Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti Ing. Ivana Omachlíka a Mgr. Heleny Omachlíkové, zastoupených JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem Elišky Machové 41, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2025, č. j. 22 Cdo 3213/2024-410, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 2024, č. j. 17 Co 72/2023-358, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. listopadu 2022, č. j. 5 C 31/2018-321, ve znění doplňujícího usnesení č. j. 5 C 31/2018-332, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a obchodní korporace MORAVSKÉ SLUNCE, s. r. o., se sídlem Za Kasárnami 3432/36a, Břeclav, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelé domáhají, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost odstranit podzemní kabel vysokého napětí (kabel VN 22 kV) z pozemku v jejich vlastnictví. Vedlejší účastník na sousedních pozemcích provozuje fotovoltaickou elektrárnu.
3. Okresní soud žalobu zamítl a krajský soud jeho rozsudek potvrdil. Soudy shodně dospěly k závěru, že nebylo prokázáno, že je podzemní kabel uložen právě v pozemku stěžovatelů, a i kdyby tomu tak bylo, nelze jeho přeložení po vedlejší účastnici spravedlivě požadovat.
4. Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti doslovně rekapitulují obsah podaného dovolání, které přikládají k ústavní stížnosti, a uvádějí, že se Nejvyšší soud s jimi položenými otázkami dostatečně nevypořádal.
6. Zpochybňují závěr soudů, že nebylo prokázáno umístění kabelu v jejich pozemku. Dále nesouhlasí s tím, že by požadovaná ochrana jejich vlastnického práva (požadavek na přemístění kabelu) byla v hrubém nepoměru k právům vedlejší účastnice ve smyslu § 2 odst. 3 a § 6 a 8 občanského zákoníku.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas se způsobem, jakým Nejvyšší soud odůvodnil odmítnutí dovolání. Ústavní soud však při konfrontaci obsahu dovolání (přiloženého k ústavní stížnosti) a napadeného usnesení Nejvyššího soudu neshledal prostor pro kasační zásah.
10. Nejvyšší soud staví své rozhodnutí primárně na tom, že jeden z právních závěrů odvolacího soudu, na němž je zamítnutí postaveno, stěžovatelé vůbec dovoláním nenapadli. Jakkoli lze mít pochybnost o tom, zda nejasnosti týkající se konkrétního umístění sporného kabelu, byly jedním z důvodů pro zamítnutí žaloby (jak uvádí Nejvyšší soud), nelze opomenout, že Nejvyšší soud zároveň dodal, že stěžovatelé v rámci svých dovolacích námitek neformulují žádnou zobecnitelnou právní otázku, popř. že na formulovaných otázkách není rozhodnutí založeno.
11. Z ústavní stížnosti není zcela zřejmé, zda stěžovatelé napadají pouze způsob odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, nebo zda argumentačně zpochybňují i rozsudky okresního i krajského soudu, o čemž by mohla svědčit část V. ústavní stížnosti. Pro tento případ však Ústavní soud uvádí, že veškerá argumentace stěžovatelů je založena jen na odlišném hodnocení důkazů, než ke kterému přistoupily obecné soudy, na dovozování odlišných skutkových závěrů a odlišném výkladu podústavního práva (zejm. § 2 odst. 3 a § 6 a 8 občanského zákoníku).
12. Ústavní soud proto pro úplnost připomíná, že výklad podústavního práva je věcí obecných soudů, stejně jako hodnocení důkazů. Soudy hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
13. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takovýto extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, pokud hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1265/24 , či usnesení sp. zn. I. ÚS 686/21 ).
14. V nyní posuzované věci obě napadená rozhodnutí logicky a srozumitelně dovozují, proč nebylo možno nároku stěžovatelů vyhovět, zejm. z pohledu přiměřenosti požadovaného nároku v souvislosti s existencí dalších inženýrských sítí, ale též při zohlednění možnosti věc řešit mírnějšími prostředky než přímo vyklizením pozemku, resp. přemístěním kabelu (srov. zejm. body 8 - 15 rozsudku krajského soudu). Z ústavního pohledu tak jejich rozhodnutí nepředstavují jakýkoli exces umožňující ingerenci Ústavního soudu.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu