Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) E. M. a 2) J. E., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2024, č. j. 25 Cdo 2817/2023-651, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2023, č. j. 56 Co 11/2023-592, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. listopadu 2022, č. j. 15 C 159/2015-507, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a obchodních korporací 1) Institut reprodukční medicíny a genetiky s.r.o., se sídlem Bělehradská 1042/14, Karlovy Vary a 2) Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelé domáhali náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 3 000 000 Kč, která jim měla vzniknout tvrzeným nesprávným postupem vedlejší účastnice 1) při péči o stěžovatelku 1) v době jejího těhotenství tím, že namísto podrobného vyšetření sonoanatomie plodu provedla pouze ultrazvukové vyšetření v rozsahu vyšetření screeningového, při němž nezjistila morfologické abnormality plodu - těžkou srdeční vadu.
3. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodoval opakovaně po zrušení jeho předchozího zamítavého rozsudku odvolacím soudem. Soud měl za prokázané, že první vedlejší účastnice při vyšetření stěžovatelky 1) postupovala řádně v souladu s doporučeným postupem (v té době platným) pro daný druh vyšetření, tudíž neporušila žádnou právní povinnost, která by zakládala její odpovědnost za škodu.
4. Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu jako věcně správný. Zdůraznil, že ačkoli v době vyšetření stěžovatelky 1) musela být srdeční vada plodu již přítomna, její nerozpoznání při vyšetření nelze přičítat první vedlejší účastnici. Pokud mají stěžovatelé za to, že narozením dítěte s vrozenou srdeční vadou došlo k zásahu do práv na ochranu jejich osobnosti, není dána příčinná souvislost mezi postupem první vedlejší účastnice při vyšetření stěžovatelky 1) a zjištěním vrozené srdeční vady.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné mj. proto, že závěr o absenci příčinné souvislosti nebyl v dovolání relevantně napaden.
6. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na respektování soukromého a rodinného života garantované článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost soukromí garantované článkem 7 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
7. Stěžovatelé rekapitulují průběh řízení, opakují skutkové i právní námitky vznesené již před obecnými soudy, tvrdí, že se soudy jejich argumentací dostatečně nezabývaly, resp. že rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna. Opakují, že první vedlejší účastnice ultrazvukové vyšetření ve 21. týdnu těhotenství řádně neprovedla, nepopsala a chybně vyhodnotila. Rozporují závěry znaleckého ústavu, že postup první vedlejší účastnice byl lege artis. Upozorňují na to, že z důkazů vyplývá, že v době vyšetření plodu byla srdeční vada již přítomna. Mají za to, že vyšetření bylo tudíž nesprávně vyhodnoceno.
8. Zpochybňují též vedení zdravotnické dokumentace, tvrdí, že není zřejmé, jaké vyšetření vedlejší účastnice přesně provedla. Upozorňují na to, že soudce není vázán doporučeními České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Krajský soud dostatečně nezdůvodnil závěr, že nešlo o chybu lékařky, ale použité metody.
9. Stěžovatelé rekapitulují otázky předestřené dovolacímu soudu a tvrdí, že se Nejvyšší soud s jejich argumentací nijak nevyrovnal. Zpochybňují závěr Nejvyššího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dvou na sobě nezávislých právních závěrech (absence protiprávnosti postupu žalované a absence příčinné souvislosti) a tvrdí, že "právní závěr o protiprávním úkonu škůdce je naopak jednou z nutných podmínek právního závěru o příčinné souvislosti mezi tímto protiprávním úkonem a jeho následkem, o na sobě nezávislé právní závěry, resp. "důvody", jak argumentuje Nejvyšší soud, se tedy rozhodně nejedná".
10. Navrhují odklad vykonatelnosti všech rozhodnutí z důvodu povinnosti stěžovatelky 1) hradit náklady řízení v celkové výši cca 53 tisíc Kč.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Není proto samo o sobě významné, je-li namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
13. Stěžovatelé napadají primárně skutkové závěry obecných soudů, zejména zpochybňují postup první vedlejší účastnice při vyšetření stěžovatelky 1), přičemž považují znalecké závěry o postupu lege artis za věcně nesprávné. Ústavní soud však připomíná, že nepřehodnocuje důkazy a není jeho rolí důkazy, které sám neprovedl, opětovně vzájemně konfrontovat, hodnotit a vyvozovat z nich jiné závěry, než ke kterým dospěly obecné soudy. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti fakticky domáhají instančního přezkumu rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, což Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. Ústavní soud podle své ustálené rozhodovací praxe zasahuje do procesu hodnocení důkazů pouze výjimečně, jestliže zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), jestliže skutková zjištění vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 2. 2022,
sp. zn. I. ÚS 686/21
či usnesení ze dne 22. 4. 2013,
sp. zn. I. ÚS 1196/13
).
15. Pokud okresní soud při posouzení odborné otázky, zda byl postup první vedlejší účastnice lege artis, provedl dokazování posudkem znaleckého ústavu, resp. následného výslechu zaměstnankyně znaleckého ústavu, načež své závěry o neporušení povinnosti první vedlejší účastnicí zdůvodnil, nelze jeho postupu z pohledu ústavních procesních práv stěžovatelů nic vytknout.
16. Napadená rozhodnutí jsou zdůvodněna dostatečně, přičemž Ústavní soud připomíná, že právo na náležité odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápáno jako povinnost odpovědět na každý dílčí argument účastníka řízení (srov. např. usnesení ze dne 23. 6. 2010,
sp. zn. IV. ÚS 973/10
). Naopak, závěr soudu o nedůvodnosti některé z námitek je možné implikovat i z jiných závěrů soudů, resp. celkového hodnocení důkazů.
17. Soudy nezpochybňují, že srdeční vada plodu již byla v době vyšetření přítomna, pouze se přiklonily k závěru, že nebylo chybou lékařky, resp. první vedlejší účastnice, nebyla-li při vyšetření tato vada zjištěna. Odvolací soud zdůvodnil, že metoda použitá při vyšetření není způsobilá odhalit veškeré vrozené vývojové vady plodu, na což byla stěžovatelka 1) upozorněna. Závěr o tom, že metoda má své limity je v rozhodnutí odůvodněn též odkazy na vyjádření znalců s tím, že může jít též o objektivní podmínky vyšetření - poloha plodu, hmotnost pacientky, poloha placenty, množství plodové vody. Odůvodnění je v tomto ohledu dostatečné.
18. Ani postupu dovolacího soudu nelze z pohledu ústavních procesních práv stěžovatelů ničeho vytknout. Dovolací soud vyšel z toho, že je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou právních závěrech (tj. neporušení povinnosti první vedlejší účastnicí 1) a absence příčinné souvislosti mezi lege artis postupem první vedlejší účastnice a tvrzeným zásahem do osobnostních práv stěžovatelů narozením dítěte s vrozenou srdeční vadou), je nutno dovoláním relevantně zpochybnit závěry oba. Argumentace stěžovatelů o tom, že "závěr o protiprávním úkonu škůdce je naopak jednou z nutných podmínek právního závěru o příčinné souvislosti" se s argumenty Nejvyššího soudu poněkud míjí. Podstatné je pouze to, zda stěžovatelé dovoláním relevantně napadli jak závěr o absenci protiprávnosti, tak závěr o absenci příčinné souvislosti. Jak plyne z dovolacích argumentů, které stěžovatelé opakují v ústavní stížnosti, nestalo se tak. Závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání tak nelze argumentací stěžovatelů zpochybnit.
19. Ústavní soud tak uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelům, že by došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
21. Stejný osud jako ústavní stížnost sdílí též návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu