby nesvědčí žádný právní titul k užívání pozemku, a to již od 1. 1. 2011, tj. po dobu více než 4 let. V této souvislosti odvolací soud

nepřehlédne, že v dalším řízení již na posouzení nároku žalobce dopadají

ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který již konstrukci

odpovídající § 3 odst. 1 obč. zák. neobsahuje a vychází z principu zakotveného

v § 8 zákona č. 89/2012 Sb. Z uvedeného vyplývá, že výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl

změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žaloba o uložení povinnosti

žalovaných odstranit z pozemku č. parc. St. 263 v katastrálním území O. n. V. stavbu technické vybavenosti a po odstranění stavby pozemek vyklidit a

vyklizený předat žalobci, se zamítá“, spočívá ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)

o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto podle § 243b

odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil výrok I. v napadené části a na něm

závislý výrok II. rozsudku odvolacího soudu a podle § 243b odst. 3 věty první

o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení je

odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §

243d odst. 1 věty první, části za středníkem o. s. ř. V této souvislosti

dovolací soud podotýká, že účastníkem řízení v další fázi již není žalovaná 2),

neboť žalovaní mají v řízení postavení samostatných, nikoliv nerozlučných

společníků (§ 91 o. s. ř.). Protože však odvolací soud jednal s žalovanou 2)

jako s účastnicí odvolacího řízení, týká se rušící rozhodnutí dovolacího soudu

takto vymezeného výroku rozsudku odvolacího soudu. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení před

odvolacím soudem (§ 243d odst. 1 in fine o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.