USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyň: a) ÚČETNÍ s.r.o., IČO: 62586254, b) Strašnická daňová a účetní s.r.o., IČO: 06452604, a c) Auditorská, s.r.o., IČO: 26451344, všech se sídlem v Praze, Třebohostická 1244/12, zastoupených Mgr. Lenkou Špinarovou, advokátkou se sídlem v Praze, Paťanka 2687/1, proti žalovanému Milanu Erlebachovi, IČO: 02364085, se sídlem v Praze, José Martího 378/10, zastoupenému Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze, Bělehradská 572/63, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 306/2021, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, č. j. 72 Co 254/2024-283, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a) je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 14 C 306/2021-239, ve znění usnesení ze dne 29. 4. 2024, č. j. 14 C 306/2021-249, a ze dne 29. 4. 2024, č. j. 14 C 306/2021-250, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) – (výrok I), žalobkyně b) – (výrok II) a žalobkyně c) – (výrok III) domáhaly po žalovaném vydání tam specifikovaných dokumentů jejím tam uvedeným klientům. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
2. K odvolání žalobkyně a) a žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 72 Co 254/2024-283, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a změnil nákladový výrok IV (výrok II). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III–V).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) dovolání. Namítla, že soudy učinily nesprávný závěr o rozdělení důkazního břemena. Podle ustálené rozhodovací praxe je totiž na žalovaném, chce-li se žalobě na vydání věci úspěšně ubránit, unést důkazní břemeno o pozbytí držby věci. Žalovaný však toto břemeno „nepřevzal“ a soud vyšel jen z neurčitých a nepodložených tvrzení. Rozhodnutí soudů považovala za nedostatečně odůvodněná; zejména neodůvodnily neprovedení důkazů navržených žalobci a měly dospět k jiným skutkovým závěrům.
Dále namítla nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky nalézacích soudů. Uvedl, že žalobkyně a) v dovolání nepřípustně polemizuje se zjištěným skutkovým stavem. Neztotožňuje se s tím, že by měl prokazovat neexistenci či nedisponování s určitými dokumenty. Za správný považuje i závěr o nákladech řízení. Navrhl odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Dovolací soud především konstatuje, že z převážné části je dovolání na samé hraně projednatelnosti jednak obecnými formulacemi bez existence zobecnitelné právní otázky a jednak nepřípustnými výhradami vůči závěrům vyplývajícím z hodnocení provedených důkazů a učiněným skutkovým zjištěním. 9. Žalobkyně a) namítla nesprávné posouzení rozdělení důkazního břemene a opomenutí důkazů a tzv. souhrnná zjištění. 10. Tyto námitky však přípustnost dovolání nezakládají. 11. Dovolací soud předesílá, že podstata dovolacích námitek žalobkyně a) směřuje k nesouhlasu s hodnocením důkazů provedeným nalézacími soudy a učiněnými skutkovými závěry. Nesprávné hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu však nejsou dovolacími důvody. Dovolací soud je skutkovým stavem, jak jej nalézací soudy zjistily, vázán a nemůže jej v zásadě prostřednictvím žádného dovolacího důvodu přezkoumávat (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario); jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. 12. K námitce o dělení důkazního břemene dovolací soud uvádí, že z napadeného rozsudku není patrné, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje žalobkyně a) v dovolání – tedy že důkazní břemeno ohledně pozbytí držby věci nese ve sporech o vydání věci žalovaný. Z tohoto základního východiska totiž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) bez jakýchkoliv pochybností vyšel. Odvolací soud zejména v bodech 14–15 napadeného rozsudku vysvětlil, proč měl podle jeho závěrů žalovaný důkazní břemeno unést. Konkrétně mělo ze svědeckých výpovědí zástupců klientů (a listinných důkazů) vyplynout, že vymáhané podklady byly žalobkyni a) předány, a u další části dokumentů dovodil, že je má k dispozici žalobkyně a). Soudy proto dovodily, že žalovaný dokumenty nemá v dispozici, pročež své břemeno unesl ve vztahu k těm dokumentům, které k dispozici dříve měl. Takový závěr vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zcela jednoznačně. To odpovídá pravidlům dělení důkazního břemene i ustálené rozhodovací praxi. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na tom, že by žalobkyně a) musela prokazovat, že žalovaný jí požadované věci ke dni rozhodnutí soudu drží a má k dispozici, ale na východisku, že u věcí, které žalovaný měl, musí on prokázat pozbytí držby. Takový závěr odpovídá judikatuře dovolacího soudu, na kterou žalobkyně a) v dovolání odkazuje, a proto s ní rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu. Jestliže žalobkyně a) v dovolání uvedla, že soud vycházel pouze z „neurčitých a ničím hmatatelně nepodložených tvrzení žalovaného a že účetnictví není souborem dokladů a účtenek“, směřuje její námitka již nikoliv k otázce dělení důkazního břemene, nýbrž nepřípustně k hodnocení důkazů soudem a závěru o tom, zda žalovaný důkazní břemeno unesl. 13. Námitka opomenutých důkazů je pak v dovolání obsažena pouze v obecné rovině, aniž by k ní žalobkyně a) vymezila dovolací otázku či přiléhavou právní argumentaci, a zároveň z ní dostatečně neplyne, které důkazní návrhy měl odvolací soud opominout, kdy je žalobkyně a) v řízení měla uplatnit a k jaké konkrétní skutečnosti ve vztahu k závěrům, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, se mají vztahovat. V dovolání je pouze uvedeno, že žalobci např. navrhovali „posudek IT“. Není však nijak patrno, k prokázání jaké významné skutečnosti by měl důkaz sloužit a jaký význam pro věc by jeho provedení mohlo mít, resp. jaký závěr napadá a v čem by pro ni provedení důkazu bylo příznivé. 14. Žalobkyně a) uvádí, že tento posudek by „postavil najisto, že údajně ponechaná data nebyla v systému žalobců nikdy uložena“. Dovolacímu soudu ovšem není zřejmé, jak by se i případné prokázání uvedené skutečnosti mělo promítnout do poměrů souzené věci způsobem pro žalobkyni a) příznivým. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž (bod 13 odůvodnění rozsudku) primárně založeno na tom, že doklady, resp. dokumenty, které žalobkyně učinila součástí žaloby, resp. jejího doplnění, měla a má ve své dispozici. Odvolací soud doplnil a zdůraznil, že požadavek, aby jí žalovaný tyto doklady poskytl (navíc) ještě v jiné než listinné podobě, tedy v žalobkyní a) konkrétně požadovaném formátu, nemá oporu v hmotném právu, což ostatně žalobkyně a) ani netvrdí a s tímto pro věc určujícím závěrem dovolání nijak nepolemizuje. 15. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že požadavek na „vydání v elektronické podobě“ není důvodný, protože ho nelze opřít o žádné ustanovení hmotného práva, a tento závěr dovolatelka nenapadá, pak posudek „IT“, který by měl prokázat, že určitá data v systému žalobců nebyla ani uložena, je pro právní posouzení věci zjevně nadbytečný, neboť ani jeho provedení by na závěrech přijatých odvolacím soudem nemohlo nic změnit. Jinak řečeno, vychází- li odvolací soud z toho, že nárok na vydání dokladů v elektronické podobě žalobkyně a) nemá, i kdyby v systému požadovaná data byla, je pak zcela bez významu, jestli se v něm skutečně nacházejí či nikoliv, protože právě v situaci, kdy by v systému uložena vůbec nebyla, by žalovanému nemohla být uložena povinnost k jejich vydání žalobkyni a). 16. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [žalobkyní a) naznačované] je možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takovýto extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, pokud hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 776/25 (dostupné na https://nalus.usoud.cz/)]. Žádné takové zásadní pochybení dovolací soud neshledal a jeho konkrétní podobu netvrdí (vedle obecných formulací) v dovolání ani žalobkyně a). V rámci takové námitky není dovolací soud oprávněn provádět přehodnocování dokazování a jeho věcný přezkum, ale toliko eliminovat pouze zcela zásadní pochybení, která jsou v rozporu se základním principem volného hodnocení důkazů, a to způsobem vyjádřeným na začátku tohoto bodu odůvodnění. 17. Neobstojí ani obecná námitka souhrnného zjištění soudů. Soud prvního stupně, z jehož závěrů vyšel i odvolací soud, se v jednotlivých bodech svého rozsudku separátně vypořádal s případy jednotlivých klientů. Zároveň v dovolání není obsaženo, v čem konkrétně by se mělo v napadeném rozhodnutí souhrnné zjištění projevovat a rozhodnutí soudu prvního stupně ani rozhodnutí odvolacího soudu není na tzv. souhrnném skutkovém zjištění založeno, ale naopak jejich odůvodnění odpovídají požadavkům vyplývajícím z § 157 odst. 2 o. s. ř. 18. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není podle § 237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 19. Vzhledem k tomu, že se další námitka o výši náhrady nákladů řízení týká přezkumu výroku o nákladech řízení, je dovolání v této části objektivně nepřípustné. 20. Jelikož dovolání žalobkyně a) není v žádné části přípustné, dovolací soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně a) povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat jejího splnění v exekuci nebo ve výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 7. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu